Česká čtenářská obec mohla nedávno prožít vskutku uhrančivé duchovní setkání. Díky dalšímu překladatelskému počinu z románské oblasti se znovu shledala s autorem, jehož tvorba významně poznamenala několik decenií poválečného francouzského písemnictví. Nyní se k této osobnosti opět vracíme, protože si chceme připomenout devadesáté výročí jejího narození.

Nechť je nám v tomto výjimečném vánočním čase dovoleno zahrát si na malé literární hádání: nechť autor zůstane prozatím inkognito, nechť se promění alespoň na okamžik v hrdinu, který tak jako již mnozí jiní bude znám pouze pod svou iniciálou: M.

Sám autor měl ostatně tajemno a záhadno v oblibě a dovedl s nimi jakožto s estetickými kategoriemi zacházet. Spolu s nimi v jeho tvorbě dominuje fantastično v rozmanitých podobách, jejichž původ se hledá tu u Achima von Arnima a v jeho pohádkovém nadpřirozenu, tu u Charlese Nodiera, u E.T.A. Hoffmanna či u jiných vyznavačů "černé" estetiky fantastických povídek a věrných dědiců gotického románu, tu zas u Lewise Carrolla a v jeho non-sensu.

V autorově díle jsou pochopitelně patrné i jeho vlastní literární lásky a vlivy, k nimž se sám hlásil. Požadavek přepjatosti "božského markýze" (XVIII. století Sada jinak takřka nenazvalo), u něhož byl sexuální extremismus jakýmsi podložím pro extremismus estetický a naopak, se v textech našeho autora projevuje jako důraz na erotismus vůbec, jako romanopisecká záliba v takových formách sexuality, na něž tradiční evropská morálka uvrhla kletbu, jako jakési záměrně konfusní vidění, v němž jsou Eros a Thanatos neodlučitelnými blíženci, dvěma podobami téhož temně zářivého a fatálně přitažlivého božstva. Pocit spřízněnosti s Luisem de Góngorou y Argotem u našeho autora rovněž nebyl náhodný. I on nás rád uvádí do zapomenutých mýtů, i on v nás vzbouzí vzrušivý, zneklidňující pocit, že se vztahují k našemu vlastnímu životu: díky M. jimi procházíme jako šerosvitem zrcadlové chodby, aniž zprvu dovedeme určit, zda se mýtus odráží v nás anebo my v něm. Jeho texty a jeho hrdiny lze sbližovat s kulteranismem (jehož synonymum je od Góngorova jména odvozeno) v tom smyslu, že mají zálibu v učených narážkách a alusivnosti vůbec, v reflexích, jejichž zdrojem je mimořádná erudice, kultivovanost a neskrývané potěšení v noblesním, leč nikoli preciosním estétství. Vzpomeneme-li si, jak na nás v mnohých M-ových textech doléhá tíže jakési temné předtuchy či neblahé vise, tíže, která je zároveň instinktivním strachem i podivně zvráceným, nedočkavým čekáním, a připomeneme-li si například soumračnou atmosféru románu Pod sopkou, pochopíme, proč se M. obdivoval Malcolmu Lowrymu.

Všechny dosavadní indicie, jakkoli různorodé se mohou zdát, se sbíhají a situují našeho autora do těsné blízkosti surrealismu.

Roku 1967 vyšlo v Paříži dílo, které patří spolu s Vlčím sluncem a Motorkou ke stěžejním M-ovým textům. Čeští čtenáři se s tímto románem, nazvaným Na okraj, mohli setkat ještě téhož roku díky překladu Josefa Pospíšila. Malé zastavení u jeho jistých aspektů nás přivede k rozluštění naší hádanky.

