Makine, Andreï 3

rozhovor beletrie zahraniční

Rozhovor C. Argandové s A. Makinem, převzatý z časopisu Lire (únor 2001)

Andreï Makine (nar. 1957). Dětství na Sibiři, doktorát filosofie na moskevské universitě. Přednášel na Pedagogickém institutu v Novgorodě a spolupracoval s revuí Innostrannaja litěratura. Od roku 1987 žije v Paříži. Obhájil doktorskou práci na Sorbonně.
Za Francouzský testament dostal Goncourtovu cenu a cenu Médicis ex aequo a Goncourtovu cenu lyceistů.

Bibliografie:
Dcera hrdiny Sovětského svazu (1990)
Zpověď sesazeného praporečníka (1992)
Za časů řeky Amuru (1994)
Francouzský testament (1995)
Zločin Olgy Arbelinové (1998)
Rekviem za Východ (2000)
Hudba jednoho života (2001)

Rozhovor C. Argandové s A. Makinem (Lire, únor 2001)
Lire: Nejste prý ani příliš společenský, ani toho moc nenamluvíte...
Andreï Makine: Ruská kultura je kultura nemluvná. Patrně to souvisí s pravoslavím, tohle vyznání se mnohem méně než ostatní konfese vyjadřovalo písemně. Vy patříte ke kultuře diskursivní, která začala velice záhy dbát o ovládnutí světa. Dávno před svatým Tomášem Akvinským jste náboženské cítění shrnuli do axiómů prostřednictvím dogmat a sum, jmenovitě výroků Pierra Lombarda ve 12. století. My pravoslavní jsme součástí kultury básnivé, intuitivní, citové, která není založena na dorozumění, nýbrž na ontologické shodě. V Rusku není důležité předávání myšlenek, ale sdílení ideálů. V skutek se uvádějí beze slov. Právě proto je poslání literatury v Rusku tak speciální. Tam člověk píše, když potřebuje vyslovit něco veledůležitého, něco, co tu nemluvnost přesahuje, nastolit shodu mezi dušemi, srdci, bytostmi. Ideálem románu je, aby se o něm nic nedalo říct. Jedině do něho vstoupit, setrvat tam v rozjímání a jeho působením doznat proměny. Rusové nepíšou, aby řeč nestála, na procvičení stylu.

Mluvíte o duši, tohle slovo současní Francouzi moc nepoužívají...
Možná proto, že mi bylo dlouho upíráno. V sovětské době byl tenhle pojem proskribován. Tak jako představa filantropie, nutně buržoazní. Mám to slovo "duše" rád, vymyká se totiž společenským, profesním či rasovým nálepkám. Nálepkám, které jsou tu jenom od toho, aby druhého redukovaly na funkci, která se nám hodí do krámu, z níž můžeme něco vyzískat. O tom je ostatně můj román (Hudba jednoho života, pozn. překl.), je to příběh člověka bez vlastností, který se z nezbytí zbaví veškerých pojmenování, která mu společnost vnutila. Je to nahá duše pod nebesy...

Jinými slovy existenciální svoboda?
Od časů Jeana-Paula Sartra se existenciální kasuistika stala pro francouzskou literaturu opravdovým humusem. Postavy neustále musí volit, jestli udělají to nebo ono. Je v tom díl umělosti, jakési hraní na velkou volbu, jíž chybí osudovost, protože všichni ti čtyřicátníci, kteří si stěžují na své potíže se životem, mohou začít žít jinak. Estetizují melancholii, libují si v soukromých peklíčkách, která se podobají malým francouzským zahradám. Mne zajímají doby, kdy vás osud nutí volit buď, anebo. Kdy je všechno v nebezpečí: život vašich blízkých, vaše svoboda. Kdy člověk dává v sázku život a nemá ani minutu na rozmyšlenou. Alexej Berg v mém románě je mladý muž, který se chystá každou chvíli zabydlit ve světě přesně vymezených funkcí. Je to hudebník příznivě přijímaný režimem a ve svém sňatku s Lerou nejspíš propojí třídní hledisko s milostným. Jenomže osud, v tomto případě stalinské čistky, ho postrčí na jinou dráhu. Tohle je pro mě skutečná tragická zkušenost: být životem a jeho dramaty osvobozen od společenských hrátek, dogmat a interpretací, které nás omezují a někdy nás dokonce zabijí. Být pobídnut k metafyzickému hledání, které prochází tvrdě vyzkoušeným důvěrným soužitím s vesmírem a se smrtí.

