Makine, Andréï 2

rozhovor beletrie zahraniční

Makine byl vysoký, starosvětsky slušný, přívětivý, ač rezervovaný, sebevědomý i plachý, nadmíru vzdělaný, dovedl promluvit stejně o české historii jako o sánskrtu, o hokeji jako o věrozvěstech, o zlatém řezu jako kritériu krásy i o asymetrii ve tváři jako naději na dlouhověkost.

Francuz
(Pokus o rozhovor s Andreïem Makinem)

...netuším, že už brzy má vnitřní ruština srdce umlkne, že se zasekne, ochotna k dorozumívání právě jen s Francouzi a koktajíc napříště s trapně českou výslovností tam, kde jsem se dříve dovedla bezstarostně položit do širého přízvuku jako do sítě, které lze důvěřovat.
Bílé na bílém, str. 72


S Andreïem Makinem jsem mluvila francouzsky. Byl vysoký, starosvětsky slušný, přívětivý, ač rezervovaný, sebevědomý i plachý, nadmíru vzdělaný, dovedl promluvit stejně o české historii jako o sánskrtu, o hokeji jako o věrozvěstech, o zlatém řezu jako kritériu krásy i o asymetrii ve tváři jako naději na dlouhověkost. Měl sako a zelený batůžek, po Praze chodil pěšky tak jako před časem po australském pobřeží. Upřímně obdivoval baroko a secesi. Dostává dvacet dopisů denně a jenom za dva dny strávené v Praze dal přinejmenším dvě interview. Polovinu mých otázek si mohl spočítat předem, protože mu je pokládá každý. Druhou polovinu po našem dvouhodinovém putování prosluněnou Prahou pod modrojasným nebem, nebezpečně krásnou pro nekýčaře.
Můj děda si ještě za Rakouska z všeslovanského vlastenectví za pár halířů koupil učebnici ruštiny, přestože studoval francouzštinu, nadchl se pro Tolstého a až do smrti si říkal v ruských románech z nakladatelství Světa sovětů a v publikacích na mizerném papíře, kupovaných v Sovětské knize na Václavském náměstí. Pacifismus mu nebránil v tom, aby mě už v kočárku uspával Pochodem rudých námořníků. Revoluční písně jsou tak krásné! Jako Marseillaisa znějící v Makinově Francouzském testamentu při návštěvě cara Mikuláše v Paříži, jako Beethovenova Pátá.
V šestnácti jsem strávila pět týdnů u své leningradské korespondentky a ruština se stala prvním cizím jazykem, který jsem ovládala tak, že mě z toho jímala závrať. Nato jsem odjela do Francie. Spřízněna volbou s profesorkou ruštiny v racionálním suchopáru lycea, přeložila jsem jí přes noc Malostranskou povídku. Můj první překlad byl do ruštiny. Když mi bylo sedmnáct, přijela moje korespondentka s rodiči do Prahy. Během jejich pobytu přijely bratrské armády. V Leningradě jsem byla už jen jednou. Dověděla jsem se, že v Československu padli v bojích dva Oljini kamarádi. Zůstalo to stát mezi námi. Nehoráznost i smrt. Ruština mi zaskočila.
Makina jsem překládat nechtěla. Měla jsem se před jeho psaním na pozoru. Pod rouškou chvílemi takřka nezáživného civilního vyprávění mě pravidelně přivedl k slzám. Jsem nerada manipulována. Postupně jsem dospěla k názoru, že mi byl osudem přidělen k odkletí mé rusko-francouzské minulosti, k usmíření mé spící ruské duše. Jako bych jenom já dokázala česky zapsat jeho ruskou knihu za francouzskými slovy.
Mluvili jsme spolu francouzsky a řekla jsem mu všechno, na co se neptal a za co nemohl. Pak jsem se vzhledem k němu cítila rovnoprávněji, předtím jsem toho o něm věděla příliš já a on o mně nic. Překlad je způsob nevyžádaného intimního soužití bez ohledu na obsah překládaného. Teď jsme si konečně byli kvit.


V. D.: Můžete mi říct, jestli vás francouzsky naučila opravdu babička? (tak jako hrdinu Francouzského testamentu, originální dotaz)

A. M.: Ne. Nesejde na tom.

V. D.: Ale naučil jste se ten jazyk jako malý?

A. M.: To ano.

V. D.: Já se neptám z nějaké prvoplánové zvědavosti, mě to zajímá proto, že pro českou literaturu sehrála jedna babička nezastupitelnou roli a vlastně to s největší pravděpodobností nebyla babička pokrevní. Takže na tom skutečně nesejde. Ale ať je to jak chce, nemáte strach, že to bude ve Francouzském testamentu považováno za vypočítané na efekt?

