Simon, Claude: Le Tramway

Simon, Claude
Le Tramway

recenze beletrie zahraniční

Claude Simon obdržel roku 1985 Nobelovu cenu za literaturu.

Claude Simon: Le Tramway. Minuit, Paříž, 2001, 144 s.

Claude Simon vydal první román roku 1946 a publikoval celkem na dvacet knih. Roku 1985 dostal Nobelovu cenu za literaturu. Jeho způsob psaní má rysy poezie, Simonova věta je ve francouzské literatuře dnes již zásadní pojem. Podobně i výstavba jeho textů: popisuje cesty, jež při psaní evokuje paměť, a z nich pak skládá zvláštní románový svět. Svět tvořený pamětí, a tedy i zapomínáním, svět vznikající i tím, že se z něho zároveň něco ztrácí, něco z něj mizí, tak jako je tvárná naše představa o minulosti, o čase jako takovém. Simon je autor, který neužívá francouzský knižní minulý čas passé simple: není toho (úmyslně) schopen, protože tento čas vyjadřuje skončený děj. A vzpomínka, vzpomínání, nikdy nekončí, nemá ani pokračování, ani konec.

Jeho nejnovější román, Tramvaj, z rámce předchozího díla nijak nevybočuje. Kritik P. Lepape v literární příloze deníku Le Monde knihu charakterizuje: "Proud paměti, ztráta, smazávání. Psaní o čase, tedy o chátrání: Claude Simon v malbě strašně dojímavé, jednoduché, téměř obnažené, tiché, pomalu se pohybující a jakoby pokryté jemnou patinou…" 

Simon se nezabývá psychologií postav, snaží se "jen" zachytit to křehké navracení se pacienta do světa za mrazivé blízkosti smrti. Ústřední motivy knihy jsou tramvaj, cestující z centra nejmenovaného města (Perpignanu) na pláž, a nemocnice. Tramvaj, součást Simonova dětství, která se objevila již v předchozí knize (Acacia), poznáváme skrze vzpomínky spisovatele, malého chlapce, a její popis odpovídá dětskému vidění: žádný detail té velké, složité a fascinující věci mu neunikne. Tramvaj jezdí tam a zpátky časem, od jedné epizody ke druhé, cestou sbírá vzpomínky, sny. Na cestující nečeká, ti ji musejí doběhnout. A pro nikoho tu neplatí žádné privilegium. Podobně se stírají rozdíly mezi lidmi i v nemocnici: uprostřed knihy se vypravěč probírá po vážném selhání zdraví v nemocničním pokoji a pod spletí hadiček se v horečce a naprostém vyčerpání, po noci, kterou nikdy nebude moci popsat, pomalu navrací k vědomí, k životu. Kolem starého člověka se v lehkém oparu odehrávají scény s pozpřevracenou chronologií, míhají se tu předměty dávno vyšlé z módy, staré fotky z přímořských lázní, obličeje dětí, památníky mrtvým… Ve špitále se cesta zhušťuje. Svět je tu "zmenšený, uzavřený do sebe, lesklý a konečný, ohraničený porodnicí a márnicí, nabízející jako zkratku postupné stavy lidského stroje od narození po agonii, cestou přes všechny možné odbočky a odchýlení, až po konečnou zkázu." K nemocnému připoutanému na lůžko doléhá okolní hemžení přes jakýsi závoj. Obrazy a zvuky filtruje únava, místo toho přichází přemýšlení. Svět tramvaje a svět nemocnice mají styčné body. Vzpomínky na dětství, obrazy z 1. světové války, památku na matku. Pohled na pacienta na vedlejší posteli vyvolává myšlenky na válečné invalidy, na utrpení umírání promítající se do vidiny nosu čnícího z vyhublého obličeje nemocí ztrápeného člověka. Spisovatel tvrdošíjně, se smutkem a melancholií vytahuje staré momentky, jako by z nich čas nedokázal nic vygumovat… C. Devarrieuxová z deníku Libération uzavírá svou recenzi: "Spojení mezi tramvají v Perpignanu, nejmenovaném městě, a modrými hadičkami přivádějícími nemocnému kyslík, zprostředkovává pohled: spisovatele, školáka, dítěte, jež jako by si vzpomínalo na stařečka, jímž se teprve stane."

© Jovanka Šotolová, 21/4/01
Le Monde 29/3/01, Libération 29/3/01

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 170 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 3875x

Inzerce
Inzerce