Makine, Andreï 1

rozhovor beletrie zahraniční

Rozhovor pořízený při Makinově pobytu v Praze roku 2001.

Andreï Makine v Praze
rozhovor H. Zahradníčkové

LN: Patnáct let žijete v Paříži, své knihy píšete francouzsky... Jste ještě Rus, nebo již Francouz?
Stále tatáž otázka. Říkám si, zda má smysl si s tím lámat hlavu. Včera jsem se kupříkladu setkal se svým slovenským vydavatelem. Jeho matka je prý Češka. Do jaké míry je tedy Slovák, do jaké Čech? Pořád se v tom babrat, to by se z člověka snadno mohl stát schizofrenik. Důležitý je výsledek - v mém případě kniha. Kniha je syntéza toho nejlepšího v nás, ze všech stránek naší osobnosti. Vezměte třeba sebe: jste Češka, nemýlím-li se, jste žena, je vám tolik a tolik let, máte za sebou nějaká studia. Jste tohle všechno, ale dohromady. Je ošemetné z té směsi vytrhávat jen jednu ingredienci. Řeknete-li: jsem žena, zavání to feminismem, jsem Češka - nacionalismem a tak dále. Vytrhávat z kontextu je velice nebezpečné - nejnebezpečnější pak na úrovni národa. Od nacionalismu je jen krůček k nacismu. 
Já v sobě mám celou svou osobní minulost. Vzpomínám si kupříkladu velice živě na jeden strom z lesa mého dětství. Myslím, že tahle vzpomínka je z hlediska toho, co jsem, daleko důležitější nežli můj vstup do řad komunistické mládeže... No ano, byl jsem v mládežnické organizaci jako všichni, a nezanechalo to ve mně žádnou stopu. Vzpomínka na vzrostlý kaštan se do mě vepsala daleko hlouběji než můj ideologický vývoj. Kromě toho pořád mluvím rusky, do jisté míry jsem si uchoval i ruské myšlení. 

LN: Položila jsem vám tu otázku, protože když jsem s organizátory vaší pražské návštěvy domlouvala termín na rozhovor, bylo mi naznačeno, že nerad mluvíte rusky, a že bude lepší, povedeme-li interview ve francouzštině...
To je absurdní. Jestli chcete, můžeme přejít do ruštiny...

LN: Obávám se, že bychom si moc nepopovídali...
Tak třeba příště... Chci však znovu zdůraznit, že ze svého ruského původu nemám žádný komplex. Nedávno jsem byl na přehlídce ruského umění v Nice. Jedna z organizátorek udiveně poznamenala: "Máte silný přízvuk. Nevadí vám to?" Jenže, který Francouz nemá přízvuk. Provensálci, Bretonci, Alsasané...

LN: Přesto mi dovolte vrátit se k mé první otázce. Může se člověk stát Francouzem? Čechům, myslím, tahle otázka vytane třeba v souvislosti s Milanem Kunderou, který se prohlašuje za francouzského spisovatele.
Nejsem si tak zcela jistý, že Kundera je Francouz. Spíš bych řekl, že se z něj stala taková podivná smíšenina, bizarní slitina. Když říkám bizarní, mám na mysli cosi opravdu zvláštního. Slilo se v něm češství s francouzstvím. Ale jako se neptáte u prstenu, kolik obsahuje zlata a kolik stříbra, ale zajímá vás, jestli je hezký, nejsou ani v případě Kundery důležitá procenta. Kundera je mutant jako já. Stal se z něj určitý lidský fenomén, fenomén Kundera. Osobně mám velice rád všechno, co je organické. Nesnáším třídění typu: Kundera = 30% Čech, 70% Francouz. Je to daleko složitější.