A. M.: Vidíte, s tímhle podezřením jsem se setkal jenom u Slovanů. U Rusů a u Čechů. Podezírali mě, že jsem se chtěl zalíbit Francouzům. Dneska se mě taky jeden Čech ptal, jestli v tom nebyl kalkul. Ale to je úplně vedle. Zalíbit se Francouzům! Vždyť právě jim jsem se ani trochu nelíbil. Když mi jeden nakladatel nakonec knížku přijal, řekl "Vytiskneme toho dva tisíce a budeme rádi, když prodáme patnáct set".

V. D.: Ale já se vás přece na to ptám, protože jsem na vaší straně, já vás proti tomu názoru bráním!

A. M.: Víte, ono se zapomíná, jak jsem tehdy žil. Já neměl nic, vůbec nic, a byl jsem šťastný. Na živobytí mi stačilo, co jsem měl za těch pár hodin, co jsem dával na Škole východních jazyků a na společenskovědní fakultě, a po ničem jiném jsem netoužil. Vůbec mě nenapadlo, že bych chtěl vydělávat víc. A kdyby mě to dejme tomu napadlo, tak jsem napsal erotický román nebo detektivku, anebo historický román, ty se prodávají moc dobře, a ruských námětů je spousta. Ale to já nechtěl. Moje americká redaktorka mi řekla, že se jí kniha moc líbí, ale že jí je jasné, že jde hlavou proti zdi, že prodej vidí tak na pět set výtisků. A pak to bylo na všech žebříčkách bestsellerů. Na všech! Ona prostě existuje nějaká alchymie tvorby či co.

V. D.: Já se vám přiznám, že nejdřív jsem taky byla mírně nastražená a říkala jsem si, jestli to nefunguje až trochu moc jednoduše. A pak jsem se rozhodla, že vám budu věřit. (A tady jsem měla, a zapomněla mluvit o všudypřítomném nebezpečí, že příběh sklouzne do sentimentu, kterému se v překladu snažím bránit trochu příznakovějším jazykem třeba v přímé řeči, o tom, že Češi nemají vlohy pro patos, i když po něm vskrytu touží, a že ho přijmou, když se mu strhnou hrany ironií nebo aspoň posmutnělým úsměvem, i když ten už je podezřelý: "Poznovu přivyknu chytrácky opatrné nedůvěře v patos a počnu zakládat na chronický ironický škleb, žaludeční vřed, zastydlý pláč, dědičnou srdeční chorobu Evropy." (Bílé na bílém, str. 72) Makinovo psaní totiž často balancuje na uzoučké hraně mezi uměním a kýčem, a on to nevím jak ustojí. Jako by mu šlo o to, donutit vás přijmout říjícího jelena v paprscích zapadajícího slunce vzdor vaší předpojatosti vůči jelenům, protože chyba přece není na jelenově straně, on za to nemůže, že je krásný. Ba co hůř, on vás ten jelen chvílemi ke všemu ještě dojímá! Ta potupa! A ta úleva, když zapomenete na slušné vychování…Ale když se to tak vezme, ruské malířství těsně předcházející vzniku abstrakce se taky pohybuje v těch nebezpečných končinách. A když si pro změnu vzpomeneme, za jakého kýčaře měl Toulouse-Lautrec Puvise de Chavannes...)

A. M.: Ale ono to zase z hlediska časových rovin tak jednoduché není, tam je to docela rafinované... 

V. D.: Já vím. Vždyť říkám, že vám věřím. Ne v tom smyslu, že babička byla vaše babička, ale věřím vám jako autorovi. Ale setkávám se pořád s obojím druhem reakce (ať u těch, kteří autora četli francouzsky, nebo po ukázce v LtN).

A. M.: Ale to je úplně normální. Vemte si Bunina.

V. D.: No, některá díla jsou přijímána jednoznačněji...

A. M.: Bunina hodně kritizovali, a on řekl: "Nejsem zlatý desetirubl, abych se líbil každému". Já prostě nejsem stokoruna. Kdyby byli všichni zajedno, tak je to nuda.

