Robbe-Grillet, Alain 2

rozhovor beletrie zahraniční

Rozhovor Michela Contata s A. Robbe-Grilletem u příležitosti vydání románu La Reprise uveřejněný v příloze deníku Le Monde 4/10/01.

Alain Robbe-Grillet: "Bydlím ve svém vlastním muzeu..."
Rozhovor Michela Contata s A. Robbe-Grilletem u příležitosti vydání románu La Reprise uveřejněný v příloze deníku Le Monde 4/10/01

Jak dnes prožíváte svůj statut spisovatele?
Především mám sám se sebou dobré vztahy, tudíž mě netíží problémy pocitů nenávisti k sobě samému, jaké spisovatel může mít. Když odhlédnu od trhu, skutečnost, že jsem spisovatel, pro mne není žádné postavení, je to jen způsob trávení času. A také řemeslo, protože dnes už mi chodí peníze za autorská práva. Ale mohl bych stejně dobře psát a knihy nevydávat. Když mi nějaký příběh začne vrtat hlavou, musí jít ven. Psaní patří k mým nejoblíbenějším zaměstnáním, mohu ale na dlouhé měsíce přestat, i když mám zrovna rozepsanou knihu, a cestovat. Taková představa je pro ostatní autory úplně děsivá. Vzpomínám si na Nathalie Sarrautovou: nemohla se zastavit. Myslím, že ani Sollers se nedokáže zarazit. Já to umím snadno, mám spoustu jiných věcí na práci.
A jinak si myslím, že spisovatelé jsou velmi nehomogenní skupina. Nemají žádný společný statut. Mezi tím, čím se zabývá Jean d´Ormesson, a co dělám já, neexistuje prakticky žádný vztah. I když ano, samozřejmě, jako spisovatele mě lidé na ulici poznávají. Ale v té chvíli už to není "tvář toho spisovatele", je to obraz chlápka, kterého viděli v televizi.

Nebo v čítance...
Ano, osobně se považuji za historickou postavu, takovou národní památku... Líbilo se mi, když mě kraj Basse-Normandie znárodnil.

Jak k tomu došlo?
Prezidentem Institutu Památníku současného vydavatelství (Institut Mémoires de l´édition contemporaine, IMEC) je Christian Bourgois. Pozoruhodná mladá žena Anne Simoninová pro ně psala knihu o nakladatelství Minuit. Chtěla prostudovat mou korespondenci z padesátých let. Dal jsem jí k dispozici domek v naší zahradě s krabicemi plnými dokumentů. Na oplátku měla větrat ve skleníku. Má sbírka kaktusů hrála v mém životě vždy velkou roli, mám jich na 500 druhů. Kaktusy jí učarovaly, vyprávěla o nich Christianu Bourgoisovi, a ten mi nabídl: "Koupíme tu tvoji sbírku, aby po tvé smrti zůstala zachována." Ozval jsem se: "Nejkrásnější sbírku mají v Curychu, ta zahrnuje 3500 druhů!" A Bourgois se nedal: "Dub letní je taky ve Francii běžný. Ale když ho zasadil Victor Hugo, není to zas tak obyčejný strom." Protože já ani má žena Catherine nemáme žádné dědice, podepsali jsme dohodu (...). Koupili všechno, kaktusy, dům, nábytek, knihy. Mám z toho velkou radost. Nepatří nám tady už nic, ani ta nejmenší lžička. Oba máme s Catherine právo užívat vše až do smrti. (...) Bydlím teď ve svém vlastním muzeu, archiv ani rukopisy tu už nejsou, ty odvezli do IMEC. Každé jejich užití se mnou konzultují. Bez mého souhlasu nemohou ani vydávat mé texty...

A kdy vás vydají v Plejádě?
Na jedné straně nejsem pro takovou edici dost prodávaný autor, na druhé straně Minuit vždycky odmítalo, i v případě Becketta, a se mnou to bude to samé.

