Robbe-Grillet, Alain 3

rozhovor beletrie zahraniční

"Jsem poslední spisovatel!" napsal o sobě v jedné své knize Alain Robbe-Grillet. Od padesátých let patří k nejdůležitějším postavám evropského kulturního dění. Jako spisovatel, jako zakladatel a teoretik hnutí "nového románu", jako scenárista a režisér legendárních filmů.

Alain Robbe-Grillet: Zakázat lež, to svobodě neprospívá
rozhovor

"Jsem poslední spisovatel!" napsal o sobě v jedné své knize Alain Robbe-Grillet. Od padesátých let patří k nejdůležitějším postavám evropského kulturního dění. Jako spisovatel, jako zakladatel a teoretik hnutí "nového románu", jako scenárista a režisér legendárních filmů. 
Přísně vzato bude Robbe-Grilletovo velké jubileum až za 19 měsíců (nar. 22. srpna 1922). Nakladatelství se ovšem už připravují na obnovenou vlnu zájmu o "papeže nového románu", chystají se výstavy o jeho díle, promítání autorských filmů... ale všechno to nedočkavě zahájil časopis Livres Hebdo, který v lednu přinesl obsáhlý rozhovor s jubilantem. Následující úvahy, vzpomínky i komentáře k současné literatuře poté citovaly ostatní noviny a časopisy. Robbe-Grilletovské oslavy tak už vlastně začaly. 

Letošní rok bude ve znamení Alaina Robbe-Grilleta. Chystáte nové tituly, uskuteční se velká výstava k vašim 80. narozeninám. Kdy přesně vyjde váš román? V září, kdy tradičně vycházejí románové prvotiny začínajících autorů? 
Ne, spíš v listopadu. Na počest Kierkegaarda se bude jmenovat Nastavování (La Reprise). Pod tímto titulem totiž nakladatelství Flammarion naposledy vydalo Kierkegaardovo Opakování. Tuhle jsem se v nakladatelství Minuit někoho ptal, co se mu vybaví, když se řekne "nastavování". Odpověděl, že kaše. V podstatě mi to také vyhovuje: nedostatek, který se autor snaží něčím zaplácnout. 

Po dvacetileté přestávce se letos vracíte k románu. Od roku 1981, kdy vyšla Džin, jste se věnoval autobiografičtějšímu psaní...
Nedělám v tom takový rozdíl. Už Džin byla dost autobiografická, zpodobnil jsem v ní svého dědečka. Původně román znamenal příběh psaný románským jazykem. Toho se držím. Nerozlišuji mezi postavami, které jsem si vymyslel, a svým dědečkem. Ostatně, třeba jsem si vymyslel dědečka. "Já" figuruje v řadě mých románů. Dům schůzky začíná: "Ženské maso, zdá se, vždycky zabíralo velké místo v mých snech." I Žárlivost, o níž se mluví jako o nejstudenějším a nejneosobnějším z mých románů, je do značné míry autobiografická. Přemýšlím také o knize, v níž bych shromáždil své články, přednášky a další veřejná vystoupení. Už dlouho mám chuť dát dohromady větší rozhovory, které jsem poskytl a autorizoval. Tedy ty, které dostaly mé osobní imprimatur, svolení k tisku. Už se o to pokoušelo pár lidí z univerzit, ale nic z toho nebylo. Tuto práci, která spočívá v tom všechno sesbírat a utřídit, teď badatelům v mnohém usnadní Archiv soudobé knižní kultury (IMEC - Institut Mémoires d´édition contemporaine). K některým otázkám bych přidal komentář, jak to vidím dnes. Bylo by to takové pokračování knihy Za nový román. Snad se uskuteční i dávný plán vydat knižně mé dosud nevydané scénáře. V tom se ještě nic neudělalo. 

