Rahímí, Atík
Země a popel

ukázka beletrie zahraniční

Román afghánského spisovatele Atíka Rahímího, jenž získal azyl ve Francii.

Atík Rahímí: Země a popel

V březnu vyjde v nakladatelství P.O.L. kniha Tisíc domů snu a hrůzy (Les Mille Maisons du rêve et de la terreur), druhý román afghánského spisovatele Atíka Rahímího, jenž získal azyl ve Francii. Jeho první román, Země a popel (Terre et cendres), vyšel ve Francii v dubnu 2000 a posléze ještě ve Španělsku, Norsku a Itálii a slaví velký úspěch. Nakladatelství P.O.L. uvedlo, že vzhledem k nedávným politickým událostem vzrostl i zájem o literaturu, která možná dokáže přinést odpovědi na mnohé otázky a pomoci rozptýlit některé obavy. A právě kniha A. Rahimiho uspokojí ty z nás, kdo usilují poznat neznámé a tajemné končiny geografické i duševní. Počet prodaných výtisků románu Země a popel dosáhl již 30 000 a práva na jeho vydání zatím koupilo jedenáct zemí včetně České republiky.
jš 18/1/02

Atík Rahímí se narodil v roce 1962 v Kábulu. Studoval na francouzsko-afghánském gymnáziu, později literaturu na univerzitě. V roce 1984 utekl přes Pákistán do Francie, kde mu byl udělen politický azyl. V roce 1999 vydal román Země a popel, který byl brzy přeložen z jeho rodného jazyka do francouzštiny a vzbudil nesmírný ohlas nejen mezi literárními kritiky, ale i čtenáři. V současnosti se věnuje výrobě dokumentárních filmů. 
elal 14/1/02

Atík Rahímí: Země a popel
(úryvek z románu)

"Mám hlad." 

Vyndáváš jablko z červeného ranečku z gol-e-seb* a čistíš ho o zaprášené oblečení. Jablko je od něho ještě špinavější. Dáváš ho zpátky do ranečku, vyndáváš jiné, čistější. Podáváš ho svému vnukovi Jasínovi, který sedí vedle tebe, hlavu položenou na tvé unavené paži. Dítě si bere svýma malýma ušmudlanýma rukama jablko, dává ho do pusy. Ještě nemá řezáky. Snaží se ukousnout jablko špičáky. Jeho vyhublé a rozpraskané tváře se zachvějí. Jeho přimhouřené oči se ještě více zavírají. Jablko je kyselé. Jeho malý nos se stahuje; popotahuje. 

Sedl sis, zády k podzimnímu slunci, opřený o parapet mostu. Mostu, který na severu města Pol-e-Khomri spojuje břehy vyschlého koryta řeky. Tudy vede cesta ze severního Afghánistánu do Kábulu. Dáme-li se na začátku mostu doleva, po prašné cestě, která se klikatí přes opuštěné kopce, dojdeme do uhelného dolu v Karkaru...

Jasínovo sténání tě odtrhuje od cesty k dolu. Podívej, tvůj vnuk nedokáže jablko schroupat. Kam jsi dal nůž? Díváš se do kapes a nacházíš ho. Bereš jablko z vnukových rukou, řežeš ho na půlku a potom ještě na půlku a všechno mu znovu podáváš. Schováváš nůž do kapsy. Skládáš si ruce na prsa. 

Už dlouho jsi nežvýkal. Kam jsi dal krabičku s naswarem*? Znovu začínáš hledat po kapsách a nakonec ho nacházíš. Dáváš si šňupeček do úst. Než schováš krabičku zpátky, díváš se na sebe ve víčku pouzdra. Čas zanechal u tvých očí několik stop, stop tvořených křivolakými linkami - jako červi spletení kolem dvou děr, hladoví červi, kteří číhají... Tvůj velký turban je rozmotaný. Jeho tíha ti vráží hlavu do ramen. Je pokrytý prachem. Možná proto je tak těžký. Jeho původní barva, sluncem či prachem vybledlá, se již nedá poznat. 

Vrať tedy tu krabičku zpátky! Mysli na něco jiného, dívej se jinam. 
Dáváš krabičku do kapsy. Hladíš si prošedivělé vousy, chytáš se za kolena a upřeně pozoruješ svůj unavený stín, který se spojuje s pravidelným stínem příček mostu. 

Přes most jede vojenský kamion, vystavující na odiv červenou hvězdu na dvířkách. Narušuje tíživý spánek prachu. Prach se zvedá a zaplavuje most. Potom se zlehka pokládá. Pokládá se všude: na jablko, na turban, na řasy... Rukou chceš ochránit Jasínovo jablko. 
"Přestaň!" 
Tvůj vnuk křičí. Tvoje ruka mu přesto brání jíst jablko. 
"Nejspíš radši spolkneš prach?!"
"Přestaň!" 