LN: Takže otázka, zda se někdo může stát Francouzem, je podle vás mimoběžná?
Prvně je třeba definovat její smysl. Co dnes znamená "být Francouz"? Máte na mysli Baska, Bretonce, Francouze z Marseille, z Alsaska, Pařížana, Francouze z předměstí, z Maghrebu - ale ano, vždyť má francouzský pas... Rád na věci koukám jako na organické celky. Jsem pro pestrost. Svým způsobem jsme oba Francouzi, když tady teď spolu mluvíme francouzsky. Já s celou svou dlouhou ruskou minulostí, která je v tom všem přimíšená, vy zase se svou. Vezměte takového Dumase - byl to černoch a přitom možná nejfrancouzštější ze všech francouzských spisovatelů.


LN: Možná právě proto, že Francie je tak trochu evropský melting pot, je snazší se tu usadit a takříkajíc "stát se Francouzem" než třeba, kdyby v Německu.
To si nemyslím. Jistěže pro mě, vzhledem k mé osobní minulosti - babička byla Francouzka -, ale také vzhledem k tradici rusko-francouzských kulturních styků, bylo snazší odjet do Francie a začít psát francouzsky. A taky jsem měl zářné předchůdce, Puškina, Dostojevského. Oba zasáhla vlna - řekl bych - praktické "frankofilie". Třeba Puškinova oblíbená hrdinka Taťána z Evžena Oněgina se daleko hůř vyjadřuje rusky než francouzsky. V dopise jistému ruskému příteli zase píše: "Budu s tebou hovořit francouzsky, jazykem Evropy. Neb francouzsky se mi píše daleko lehčeji." Chápete to, Puškin, náš největší básník! Jaká rána pro ruskou národní hrdost. Když čtete Puškinovu korespondenci, dopisy psané rusky jsou krásné, ale ty francouzské jsou prostě úžasné. Klidně by se z nich dala francouzština studovat.
Ale abych se vrátil k vaší otázce. Mám za to, že kdybych žil třicet let třeba v Čechách, stane se ze mě český spisovatel. Proč? Protože podle mě není důležitý přechod z ruštiny do francouzštiny nebo z ruštiny do češtiny, ale přechod z jazyka, kterým mluvíme my tady spolu - to jest běžného jazyka denní potřeby -, do jazyka literárního. Představte si, že bych po vás teď chtěl, abychom mluvili proustovsky, asi byste nedokázala reagovat, ale když vás požádám, abyste mluvila slovensky, zřejmě si nějak poradíte. 

LN: To ale pořád mluvíme o vašem pohledu. S jakou odezvou se setkáváte u Francouzů. Kupříkladu své první romány jste musel prezentovat jako překlady z ruštiny, aby je nakladatel vůbec přijal k posouzení.
Jistě. Francouzi uznávají to, co nazývají Frankofonií - tedy Francii, bývalé kolonie, Québec. Všechno ostatní je tak trochu "bizarre". Často slýchám: Proč Kundera vůbec přecházel do francouzštiny? Všechno, co napsal česky, bylo skvělé, věci psané francouzsky nestojí za nic.

LN: To jsou hlasy, které jste slyšel tady v Praze, nebo i ve Francii?
To je názor Francouzů. Jistěže jsou k některým románům shovívavější, ale obecně si myslí toto. Často se také po straně špitá, že si Kundera své francouzské věci nechává korigovat, že je vlastně nepíše sám. Myslím si ale, že kdyby byl Arab nebo Kanaďan, měl by to daleko snazší.
Už Karel Veliký rozdělil Evropu na dva světy: nalevo Frankové, napravo slovanští barbaři. A přestože už je to víc než tisíc let, stále z toho něco přetrvává. Představa, že se ruský medvěd nastěhuje do panteonu francouzské literatury, je pro potomky velké Galie těžko akceptovatelná.

LN: Takže jsme opět na začátku. Vnitřně se sice můžete cítit Francouzem, ale pro okolí budete pořád cizinec...
Vlastně si na Francouze hrajeme. A občas hrajeme tak dobře, že jsme francouzštější než Francouzi. Když to řeknu jinak, máme určitý ideál francouzství, jemuž se snažíme přiblížit...

