Makine, Andréï: Francouzský testament

Makine, Andréï
Francouzský testament

ukázka beletrie zahraniční

Už jako kluk jsem tušil, že ten velice neobvyklý úsměv představuje pro každou ženu zvláštní malé vítězství. Ano, jakousi prchavou odvetu za zklamané naděje, za nízkost mužů, za to, že krásných a opravdových věcí je na světě tak pomálu...

Andreï Makine: Francouzský testament, přel. Vlasta Dufková, Paseka, 2002


1
Už jako kluk jsem tušil, že ten velice neobvyklý úsměv představuje pro každou ženu zvláštní malé vítězství. Ano, jakousi prchavou odvetu za zklamané naděje, za nízkost mužů, za to, že krásných a opravdových věcí je na světě tak pomálu. Kdybych to tehdy uměl říct, nazval bych ten způsob úsměvu "ženskostí"... Jenže můj jazyk byl v té době příliš konkrétní. Spokojil jsem se tím, že jsem na fotografiích v našich albech zkoumal ženské tváře a na některých z nich tenhle odlesk krásy nacházel.
Ty ženy totiž věděly, že mají-li vypadat krásně, musí pár vteřin předtím, než je oslní blesk, vyslovit tyto tajemné slabiky, jejichž smysl znala jen málokterá: "pe-tite-pomme..." A pusa se jakoby kouzlem neroztáhla do bujaré blaženosti ani ji nezkřivil úzkostný škleb, nýbrž se zaokrouhlila v onom půvabném zaoblení. Celý obličej tím doznal proměny. Obočí se lehce vyklenula, ovál tváří se protáhl. Stačilo říct "petite pomme", a stín jakési daleké snivé něhy zastřel zrak, zušlechtil rysy a snímek zalil tlumeným světlem zašlých dnů.
Takováto fotografická magie si získala důvěru nejrůznějších žen. Kupříkladu oné moskevské příbuzné na jediném barevném snímku v našich albech. Jakožto žena diplomata mluvila sotva na půl úst a vzdychala nudou, ještě než nás vyslechla. Ale na fotografii jsem okamžitě rozpoznal "jablíčkový efekt", výsledek působení čarovného "petite pomme".
Jeho vyzařování jsem si povšiml na nevýrazné provinční tváři kterési bezejmenné tety, jíž se vzpomínalo jedině, když přišla řeč na ženy osaměvší po mužské hekatombě poslední války. Dokonce i Glaša, venkovanka naší rodiny, tenhle zázračný úsměv nasazovala na těch pár fotkách, kde jsme ji měli. A konečně tu byl celý houf mladých sestřenic, které nadouvaly rty, jak se snažily po několik nekonečných vteřin expozice podržet to unikavé francouzské kouzlo. Když šeptaly každá svoje "petite pomme", věřily ještě, že příští život bude utkán ze samých takovýchto okamžiků milosti...
Oním průvodem pohledů a tváří se čas od času mihl obličej ženy s jemnými pravidelnými rysy a velkýma šedýma očima. Nejprve, v nejstarších albech, byla mladá a její úsměv byl prodchnut tajným "jablíčkovým" kouzlem. Pak se postupem času v albech čím dál novějších a bližších naší současnosti tenhle výraz vytrácel a zabarvoval se závojem melancholie a prostoty.
Právě tato žena, tato Francouzka zatoulaná do sněžné nesmírnosti Rusi, naučila ty druhé slovu, po němž se krásní. Moje babička z matčiny strany... Narodila se na počátku století ve Francii v rodině Norberta a Albertiny Lemonnierových. Tajemství "jablíčka" byla pravděpodobně vůbec první legenda, která očarovala naše dětství. A "petite pomme" bylo také jedno z prvních slov onoho jazyka, jemuž maminka žertem říkala "ta langue grand-maternelle" - "tvůj babičkovský (ale i velemateřský) jazyk".