O létech stalinismu tu podáváte nový obraz: vaše postava není hrdina ani antihrdina, je to přízrak...
Historicky, ideologicky už ta léta byla odsouzena, ale literatura má ještě co říci o abnormálnosti tohoto režimu, o jeho vůli redukovat člověka na jeho funkci. V té době mohlo jméno zabít. Rovnou. K uvěznění stačilo být jako Alexej označen za ČVR (Člena Vlastizrádné Rodiny). Takto omezující funkce slova se stávala funkcí vražednou. Aby se Alexej vymanil ze slovního rámce vnuceného společností, musí svou vzpouru dovést až do konce: utéci před svou skutečnou totožností a pak před svou totožností falešnou. Na rozdíl od obyvatel Gulagu, jejichž existence byla uznána a vyjádřena slovy, je Alexej ten, který nemá právo existovat, nemá nárok být zmíněn. Neexistuje stejně jako ten veterán na začátku románu, který si podestlal Pravdou v ledové sibiřské čekárně. Dát slovo těmhle lidem, těm přízrakům obyčejného života vykázaným do předpeklí, dosáhnout, aby existovali, tohle pro mě byla pravá literární výzva.

Nezpochybňujete jejich prostřednictvím sám pojem Homo sovieticus?
Ano, tenhle výraz vymyšlený Alexandrem Zinovjevem je úděsně zjednodušující. Jako kdyby Sověti byli jenom více či méně otrocký kontingent, nerozlišená masa, navíc ještě předem k tomu disponovaná. Chtěl jsem z té masy vyčlenit živé postavy. Úkolem spisovatele je po mém soudu právě toto: ukázat, že mimo stádo obětí anebo hlupáků tady byli rebelové a lidé, kterým úloha katana vyhovovala. Než se tato velká epocha uzavře, zbývá ještě trochu času, abychom stačili říct, že to všechno nebylo tak jednoduché, jak by se zdálo.

Je pro to nejvhodnější právě literatura?
Dodnes se nám servíruje teze, podle které "komunismus je velkou nadějí lidstva". Pak v době nedávné antiteze, kterou lze zhruba shrnout takto: "nacismus a stalinismus - oba stejně hrůzné". Udělat syntézu a vyhnout se přitom zbrklému schematismu a nadměrnému zevšeobecňování může dnes jedině literatura. Stalinský režim v sobě skrýval nejeden paradox. Lidé byli zatýkáni pro prkotiny. Když si nějaký dělník koupil herynka a nešťastnou náhodou ho zabalil do novin se Stalinovým portrétem, vyfasoval deset let. Vojáci křičeli "Ať žije Stalin!", než je zastřelili. Ve stejné době byl Stalin shovívavý k Bulgakovovi, autoru Mistra a Markétky, protože jednu jeho hru, Dny Turbinových, přitom jasně antisovětskou, zbožňoval natolik, že ji viděl nejmíň desetkrát. Takže díky tomu v momentě nejhorších čistek, když mu spisovatel napíše s jediným cílem, aby byl poslán do exilu, "Jsem proti všem revolucím, jsem pro velkou Evoluci", Stalin mu proti veškeré logice dovolí, aby se vrátil na své místo v divadle…

Ve všech vašich knihách se ozývá hluk velkých dějin. Nikdy se vám nezachtělo, aby ten dupot holínek ustal?
Nikdo neexistuje sui generis.

Co tím sledujete?
Od prvního románu mě podněcuje touha bojovat proti racionálním samozřejmostem, které nás uzavírají do vypracovaných definic, vnucených společností.

Touha po dekonstrukci?
Ne, naopak! Já hledám integritu člověka. Západní myšlení posledních desetiletí postupně považovalo všechno za společenské, potom za freudovské, potom za politické a teď zas za sexuální či fyziologické. Já bych se chtěl dostat dál než tyto interpretace, kterým všem hrozí, že zaujetím dílčího hlediska vytvoří lidskou zrůdu. Člověk je celek a literatura je méně virtuální, než si myslíme.

To jest?
Na základě postav vytváří chování, ba dokonce lidské typy, které postupně modelují společenské vzory. Lidé jsou ovlivňováni jejich viděním, konceptualizací světa, kterou spisovatel nabízí. Nakonec začnou to, co čtou, napodobovat. Francouzský román je dnes zaplaven spermatem a fekáliemi. Postupem času vezmou čtenáři tento pohled na svět za svůj… Já nedokážu brát vážně postavy, které trpí, protože ne a ne se s někým vyspat víc než desetkrát do měsíce. Když popisuju bojiště, na kterém Alexej hledá mrtvého vojáka, jehož totožnost by si mohl přivlastnit, mluvím o tělech, která smrdí a chroptí a není to umění pro umění. Věděla jste, že na bojišti nepřevládá pach krve?