LN: Naučeného francouzství...
Klasického francouzství. Kdybych se kupříkladu začal učit česky, obracel bych se ke klasikům, nasál bych váš jazykový purismus - jste jediní, kdo se nenechal převálcovat mezinárodním "těátrem", říkáte stále "divadlo" -, byl bych daleko vnímavější k velikánům vašich dějin a snažil bych se být takříkajíc ideálním Čechem.

LN: Čím myslíte, že vaše dílo oslovuje francouzské čtenáře? Není to právě ono "smítko slovanského barbarství", které je - či alespoň v devadesátých letech bylo - pro Západ velice sexy?
Vlastně nevím. Dnes se o Francouzské závěti (autorův třetí román, jehož českou verzi vydá na podzim nakladatelství Paseka, pozn. redakce) mluví jako o velkém úspěchu, ale mám doma schované dopisy několika nakladatelů, kteří mi napsali, že mému románu chybí postavy, styl... Stejně tak, když se v Mercure de France rozhodli román vydat, řekli mi: "Vydáme toho patnáct set kusů na zkoušku. Když se jich prodá tisíc, bude to úspěch. Přece jen je to velice klasický text." Tím chci říct, že moje knihy nebyly přes můj "exotický" původ považovány za žádný bestseller. Teprve když si kniha získala čtenáře, začaly se o ni zajímat i oficiality, poroty literárních cen atd. Vlastně se knihu odhodlali ocenit teprve, když se zjistilo, že je o ni zájem.

LN: Včera jsem o vás mluvila s jedním Francouzem - shodou okolností nakladatelem -, vyprávěla jsem mu, že jste své první romány musel prezentovat jako překlady z ruštiny, aby je nakladatel přijal. On mi na to řekl: "No jistě - z ruštiny nebo z angličtiny - s ničím jiným by neměl šanci." Že jste musel svou práci prezentovat coby překlad, to se pro něj rozumělo samo sebou. Jen se pozastavil nad francouzskou uzavřeností vůči ostatním jazykům...
Teď je ještě v kurzu španělština, latinskoamerická literatura. Jenže to se bavíme o věcech, které jsou důležité pro novináře, pro nakladatele, ale nikoliv pro čtenáře. Když si koupím knihu, tak se mi buď líbí, nebo ne. To jediné mě zajímá. Nakladatelský a novinářský svět představuje jen velice malý ostrůvek.

LN: Mluvil jste o tom, že se Puškin daleko snáz písemně vyjadřoval francouzsky...
Trochu přeháněl, ale je třeba si uvědomit, o jaké francouzštině mluví. Měl na mysli oficiální jazyk. Když se kupříkladu obracel na cara. Je to legrační představa, jak spolu hlava ruského impéria a největší ruský básník komunikují francouzsky. Výhodou francouzštiny je dokonalý formalismus. V ruském oslovení můžete váhat, zda napíšete vážený pane Ivanove nebo Ivane Ivanoviči, zatímco francouzština to řeší jednoduchým a elegantním "pane".

LN: Co pro vás představuje Paříž? Je to jen hlavní město Francie, je to evropská kulturní metropole?
Je to ideální město. Mekka umělců par excellence. Podobnou úlohu by pro oblast někdejší východní Evropy mohla hrát Praha. Až trochu opadne invaze turistů a definitivně se vyrovnáte se složitou "sovětskou minulostí". Myslím, že je to něco, oč stojí za to usilovat.