V. D.: Takže já doufám, že nezkazím překlad.

A. M.: Ale ten je prý dobrý.

V. D.: V tom to není. (Nebo jsem o tom měla mluvit tady?) Jak bych vám to řekla, mně ze začátku připadalo, že chápu, proč Francouzům ta kniha byla přijatelnější jako překlad z ruštiny. Ne že by tam byly chyby, ale v něčem byla nefrancouzská.

A. M.: Ale nefrancouzská je problematika! Nečeská by byla taky.

V. D.: Mně to připadá trochu složitější. (Nebo tady!) U nás se ruská literatura nejdřív přijímala prostřednictvím překladů, které se hemžily rusismy, místo "účes" tam stálo "příčeska" a ruský byl slovosled a vůbec. Mělo to obrovské kouzlo, které z nových a dobrých překladů jaksi zmizelo. Občas se nám stýská po jakémsi mytickém literárním Rusku, českém Rusku, do té míry, že jsou básníci, kteří s tímhle jazykem pracují. Mě nejdřív napadlo, jestli toho nějak nevyužít, protože vy zase mluvíte o mytické, literární Francii před první světovou válkou, o Francii, která neexistuje, a Francouzi ve vás pro změnu čtou Rusa. (Vlastně jsem do toho jazyka zamýšlela odít hlavně to sladkobolno, které vás při četbě občas jímá.) Chyby tam nejsou, to ne, ale něčím je to zvláštní. Ale nám je to zase po pravdě řečeno pocitově spíš blízké, protože jsme s vámi měli přece jen něco společného (přinejmenším vaši literaturu). Takže jsem od toho nápadu upustila, mohlo by to vypadat jako neobratnost, a ta v tom rozhodně není. Dospěla jsem k tomu, že se musím opřít o to slovanské za tím. 

A. M.: Ne, ne, neobratné to není.

V. D.: Vždyť to říkám. (A to hlavní neřeknu! Je mi to jasné vlastně až teď, když rozhovor přepisuju. Vždyť já jsem tu knihu opravdu nechtěla překládat, připadala mi jazykově nezajímavá. I číst jsem ji začínala dvakrát. Teď tomu najednou rozumím: ona je psaná v obrazech, ne ve slovech. Když tuhle prostopravdu člověk objeví, už stačí jenom ty obrazy přepsat česky. Proto mě to trochu proti mé vůli tak baví)

A. M.: Jeden přítel mi řekl, že je to zároveň velice klasické a velice moderní. V něčem je to strašně moderní a současně čímsi velice klasické.

V. D.: Ano, klasické je to velice. To vám umožnila francouzština - ne že bych nějak dobře znala současnou ruskou literaturu, ale zdá se mi, že se teď pouští spíš do...

A. M.: ...postmodernismu.

V. D.: Ano, kdežto vy navazujete na ruskou klasickou literaturu.

A. M.: To jistě.

V. D.: A děláte to prostřednictvím francouzštiny. Jak bych to řekla: mně se třeba nechce do překladu knihy, kterou napsal francouzsky Václav Jamek. Dostal za ni Medicejskou cenu už před deseti... skoro před dvanácti lety, a ještě do češtiny nebyla přeložena. Ono je totiž strašně těžké překládat knihu bilingvního autora, protože už v jejím základu je zakódováno, že to píše cizinec, že píše cizím jazykem. (No jo, ale u Jamka je jazyk v jiné pozici. Pro Makina asi skutečně neplatí, že v cizím jazyce snáze vyslovíme i to, co v mateřštině bolí.)

A. M.: Podívejte, podle mě literární jazyk je vždycky cizí jazyk. Neznáte ho předem a musíte ho teprve hledat. Knihy nepíšete tak, jak mluvíte teď tady se mnou. Tam ten jazyk musíte stvořit. Jazyk, kterým spolu mluvíme, je stvořený už předem. Kdežto pro ten druhý jazyk jste stvořitelem. Tím samozřejmě nemyslím, že se neřídíte určitými formálními pravidly. Ale vytváříte celý svět obrazů. Na začátku jazyka je hláska, jednoduchý zvuk, prostě takové pammm!, od kterého se pak celý jazyk odvíjí. Když se třeba ptali Tolstého, kde se vzala Anna Kareninová, tak jim řekl, že se prostě procházel po Moskvě a v jednom otevřeném okně zahlédl kousek ženské paže. Nic víc. A na tu zahlédnutou krásnou paži se to začalo nabalovat a román v něm začal růst. To já naprosto chápu. Na začátku je úplná maličkost. A ta ženská paže je slovo, které předtím neexistovalo, slovo nového jazyka.