Hlavní hrdina románového příběhu přijíždí do Barcelony, odkud by měl pokračovat dál do Tarragony. Dva dějové "uzly" však předpokládanou časoprostorovou linii zvrátí. Protagonista jednak zjištuje, že má vzhledem k plánu cesty náskok a že tudíž nemusí spěchat. Jednak dostává dopis, kde mu zrak padne na útržek věty, z níž vyrozumí cosi o pádu a okamžité smrti, o neštěstí, jehož aktéra-oběť může jen hypoteticky ztotožňovat se svou ženou. Toto druhé dějové zauzlení zpečetí Sigismondovo pokušení zůstat v Barceloně a dokonce je mění ve vyhraněný záměr odložit na magický počet tří dnů četbu celého dopisu a tím rozuzlení znepokojivé situace, nad níž se počal vznášet přízrak tragédie. Sigismond se rozhodne k odkladu, a tím jako by po náhle přehozené výhybce zaměřil čas k jinému obsahu: jako by jej nutil odehrávat se podle principu, který již není adekvátní, neboť odpovídá řádu minulosti, jejž fragment dopisu přerval. Anebo jako by donucoval čas k přechodné strnulosti. Odkladem, jejž Sigismond sám sobě poskytl, si z času vzal cosi, co mu už nepatří; ukradl mu kus jeho trvání. Ocitá se ve stojaté zóně vyčkávání, na okraji času, neboť z jeho středu - z proudu odložených událostí - se sám vykázal.

Aby odklad plnil svůj účel, snaží se Sigismond na poselství dopisu zapomenout - dělat, jako by se byl nic nedověděl. Ovšem funkcí textu obecně je naopak jistý obsah fixovat, předávat a tedy i připomínat. Protagonista se uchyluje k předstíranému zapomnění a toto úsilí ho odstředivým pohybem vynáší z textu dopisu pryč, tam, kam už jeho svazující moc, magická, obsesivní, neblahá přítomnost sdělení, nezasahuje: na prázdný, nepopsaný okraj. Prostorový význam ústředního pojmu románu, jenž se s hlubokou logikou (jak ještě uvidíme) zhostil i role titulu, se ovšem nepojí jen s představou plošného členění stránky. Ta je pouze jeho symbolickou variantou. Důsledkem odkladu je mimo jiné i to, že Sigismond setrvává v Barceloně, místo aby se neprodleně vrátil domů. Vyhýbá se místu tušené tragédie, kterou usilovně předstírané zapomenutí stejně nepřekrylo a kterou si může jen domýšlet. Místem nešťastné události je domov: prostorové, rodinné i citové centrum protagonistova života. A rovněž zde Sigismond uvede do pohybu odstředivou sílu, jejímuž působení se s ulehčením poddá a jež ho opět drží na okraji . Fysická vzdálenost od domova, tento přímo fakticky prostorový smysl okraje je navíc umocněn cizím prostředím s možnými konotacemi vytrženosti a vykořeněnosti, jež pobyt v cizině implikuje.

Tato okolnost nás vede k další sémantické složce okraje. Sigismond se v Barceloně umanutě vrací do obskurní, vykřičené čtvrti, kde se vmísí do davu prostitutek, pasáků a všech, kteří v takových místech obvykle převažují. Francouzština má pro ně příznačný název - les marginaux. I v tomto případě M-ův hrdina vyhledává okraj , tentokrát sociální, se všemi dalšími přídatnými významy, kam lze například zahrnout faktor lidský, socio-profesní a urbanistický.

V této čvrti se Sigismond opakovaně setkává s mladinkou prostitutkou a ani při výkladu tohoto motivu se kruciálnímu pojmu margo nevyhneme. Na protagonistovu latentní pedofilii, naznačenou také epizodickým motivem děvčátka se švihadlem, poukazují reminiscence, v nichž se hrdinův otec obsesivně vrací v poloútrpné a polotragické podobě učitele fotografujícího polonahé žáky, i Sigismondova potřeba vychutnávat především dětské rysy a dětská gesta barcelonské prostitutky. Sigismond opustil teritorium manželské, tedy legální sexuality a překročil její hranice směrem k mravně nedovolenému a tabuisovanému: ocitl se tudíž in margine sexu. Tady se dokonce škála významů pojmu okraj přestává vázat výhradně na postavu hrdiny, neboť otcovská figura sem uvádí proskribované formy sexuality vůbec, onu od pomyslné linie normy vzdálenou, okrajovou zónu, kde tak rád pobýval "božský markýz", jakožto aristokrat (a i jakožto romanopisec a teoretik románu) pohrdající tím, co je přirozené: neboť co je obvyklé, je i obyčejné, a proto nezajímavé.