A propos, víte, že za Goncourtovu cenu lyceistů (mladší sestra nejprestižnější francouzské literární ceny; komisi tvoří studenti gymnázií z celé Francie, pozn. redakce) vlastně vděčím Čechům, kteří tehdy seděli v komisi. Byli ve Francii v rámci nějaké studijní výměny a všichni hlasovali pro Francouzskou závěť. Jeden z nich mi dokonce napsal dopis - propiskou. Pak za mnou přišel - slušně oblečený, ne vyhastrošený, jak občas bývají Francouzi, což nesnáším. Zkrátka slušný hoch z dobré rodiny. Hovořili jsme spolu a cítil jsem, že velice citlivě vnímá všechny ty geopolitické otázky. Jste malá země a nemůžete počítat, že vás zbytek Evropy bude vnímat jako sobě rovné. Vždycky budete země kdesi na východě. Jsme zajatci geografie a historie. Podle mě je ale třeba ten východní přívlastek kultivovat. V tom je vaše síla. Jste předurčení k tomu být ideální spojnicí mezi "ruským" a západním světem. A Praha má všechny předpoklady stát se kulturním centrem. Musíte přestát období Benettonů a McDonaldů, ale až se jich zbavíte....

LN: Přirostl vám některý kout Paříže obzvlášť k srdci?
Mám rád Montmartre, kde bydlím, a některá místa v devátém obvodu, kolem Opery.

LN: Prý jste jeden čas bydlel v hrobce na montmartrském hřbitově?
Ano. Bylo to v září a bylo krásné teplé počasí. Montmartrský hřbitov je velice zvláštní, hojně navštěvované a svým způsobem úžasné místo. 

LN: Je to krásný hřbitov, ale přece jen bydlet v hrobce není až tak běžné.
Byla jste tam v noci? To je úplná mystika. Bydlí tam spousta bláznů. Rozhodně jsem tam nebyl sám. Myslím, že nás tam žilo nejméně deset a k tomu stovky koček. Pamatuji si na jednu ženu, která celé noci prostála v extázi opřená o Caradecovu hrobku. Na jiném hrobě zase byla socha muže s velice naturalisticky, až bych řekl fyziologicky vysochaným pohlavím a pár šílených - nevím, jak jinak je nazvat - ženských s tou sochou chodilo obcovat. Ale nebydlel jsem tam dlouho. Záhy se mi podařilo najít malý byt.

LN: Vaše hrdinka, Charlotte Lemonnierová, respektive vaše babička, se ve Francouzské závěti cítí ztracená v sibiřské pustině a nostalgicky vzpomíná na místo svého mládí, na Paříž. Ve vašem románu Zločin Olgy Arbelinové zase hlavní hrdinka trpí ve francouzském exilu - cítí se sama sobě cizinkou.
Olga Arbelina je zvláštní případ. Odcizení, o kterém mluví, prožívá uvnitř. Je to odcizení vůči roli vnucené společností. Je to příběh bláznovství, ale bláznovství, které hrdince umožní prozřít. 
Lidé jsou přesvědčení, že žijí v absolutní racionalitě, jenže to není pravda. Naopak, náš život je jedna velká absurdita. Proč jsem teď udělal tohle gesto, proč jsem dneska v Praze? Veškeré konání se ve světle otázek může jevit absurdní. Olga skrze velice silný vztah k vlastnímu synovi, který je vyjádřením absolutní lásky, dosáhne zvláštního stadia prozření, kde už neplatí svět slov. Protože slova lžou. Ptáte se mě: "Jste Rus, nebo Francouz?" A už jsem v tom. Co mám odpovědět?

