Moix, Yann
Podium

recenze beletrie zahraniční

Couscous a Nanard se rozhodnou prorazit do světa pop music a z nedostatku vlastní invence se stanou dvojníky populárního zpěváka Claude Françoise...

Yann Moix: Podium (Grasset, 2002)

Zcela protichůdné ohlasy vyvolala nová kniha Yanna Moixe Podium. Zatímco Patrick Rambaud (spisovatel, česky vyšel jeho román Generál zima: 1918, z originálu nazvaného Il negeait, který ve Francii vyšel roku 2000, přeložila Hana Hurtová, pohotově v r. 2001 vydalo nakladatelství Themis) v Magazine littéraire se rozplývá nad tím, že tak legrační knihu už dlouho nečetl, přirovnává ji odvážně ke komickým textům Raymonda Queneaua, prohlašuje Moixe za pokračovatele Alfreda Jarryho a jeho román za dílo sepsané v duchu Jarryho patafyziky (stručně shrnuto: všechno vyjde na stejno, tj. je třeba brát vážně i ty nejhorší kraviny); Laurent Goumarre v Les Inrockuptibles se rozhodl dílo smést pod stůl. Jemu silně připomíná román 99 franků Frédérika Beigbedera ("podobně trapné a zbytečné dílko", "podobný profil, generační záležitost, ani ne moc špatně napsaný text, spíš špatně rozvržený článek pro časopis, materiál tak pro jednu povídku"), v recenzi nazvané Kniha pro blby Moixův román Podium jednoduše rozcupoval.

V roce 1996, když Moix vydal svou prvotinu, román o jedné dětské lásce, Jubilations vers le ciel (Grasset), psalo se o něm jako o naději francouzské literatury. G. Dormanovou (Le Figaro) nad jeho textem napadala jména jako Rabelais, Maupassant, Apollinaire, Céline a Henry Miller. C. Vantroysová v literárním magazínu Lire zas mluvila o Rimbaudovi… Přede dvěma lety Moix vydal třetí román, Anissa Corto, a zařadil se tak mezi autory-třicátníky, kteří popisují a odsuzují povrchní, neupřímný, soutěživý svět přelomu tisíletí, prostředí velkých podniků, nejčastěji v mediální sféře a bezhlavé honby za kariérou. Ve výčtu jmen těchto autorů: Frédéric Beigberder, Philippe Delaroche, Christophe Ono-dit-Bio, Nicolas Rey… se Yann Moix drží jednoznačně na špici, a to zejména dík pěknému stylu (ačkoli i zde se objevují výhrady, kritik Philippe Lançon si přede dvěma lety neodpustil vyplísnit Moixe za gramatické chyby, jichž se dopouští, když se příliš snaží své texty vyšperkovat například užíváním imperfekta konjunktivu).
Do čeho se to tedy Moix pustil tentokrát? Napsal svéráznou parodii na svět pop kultury a lacině realizovanou touhu po slávě. Jeho hrdinové Couscous a Nanard se rozhodnou prorazit do světa pop music a z nedostatku vlastní invence, možná aby svého cíle dosáhli rychle a bez potíží, se stanou dvojníky populárního zpěváka Claude Françoise. Vypravěč cituje písně ze sedmdesátých let, utahuje si ze soutěží a žebříčků zpívajících hvězd, ironicky popisuje koncerty v kulturních sálech v Horní Dolní a karikuje televizní estrády. S chutí bych si přečetla něco podobně nasazeného i o našich opelichaných slavících, ale vlastně ne, proč - a v tom je možná ten zásadní rozdíl mezi oběma zmíněnými recenzenty: ten bere literaturu jako počtení a pobavení, a onen k ní přistupuje s úctou před jejím L a s velkým očekáváním.
jš 25/10/2002

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 93 čtenářů.

Diskuse

Vložil: K.M., 16.08.2007 23:30
Moix, Yann: Podium
1)Nez tuhle knihu zacnete cist,nastudujte si zivotopis Clauda Francoise. 2)Ctete original, nikoliv preklad... Pak zkuste kritizovat. Nebude co. Ta knizka je fantazie, film taky. Kdo tvrdi opak, nepochopil. Holt, stane se.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

55%čtenáři

zhlédnuto 2623x

Inzerce
Inzerce
Inzerce