Jednoho dne jsem narazil na fotografii, kterou jsem vidět neměl... Byl jsem na prázdninách u babičky, v onom městě na kraji ruské stepi, v němž po válce uvízla. Pomalu přicházel pozvolný teplý letní soumrak a zaplavoval pokoje nafialovělým světlem. Tohle tak trochu neskutečné osvětlení dopadalo na fotografie, které jsem si u otevřeného okna prohlížel. Byly to nejstarší snímky v našich albech. Záběry na nich překračovaly nepamětný mezník revoluce sedmnáctého roku, probouzely k životu carské časy, a navíc pronikaly železnou oponou, v té době velice pevnou, a unášely mě hned do předchrámí gotické katedrály, hned zas na cestičky v parku, nad jehož bezchybně geometrickým porostem mi zůstával rozum stát. Nořil jsem se do prehistorie naší rodiny...
A najednou ta fotografie!
Uviděl jsem ji, když jsem z čiré zvědavosti otevřel velkou obálku zastrčenou mezi poslední stránku a desky. Byla to ona nevyhnutelná hromádka záběrů, které nejsou uznány za hodny vyjímat se na drsných listech z tuhého papíru, krajiny, které už nikdo nedokáže identifikovat, tváře, jimž nedodá plastičnosti žádný citový vztah ani vzpomínka. Hromádka, o níž si pokaždé řekneme, že by ji jednou bylo zapotřebí roztřídit a rozhodnout o osudu všech těch bludných duší...
Právě uprostřed těch neznámých lidí a krajin upadlých v zapomnění jsem ji uviděl. Mladou ženu, jejíž oblečení se podivně tlouklo s elegancí osob, jež se objevovaly na jiných fotografiích. Měla na sobě špinavě šedý tlustý vaťák, na hlavě mužskou ušanku staženou na uši. Před objektivem si tiskla na prsa nemluvně zachumlané do vlněné deky.
"Jak se jenom mohla vetřít," říkal jsem si ohromeně, "mezi ty muže ve fraku a ženy ve večerních toaletách?" A co na jiných obrázkách kolem ní ty vznešené avenue, ty kolonády, ty středomořské průhledy? Její přítomnost tady byla anachronická, nemístná, nevysvětlitelná. Takhle vymóděná působila v té rodinné minulosti jako vetřelkyně, tak se dnes dokážou postrojit jedině ženské, co v zimě odklízejí hromady sněhu na silnicích...
Neslyšel jsem, že dovnitř vešla babička. Položila mi ruku na rameno. Trhl jsem sebou, pak jsem ukázal na fotografii a zeptal se:
"Co je tahle žena zač?"
V babiččiných neochvějně klidných očích se mihl záblesk rozrušení. Takřka ledabyle odpověděla otázkou:
"Jaká žena?"
Oba jsme zmlkli a napjali sluch. Místností se nesl podivný šelest. Babička se otočila a, jak se mi zdálo, radostně vykřikla:
"Smrtihlav! Podívej, smrtihlav!"
Uviděl jsem velkého hnědého motýla, nočního lišaje, jak kmitá úpornou snahou proniknout do klamné hloubi zrcadla. Vrhl jsem se k němu s napřaženou rukou a už už jsem cítil v dlani lechtání jeho sametových křídel... Vtom jsem si uvědomil, že tenhle motýl je nezvykle velký. Přišel jsem blíž a neubránil se výkřiku:
"Oni jsou dva! Siamský dvojčata!"
Ti dva motýli vskutku vypadali jako srostlí. A těly jim otřásalo horečné chvění. K mému údivu mi ten dvojlišaj vůbec nevěnoval pozornost a nepokoušel se ulétnout. Než jsem ho chytil, stačil jsem si všimnout bílých skvrn na jeho zádech, pověstné umrlčí lebky.
Na ženu ve vaťáku už řeč nepřišla... Provázel jsem pohledem let lišaje puštěného zase na svobodu - ve vzduchu se rozpojil ve dva motýly a já pochopil, jak dalece může pochopit desetileté děcko, co bylo příčinou onoho spojení. Babiččin zmatek mi teď připadal zcela na místě.