Připomenul jste IMEC. Sám jste v roce 1998 vzal veškeré své písemnosti, uložené od roku 1994 v Národní knihovně, a svěřil je zmíněné instituci. Proč? 
Vlastně za to může Anne Simoninová, která za mnou přišla s tím, že sbírá materiály pro knihu o nakladatelství Minuit. Dal jsem jí k dispozici malý domek v parku vedle skleníku a řekl jí: "Zařiďte se tu, jak potřebujete. Jediné, oč vás žádám, je, abyste občas zkontrolovala termostat u mé sbírky kaktusů." Zamilovala si ty podivné rostliny a mluvila o nich s Christianem Bourgoisem, předsedou IMEC. Toho hned napadlo, že by se pro mé sbírky dal vystavět podobný, ale vhodnější skleník, někde v opatství Ardente, pětadvacet kilometrů od místa, kde bydlím... chtěl, aby je koupil region. Postupně jsem pak Dolní Normandii prodal celý svůj zámeček ve stylu Ludvíka XIV., nábytek, lžičky a veškeré archivy, včetně rukopisů, které byly v Národní knihovně pouze uložené a o něž se teď bude starat IMEC bezpochyby lépe. Ponechal jsem si jen užívací právo. 
(...)

V autobiografické knize Poslední dny Korintu jste Jérôma Lindona vykreslil velice lichotivě. Vidíte dnes mezi nakladateli někoho, kdo by mohl být jeho nástupcem? 
Je tu edice Denise Roche v nakladatelství Seuil a také Paul Otchakovsky-Laurens v nakladatelství P. O. L. vydal spoustu zajímavých autorů. Samozřejmě, že jsem byl méně nadšený, když vydal Marii Darrieussecqové Prasečiny (česky 1999) ...které se jistě prodávaly nesrovnatelně lépe. 
(...)

Nelitujete tedy své práce v nakladatelství Minuit, kde jste byl jeden čas zodpovědný za románovou tvorbu? 
Byl jsem jen něco jako literární poradce. Jediný, kdo měl v Minuit "zodpovědnost", byl Jérôme Lindon. Já osobně jen velice nerad zastávám jakoukoliv mocenskou pozici. Číst rukopisy je vzrušující: máte pocit, že něco objevujete... Přesto je snazší posuzovat již publikovaný text. Když jsem ale četl třeba rukopis Větru (česky 1980) od Clauda Simona, bylo mi hned jasné, že v Minuit musí vyjít. 

Jak vidíte dnešní literární scénu? 
Řada větších či menších šarvátek, kterým nikdo nerozumí. Přečtěte si číslo, které Magazine littéraire věnoval návratu avantgard. To je příklad za všechny. Mladí autoři tráví čas tím, že se zlobí. Ale na tom přece není nic nového. Vzpomínám si na recepci ke stému číslu revue Critique. Konala se ve slavnostním salonku Sdružení knihkupců (Cercle de la librairie), ještě u Garnierů na rohu bulváru Saint-Germain. Byl tam Roland Barthes, Pierre Bourdieu, Jacques Derrida a všichni ostatní. Každý byl rozhádaný s tím či oním. Bylo to neuvěřitelné. Lacan, který byl na nože se všemi, podnikal složité manévry, lavíroval na svých křivých psychoanalytických nožkách a snažil se nepozorovaně proplouvat nepřátelskými vodami. Po jedné nepovedené kličce se z ničeho nic octil tváří v tvář Michelu Foucaultovi. Ostrá pirueta ve stísněném prostoru a... katastrofa! Stál před Barthesem. Teď musel rychle zvolit mezi louží a okapem... S teatrálním gestem rozpřáhl ruce: "Rolande, usmiřme se! Pojď sem, ať tě obejmu!" Barthes z toho byl paf, ale nebyl žádný velký válečník, a tak si to nakonec nechal s úsměvem líbit. 

Myslíte si, že je dnes tak zjevná nevraživost ještě možná? 
Ale jistě. Vezměte jen, co se děje kolem revue Perpendiculaire (časopis napadl pětici současných autorů, mimo jiné Renauda Camuse, a obvinil je z nacionalismu - pozn. překl.). Upřímná nenávist je čistý cit a nesmiřitelné protivníky najdete vždy a všude, jenže už to nejsou někdejší hvězdy první velikosti, ale jen přihrávači, kompars. 