Nech ho na pokoji. Starej se o sebe. Prach ti vniká do úst a nosních dírek. Pliveš naswar daleko, k dalším pěti zelenavým plivancům. Cípem turbanu si zakrýváš ústa a nos. Letmo se koukneš na boudu hlídače přejezdu natřenou na černo, stojící na jednom konci mostu, tam, kde začíná cesta do dolu. Z malého okénka stoupá kouř. Po krátkém zaváhání se chytáš jednou rukou zrezavělého zábradlí mostu a druhou sevřeš červený raneček. Vstáváš a belhavě míříš k baráku. Jasín se také zvedá a jde za tebou, drže se tvé vesty. Dojdete až k baráku. Strčíš hlavu do okénka, které už nemá sklo. Uvnitř je plno kouře. Vychází odtud pach uhlí a teplý, vlhký vánek. Hlídač je v té samé poloze, v jaké jsi ho viděl před chvílí, opírá se o zeď. Pořád dřímá. Možná že má o něco víc naraženou čepici. Ale nic víc! Všechno ostatní je stejné, dokonce i z poloviny vyhořelá cigareta v koutku nedokrvených rtů...
Tak zakašli!
Své zakašlání neslyšíš ani ty, tak co pak hlídač! Zakašli ještě, no tak, silněji! Zase nic neslyšel. Hlavně aby se nepřiotrávil z uhlí. Voláš na něho. 
"Bratře..."
"Co mi ještě chceš, Bâba djân*.
Díkybohu, on mluví. Je naživu, ale stále nehybný, zavřené oči ve stínu čepice... Tvůj jazyk se hýbe, chystá se něco říci. Neskákej mu do řeči!
"... Ještě se z tebe zblázním! Musel jsem ti to říct snad čtyřicetkrát: prvnímu autu, které tu projede, skočím pod kola a poprosím ho, aby tě zavezlo do dolu! Co chceš víc? Viděl jsi už snad nějaká auta? Tak co! Potřebuješ na to asi svědka?" 

"To bych si nedovolil, ctihodný bratře! Vím dobře, že tu neprojelo žádné auto. Ale člověk nikdy neví, co kdybys na nás naneštěstí zapomněl..."
"Proč chceš, abych na tebe zapomněl, Bâba djân? Jestli chceš slyšet svůj příběh, umím ho nazpaměť. O co? ... Tvůj syn pracuje v dole, jsi tu s jeho synem, abys ho navštívil, jsi..."
"Dobrý Bože, všechno sis to zapamatoval... To já blázním, mám dojem, že jsem ti nic neřekl... Někdy mám pocit, že ostatní zapomínají stejně jako já... Omlouvám se, bratře... že jsem tě obtěžoval." 

Popravdě, máš dobré srdce. Už dlouho se o tebe žádný přítel, dokonce ani nikdo neznámý nezajímal. Už dlouho ti žádná známá či neznámá řeč nezahřála u srdce... Rád bys něco řekl a slyšel na to odpověď. No tak mluv! Ale je velmi málo pravděpodobné, že ti někdo odpoví! Hlídač tě poslouchat nebude. Je ve svých myšlenkách. Je se svými myšlenkami. Je uzavřený ve své samotě. Nech ho na pokoji. 

Stále stojíš před barákem jako přibitý. Tichý. Tvůj pohled se vzdaluje, potuluje se po zvlněném údolí. Údolí je vyprahlé, plné trní, poklidné... Na jeho druhém konci je Murad, tvůj syn. 

Tvůj pohled opouští údolí. Otáčíš se k baráku. Chtěl bys říci hlídači, že čekáš na auto pouze kvůli vnukovi Jasínovi. Kdyby to záleželo jen na tobě, už bys byl dávno na cestě, pěšky. Čtyři nebo pět hodin chůze ti strach nenahání. Chtěl bys mu říci, že jsi od slunka do slunka pracoval na poli, stále na nohou, že jsi odvážný, že... A co ještě? Je opravdu nutné všechno tohle říkat hlídači? K čemu by mu to bylo? K ničemu. Tak ho nech na pokoji. Klidně spi, můj bratře... Odcházíme. Už tě nebudeme otravovat. 
Ale nehýbeš se. Zůstáváš tu jako přibitý, aniž bys cokoli řekl. 

