Roegiers, Patrick
Stesk po rodné zemi

recenze beletrie zahraniční

Kniha věnovaná otčině, totiž Belgii, a jedovatě nazvaná Stesk po rodné zemi (Le Mal du Pays) a opatřená ještě podtitulem Autobiografie Belgie.

Stesk po rodné zemi, nebo spíš Belgická nemoc
Patrick Roegiers: Le Mal du Pays, 2003

Belgičan "jako občan si nevěří, necítí ke své zemi žádnou národní hrdost". Je "ctitel pošetilosti, zesměšňování, duševního zmatku, mudrlantských žvástů". Jacques Brel, Belgičan, jednou prohlásil: "Když vidíte chytrého Belgičana, je to Švýcar".

Belgičan Patrick Roegiers žije od roku 1983, kde je znám jako autor brilantních článků o fotografii, které publikuje v Le Monde. Vydal i romány víceméně spjaté s malířstvím, největšího úspěchu zaznamenal jeho titul Geometrie pocitů (La Géométrie des Sentiments, 1998). Letos však upoutala pozornost jeho kniha věnovaná otčině, totiž Belgii, a jedovatě nazvaná Stesk po rodné zemi (Le Mal du Pays) a opatřená ještě podtitulem Autobiografie Belgie. Kniha Stesk po rodné zemi je slovník Belgie trochu nejasného vymezení, některá hesla jsou totiž suchopárně dokumentární, jiná netají autorův subjektivní přístup: například u slova velryba se dozvídáme, že "kytovci mě fascinují mimo jiné pro jejich schopnost kolektivní uvíznutí na břehu - už dvacet let o nich sbírám materiál a hodlám napsat knihu…". Najdeme tu Eddy Merckxe nebo Jackyho Ickxe, dozvíme se, že Pierre Degeyter složil hudbu k Internacionále, Maurice Maeterlinck je jediný Belgičan odměněný Nobelovou cenou za literaturu, Adolphe Saxe vynalezl saxofon. Ale také jazykové perličky: francouzsky se vyjadřující Valoni mají například vlastní výraz pro hadr, kudrlinku, herdu,... tomu, kdo by nadání pohledal, se říká "snul", a francouzské "top" se mění v "tof". Součástí knihy jsou i kulinářské recepty na krajové speciality. Kdo by například tušil, že Eusemikwie (vajíčka uvařená nahniličko) vynalezl André Baillon.

Název knihy si autor vypůjčil od Magritta, označuje nemoc, na niž zemřel autorův otec a jež stíhá Belgii, "prostor trpící ztrátou paměti, špatně narozený, nemilovaný svými obyvateli, rozpolcený ve dví, bez zájmu k vlastním, jenž nechává prchat své děti, popírá je, odstrkuje a vyhání". Ne příliš známý je případ Baudelairův, jenž přijel do Bruselu roku 1864, protože potřeboval uniknout věřitelům a chtěl si finančně polepšit uspořádáním série přednášek. Nejen že se pařížský básník tehdy potkal s nezdarem, navíc získal ke svému vyhnanství velkou zášť. Jeho poznámky plné zlých, znechucených výpadů, jež ostatně vypovídají víc o zdravotním stavu autora (trpěl hemiplegií a afázií, chorobnou neschopností mluvit) než o belgické realitě, se tenkrát nikdo neodvážil vydat.
Řada nepochopených umělců belgického původu je dlouhá, třeba Charles De Coster, jenž se nikdy nevzpamatoval z neúspěchu Legendy o Enšpíglovi (1868), která se po jeho smrti stala na celém světě uznávaným uměleckým dílem. Henri Michaux, první Belgičan, který byl zařazen do francouzské hvězdné edice Plejáda, řekl: "Narodit se jako Belgičan? Jaká katastrofa!" Jiný názor má Georges Simenon, jenž odešel do Paříže v třiatřiceti letech, ovšem za Francouze se nepovažuje: "jako Belgičan jsem se narodil bezdůvodně, proto nemám ani žádný důvod, proč jím najednou přestat být."
jš, květen 2003


Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 95 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

56%čtenáři

zhlédnuto 1561x

Inzerce
Inzerce