Ehm, ne…
Páchnou tam výkaly, roztrhaná břicha.

Drsně řečeno, sračky?
Nepoužívám tohle slovo záměrně. Nemyslím si totiž, že je rozumné říkat všechno, jak se to teď dělá. Francouzština kdysi bývala odstupňovaná a spisovatel trávil čas hraním si a zmáháním pater. Věděl, na jaké úrovni a k jakému účelu slova použít. Tahle stavba se zhroutila a výsledkem je neuvěřitelná fádnost a neschopnost šokovat. Jenže šokovat je potřeba, vždyť tabu jsou od toho, aby se jimi pohrdalo.

Nejste náhodou odbojník?
Spisovatel má moc slovy znovu stvořit čas, zničit jej, ovládnout. Taky moc znovu stvořit bytí podle své vlastní zkušenosti. Je jediný, kdo může přetvořit skutečnost, to znamená vidět ji takovou, jaká je pod vrstvou plátování zlatem, stříbrem či bronzem, kterou nám ukazuje na jednu stranu televize a na druhou intelektuálové v područí politického, mediálního a sociologického diskursu. Vlny a obrazovky zaplavuje subkultura. Tím, že slibuje štěstí, písně, miliony, působí jako duševní droga, stejná jako ta, o které mluví Dostojevského Velký inkvizitor. Literatura je poslední bojový oddíl odolávající oblbovací mašinérii. Je to poslední útočiště svobodného myšlení, a prostituování literatury by mělo být považováno za zločin proti lidskosti. Psaní je metafyzická volba, přeměna, bezvýhradné nasazení. Člověk se přejinačí, a když to takhle neprožijete, jste jenom dobrý výrobce románů. Na to, abyste si psal do šuplíku a nebyl si přitom jist, jestli vás někdo vydá, si musíte zatraceně věřit. A taky si musíte zatraceně věřit, abyste si myslel, že můžete přeměnit svět. Troufám si použít těchhle slov, i když vím, že zní nadneseně a že mi je vaše nadmíru francouzská sarkastičnost může vyčítat.

Co je to za čas, který vy chcete znovu stvořit, zničit a ovládnout slovy?
Když se ohlédnu do minulosti, význam pro mě v životě měla smrt lidí, kteří mi byli drazí, a odmítání tohoto odchodu, které je ve mně doposud. Není možné, abych se odumírání lidí a věcí nemohl postavit. Jak tuto konečnost estetickými prostředky odmítnout? Jak nepřijmout nezavršenost osobního osudu náhle přervaného smrtí? V násilné smrti je cosi neukončeného, jako v nedodělané soše. Takže si stoupnete na místo Boha, začnete jeho dílo zase od začátku, zahrajete si na suplování. Dávám nový život útržkům různých životů. Shodou okolností jsou moje postavy ruské. Mohli by to být stejně dobře Francouzi. Tady se nezavršené osudy netýkají jenom mrtvých, ale všech, co hnijou někde v kanceláři anebo myslí od pětadvaceti na důchod.

Je psaní znovunalézání času?
Snad je to jednoduše jeho nalézání. Tenhle román jsem v sobě nosil patnáct let, psal jsem ho půl druhého roku a přečíst se dá za tři hodiny. Nepřipadá vám to závratné? Jsou planety, které mají takovou hustotu a měrnou váhu, že kdyby se z jejich látky vyrobila sirka, vážila by šest tun. Vůbec byste ji neuzvedla. Ve vesmíru jsou rozličné látky. No a totéž platí o čase. A právě do toho se plete literatura...