LN: Mluvíte o odcizení vůči sociálnímu typu, ale na tom, co vaše hrdinky prožívají, se jistě podepsal i onen zeměpisný přesun z rodné země do cizího prostředí. Když člověk ztratí jistotu domácího prostředí, je náchylnější k sebezpytování.
Vidím to jinak. Existují dvě kultury, ruská a francouzská. Člověk se rozhodne opustit první a chce se začlenit do té druhé. V souvislosti s tím se fyzicky ocitne kdesi - ze všeho nejspíš na nádraží, ale klidně třeba na opuštěné louce. Myslí si, že je ve Francii, ale není. Jen už není v Rusku. Podstatnou roli tu hraje čas. Kdybych se teď měl vrátit do Ruska, vracel bych se do stejné země? Tolik věcí se změnilo. Nedávno jsem na Montmartru potkal strašně chudě oblečený pár. Vyklubali se z nich Rusové od Volhy, kteří si za životní úspory splnili životní sen a vydali se ty tisíce kilometrů na západ. Hned jsem si vybavil jednu vzpomínku z dětství. V našem městě žila jistá žena, která se nosila jak bohyně a na niž si všichni ukazovali prstem. Byla jediná, kdo se kdy dostal do zahraničí, shodou okolností do Československa. O jakém Rusku tedy mluvím? O tom, které bylo, nebo o dnešním Rusku, kdy Rusové skoupili celé azurové pobřeží...

LN: Neměl jste nikdy chuť se do Ruska vrátit?
Mnohokrát mi to navrhovali. Západ dnes totiž na Rusko kouká velice špatně. Co je ruské, je a priori špatné. Někdy mám pocit, že se studená válka přenesla do ekonomiky a boj pokračuje. Chtěli po mně proto, abych tam jel a střízlivě popsal, co uvidím.

LN: "Oni" znamená vaši nakladatelé?
Ano. Pro francouzské vydavatele by to byl velice atraktivní titul. Jenže se trochu bojím, že to, co uvidím, všechna ta chudoba a mizerie ve mně probudí zklamání, pocit zmaru, že napíšu něco velice polemického, a pošlu tím Rusko ještě hlouběji ke dnu.

LN: Když jsem se ptala, zda jste nepřemýšlel o návratu do Ruska, měla jsem na mysli návrat definitivní. Ale jestli tomu dobře rozumím, vy váháte, zda se vůbec jet do Ruska podívat... 
Přesně tak. V Rusku jsem nebyl patnáct let.

LN: Co vás bezprostředně vedlo k odjezdu z Ruska?
Odpověď najdete ve Francouzské závěti. Těžko bych vám tu za pět minut shrnul celý svůj život. Kdybych se vrátil do Ruska, vrátil bych se někam do mezidobí mezi Rusko, jaké jsem znal, a Rusko současné. V současném Rusku bych asi žít neuměl. Kdybych chtěl žít na úrovni, musel bych přiostřit lokty, což není můj styl, a žít jako chudý literát se mi nechce. Kromě toho celý život píšu své knihy francouzsky a kdoví, zda bych to rusky vůbec uměl? 

LN: Sledujete dění v Rusku?
Snažím se. Čtu noviny, mluvím s lidmi.

LN: Máte nějaký kontakt s ruskou komunitou ve Francii?
Poskrovnu. Znám pár novinářů, ale noviny mi stačí. Kupuji všechno - od krajně pravicových plátků po levicové.

LN: Co si myslíte o Putinovi?
Na takovou otázku se těžko odpovídá. Je to člověk, kterého do čela státu vynesly okolnosti. Nevidím aktuálně nikoho, kdo by ho mohl nahradit. Javliňski? Prý je to velký demokrat, ale získal pouhých pět procent. Myslím, že pro Rusko je důležitá určitá stabilizace poměrů. Všechny demokratické mechanismy jsou přítomné. Jistě, nefungují dokonale, ale o které demokracii lze říct, že je dokonalá? Francie? Se vší korupcí, která tu kvete? Anglie? Nebo snad Amerika s Clintonem a Lewinskou? Myslím, že je Západ v tomhle k Rusku nespravedlivý. Rusko nemá jinou možnost než být dokonalé. 

LN: Jsou vaše romány přeložené do ruštiny?
Existuje překlad Francouzské závěti, ale dost špatný.

LN: Nepomýšlel jste na to, že byste překlad - ruskou verzi - pořídil sám?
Ne, to není moje práce. Když člověk překládá, potřebuje od díla jistý odstup a ten bych neměl. 