Polapení pářících se lišajů způsobilo, že mi vytanuly dvě dávné vzpomínky, nejzáhadnější z celého mého dětství. První z nich, někdy kolem mých osmi let, se zhutnila do několika slov starodávné písně, kterou si babička občas spíš broukala než zpívala, když vsedě na balkoně skláněla hlavu k nějakému kusu šatstva a vyspravovala límec nebo přišívala knoflíky. Ve vytržení mě uváděly úplně poslední verše její písničky:

...A tak bychom tam spali až do skonání světa.

Ten spánek dvou milenců, který má trvat tak dlouho, přesahoval moje dětské chápání. Věděl jsem už, že lidé, když umírají (jako ta stará sousedka, jak mi to v zimě vysvětlili, kam se poděla), usnou navěky. Tak jako milenci z té písničky? Láska a smrt tedy v mé hlavičce vytvořily prazvláštní slitinu. A zádumčivá krása nápěvu tento zmatek jenom zvyšovala. Láska, smrt, krása... A to podvečerní nebe, ten vítr, ta vůně stepi, které jsem díky oné písni vnímal, jako kdybych v tom okamžiku právě začal žít.
Druhá vzpomínka se nedala zařadit v čase, tak byla vzdálená. V její mlhavosti nebylo dokonce ani žádné úplně přesné "já". Nic než intenzivní pocit světla, kořenná vůně travin a ty stříbrné čáry protínající sytou modř vzduchu - o mnoho let později je určím jako babí léto. Třebaže byl tenhle odlesk nepochopitelný a zmatený, bude mi drahý, protože dokážu sám sebe přesvědčit, že tu jde o vzpomínku prenatální. Ano, o jakousi ozvěnu volání mých francouzských předků, která ke mně dolehla. V jednom babiččině vyprávění totiž všechny prvky této vzpomínky najdu: podzimní nebe za její cesty do Provence, vůni levandulových lánů, ba i vlákna babího léta vlnící se v provoněném vzduchu. Nikdy si jí netroufnu o svém dětském předzvědění povědět.