Souhlasil byste s tím, aby o vás dnes někdo sepsal biografické dílo?
Ano. IMEC má všechno, co je potřeba. Pokud bych měl sám spolupracovat, to nevím, nemohu už se příliš spoléhat na svou paměť. Když jde o autobiografii, nedělá mi vůbec problémy vymýšlet si věci podle toho, jak si je má paměť přizpůsobila. Ovšem u biografie by to bylo nepříjemné. I když si myslím, že když o někom píšeme biografii, máme právo si i vymýšlet.

Sám jste vydal třísvazkové dílo, "smyšlenou autobiografii" Les Romanesques...
Víceméně smyšlenou...

Obsahuje ale i ověřitelné prvky. Jste slavný člověk, rozhodně "známý, protože slavný", podle jisté formulace, a velice jste si hlídal, jak se veřejnosti ukázat. Dokázal byste dnes vyložit svá tajemství?
Všechna svá tajemství jsem už řekl ve svých knihách, byly ale přetaveny do příběhů, a nemám zájem vyprávět je jinak, protože skutečnost, to jsou ty příběhy, které jsem popsal.

Je pravda, že na nikoho nedáte?
Stojí mě dost času vyjít sám se sebou, rozhodnout se, jestli tuhle větu, nebo jinou. A to bych měl ještě poslouchat, co si o tom myslí ostatní? Ve filmu ano, protože film je kolektivní dílo. Ale literární psaní vyžaduje úplné osamění. Nikdy nemám ani chuť někomu číst z textu, který zrovna píšu. Hledám ve slovnících, encyklopediích, příručkách atd. Jsem sám. Když píšu, je to jednak samota, jednak velké přesvědčení o vlastním talentu.

To máte odjakživa?
Ano. Co jsem napsal Gumy. V případě Un régicide trochu méně, to nebylo tak perfektní. Dlouho jsem si myslel, že moje knihy nikdo vydávat nebude, protože byly tak jiné, než bylo potřeba. O čemž mě také hned ujistil Gaston Gallimard, když jsem mu přinesl rukopis Un régicide. Ale Robbe-Grilletovský klan, má matka, můj otec, byli naprosto přesvědčení, že jsou dobré, že vůbec nepotřebovali znát názor někoho jiného. Claudel vypráví, že v jejich rodině to bylo stejné. Byli jsme chudí, měli jsme mizerný byt, tři malé místnosti pro čtyři lidi v ulici Gassendi. Ale co na tom: už jako dítě jsem cítil, jakou mám hodnotu. Velmi brzy jsem si začal myslet, že jsem Ježíš Kristus, tak prostě...

Vykupitel?
Spíš prorok. S posláním změnit lidské myšlení. Filosofové jako Kant a Hegel jsou v jistém smyslu také proroci. Když jsem začal psát, neměl jsem hned takovou jistotu. Ale velmi jsem si věřil. Nadjá se ztotožňovalo s ideálem mého já. Myslím, že na otázku v Proustově dotazníku: Kým byste chtěl být? jsem odpověděl: Alainem Robbe-Grilletem. S vědomím, že jím jsem. (...). Začal jsem tedy psát, přesvědčen, že časem to musí jít, jako u truhlářství. Mám šikovné ruce, s otcem jsem pracoval. Věděl jsem, že každá práce vyžaduje učení. Ale věděl jsem i to, že jsem velmi talentovaný a že napíšu skvělé věci. Chvíli to trvalo. Píšu dost pomalu, jsou chvíle ne přímo beznadějné, ale přesto těžké, stránky, které ne a ne dokončit, trvá to celé dny. Jak je to jednou hotové, je to dobré, pak vím, že je to dobré, i když mě třeba trochu zklame, když ostatní text přijímají negativně. U Žárlivosti (La Jalousie) jsem byl přesvědčený, že je to přesně ono. Někdy mě tedy může trochu trápit, když mí bližní nedokážou ocenit, co dělám. Ovšem nijak to nezmenšuje mé přesvědčení, jen mě to rozesmutní. Nijak moc.