Jak jsme viděli, Sigismond se ve všech oblastech svého života ocitl na okraji. Vnitřní pohyb románu je ovládán odstředivou silou, jejíž zmnožené, paralelní působení lze shledat ve všech složkách románové struktury. Tato síla je samotným principem románu. Okraj, k němuž pohyb směřuje, se tak paradoxně stává středem : centrálním bodem exegese, ústředním pojmem vyjadřujícím kohezi a koherentnost textu. Okraj představuje cíl úsilí, jímž Sigismond čelí tušené tragédii; cíl, u něhož se však nakonec odstředivý pohyb nezastaví. Ovšem kam až může M-ův hrdina jít? Okraj je kraj kraje a za ním už není nic. A tam skutečně protagonista dospívá, nesen stále touž logikou, stále týmž odstředivým proudem. Jde až za okraj , neboť do středu se již vrátit nelze: střed zničila tragédie, o níž se nakonec v dopise dočte. Sigismondova sebevražda je naprosto logickým vyústěním všech dílčích pohybů a celkového pohybu dějového, tragickým dovršením vnitřního pohybu románu samého. Odklad skončil. V opuštěném lomu, jejž sám Sigismond s góngorovskou zálibou v metaforických a symbolických paralelách přirovná k misce přesýpacích hodin, se čas znovu rozbíhá a hrdinův život zastavuje. Nejen v psychoanalýze, nýbrž asi ani v textanalýze se nic nemá odbýt poukazem na náhodu. Proč by se jen pouhou náhodou Sigismond jmenoval Pons (most), když se navíc někdy původ tohoto latinského slůvka odvozuje od řeckého ..... (stezka)? Tady už si nepohrávají okolnosti s románovým hrdinou, jehož příjmení nápovědou vyjadřuje dějiště pohybu, nýbrž autor s čtenářem. Předkládá mu jisté významy tak, že je šikovně ukrývá, umně zahaluje. Že je obléká do několikerých vrstev z metafor, metonymií, symbolů a výpůjček z cizích jazyků, aby je naše vzrušením se chvějící mysl vysvlékala; abychom si náhle uvědomili, že se v sešeřelých zrcadlových chodbách předtuch a významuplných náhod (tedy ne-náhod), shod a záhadných paralelismů odrážíme my v mýtu i mýtus v nás a že s ním tedy prožíváme vztah hluboké, bytostné sounáležitosti; abychom si přestali být jisti, že svět je průhledný a rozumově čitelný, že se poslušně pohybuje ve zplošťujícím zrcadle konvencí, jimiž jsme jej se vskutku nadlidským úsilím a se směšně opičí láskou k svému intelektu zdánlivě ukáznili, aby nás neznepokojoval.

Nejen Sigismond Pons, ale i Vanina z Mořské lilie, nebo třeba Marceline Cain, jakási její mladší sestra z Černého muzea, a vůbec další a další z téže rodiny nás rozechvívají, zneklidňují a přitažlivou silou svých osudů přivádějí k vědomí krásy, krutosti a takřka by se chtělo říci ontologické nevyhnutelnosti paradoxů života: k jeho tajemnosti.

Ano, je to André Pieyre de Mandiargues, jemuž bychom za toto poselství měli poděkovat, jehož devadesáté výročí narození si připomínáme a o jehož textech se můžeme ve vánočním čase zahloubat s obzvláštní usebraností.