Blasband, Philippe
Kniha Rabinovitchů

ukázka beletrie zahraniční

My, Rabinovitchové, jsme si nikdy neuměli udržet své ženy. Určitě máme v sobě takovou anomálii, neúprosný mechanismus, nevědomý a dobře známý pochod, který nám brání, abychom je u sebe udrželi...

Philippe Blasband: Kniha Rabinovitchů (Le livre des Rabinovitch, Le Castor Astral, 1998, 208 s.)

s. 38 (Elie)
My, Rabinovitchové, jsme si nikdy neuměli udržet své ženy. Určitě máme v sobě takovou anomálii, neúprosný mechanismus, nevědomý a dobře známý pochod, který nám brání, abychom je u sebe udrželi. NELÍTOSTNĚ se od nás odvracejí. Dokonce i Nati, můj krásný Nati, paničky pro něho měly odjakživa slabost (už jako mimino ho obletovaly, obdivovaly), Nati, tak vyrovnaný chlapec, tak úslužný, s dobrým postavením! On, který dokáže v pravém okamžiku nakoupit dárky, tancuje jak gentleman a dvoří se jak Don Juan, ani on tomu nedokáže zabránit a ženy ho opouštějí. Dvakrát se oženil a dvakrát se rozvedl - že se rozvede Yossi nebo Arié, to je pochopitelné, ale můj syn!
Kdyby mě slyšel, zas by říkal, že zevšeobecňuji, že desítka Rabinovitchů není statisticky spolehlivý vzorek populace, takové ty hlouposti, protože Nati nikdy nekritizuje to, co říkám, tu podstatu, ale odsuzuje způsob, jakým se vyjadřuji, aby mi dal pěkně najevo, že on je vzdělaný, inteligent, a s kolika diplomy!… Stydí se za mě. Ale já se na sebe klidně podívám do zrcadla! Umím se držet zpříma! Nemusel jsem dělat žádné kompromisy!…


s. 61 (Rifkele)
Spala jsem s chlapy. Museli jsme se skrývat. Museli jsme vyhledávat vhodná místa. Mohla bych přijít o dobrou pověst. Ale dělat jsem to musela, rozhodně ano.
Nikdy jsem nešla dvakrát se stejným mužem. Jen se naše těla oddělila, cosi mě od něho odpuzovalo. Z doteku mi bylo na zvracení. Najednou jsem byla chladná, příkrá. Dávala jsem mu najevo své znechucení. Vyhnala jsem ho. Někteří byli smutní. Jiní naléhali. Pro mě to skončilo.
Žádný z nich se tím nikde nechlubil. Neměli mě za lehkou holku. Věřili, že jsem to dělala jen jedinkrát, a s nimi. Mysleli si, že mi to znechutili. Cítili za to vinu. Čímž jsem se bavila. Z čehož jsem byla smutná.
Komunistkou jsem se stala, když jsem se vyspala s jedním mužským. Bylo to poprvé. …

s. 70 (Sarah)
"Mohli bychom se vzít, možná."
Řekl.
"Vzít se." A "možná", jak dodal.
Všechno se zastavilo. Zůstala jsem úzkostí bez hnutí. Dívala jsem se na Paula. Teď se usmíval tak, že mu z očí zbyly jen štěrbinky, jak Mao c´tung na fotkách, a já si uvědomila, že je ošklivý, že je starý, a co víc, na celé té věci bylo nejhorší, že já, já byla tak stará jako on, i já jsem musela být stará a ošklivá a že mu musím být odporná, stejně jako on se hnusil mně - na to jsem v tu chvíli myslela, neměla jsem čas přemýšlet, protože o Richardovi třeba mě nikdy nic takového nenapadlo, Richarda jsem viděla stárnout po svém boku deset let, pomaličku, a teď s Paulem je to to samé, už s ním žiju dvaadvacet let, a přestože ještě zestárl, pro mě je dnes nejmladší muž na světě, nejkrásnější na světě a pro něho, jak mi při každé příležitosti, jak jen může opakuje, pro něho jsem já ta nejkrásnější ze všech žen, a i když na to nevypadáme, je to láska starců, víme to dobře, ale toho stáří si užíváme, jak to jen jde, protože brzy zchátráme a pak umřeme - doufám, že umřu první, -- já vím, vím, je to sobecké, ale nemohla bych bez něho žít, ostatně ani on beze mne, ano, stárneme a stávají se z nás sobci…

s. 92 (Arié)
Nežiju s ní už deset let, ale pořád ještě, když ji vidím, zahltí mě nával lásky, sevře mi žaludek, jak křeč. Vídám ji jedině v doprovodu toho kreténa Alberta Steina, jejího manžela, pod dohledem toho kreténa Alberta Steina, a zároveň s návalem lásky k ní pocítím vždycky i nával nenávisti k němu. Mohl bych ho zabít. Nepotřeboval bych ani sbírat odvahu, abych zavraždil trosku jako je Albert Stein. Věřte mi, už jsem nějaké lidi zabil. Bylo to dávno, ale s trochou nenávisti je to jako s kolem: to se nezapomene. Roztříštím mu hlavu, bez velkého úsilí, uškrtím ho, udusím, židlí mu prorazím hrudník, až mu puknou plíce.
Vím, že ten kretén Albert Stein zakazuje Michelle vidět se se mnou a hlavně, co je hroznější, zakazuje jí stýkat se s dcerami. Ale Brusel je malý a židovská komunita ještě menší: jednou za dva tři roky se vždycky náhodou potkáme. Nutíme se do širokých úsměvů.