Hluk kamenů, jež do sebe navzájem naráží přímo u tvých nohou, přitáhnou tvoji pozornost k Jasínovi, který tu v podřepu právě drtí kus jablka mezi dvěma kameny. 
"Co děláš? Panebože! Sněz to jablko!" 
Chytáš Jasína za ramena a zvedáš ho. Chlapec křičí: 
"Přestaň! Pusť mě! Proč ten kámen nedělá rámus?" 
K pachu uhlí, který vychází z baráku, se teď přidávají zlostné výkřiky hlídače: 
"Z vás dvou by člověk přišel o rozum! Nemůžeš ho na chvíli umlčet?" 
Nenajdeš si chvilku na to, aby ses omluvil, nebo přesněji, nemáš na to odvahu. Bereš rychle Jasína a násilím ho táhneš k mostu. Vzteky sebou hodíš na své místo u parapetu, pokládáš vedle sebe raneček, objímáš vnuka a při tom bručíš: 
"Uklidni se trochu!" 

Komu to říkáš? Jasínovi? Tomu, který neslyší ani hluk kamene. Co tedy říct tím tvým slabým a třesoucím se hlasem! Jasínův svět se stal jiným světem. Němým světem. Nebyl hluchý. Ohluchl. Ani si to neuvědomuje. Diví se, že už nic nedělá hluk. Před několika dny bylo všechno jinak. Představ si, že jsi dítě jako Jasín, dítě, které ještě nedávno slyšelo a ani nevědělo, co znamená být hluchý. A potom jednoho dne už nic neslyšíš. Proč? Vlastně by bylo hloupé ti říct, že jsi ohluchl! Ty neslyšíš, nerozumíš, nepředstavuješ si, že jsi to ty, který už neslyší. Myslíš si, že němými se stali ti ostatní. Lidé už nemají hlasy, kámen už nedělá hluk. Svět je tichý... Ale proč tedy lidé hýbají rty? 

Jasín schovává svou malou hlavu plnou otázek pod tvou vestu. 

Tvůj pohled se odvážně vydává na druhou stranu mostu, k vyschlé řece, která se stala řečištěm z černých kamenů a vyprahlých křovin. Postupuje dál, až za řeku, k dalekým horám... Hory splývají s Muradovou siluetou, která je teď před tebou a ptá se: 
"Co tě sem přivádí, otče? Doufám, že je všechno v pořádku!?" 
Už víc jak týden tato tvář a tato otázka zachvacuje ve dne i v noci tvou mysl. Tato otázka je pro tebe sžíravá. Tvá hlava tedy není schopna odpovědět?! Ach, kdyby jen tahle otázka vůbec neexistovala. Kdybychom nemohli nikdy říct proč! Přišel ses zeptat na syna. Nic víc. Přece... jako kterýkoli jiný otec myslíš občas na svého syna. To je zakázané? Ne. Nicméně ty víš, proč jsi tady. 

Znovu začínáš hledat po kapsách krabičku s naswarem. Dáváš si ho trochu do dlaně a pokládáš si ho pod jazyk. Kdyby jen mohly být věci jednoduché, dělané pro radost, jako naswar, jako spánek... A tvůj pohled uniká za daleké vrcholky. 

Muradova tvář stále splývá s horami. Skály jsou čím dál tím teplejší, už žhnou. Člověk by řekl, že se mění v rozžhavené uhlí, že hora není nic víc než obrovská výheň. Uhlík se vznítí, řítí se přes horu a stéká do vyprahlé řeky blízko tebe. Jsi na jednom břehu a Murad na druhém. Murad se stále ptá na důvod tvé návštěvy. Proč jsi s Jasínem sám? Proč jsi mu dal tiché kameny? 
Potom Murad začne scházet ke korytu řeky. Začneš křičet: 
"Murade, synu, stůj! Zůstaň, kde jsi! Řeka je v plamenech, spálíš se! Nechoď sem!" 
Ptáš se, kdo něčemu takovému může uvěřit. Řeka v plamenech? Blázníš?! Podívej, Murad přechází řeku, aniž by se spálil. Ne, musí ho to pálit, ale nedává to najevo. Murad je hrdina. Nepláče. Podívej se na něj. Pot se z něho jen lije. Začneš křičet! 
"Murade, stůj! Řeka je v plamenech!"
A Murad jde stále blíž s tou samou otázkou: 
"Proč jsi přišel? Proč jsi přišel?" 

Překlad Anna a Erik Lukavští. Vyšlo v Babylonu č. 1 (září 2001) a vyjde v nakl. Mladá fronta.


*1 gol-e-seb - literárně květy jabloně. Tento výraz označuje často používanou látku ve Střední Asii, jejíž bílý potisk na červeném pozadí představuje stylizované květy jabloně.
*2 naswar - omamná směs nazelenalé barvy.
*3 Bâba djân- literárně drahý otče, ale také uctivé oslovení starší osoby.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2146x

katalogy

Inzerce