Mansourová Joyce
Výkřiky

ukázka beletrie zahraniční

Joyce Mansourová, původem Egypťanka, se narodila roku 1928 v anglickém Bowdenu a zemřela roku 1986 v Paříži. Koncem šedesátých let prosazovala ještě s několika podobně smýšlejícími spisovateli, sdružujícími se kolem časopisu La Part du sable, ve své staré vlasti surrealismus.

Joyce Mansourová
Joyce Mansourová, původem Egypťanka, se narodila roku 1928 v anglickém Bowdenu a zemřela roku 1986 v Paříži. Koncem šedesátých let prosazovala ještě s několika podobně smýšlejícími spisovateli, sdružujícími se kolem časopisu La Part du sable, ve své staré vlasti surrealismus. Z jejích děl jmenujme např. Cris, 1953; Rapaces, 1960 (poezie) či Les Gisants satisfaits, 1958 (próza).

Výkřiky (1953)

Miluji punčochy, které obepínají tvé
nohy.
Miluji korzet, který podpírá tvé třesoucí
se tělo.
Tvé vrásky tvá poskakující ňadra tvůj
hladový výraz
Tvou starobu na mém mladistvém těle
Tvůj stud před mým vševědoucím zrakem
Šaty načichlé tvým zetlelým tělem.
Tímhle se konečně pomstím
mužům, kteří o mě nestáli.

Dovol, abych tě milovala.
Miluji chuť tvé husté krve
Převaluji ji dlouho ve svých bezzubých
ústech.
Její žár mi spaluje hrdlo.
Miluji tvůj pot.
Ráda laskám tvé podpaží
zářící radostí.
Dovol, abych tě milovala.
Dovol mi olizovat tvé zavřené oči.
Dovol mi prorážet je svým ostrým
jazykem
a naplnit jejich prázdnotu svou 
triumfující slinou.
Dovol, abych tě oslepila.

Zapomeň na mě.
Aby můj klín mohl nabrat čerstvý vzduch
z tvé nepřítomnosti.
Aby mé nohy mohly kráčet bez tvého
stínu.
Aby můj pohled prohlédl.
Aby můj život chytil druhý dech.
Zapomeň na mě, Bože, ať se na sebe
rozpomenu.


Nejezte děti druhých,
neboť by jejich maso mohlo ve vašich
přecpaných ústech shnít.
Nejezte rudé letní květy,
neboť jejich míza je krví umučených dětí.
Nejezte černý chléb chudých,
neboť byl oplodněn jejich hořkými slzami 
a zapustil by kořeny do vašich vyzáblých těl.
Nejezte, aby vaše těla povadla a zemřela
a učinila na zemi ve smutku 
podzim.

Slepé intriky tvých rukou
na mých rozechvělých ňadrech.
Pomalé pohyby tvého chromého jazyka
v mých citlivých uších.
Všechna má krása utopená v tvých mrtvých očích
Smrt v tvém klíně požírajícím můj mozek
To vše ze mě dělá podivnou slečinku.

Přijmi mé modlitby.
Spolykej mé nečisté myšlenky.
Očisti mě: ať se mé oči otevřou
Ať vidím skrytý smích vrahů.
A až budu čistá,
ukřižuj mě, Jidáši. 

Ustoupila jsem její smrti.
Ustoupila jsem před naším životem.
Její hlava se zmáčenými tvářemi
ze mě proti mé vůli dobývala bezcenné sliby.
Vyřvávané sliby výkřiky ticha.
Má zpocená záda můj strach můj křik.
Abych unikla jeho zraku,
sklopila jsem hlavu ohnula kolena
a svým vyděšeným čelem
utišila jeho bolesti.

Včera večer jsem viděla tvou mrtvolu.
Byla jsi vlhká a nahá v mé náruči.
Viděla jsem tvou bělostnou lebku
Viděla jsem tvé kosti unášené ranním mořem.
Pod váhavým sluncem na bílém písku
Se krabi rvali o tvé maso.
Z tvých plných prsou nezůstalo nic
a přece jsi mně právě takhle byla nejmilejší,
má květino.

Stařec a jeho stařena ukryti pod zemí
Drží se za shnilé ruce, krásně v teple ve špíně.
Mluví spolu ústy bez rtů rozumějí si beze slov.
Poslouchají pomalou a vážnou píseň
živící se země
ptají se svých srdcí,
jestli vůbec zemřou.