LN: Ani jste překlad nerevidoval?
Na to jsem neměl čas.

LN: Kterou ze svých knih máte nejraději?
Těžko říct. První kniha je první kniha, ale mám rád Zpověď sesazeného praporečníka, svůj druhý román. Právě se chystá překlad do slovenštiny. Zvláštní vztah mám také k Rekviem za Východ. Francouzi ho strhali. Asi proto, že je vůči Francii dost kritické. Bez obalu se v něm vyjadřuji o dnešní francouzské inteligenci. To se těžko odpouští. Také jsem tam nastínil problematické aktivity Francouzů v Africe. Dost o tom vím, takže jsem mohl mluvit zasvěceně. Když kniha vyšla, pustili se do mě novináři: "Co nám chce těmi svými bondovskými fantasmagoriemi namluvit?" Půl roku nato vypukl skandál s Pierrem Falconem (ředitel společnosti Branco International, která zprostředkovávala prodej zbraní do Afriky, pozn. redakce)
a Jeanem-Christophem Mitterandem (syn někdejšího prezidenta Françoise Mitteranda - v letech 1986 - 1992 jeho poradce pro africké otázky - byl odsouzen za praní špinavých peněz a prodej zbraní do Angoly, pozn. redakce). Ozvala se jediná novinářka, aby se mi omluvila. 

LN: Existuje nějaký leitmotiv, který by prolínal celým vaším dílem? 
Myslím, že svým způsobem bojuji proti redukování člověka na jeho sociální roli. Snažím se dotknout v člověku něčeho, co je výš, podchytit kapku nadpozemskosti, božského, která je v každém z nás. Ty kapky pak vlévám do jednotlivých postav, situací. Naše tělesná schránka je smrtelná, podstatná je duše.

LN: Řekl jste, že jediná věc, která charakterizuje spisovatele, je jeho styl. 
Přesně tak. Myslím, že se dnes plete dohromady "styl" a "způsob". Často slyším, že někdo má telegrafický styl, a mluvčí tím míní, že dotyčný autor rád používá krátké věty. Ale to není styl, to je jen způsob, manýra. Stejně tak hyperrealismus je možná určitý směr, ale je příliš faktický, než aby se dalo mluvit o stylu. Styl je způsob, jakým vytváříte poetický svět, jakousi druhou dimenzi. Jak se dokážete odpoutat od reality, od věcí, jež nám připadají tak důležité: politika, ideologie, prostor, čas atd. Mám na mysli svět před slovem, svět, který není formalizovaný, kde se věci netřídí na: Rus, Francouz, muž, žena. Podstatné je cítění, vjem.

LN: Máte nějaký literární vzor?
Určitě Ivan Bunin.

LN: Používáte internet? Jak vidíte budoucnost literatury v konkurenci ostatních médií?
Popravdě řečeno žiji tak trochu v době kamenné. Píšu perem a text poté přepisuji na stroji. Internet neznám, nepoužívám. Pokud jde o druhou otázku, myslím, že se situace bude radikalizovat. Kretenizace světa bude pokračovat a ještě zbytní. Z lidí se stanou roboti. Podívejte se třeba na fotbalové fanoušky, to jsou bytosti, které snad vůbec nemají mozek. A svět je oblbuje vědomě, záměrně - pěstuje si zdatné konzumenty.

LN: Dovolte mi poslední otázku. Ve Francouzské závěti vám vaše babička předává symbolické dědictví v podobě vzpomínek na zemi svého dětství, Francii. Nechystáte se podobným způsobem předat svým potomkům vlastní ruskou minulost?
Svým způsobem jsem to už udělal v Rekviem za Východ. Dokonce se to původně mělo jmenovat Ruská závěť.

Hana Zahradníčková (Lidové noviny 19/5/01)

Diskuse

Vložil: Patrick, 05.06.2006 01:27
Makine, Andreï 1
Merci
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2364x

Inzerce
Inzerce
Inzerce