Robbe-Grillet, Alain
Řád a jeho dvojník

ukázka beletrie zahraniční

Lidé si rádi představují, že přesáhne-li vášeň své obvyklé hranice, nabývá podoby ničivého přívalu, který s sebou strhává vše a sebemenší překážka mu jde nesnesitelně na obtíž...

Alain Robbe-Grillet: Řád a jeho dvojník

Lidé si rádi představují, že přesáhne-li vášeň své obvyklé hranice, nabývá podoby ničivého přívalu, který s sebou strhává vše a sebemenší překážka mu jde nesnesitelně na obtíž. Sadovo dílo nás však poučuje o opaku: i ta nejvýstřednější vášeň zde vždy působí uspořádaně, metodicky, bezprostředně doprovázena pečlivou dramaturgií a přísnými pravidly, že je až nemožné oddělit tato omezení od erotického materiálu, kterému vnucují svůj řád.
Přesto nemůže být o upřímnosti Sadova sadismu nejmenších pochyb: je až příliš jasné, že mu jeho fantazie působí rozkoš. Avšak tento zapřisáhlý nepřítel zavedených zákonů (zákonů občanských, morálních, i domnělých zákonů přírody), který káže nenávist k normalitě a podporuje ničení společnosti (ostatně spíše vládnoucí aristokracií nežli nejnižšími vrstvami obyvatelstva), bude nakonec celý život pronásledován naléhavou potřebou vytvářet disciplínu, instituce, stanovy. Nejenže jsou u něj erotické aktivity předem vymezeny podrobnými, ba puntičkářskými pravidly, ale i když pán domu během samotného oddávání se rozkoším uprostřed těch nejbláznivějších krutostí zpozoruje, že účastníci začínají improvizovat každý po libosti, všechny zničehonic vyzve, aby se umoudřili a zcela vážně všem přátelům "Společnosti" oznámí, že by bylo záhodno "vtisknout tomu všemu trochu řádu" - samo sebou ne aby se zabránilo spáchání zločinu, ale aby zločin nebyl spáchán zmatečně. Konečně všechna individuální i skupinová mučení a exekuce podléhají hotovému účetnictví hlavního účetního, jenž se snaží postupně a vyčerpávajícím způsobem využít každičký centimetr masa každé oběti, a to pomocí soupisů, rozvrhů, harmonogramů, přehledných výkazů a závěrečné inventury zboží. Nejpodivuhodnějším Sadovým dílem zůstává z tohoto hlediska spisek 120 dní (120 Jours), který (nedokončený?) prakticky sestává z obsáhlého a vyčerpávajícího katalogu zvrhlostí srovnatelného s Linnéovou botanickou klasifikací či s Mendělejevovou periodickou tabulkou prvků, kterému předchází úplný právní řád hodný Napoleona a následují jej matematické úvahy o počtu dětí, dospívajících a služebníků zmasakrovaných během knihy, v nichž se tu a tam objevují úzkostné poznámky tohoto ražení: "Ověřit, proč je tu o jednoho méně."
Psychoanalýza se nad tím vůbec nepozastavuje, neboť Freud a jeho žáci postřehli velice brzy souvislost početních operací s onanií na jedné straně a mezi požitkem z trýznění a puntičkářstvím na straně druhé.
Nás zde ovšem zajímají důsledky tohoto spojení pro psaní. Neboť se jasně ukazuje, že sadovský sen nachází naplnění ne v praktické realizaci (všichni markýzovi životopisci se shodují na nesmělosti jeho osobních pokusů vzhledem k době v tomto směru bohaté na materializace všeho druhu), nýbrž v kompozici textu. A různé po sobě následující verze Justiny skutečně naznačují význam, který autor připisoval trpělivému, neúnavnému, byť neustále zpochybňovanému přepracovávání tohoto spisu, jenž si činil nárok na úplnost, nezvratnost a konečnost. Je znepokojující konstatovat, že funkce a vztahy, které zde stojí v pozadí světa erótu, jsou ve skutečnosti neoddělitelně spjaty s románovou tvorbou jako takovou, počínaje její základní podmínkou (tj. být sám) a úmyslem (tj. uspořádávat svět).