Právě někdy v průběhu následujícího léta jsme jednou, moje sestra a já, viděli babičku plakat... Poprvé v životě.
Byla pro nás něco jako laskavé spravedlivé božstvo, jakživo ji nic nevyvedlo z míry a vyzařovala z ní klidná vyrovnanost. Její osobní příběh, který se už dávno proměnil v bájné vyprávění, ji povyšoval nad zármutky obyčejných smrtelníků. Ne, žádnou slzu jsme nespatřili. Jenom bolestně zkřivené rty, neznatelné chvění, jež jí zacukalo lícemi, pomrkávající řasy...
Seděli jsme na koberci postlaném zmačkanými papírky a byli jsme zabráni do napínavé hry: vybalovali jsme kamínky zabalené v bílých papírkách jako cucavé bonbony a pak jsme je porovnávali - jednou odštěpek křemene, jednou hladký oblázek příjemný na omak. Na papíře stála jména, která jsme ve své nevědomosti považovali za záhadné mineralogické názvy: Fécamp, La Rochelle, Bayonne... V jednom papírku jsme dokonce objevili drsný železný úlomek se stopami rzi. Byli jsme přesvědčeni, že čteme pojmenování toho divného kovu: "Verdun"... Takhle jsme obnažili řadu exemplářů oné sbírky. Když do místnosti vstoupila babička, hra už chvíli předtím nabrala poněkud živější spád. Přeli jsme se o nejhezčí kamínky, zkoušeli jsme, jak jsou tvrdé, ťukali jimi o sebe a sem tam nějaký rozbili. Ty, které se nám zdály ošklivé - jako třeba "Verdun" -, vyletěly oknem do záhonu jiřin. Mnoho papírků bylo potrhaných...
Babička ztuhla nad tím bojištěm posetým bílými puchýři. Zvedli jsme oči. Právě tehdy jako by se jí šedý pohled zalil slzami - jen tolik, aby se pro nás jeho třpyt stal nesnesitelný.
No tohle, tak ona naše babička nebyla nepohnutá bohyně. Takže ji taky mohla přepadnout tíseň, náhlá úzkost. Taky ona, o které jsme si mysleli, že tak uvážlivě kráčí poklidným sledem dnů, má občas slzy na krajíčku!
Onoho léta mi babiččin život odhalil nové, nečekané stránky. A především stránky mnohem osobnější.
Předtím se její minulost dala v kostce shrnout do několika talismanů, několika vzácných rodinných památek, jako ten hedvábný vějíř, který mi připomínal jemňounký javorový list, nebo jako pověstná nevelká "taška z Pont-Neuf". Tradovalo se u nás, že byla nalezena na zmíněném mostě Charlottou Lemonnierovou, tehdy čtyřletou. Holčička běžela před maminkou, když tu se zčistajasna zarazila a vykřikla: "Taška!" A více než půl století nato zazní její zvučný hlásek oslabený ozvěnou ve městě ztraceném vprostřed ruského nekonečna, pod sluncem nad stepí. Právě v této kabelce z vepřovice s uzávěrem zdobeným destičkami modrého smaltu měla babička uloženu svou sbírku kamenů ze starých časů.
Ta stará taška vyznačovala jednu z prvních babiččiných vzpomínek a pro nás zrod bájného světa její paměti: Paříž, Pont-Neuf... Rodící se úžasnou galaxii, která před našimi očarovanými zraky nastiňovala své dosud nezřetelné obrysy.
Mezi těmito pozůstatky minulosti (pamatuji se, s jakou rozkoší jsme hladili hladké zlacené ořízky růžových svazků: Paměti pudlíkovy, Sestra ztřeštěného janka...) bylo ostatně jedno ještě starší svědectví. Fotografie, pořízená už na Sibiři: Albertine, Norbert a před nimi na podstavci, nepřirozeném, jak jen může být vybavení fotografického ateliéru, na jakémsi velice vysokém kulatém stolku o jedné noze - Charlotte, dvouleté děvčátko v krajkovém čepečku a panenčích šatečkách. Tahle podobenka na silném kartonu se jménem fotografa a vyobrazením medailí, které získal, nám nedávala spát: "Co má ta okouzlující žena, které vroubí čistou jemnou tvář hedvábné kadeře, společného s tím starochem, jehož bílý vous je rozčísnut ve dva tuhé prameny, podobné mrožím klům?"
Věděli jsme už, že ten staroch, náš pradědeček, byl o dvacet šest let starší než Albertine. "To je, jako kdyby si vzal svou vlastní dceru!" říkala mi pobouřeně sestra. Ten svazek nám připadal podezřelý, nemravný. Ve všech našich čítankách se to hemžilo příběhy o sňatcích mezi mladou dívkou bez věna a lakomým bohatým starcem, chtivým mládí. Dokonce do té míry, až se nám zdálo, že v buržoazní společnosti ani žádný jiný manželský svazek není možný. Snažili jsme se v Norbertových rysech odhalit něco jako neřestnou prohnanost, špatně skrývaný úšklebek sebeuspokojení. Jeho tvář však byla pořád stejně prostá a upřímná jako obličeje neohrožených cestovatelů v našich verneovkách. A pak, tomu starci s dlouhou bílou bradou bylo v té době teprve osmačtyřicet...