V době, kdy jste vydával své první knihy, měl jste podporu velkých osobností: Paulhan, Bataille, Blanchot, Barthes...
To ano, ale veřejnost jako takovou to nijak nepřitahovalo. Musím přiznat, že zpočátku jsem si vůbec nedokázal představit, že jednou budu žít jen z autorských práv. V případě nakladatelství Minuit to nepřicházelo v úvahu. Knihy se sice prodávaly, ale Jérome Lindon nebyl nakladatel, který by chtěl prodávat. Dnes nakladatelé chtějí prodávat. Beckett nežil z toho, co napsal. Byl velmi skromný, měl nepatrné příjmy od své rodiny. Ostatně ani si nevzal peníze za Nobelovu cenu. Dal je nějaké irské napůl charitativní organizaci, aniž by se to vědělo. Moje literatura byla pro omezený počet čtenářů. Nemyslel jsem si, že by to bylo normální, ale bylo to tak. Dnes, když vychází La Reprise, kterou už četla spousta různých lidí, vidím, že najednou to už není jen těch pár osvícených přátel, kteří se nechávají unést tím příběhem z Berlína a čtou knihu tak, jak se má číst. Jsem citlivý na to, že lidi čtou, co píšu, nebo to nedokážou číst: skutečně mě to zajímá. Od toho se odvíjí i mé poslání vyučovat o sobě samém.

Vysvětlovat, jak se mají vaše knihy číst?
Spíš v jistém smyslu poradit, jak se literatura vyvíjí, což vede k tomu, že vypravěčské postupy jsou mnohem méně přísné. Mají za sebou dlouhý vývoj. Ten, kdo četl Nevolnost nebo Cizince, nebude tak zaskočen knihou jako je Žárlivost. Je třeba spojit pohled a poslech. V mém případě se mluvilo o "škole pohledu", přitom ale Žárlivost je z velké části vytvořena ze zvuků. Je tam jistý druh konflitku mezi pohledem a zvuky. Kritikové si toho vůbec nevšimli. Většina jich tu knihu odmítla. I Barthes byl proti ní. Takže když je teď najednou La Reprise přijímána tak jednohlasně kladně, znepokojuje mě to. Ale vidím, že ty, kdo neprožili poválečné období, ta záhadná historie zaujala. V tom románu mají dějiny velkou roli. Jak si lidé mysleli, že národnostní socialismus jako režim vychází z řádu, dokonce socialistického, a najednou si uvědomili, že to bylo naprosté šílenství! To všechno se ukázalo v roce 1945. Byl jsem vychován v idejích extrémní pravice. A najednou byla celá Evropa v troskách, nejen můj rodný Brest, ale i všechna ta nádherná německá města, Drážďany, Lipsko, zničené, a přitom Německo pro mě nadále zůstávalo zemí Goetheho a Hegela...

Sen vašeho otce se zhroutil...
Nejen mého otce, celé jedné civilizace. Jak v té době říkali lidé jako Adorno, zhroutilo se celé lidstvo, byla to prohra Západní Evropy. A pak se začaly objevovat ty hlouposti, co tvrdila druhá generace frankfurtské školy, lidé jako Habermas: že se to stalo, protože se naslouchalo elitám, a ne lidu. To lid chtěl tenhle režim, jednoznačně. A když jsem roku 1947 přijel do Bulharska, viděl jsem ten policejní režim, strach, policejní dohled. Nezhroutilo se tedy jen Německo a Nietzsche, zhroutil se i Marx. Mé drobné práce se s těmito dějinami a s mými fantasmaty vypořádávají po svém, La Reprise bezpochyby nejvíc.

Jednou jste řekl, že psaní vás zachránilo od zločinné pomatenosti, šílenství, že jste od svých sado-erotických pohnutek nepřešel k činům? Pomohlo vám psaní jako sublimace?
Nemám rád tohle freudovské normalizování. Z určitého pohledu je to, co píšu, skutečný svět. Je možná skutečnější než veristický, realistický nebo naturalistický svět. Je to skutečný svět, tak jak ho vytvářím.

jš (Le Monde, 4/10/01)

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2323x

Inzerce