Vaše jméno kolovalo v souvislosti s Francouzskou akademií. Ucházel jste se o místo? 
Myslíte si, že by mě to opravdu bavilo? V tomhle učeném shromáždění se vždycky najde pár přátel, kteří by vás rádi viděli mezi sebou. Měl bych ale snad oslavovat Michela Droita, který mě bez ustání vláčel bahnem? (Každý nový člen musí v akademii pronést oslavnou řeč na svého předchůdce a Robbe-Grillet by mohl kandidovat na místo uvolněné po úmrtí esejisty M. Droita pozn. překl.) Vžijte se do mé situace! Prozatím mi to nestojí za to. 

Vraťme se k současnému dění ve francouzském literárním světě. Renaud Camus, autor kontroverzního románu Francouzské tažení (La campagne de France), kvůli kterému čelil obvinění z antisemitismu, nedávno vydal knihu nazvanou Havrani (Corbeaux), jakýsi deník mapující celou aféru, v němž mimo jiné píše, že jste odmítl podepsat petici na jeho podporu. Proč?
Když si někdo jako Renaud Camus myslí, že vést si deník znamená zapisovat (a následně vydat!) všechny nezodpovědné nesmysly, směšné narážky a svévolně pokroucené výroky, které se mu honí hlavou, připadá mi to absurdní. A to by ještě chtěl, abychom všechny ty slátaniny brali vážně a abychom se stavěli na jeho obranu, když mu pak dopadnou zpátky na hlavu! Mimochodem, budiž řečeno, že neurotické běsnění jeho žalobců mi připadá ještě grotesknější. Loajální osloviny proti neloajálním. Copak to jde vkládat se do hádky, ve které se navíc Camus sám podle všeho vyžívá? 

Co si myslíte o nakladatelství Fayard, které knihu stáhlo z prodeje, aby ji "očištěnou" od choulostivých pasáží na knihkupecké pulty opět vrátilo? 
Fayard měl vydat původní znění s dodatkem, který by obsahoval všechna pro a proti, která k případu zazněla. Teprve tak by vyšla najevo hloupost celé věci. 

Myslíte si, že je dnes cenzura tvrdší než v sedmdesátých letech? 
Hodně se to zpřísnilo. Především pokud jde o plynové komory a malé holčičky. Nemáme právo psát, že malé holčičky jsou sexuálně přitažlivé ani že plynové komory neexistovaly. Srovnání samozřejmě pokulhává: půvab malých děvčátek (pro některé malých chlapečků) je nesporný, zatímco pokud jde o plynové komory, je prokázána jejich existence, nikoliv neexistence. Jenže zákaz vyjádřit omyl (nebo lež) je z hlediska svobody ducha možná ještě nebezpečnější než zákaz pravdy. Ve Francii stejně jako i jinde bují nadvláda "politically correct", kterou považuji za nezdravou. Gayssotův zákon nepřinesl nic dobrého. Řekl bych dokonce, že je nebezpečný. Člověka může napadnout: "Nemám-li právo říkat to a to, musí v tom být nějaký háček." Skutečnost, že existence plynových komor byla prokázaná, a je tudíž historickým faktem, by neměla vést k tomu, že budeme někomu zakazovat, aby tvrdil opak. Když budu říkat, že žádný Ludvík XIV. nebyl, že Bartolomějská noc nikdy neproběhla nebo že arménská genocida je výmyslem aznavourovské lobby, nedostanu se do střetu se žádným zákonem. Zákaz, který přinesl Gayssotův zákon, je v rozporu s francouzskou ústavou, která zaručuje svobodu vyjadřování vlastních myšlenek, pokud se přímo nedotýkají cti druhého. K takzvané ochraně dětí chci jen podotknout, že není jisté, zda by dnes Lolita našla nakladatele... 