V. D.: Mně se na vašem psaní líbí právě takové jednoduché obrazy, za kterými cítím celý svět, ale vysvětlit se to nedá, buď to tak vnímáte, nebo ne. Já už jsem volila, já to beru.

A. M.: Se stylem to prostě tak je, buď se do něj dostanete, nebo ne. To je něco jako Bůh. Buď věříte, nebo nevěříte. A náboženství, to je gramatika. Náboženství dává návod: "Chcete-li dospět k poznání Boha, tak dodržujte ta a ta pravidla." Kdežto tohle jde naprosto přímo. Pokud mluvnická pravidla a syntax toho nového jazyka, to nové slovo přijmete, tak čtete. Ale jsou třeba lidé, co se v životě nezačtou do Prousta. Ten jazyk se nedá naučit papouškováním. Je k ničemu vykládat jim, teď vidíte tak a tak ten dům, na tu ženu musíte hledět z toho a toho úhlu, vidíte určitou stránku ženskosti a jinou ne...

V. D.: Vy Prousta přijímáte, ale Kafku zas tak moc ne, jak jsem pochopila (z předchozího hovoru).

A. M.: To ne, já proti Kafkovi nic nemám, je to něco jako s Bulgakovem. Bulgakova mám moc rád. Jenomže jsem od jeho četby čekal něco naprosto převratně objevného, protože jsem pořád dokola slyšel, jak fantastický je Mistr a Markétka, že až si ten román přečtu, stane se ze mě jiný člověk. Pak jsem si ho přečetl, moc mě zaujal, ale žádný zázrak se neudál. A s Kafkou je to totéž. Tam mi toho zase navykládali o Procesu. Uznávám, že je to napsané důmyslně, celá ta symbolika, jak to do sebe zapadá, ale...

V. D.: Kdežto s Proustem je to jiné...

A. M.: Tam je to jiné. Přesněji řečeno, na Proustovi mě zajímá poslední svazek, Čas znovu nalezený. Z toho je cítit, že tam došlo k tomu, čemu já říkám antropomorfóza, kdy se člověk stává bohem. To už umíral, brzo nato zemřel. To psala smrt. Poslední věty psal už mrtvý člověk. To je moc zajímavé, on už je na druhé straně a chápe to, je mu to jasné. Už je na onom světě, ale tělo ještě píše. Ruka píše, a zbytek je jinde, v zásvětí.

V. D.: Myslíte, že vy jste takového psaní schopen? Za cenu života?

A. M.: Jsem schopen se do toho vžít. Zříct se sám sebe. Svým způsobem zemřít pro normální život. Člověk píše v jakémsi transu.

V. D.: To jsem trochu vytušila z vašeho rozhovoru pro Lire. Taky že nijak nešetříte Francouze.

A. M.: A pak že se jim Francouzským testamentem podbízím! To vůbec není pravda. Já třeba bez obalu říkám, že francouzská literatura dnes neexistuje.

V. D.: Neplatí to tak trochu pro Evropu obecně? Měla jsem díky portugalštině srovnání mezi Portugalskem a Brazílií a připadalo mi, jako by v Latinské Americe žili ještě tady a teď v mýtu, vytvářeli ho svým přítomným životem, kdežto u nás v Evropě je slovo až moc často prázdná litera.

A. M.: Já si myslím, že to je jenom otázka víry nebo nevíry. Nic víc. Buď věříte, že existuje ještě nějaký jiný rozměr, anebo prostě přijmete jenom rozumové skutečnosti a prohlásíte, že nic mimo tento svět neexistuje. Když tu víru nemáte, tak potom píšete romány jako dnešní Francouzi, které nestojí za nic, i když se vydávají a mají značný úspěch, romány, které jsou jenom z tohoto světa.