Samota a uspořádávání
Hned na začátku jsme viděli, že i když je Sadovo sexuální chování v zásadě samotářské, jeho hrdinové, jakkoli jsou blízcí jeho vlastním obsesím, kolem sebe neustále vytvářejí společenstva s přesně definovanými sociálními vztahy, v nichž pánové ve svých pohybech požívají ve skutečnosti stejně málo svobody jako otroci. Stejně tak je-li v teorii (podle níž má každý právo ukájet po libosti své osobní chutě) všude přítomen požadavek individualismu a přirozenosti, jsou vášně a jejich uspokojení okamžitě sevřeny v uspořádávající systém, jehož všemocnost je potvrzována každým okamžikem do té míry, že uspořádání samo se nakonec ukazuje důležitějším prvkem erotické aktivity nežli tělesná látka, kterou by mělo v zásadě uspořádávat. A přesně tak je tomu s veškerou literaturou hodnou toho jména.

Vzrušení a zákaz
Vzrušující je to, co je zakázáno (stávajícím mravním kodexem). Jiného původu není ani ustavičně stvrzovaná nadřazenost sodomie nad pohlavním stykem in vase naturalum, navzdory objektivnímu ospravedlnění nalezenému ex post ve stavbě otvorů. Stejně tak není třeba hledat další důvody pro pohlavní styk s dětmi nízkého věku, neboť soulož starců toho či onoho pohlaví bude nakonec považována za stejně příjemnou, ne-li příjemnější. Rozumí se konečně, že všechny incestní vztahy dosahující neuvěřitelné složitosti mohou být vyjádřeny jedině "slovy" - sestra, matka, dcera, atd. - označujícími subjekty podrobené libertinským rozmarům.

Pohlavní rozkoš a slovník
Smyslové vzrušení je zde tedy přímo spjato se slovníkem, jenž slouží k vyjadřování chování. Jakmile k tomuto objevu jednou dojde, bude systematicky vytěžen zvráceným užíváním slov: slovy jako "zlodějka" či "ničemkyně" budou označovány mladé dívky příliš přísné morálky, ctnostné ženy budou neustále nazývány děvkami, uznaný nevinným bude potrestán za své prohřešky, skuteční viníci dojdou nejvyšších oficiálních uznání, orgií v kostele se budou účastnit dívky převlečené za světice, atd. Víme, že "rukopis", právě i on, je podle definice Rolanda Barthese, zákrokem na jazyku ("souboru předpisů a zvyklostí společném všem občanům jedné země v jedné době").

Převrácení smyslu
Převracení smyslu slov v praxi se tak stává jak typem erotického aktu, tak typem tvůrčího činu spisovatelova: porušením pravidla, vzepřením se zákazu, znásilněním čtenáře... Mistr stvrdí svou tvůrčí svobodu tím, že bude neustále pohoršovat způsobem užívání běžných slov (a že jim bude muset jako Valihrach na konci týdne zaplatit víc za nadbytečnou práci, jež po nich žádá!). Vezme si za ženu chlapce, bude pojídat exkrementy a nakonec se nechá obětí zbičovat, aby dokázal, že katem je zde skutečně on.

Opak a místo
Opak slov, opak dívek, opak věcí - Sadův svět je světem převrácených prvků. A jelikož jde navíc o území svrchovaně socializované, zaujímá v jeho obecné černobílé dialektice čelné místo opak zákonů. "Nespravedlnost topoří," říká Sade. Neboť opak má význam, pouze je-li místo ustaveno jako takové s nepopíratelnou důsledností. Banální zjištění: porušovatel potřebuje zákony; spisovatel, prznitel slov se musí neustále odvolávat na slovník; autorem románů je ten, kdo narušuje zavedený řád vyprávění, jehož zákony - ať už pevné či proměnlivé - zůstávají po celá staletí nepostradatelná.

Skutečnost a její stín
Paradoxně však spisovatel - stejně jako erotoman - ví, že jediným skutečným světem je svět, který tvoří. Člověk existuje jen do té míry, pokud proměňuje věci kolem sebe, byť by to bylo jen pohledem; naopak "přirozený" svět se stává jakýmsi směšným opakem. Na stěny jeskyně promítám svůj vlastní stín a venku není nic, neboť světlo vychází pouze ode mne. Často padlo, že u Sada není místo pro druhého člověka, že se stává pouhým objektem, a přeci v Sadově díle subjekt existuje pouze v omezeních, jež druhému působí.