Jsou všechny tyhle debaty, které dnes hýbou literárním světem, známkou životaschopnosti? Nový román jste prosadil tím, že jste rozpoutal vlnu polemik. Dokonce jste využil fotografii, neboť ta, na níž jste všichni před budovou Minuit, hnutí svým způsobem založila. 
Já si tu fotografii nevymyslel. To jeden italský novinář požádal Jérôma Lindona, aby nás všechny shromáždil před nakladatelstvím v ulici Bernard-Palissy. Stejně tak pojem "nový román" není ode mě. První, kdo toto označení použil, byl Emile Henriot v Le Mondu v článku, kterým strhal mou Žárlivost spolu s Tropismy Nathalie Sarrautové. Henriot byl až dojemný ve svém okouzlujícím a naivním nepochopení toho, co jsme dělali. Naprosto mu unikaly souvislosti, nevšiml si, že Simon vychází z Faulknera, Butor z Joyce, já z Kafky... Literatura se v jeho očích zastavila u Balzaka. Kritika tehdy byla nasáklá literárním nacionalismem. Literatura rovnala se Francie. Dodnes z toho něco přežívá. Zavedli jsme sice cenu Médicis za zahraniční román, Femina nás následovala. Přesto dodnes ani jedna z nich nezískala větší váhu. 

Jak jste se konkrétně podílel na vzniku literárního hnutí, kterým byl nový román? 
Henriot zavedl pojem a já ho okamžitě převzal. Francois Erval z nakladatelství Gallimard mě tehdy požádal, abych dal dohromady své příspěvky k teorii literatury. Když jsem pak hledal název, bylo z toho, jak jinak, Za nový román - bez velkého písmene, které se nabízelo. Ujalo se to. Bylo mi ale jasné, že nelze vytvářet žádnou normu, že si každý musí vymyslet svůj "nový román". Pobízel jsem všechny, ať jdou vlastní cestou. Ne jako Ricardou, který později chtěl stanovit pevná pravidla. V Minuit jsme po nikom nechtěli, aby psal jako Simon nebo jako Durasová. Zato bylo třeba, aby Durasová šla co nejdál. Ostatně daleko nejvíc se proslavila po Moderatu Cantabile (česky 1968), kdy popustila uzdu ryze durasovskému psaní. 

Ale nebyl jste to vy, kdo přidal slavné "řekla" za její titul Zničit? To skoro zavání marketingem, nemyslíte?
Durasová svou knihu původně nazvala Kulky (Les balles). Jérôme Lindon nebyl dvakrát nadšený a chtěl, aby vymyslela něco jiného. Navrhla tedy Zničit. Jérôme se mě zeptal, co tomu říkám, a já spontánně dodal "řekla". Byla to věta, která v knize figurovala, a navíc byla výsostně durasovská! (Kniha vyšla pod názvem "Zničit, řekla", "Détruire, dit-elle", pozn. překl.) Popravdě řečeno, byl-li každý z autorů nového románu v podstatě jiný, všichni dohromady si uvědomovali, že jim tohle "hnutí" prokazuje cennou službu... Nathalie Sarrautová říkala: "Zkrátka a dobře, je to spolek zločinců." Byli jsme ve skutečnosti skupina - nikoliv škola. Skupina, které se začal přikládat význam, protože všichni její členové publikovali u stejného nakladatele a knihy vycházely pod stejnou obálkou. Dva z nich navíc sepsali teoretické pojednání: Nathalie Sarrautová Věk podezírání (česky 1967) a já Za nový román. Ať už mezi námi byly jakékoliv rozdíly, měli jsme k sobě navzájem blíž, než třeba k... Jeanu d´Ormessonovi. Naštěstí pro nás v novém románu nebyl nikdo, kdo by hrál druhé housle. Přesně v tomhle spočívá tragédie Tel Quel. Jediný, kdo zanechal své jméno v literatuře, je Phillipe Sollers. Nikdo, až na pár odborníků, dnes už neví, kdo byl Marcelin Pleynet. Když skupinu opouštěl Jean-Edern Hallier, který spolu se Sollersem Tel Quel zakládal, nechal se slyšet: "Dva kohouti se na jednom smetišti nesnesou." V novém románu hrál každý sólo. U nás se nikdy nikdo nesnažil získat kontrolu nad ostatními. Ostatně stýkali jsme se jen velice nepravidelně, vídali vlastně velice zřídka. Pouze jednou jsme se pokoušeli o společné dílo - Slovník, ale nemohlo to fungovat. U nás měly i dámy právo být kohouty. Nebyli jsme smetiště. 