Píšete francouzsky a od dětství tímto jazykem mluvíte. Do jaké míry jste ještě Rus?
Rusko je tak rozlehlé, že představuje svět sám o sobě, který čítá na sto národů, jazyků a kultur. Spojilo v sobě Evropu a Asii, Sever a Jih, takže může být považováno za universalistické. Puškin napsal básně o antickém Řecku, sloky inspirovné stejnou měrou Západem jako Východem, polovinu svých dopisů vytříbenou francouzštinou, a byl přitom habešského původu. Byl to Rus, který se ve své různosti cítil velice rusky, ba dokonce slovansky a který prohlašoval: "Jakožto strohý Slovan jsem nikdy neuronil slzu, ale slzám rozumím." Možná že tohle je postoj spisovatele: rozumět slzám a neronit je. Pravý opak literatury, která je dnes v kursu, protože ta roní slzy v první osobě nebo se jimi chlubí, ale slzy druhých nechápe. Pokud jsem Rus, tak jako Puškin... Abyste pochopila moje reakce, musíte si uvědomit, jak je v Rusku vnímána francouzská literatura. Jeden ze zakladatelů ruského básnictví Antioch Kantěmir, který bezostyšně vykradl a opsal Boileaua, jednou prohlásil: "Co jsem si od vás vypůjčil v galštině, vrátím vám jednou rusky." Dostojevskij a Tolstoj Kantěmirův dluh splatili. Jimi se ruský román stal evropským. Čtou sice velké francouzské autory, ale vůči francouzské společnosti dokážou být kritičtí. Například Tolstoj si znovu přečte Stendhalovu Kartouzu parmskou, než začne psát o bitvě na Moskvě. Současně se v Kreutzerově sonátě vysmívá pařížské společnosti, jejímu plytkému tlachání, flitrům na šatech. Chovám nesmírný obdiv k tomu, co Francie dala literatuře. Současně mi nejde z hlavy malost rádoby literátských kruhů.

Zakusil jste snobské přehlížení ze strany francouzských nakladatelů a poté zažil slávu laureáta Goncourtovy ceny. Jak jste se s tím zvratem vyrovnal?
Chladnokrevně. Moje postavení ve Francii bylo zpočátku tak neobvyklé, že jsem na okamžité uznání nepomýšlel. Kráčel jsem kupředu s důvěrou, a navíc jsem věděl, že jakékoli uznání je relativní. Pak jsem dostal Goncourta a najednou jsem byl na vrcholu. Čili jsem zažil oba extrémy a všechno, co se mi teď stane, bude mezi.

Je mezi vašimi šesti vydanými romány některý, který máte obzváště rád?
Ne, každý má svou historii, svou povahu. Trochu jako svaly, které se vyvinou odlišně podle toho, jestli jste vzpěrač nebo oštěpař. Na Zpovědi sesazeného praporečníka mám rád kompozici, to, jak prostřednictvím dětského vidění malého kluka vyvstává celá jedna doba. Ve Francouzském testamentu mám rád přechod mezi dvěma kulturami, jednou socialistickou a druhou poetickou... Moje knihy jsou částí mého já nebo mého nadjá. Jejich citovost tkví v tom, co druzí nevyjadřují, v náhodném gestu, které se pro mne stane podstatným, v okamžiku vyvstalém z jednotvárnosti času, z něhož se stane mikrokosmos s vlastním nebem, vlastním sluncem. Návrhář okamžiků... Být básník je tohle... Pamatuju se na jeden deštivý den v Sables-d'Olonne. Schoval jsem se pod jakousi terasu. Připojil se tam ke mně velice starý muž. Bylo mu snad sto let, tvář měl bezkrevnou. Začne mi povídat o své slabosti, o tom, jak těžko se mu chodí, jak se odkrvuje. Neříkám nic, vžiju se do něho, prožiju tenhle okamžik jeho života. Je po dešti, jde pryč, možná že mi předal to podstatné ze svého tehdejšího života a ani tomu nepřikládal nijak velkou důležitost. Život - a můj život spisovatele - se skládá z takovýchto okamžiků...

Kdy jste začal chápat krásu?
Odjakživa mě oslňovaly ženy. Vzpomínám si na jednu, do které jsem byl šíleně zamilovaný v jedné sibiřské vesnici. Bylo mi deset, jí pětatřicet, možná čtyřicet a chodila pro vodu k rameni jedné takové říčky. Kráčela přes hatě a já se na ni z ostrohu díval. V jednu chvíli zmizela a já se neustále vracel ke břehu, kde stála. Díval jsem se do vody, viděl v ní její odraz, laskal se s ním a byl jsem v sedmém nebi. Byla to velice čistá a velice fyzická láska. Když člověk chce, může do téže řeky vstoupit, kolikrát se mu zachce, Herakleitos laskavě promine.
Podstata umění je v tomhle, v té touze vstoupit ještě jednou do téže řeky.

Co by si myslel chlapec, jímž jste byl, o muži, kterým jste se stal?
Soudil by ho přísně, ale poznal by ho. Viděl by obtíže, cíle, kterých dosáhl, co nedotáhl do konce. Nečervenal by se za něho, ale připadal by mu možná trochu cynický, ne dost maximalistický. Ale přece jenom by mě akceptoval. Myslím, že by to byl věrný čtenář.

Rozhovor uveřejněný v časopise Lire, únor 2001, přeložila Vlasta Dufková. Krácený text rozhovoru vyšel v Literárních novinách 25/4/01

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2335x

Inzerce
Inzerce