Pokud jde o Albertinu, domnělou oběť buržoazních mravů, ta bude brzy stát na kluzkém okraji vykopaného hrobu, do něhož už budou padat první lopaty hlíny. Bude sebou s takovou prudkostí házet v rukou, které se ji snaží zadržet, její křik bude tak srdceryvný, že ohromí dokonce Rusy, kteří se při smuteční příležitosti shlukli tam na hřbitově vzdáleného sibiřského města. Tito lidé uvykli tragickým scénám na pohřbech ve své vlasti, potokům slz a patetickému bědování, ale zmučená krása mladé Francouzky je ohromí. Bude se nad hrobem zmítat a vykřikovat ve svém sonorním jazyce: "Hoďte mě tam taky! Hoďte mě tam!"
Ten hrůzný žalozpěv zněl dlouho v našich dětských uších.
"Ona ho totiž třeba... třeba ho měla ráda...," řekla mi jednou sestra, která byla starší. Načež zrudla.
Ale ještě víc než neobvyklý svazek Norberta a Albertiny budila mou zvědavost Charlotte na oné fotografii z počátku století. Hlavně její nahé prstíčky u nohou. Prostou ironií náhody nebo z jakési bezděčné koketérie je měla silně ohnuté směrem k chodidlu. Ten bezvýznamný detail dodával vcelku naprosto tuctové fotografii zvláštního významu. Neuměl jsem své myšlence dát patřičnou formu, a tak jsem se spokojil tím, že jsem si v duchu zasněně opakoval: "Ta holčička, co se bůhvíproč octla na tom legračním stolečku onoho navždy zmizelého letního dne, toho 22. července 1905, v hloubi Sibiře. Ano, ta mrňavá Francouzečka, která ten den slaví druhé narozeniny, to mrně, co se dívá na fotografa a z mimoděkého rozmaru zkroutí ty neuvěřitelně maličké prstíčky a umožní mi tak proniknout do toho dne, okusit jeho ovzduší, jeho čas, jeho barvu..."
Zavíral jsem oči, natolik mi tajemství toho dětského zjevu připadalo závratné.
To děcko bylo... naše babička. Ano, byla to ona, ta žena, kterou jsme onoho večera viděli, jak přidřepla a mlčky začala sbírat kousíčky kamenů rozházených po koberci. Stoupli jsme si, sestra i já, celí užaslí a zaražení zády ke zdi a neodvažovali se špitnout jediné slovíčko omluvy nebo babičce pomoci se sbíráním těch roztroušených talismanů. Tušili jsme, že se jí ve sklopených očích lesknou slzy...
Toho večera naší svatokrádežné hry jsme před sebou viděli už ne starodávnou dobrotivou vílu, která nám bude vyprávět pohádku o Modrovousovi nebo snad o Šípkové Růžence, ale zraněnou ženu, citlivou přes všechnu svou duševní sílu. Byla to pro ni taková ta úzkostná chvilka, kdy se dospělý člověk neudrží, dá najevo slabost a cítí se jako nahý král před pozornýma očima děcka. Připomíná v tu chvíli provazochodce, který udělal chybný krok a těch několik vteřin, kdy hledá ztracenou rovnováhu, ho ve vzduchu drží jenom pohled diváka, který je sám z té nečekané moci nesvůj...
Zaklapla "tašku z Pont-Neuf", odnesla ji k sobě do pokoje a zavolala nás k jídlu. Chvíli nic neříkala a pak začala klidně, bez rozčilování francouzsky mluvit, zatímco nám jako jindy nalévala čaj:
"Mezi těmi kamínky, co jste vyhodili, byl jeden, který bych ráda, kdyby se našel..."
A pořád tím nevzrušeným tónem, pořád francouzsky nám, ačkoli při jídle jsme (často se tu totiž nečekaně stavili přátelé nebo sousedé) většinou mluvívali rusky, vyprávěla o defilující Velké armádě a pověděla nám historii toho hnědého kamínku jménem "Verdun". Smysl jejího vyprávění jsme chápali jen částečně - podmanil si nás jeho tón. Babička s námi mluvila jako s dospělými! Viděli jsme jenom, jak se z kolony pochodujících vítězů oddělil krásný důstojník s knírkem, přistoupil k mladé ženě, tísnící se vprostřed nadšeného davu, a daroval jí hnědý kovový úlomek...
Po večeři jsem s baterkou marně pročesával záhon jiřin před naším činžákem, "Verdun" tam nebyl. Najdu ho druhý den ráno na chodníku - kamínek obsahující železo mezi pár nedopalky, střepy od lahví, šmouhami písku. Pod mým pohledem jako by se z toho tuctového sousedství vytrhl, podoben meteoritu pocházejícímu z neznámé galaxie, který se málem zamíchal do štěrku na cestě...