Myslíte si, že lze dnes vysledovat nějakou novou spisovatelskou generaci, nějaký nový literární směr? 
Nevidím nic, co by se blížilo novému románu nebo Tel Quel, dvěma tehdejším velkým hnutím. Pro nový román bylo třeba najít šest velkých spisovatelů, všechny potenciální kandidáty Nobelovy ceny za literaturu. Kde dnes chcete takové vzít? Tel Quel vznikl, protože se našel někdo, Phillipe Sollers, kdo měl nezměrnou vůli po moci a jistý spisovatelský talent. Přesto nezapomínejme, že to, co Sollers s Hallierem původně založili, byla pravičácká revue. Pak se oba tvářili, že nevědí, že si název Tel Quel vypůjčili od Paula Valéryho. Sollers přesedlal na stalinismus, pak na maoismus a v poslední době na papeže! Je to k popukání. Od té doby založil revue Infini, která se nechytla. Přesto právě díky ní mohl dostat Goncourta. 

Co soudíte o tom, že Goncourtovu cenu za rok 2000 získala kniha Ingrid Cavenová od Jean-Jacquese Schuhla? 
Byl jsem rád kvůli Ingrid ikvůli svému starému kamarádovi Schuhlovi. Se svou stařeckou holí má pořád ještě ďábelskou páru. Myslím, že mu nabídnu roli v některém svém novém filmu. 

Jak vidíte současnou literární produkci? Přesněji řečeno, kteří autoři vás dnes oslovují?
Ti, kdo jsou dnes na výsluní, se tam nedostali proto, že by psali nejlepší knížky. Proto nevidím nikoho, kdo by se mi nesmazatelně vryl do paměti. Moc se mi líbily první dva romány Camille Laurensové. Úžasně pracuje se stavbou detektivního románu. Už tehdy se ale u ní začalo objevovat téma vztahu mezi mužem a ženou, jenže v pozadí. V jejím posledním románu V téhle náruči (Dans ces bras-la) už nenajdete nic jiného. A na to já nemám. Pořád se mi líbí Fotoaparát (česky 1997) a Váhavost (La réticence) od Jean-Philippa Toussainta a také první věci od Jeana Echenoze: Greenwichský poledník (Le méridien de Greenwich), Cherokee (česky 1996) atd. 

To jsou všechno autoři, u kterých se dá vysledovat spřízněnost s novým románem... 
Zpočátku snad ano. Dnes jde i jejich psaní daleko víc s duchem doby: vystřízlivělá lehkost mladých husarů. Ne, to nepiště. Jean Echenoz má bezpochyby talent. Jedna věc je dnes patrná všude na světě, nejen ve Francii: nedostatek nadšení a přesvědčení. 

Čemu tento jev přisuzujete? 
Dnes nenajdete žádné velké ideologické naděje. Nový román vznikl v době, která věřila v revoluci. Ne snad, že bych já... ale přece jen. Nepochybně se to odrazilo na literárním životě - vedly se debaty jiného významu a rozsahu než dnes - , ale ina literatuře samé. Dnešek je v zajetí jakési ochablosti, rozčarování, dušičkového smutku... ale, kdo ví, třeba je v tom příslib nového začátku... 
Rozhovor Christine Ferranové vyšel v č. 408 (leden 2001) francouzského čtrnáctideníku Livres Hebdo, přeložila Hana Zahradníčková 
Kráceno. Celý článek uveřejnily Lidové noviny 17/2/01

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2620x

Inzerce
Inzerce