V. D.: Jestli si dobře vybavuji náš předchozí hovor, máte na mysli víru obecně, ne náboženství.

A. M.: To rozhodně ne, náboženství je taková abeceda a je podle mě dost škodlivé, religio je přece od religare, svazovat, a copak nestačí, že jsme spojeni svou smrtelností? Vždyť už jenom tím tvoříme tak úzce spjatý celek, stačí, že nás rozděluje pohlaví, barva pleti nebo národnost! Náboženství nás nahání do dalšího chlívku, šikuje nás pod dalším praporem a tím víc nás rozeštvává. Pak jste buď žid, nebo muslim, nebo křesťan, to je opak spojování. Právě proto jsem vůči náboženství značně zdrženlivý. Ale věřit, že něco přesahuje rozumem vysvětlitelný svět, to je něco jiného. Já mám minimum iluzí, spíš skoro žádné, o lidské povaze, vím už, co mohu čekat od svých bližních, a iluze si nedělám, to se týká jak mužů, tak žen. Ale zato mám velké iluze, skoro jistotu, že každý v sobě máme kousíček božského. A zajímá mě právě tohle. Ne nějaké třídění, žádné homosexuál-heterosexuál, muž-žena, bohatý-chudý, černý-bílý, Žid-Nežid... to mě nezajímá vůbec. Jenom ta částečka Boha v nás. Ale dnešní masová kultura ji převálcovává.
I když se na druhou stranu nedivím, že lidé třeba nechodí na soudobou hudbu. Protože to je čirá hudební mechanika.

V. D.: Snad ne úplně vždycky...

A. M.: Pro mě je věčně moderní Mozart.

V. D.: Takže určitě znáte "Moji Pražané mi rozumějí".

A. M.: Ne, to jsem nevěděl.

V. D.: (mírně šovinisticky laděný exkurs do pražské mozartovské historie, předehra k Donu Giovannimu hraná při premiéře přímo z listu...)

A. M.: Tihle Češi! Kam se podíváte, všude oni! To proto se sem Rusové přihrnuli s těmi svými miloučkými tanky a volali "Naučte nás to taky!" (bohatýrský smích s kosmopolitně hořkou notou)

V. D.: Ono se to všecko asi těžko chápe z pozice velkého národa. Já jsem si ten rozdíl snad nejvíc uvědomila kdysi za normalizace v jednom ateliéru, kde předváděl diapozitivy svých děl neoficiální moskevský umělec. Byl doma ještě v menším kontaktu se světem než my, ale on ani na chviličku nezapochyboval o velikosti svého umění, v nejmenším se nestaral o to, kam se ubírá Evropa a svět. Kdežto Češi odříznutím od Západu strašně trpí, pořád se snaží nezůstat pozadu za Evropou a umělecky se jí vyrovnat, na začátku 20. století tomu přece tak bylo, to jsme na tom byli jako Francie. A ten Rus stavěl velikost ze své sovětské bídy a byl si jist, že svět přijde za ním. A přišel.

A. M.: Za tím je ruský mesianismus. Představa třetího Říma.

V. D.: Zatímco Češi se zmítají mezi pocitem, že jsou střed světa, srdce Evropy jako na starých mapách, a mindrákem z malosti a provinčnosti.

A. M.: Takže ideální by pro Vás byl panslavismus! (Ten mi sarkasticky a napůl vážně vnucoval po celou naši cestu Prahou, kdy jásal nad každým zaslechnutým vokativem, který z ruštiny až na výjimky vymizel. "Gospodě bože moj!")

V. D.: Proboha ne!

A. M.: Vy byste byli hlava a Rusko tělo. Však já vás ještě přesvědčím. Moskva by byla hlavní město a vy byste byli metropolí všeslovanské kultury. Měli bychom i Bělehrad, tohle všechno...

V. D.: Nevím, nevím, když se to jeden čas téhle představě blížilo, tak jsme nebyli ani tak hlava jako zásobárna uranu.

A. M.: Neříkejte! Vy máte uran?

V. D.: Už tak moc ne, odvezl se do Ruska.

A. M.: Že se jim to chudákům v tom jejich Černobylu vyplatilo... (konec všeslovanské koketérie a špičkování; na jedné lodi smrtelnosti)

V. D.: A co že vy jako panslavista žijete zrovna ve Francii?

A. M.: Počkejte, teď už vážně. Rusům nedělá obzvláštní potíže poněmčit se nebo pofrancouzštit. Jsou dost otevření světu. Neuzavírají se do nacionalismu.

V. D.: To je úplně jiný kontinent... když jedete přes Ukrajinu nebo přes Rusko, ta vzdálenost mezi dvěma vesnicemi...

A. M.: Obrovská.

V. D.: Obrovská! Zatímco tady jedna ves končí a druhá začíná. Jsou na sebe namačkané jako tamhle ty domy. A lidi taky. Všude někdo je.