Takhle jsme vycítili babiččin skrytý pláč a vytušili, že v jejím srdci žije ten vzdálený francouzský milý, který tam byl před dědečkem Fjodorem. Ano, švarný oficír Velké armády, tamten muž, co Charlottě vtiskl do dlaně drsný úlomek "Verdunu". Ten objev nás vzrušoval. Cítili jsme, že nás s babičkou spojuje tajemství, ke kterému možná kromě nás nemá přístup nikdo z rodiny. Za daty a historkami z naší rodinné legendy jsme teď slyšeli prýštit život v celé jeho bolestné kráse.
Večer jsme za babičkou přišli na malý balkonek jejího bytu. Byl plný květin a jako by visel nad teplou stepní mlhou. O obzor škrtlo žhavé měděné slunce, na chvilku nerozhodně stanulo a pak se rychle zanořilo. Na nebi se zachvěly první hvězdy. Večerní vítr přinesl až k nám silné, pronikavé vůně.
Mlčeli jsme. Dokud bylo vidět, spravovala babička halenku, kterou měla rozprostřenou na kolenou. Když pak vzduch prostoupil ultramarínový stín, nechala šití, zvedla hlavu a pohled jí utkvěl v mlžných dálavách nad plání. Netroufali jsme si její mlčení přerušit a občas jsme na ni kradmo pohlédli: chystá se nám svěřit s něčím dalším, ještě tajnějším, anebo si přinese lampu s tyrkysovým stínidlem a jakoby nic nám přečte několik stránek z Daudeta nebo Julesa Verna, kteří bývali častými společníky našich dlouhých letních večerů? Nepřiznali jsme si to, ale číhali jsme na její první slovo, na jeho zabarvení. V našem čekání - pozornosti diváka vůči provazochodci - se mísila poněkud krutá zvědavost s pocitem nejasné tísně. Měli jsme dojem, jako bychom té ženě, která tu na nás byla sama, nastražili past.
Avšak ona si, jak se zdálo, naší napjaté přítomnosti vůbec nevšímala. Ruce jí stále nehybně spočívaly v klíně, její pohled tonul v průzračnosti nebe. Rty jí projasňoval náznak úsměvu...
Pomaloučku jsme se tomu tichu poddali. Vykláněli jsme se přes zábradlí a pokoušeli se doširoka otevřenýma očima obsáhnout co nejvíce nebe. Balkon se lehce kymácel, uhýbal nám pod nohama, začal plachtit ve vzduchu. Obzor se přiblížil, jako bychom se k němu nesli vanutím noci.
A právě nad jeho linkou jsme rozeznali to bledé mihotání - řeklo by se, že se tam lesknou šupiny vlnek na říční hladině. Nevěřícně jsme pátrali ve tmě, bijící o náš létající balkon. No ano, v dálavách stepi se blyštěla temná vodní plocha, voda stoupala a šířila kolem sebe lezavý chlad velkých dešťů. Její hladina jako by postupně jasněla - matným, zimním světlem.
Teď jsme viděli, jak z toho fantastického přílivu vystupují černé slepence činžáků, špičky katedrál, pouliční kandelábry - nějaké město! Obrovité a vzdor vodě, která zaplavila jeho široké třídy, souměrné se tu před našimi zraky vynořovalo přízračné město...
Najednou jsme si uvědomili, že na nás už chvíli někdo mluví. Babička nám cosi povídala!
"Muselo mi tenkrát být asi tak stejně jako vám. Bylo to v zimě 1910. Seina se tehdy proměnila v učiněné moře. Pařížani jezdili na loďkách. Ulice vypadaly jako řeky a náměstí jako veliká jezera. A ze všeho nejvíc mě udivovalo to ticho..."
Slyšeli jsme na svém balkoně to ospalé ticho zaplavené Paříže. Šplounání vln, když kolem plula loďka, zdušený hlas na konci zatopené avenue.
Babiččina Francie co mlžná Atlantida povstávala z vod.


Překlad © Vlasta Dufková
Le Testament francais, Mercure de France, Paris 1995, 309 s. - z překladu Vlasty Dufkové, který vydalo nakladatelství Paseka, 2002
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky

Diskuse

Vložil: Viva, 23.06.2015 17:45
Makine, Andréï: Francouzský testament
Nadherna kniha, napriek tragike velmi pozitivna...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3591x

katalogy

Inzerce
Inzerce