Ráda ležíš v mé rozestlané posteli.
Náš včerejší pot se ti nehnusí.
Naše prostěradla potřísněná
zapomenutými sny
naše výkřiky rozléhající se v temném pokoji,
to všechno vzrušuje tvé hladové tělo.
Tvá ošklivá tvář se nakonec rozzáří,
neboť naše včerejší touhy jsou tvými
zítřejšími sny.

Nechte své oči plout na vlnách
Ať vítr naplní vaše těla svým nářkem.
Vystavte svá chlupatá břicha něžnostem
slunce.
Užívejte svých hlasů svých životů svých žen
Ale nedívejte se do mých ospalých očí
Můj pohled by se mohl spojit s vašimi
myšlenkami.

Čekej na mě.
Sotva cítím čas prchající
z pokoje, v němž na posteli spí mé slzy.
Znám tvé drsné tělo,
které bez přestání tancuje za zvuků mého
smíchu.
Znám tvé chlípné tělo,
které miluje pouze horkost umírajících.
V jejich náručí na jejich ústech mezi 
jejich nohama s hustými 
chlupy.
Počkej až se má radost přichystá na smrt.
Počkej až se mé tělo změní v led a ztuhne 
předtím než tě pobaví.

Sedí na posteli, nohy roztažené.
Před ní miska.
Hledá něco k jídlu, ale nic nevidí.
Žena s víčky ožranými od much
vzlykala.
Okny přilétaly mouchy
Vylétaly dveřmi
Vlétaly jí do misky.
Červené oči černé mouchy
snězené ženou,
která nic neviděla.

Miluje mě sobecky.
Má ráda, když piju její noční sliny.
Má ráda, když olizuju svými slanými rty
Její nestydaté nohy její propadlá ňadra.
Má ráda, když oplakávám noci své
mladosti
zatímco ona vysiluje mé svaly, které se
bouří.
Proti její nezměrné vůli.

Chceš se živit z mého břicha
Chceš se nasytit mými vlasy
Chceš má bedra má ňadra mou oholenou
Hlavu
Chceš abych pomalu umírala
Abych umírajíc šeptala dětská slůvka.

Ráda si hraju s malými věcmi.
Nenarozenými věcmi růžemi pod svýma
bláznivýma očima. 
Škrábu píchám zabíjím směju se
Zemřelé věci se již nehýbou
A já lituji své horečky šílenství 
Mám soucit se svými zvrhlými rodiči
Chtěla bych setřít krev svých snů
Potlačujíc mateřství.

Vylovím tvou prázdnou duši
Z rakve, v níž hnije tvé tělo.
Zadržím tvou prázdnou duši.
Vyškubnu jí tlukoucí křídla
Její sny, jež se sráží, 
a spolknu ji.

Chvěju se pod tvýma hravýma rukama.
Piju krev, která kane z pukliny tvých úst.
Černé prostěradlo se plazí pod našima
propletenýma rukama.
A zatímco okusuješ má lhostejná ouška, 
zpívám tvé jméno a své osamělé sny.

Na bělostném písku umírá černoška
bez idejí bez pachu bez šatů.
Mezi stehny se jí prohání vítr.
Slunce svírá žhoucí rty
na jejím potlučeném boku na jejích
otevřených očích.
Šibalské vlny číhají na její radost
Odcházejí a přicházejí.

Má strach, chvěje se
Neboť slunce mizí a sen začíná.
Hodiny života stěží dýchají.
Kolem postele mu jeho přestrojené
myšlenky
vanou do uší
hrůzu.

Vzrušení, tvé pohlaví je krab
Vzrušení, kočky sají z tvých zelených
cecíků.
Vzrušení, hbitost tvých přirážejících hýždí
Hbitost tvých špinavých polibků tvých
šklebů
mi otevírá uši a nechává vstoupit 
tvou zuřivost.

Ať tě má ňadra provokují
Chci tvůj vztek.
Chci vidět tvé oči těžknout,
tvé bledé tváře zapadat.
Chci tvé záchvěvy.
Ať exploduješ mezi mými stehny
Ať jsou mé touhy vyslyšeny na úrodné
půdě
tvého nestoudného těla.

Neřesti mužů
Jsou mou doménou
Jejich rány mými sladkostmi
Ráda přežvykuji jejich nízké myšlenky
Neboť jejich ohyzdnost mě dělá krásnou.

Z francouzského originálu Prose et Poésie (Actes Sud, Paříž 1991) vybral a přeložil Erik Lukavský.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2098x

Inzerce
Inzerce