Omezení a erotismus
Jelikož sadistovi v pravém slova smyslu nikdy nejde o účast, ale pouze o znásilnění, musí být druhému rozkoš vnucena spolu s utrpením. Oběť musí být spoutaná, i - a především - má-li se jí dostávat laskání. Cožpak i ten nejnevinnější milenec nemá vždy do určité míry dojem, že svou partnerku trýzní, když ji přivádí k rozkoši? A právě v tom okamžiku také prudce odhaluje tíhu vlastní skutečnosti. Další banální zjištění: omezení vnucené druhému je zdrojem mé skutečné svobody za předpokladu, že mi mravní cítění říká, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Podobně je tomu s veškerou literaturou: jejím výchozím bodem je deformace, rozklad a zničení světa, který spisovatele obklopuje.

Zahubit pro možnost stvoření
Je-li Bůh stejně jako celý zbytek světa vynálezem člověka, neexistuje žádný přirozený řád a mně tady a teď nezbývá než zavádět svůj vlastní, tedy neustále dál omezovat tuto přirozenost, jejíž existenci má prostá přítomnost na zemi popírá. Milenec ani spisovatel se stejně jako zahradník nebo krotitel šelem nemohou rozhodnout pustit objekt své vášně na svobodu. Znehybnit ho, podmanit si ho, mít nad ním dohled, trýznit ho, zahubit ho, to je vůle, aby se stal mnou a začal tak stejně jako já existovat. Kat a jeho oběť jsou tudíž vězni stejné touhy, stejného cíle. Oba dva tvoří pouze jedinou, vzájemně si odporující, pomíjivou bytost.

Mezi zvykem a smrtí
Je skutečně důležité, aby oběť neustále trpěla a umírala: její smrt naopak stvrzuje neúspěch mého pokusu (sám existovat a obdařit svou oběť darem této mé existence). Ticho, navždy nepopsaná stránka, roztrhaný náčrtek textu, tam tíhne literatura. Ale zároveň je to její vyhlášení bankrotu. Odtud ta úžasná křehká těla, která Sade vybájil, jež mohou snášet měsíce nejhroznějších mučení, aniž by co ztratila na své svěžesti; tajné balzámy, které dají během okamžiku zmizet ranám a modřinám; znovu zúžená či zašitá panenství; nešťastné mrtvoly, které jsou dále jako z umanutí mučeny. Jiným nebezpečím, jinou smrtí je zvyk, zánik tvůrčího objevování: návyk oběti na bolest či na rozkoš, katova neochota je udílet, akademičnost psaní; tělesná omezení musejí stejně jako architektura vnucená větám vždy zacházet dál, překračovat očekávání: musejí být překvapivější a násilnější, nepohodlnější, odpornější, nepřijatelnější. Jakmile je násilnost přijata, musí být vynalezena nová.

Co je literatura?
A co je v tom případě erotismus? Osamělé gesto, jež každou vteřinu, každým slovem vynalézá druhého, čtenáře, partnera, vnější svět, ale které v posledku netvoří nic: je to gesto neopodstatněné, bez příčiny a následku, gesto postrádající účelnost, případně obdařené účelností patřičně zpochybněnou. Svět sám existuje pouze v daném okamžiku a ihned se propadá zpět do nicoty. Sadova uspořádávající promluva, jež na každé stránce deleguje svou moc na vypravěče neskutečna, teoretiky pošetilosti, historiky a hagiografy zločinu, zákonodárce bezpráví, scénáristy zrady a lži, sochaře živých obrazů zaslíbených smrti, režiséry divadla postrádajícího dramatičnost, ceremoniáře bez etikety a náboženství, tato promluva se nebojí krajnosti, úmorného opakování, protiřečení si, ani humoru, jenž boří veškerou iluzi realismu. Tato promluva dává řád nepořádku, opaku, nicotě. Poslední banální zjištění: erotismus neplodí děti, erotismus je čirým pohybem ducha, čirým tvůrčím hnutím, které jako Kierkegaardův svůdce prochází světem - tedy nicotou -, aniž by v něm zanechal stopy.

(Vyšlo v roce 1967 jako předmluva k Sadově Nové Justině.) český překlad © Matěj Turek

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3130x

Inzerce
Inzerce