A. M.: Tak přijeďte k nám! U nás je místa! Přijďte pobejt! (návrat sarkastického veselí)

V. D.: To je pozvání? (průhledná narážka na pozvání bratrských vojsk)

A. M.: Vy už jste ostatně u nás byli, za občanské války, český expediční sbor, Češi tehdy byli postrach, na Sibiři zmasakrovali spoustu lidí... Říkalo se jim bílí Češi. A čeští důstojníci se chovali strašně přezíravě a nadřazeně. Takový důstojník si stoupl doprostřed návsi a prohlásil: "Ja češskij oficer. Choču ...., choču ...." (Tady jsem se neodvážila zeptat na dvě slova, kterým jsem nerozuměla, protože z toho ledového tónu v uvozovkách mi šel mráz po zádech, hluboce jsem se styděla a říkala si: to mám za to, dobře mi tak, aspoň vím, jaké to je.) To byl obrovský sbor...

V. D.: Ono to jako vždy bylo složitější. (historický exkurs o legiích a jejich snaze dostat se k moři a domů) Já se nesnažím omlouvat masakry, ale vysvětlit to z druhé strany.

A. M.: Nemáte se co omlouvat, nemyslel jsem to vážně. (Ale myslel.)

V. D.: Není důvod nemyslet to vážně. Přiznám se, že jeden z mých nejoblíbenějších autorů, kterého vy možná rád nemáte, je Isaak Babel.

A. M.: Hm.

V. D.: Když jsem ho kdysi četla, udělal na mě takový dojem, že se ho bojím číst znova, že by tam už to oslnění nemuselo být. A skončil, jak skončil. A přitom napsal Rudou jízdu.

A. M.: A Mandelštam. Ten psal oslavné verše na Stalina. A Pasternak překládal Stalinovy básně z gruzínštiny.

V. D.: Vážně?

A. M.: No jistě. Stalin byl přece mimo jiné velký básník. A překládal ho Pasternak. Proto svým studentům říkám, že je to mnohem složitější, než se zdá.

V. D.: On Kundera psal taky ledacos.

A. M.: Právě proto já dobu nesoudím. Nejsem soudce. Na to to bylo příliš složité. Já Mandelštama neodsuzuju za to, že psal básně, ale odsuzuju ho ve chvíli, kdy se postavil za revoluci, která měla na svědomí tisíce a tisíce lidí. Takže druhý konec toho klacku pak vzal po hlavě jeho. Tak to v revoluci dopadá vždycky. Vždyť víte, revoluce požírá...

V. D.: ...své děti. Oni sami Francouzi měli kolem výročí Revoluce problémy s interpretací historických událostí. Ale zase na druhou stranu, nebýt jich, neseděli bychom nejspíš tady, kdoví jak by to bylo s lidskými právy...

A. M.: Ale taky bychom tady neseděli, nebýt Air France, a kdyby nesvítilo slunce, seděli bychom jinde. A kdyby nebyla revoluce, vyřešilo by se to jinak, evolucí. A ta postupovala velice rychle, v tom je ten problém. Jak říká Tocqueville, revoluce nevypukne ve chvíli, kdy je nejhůř. Vždycky až v momentě, když se to čím dál víc zlepšuje. Podívejte se na Francii za Ludvíka XVI., měli už parlament a bůhvíco, Francie se otvírala, jít to tak dál, měli za dvacet let demokracii, tedy s nádechem anglické konstituční monarchie, ale bez té spousty prolité krve, bez napoleonského šílenství, které zemi totálně vykrvácelo... Jenže dějiny nepředěláme. S Ruskem to bylo totéž. Byla to superbohatá země a začínala se hrozně rychle rozvíjet. A pak těch dvaasedmdesát let... Ale co naděláme.

V. D.: A vy se teď považujete za Francouze? (Banální otázka) Jste ve Francii šťastný?

A. M.: Šťastný... šťastný jsem v tom, co píšu. Ve svém pomyslném světě, který je mnohem skutečnější než racionální skutečnost.

V. D.: Takže doma nejste nikde.

A. M.: Od okamžiku, kdy začnete psát, jste jednou provždy nevyléčitelně a nenapravitelně cizincem. (hlasem Lenského před soubojem s Oněginem kříženým se zásvětní odpovědí Enkiduovou v "Gilgamešovi" Bohuslava Martinů uprostřed nepřetržitého bzukotu turistů na Staroměstském náměstí)

V. D.: Já vím.

A. M.: Ano. (Enkidu poklesnuvší hlasem, jelen v zapadajícím slunci, jemuž jsem uvěřila)
Rozhovor Vlasty Dufkové vyšel v Literárních novinách 30/5/2001
Francouzský testament vyjde na podzim 2001 v nakladatelství Paseka.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2269x

Inzerce