s. 107 (Nathan)
Obě ženy mého života se jmenovaly Ariane. Náhoda. Rabinovitchovi je rozlišují tak, že každé přidělili číslo, jako mají evropské rakety. I já jsem si už zvykl říkat "Ariane jedna" a "Ariane dvě".
Kromě jména měly společnou ještě jednu věc: fascinoval je judaismus. Někdy už mi lezlo na nervy, že se k němu tak upíraly. Štvalo mě to. Nevdaly se za mne, ale za judaismus. Ariane 2 se tak jasně postavila svému otci, slabošskému antisemitovi. Ariane 1, té židi učarovali chorobným způsobem: přečetla všechny knihy o koncentračních táborech. Děsilo mě to, rozčilovalo, bolelo, nedokázal jsem s ní o tom ale mluvit. Ariane 1 nechtěla mít děti. A měla ho - stalo se to těsně než začala být k mání antikoncepce. Ariane 2 dítě chtěla, ale neměla, zlobily ji vejcovody. Ariane 2 milovala exotické rostliny a horlivě o ně pečovala. Ariane 1 je měla zamilované také, ale nevyznala se v nich; i maličký kaktus u ní nepřežil ani týden. Obě psaly levou rukou. Obě četly Henriho Troyata, ale druhá uznávala Saganovou, již ta první nesnášela. Ariane 2 se moc nelíbilo, když ji člověk políbil na ústa. Ariane 1 nepřipustila, abych se dotkl jejích chodidel. Ariane 1 nadskakovala při sebemenším hluku. Ariane 2 chtěla být tanečnicí, ale měla široké boky a krátké nohy. Ariane 1 ráda běhala, ještě než jogging přišel do módy. Ariane 2 pořád držela dietu. Ariane 1 snědla, na co přišla, a nikdy nepřibrala ani gram. Ariane 2 byla nervózní při řízení; když jsem s ní jel jako spolujezdec, bylo mi vždycky zle. Ariane 1, tuším, neřídila. Ariane 1 byla blondýnka, Ariane 2 bruneta. Ariane 1 moc hezky zpívala; dokonce chodila do sboru. Ariane 2 sbírala sádrové miniatury ptáčků. Ariane 1 dávala peníze charitativním nevládním organizacím. Ariane 2 měla ráda psy, ale kočky ne. Ariane 1 si při usínání cucala palec. Ariane 2 vstávala velmi brzy, jediným skokem byla z postele. Ariane 1 měla jemné světlé chloupky tam, co začínají růst vlasy. V ostrém světle to nebylo vidět. Ariane 2 měla objemné, trochu těžké paže. Ariane 1 si někdy poskočila jak malá holka. Ariane 2 se na pár vteřin vylekaně zadívala kamsi před sebe, pak pohodila hlavou. Ariane 1 měla kůži voňavou po čerstvém chlebu. Ariane 2 se líbilo, když jsem ji hladil po šíji. Ariane 1 těšilo kousání. Ariane 2 chrápala. Při pocitu rozkoše na mě Ariane 1 upírala oči plné děsu. Ariane 2 dlouze, hluboce, velmi melancholicky vzdychala.
Mohl bych o svých ženách mluvit celé hodiny. Moc jsem je miloval…


s. 123 (Yossi)
Ernest mi Marii představil v jedné kavárně obložené dřevem, kde jsem se snažil nějak přetlouct čas před obchodní schůzkou, bylo to u hřbitova v Ixelles. Byl jsem sklíčený a neměl jsem chuť s někým mluvit; oni šli z přednášky, vyprávěli si kraviny, řehtali se; viděl jsem je vejít do kavárny, rozesmáté, tak plné jejich mladického veselí, že jsem se rozhodl zmizet. Ernest mě poznal. Rozmáchl se, aby mi zamával, přišel ke mně, sedli si s Marií k mému stolu. Po obvyklých seznamovacích frázích ovládla rozhovor Marie. Přecházela z jednoho tématu na druhé, vždycky měla, co k věci dodat nového, zajímavého a humorného, na ženu to bylo neobvyklé. Věty zakončovala úsměvem, při němž se jí oči sešikmily. Postupně mi učarovala; když jsme se loučili, sevřelo se mi srdce; byl jsem rozrušený jak malý kluk…


s. 141 (Martine)
A teď už to vím. Držím svět v rukou. Svět je bláznivý. Já jsem blázen. A já vím.


s. 163 (Max)
Jmenuji se Max ŽeRabinovitch. Ve svém žeživotě jsem měl to velké žeštěstí (a žemimořádnou odvahu), že jsem vynalezl dva jazyky. (…)
s. 171
Chtěla, abych provedl důkaz. Udělal jsem to snadno, s mou pověstnou lehkostí hvězdné tanečnice. Žepřerušila mě a tvrdila, že je ještě jiný způsob, kratší.
Chvilku jsem přemýšlel. "Neřekl bych, paní profesorko," odpověděl jsem slušně. Naznačila mi, co myslí; hned jsem věděl, o jakém důkazu to mluví, ale ten její byl složitější, obsahoval víc termínů a obecně nebyl tak pěkný: estetika je u matematického důkazu velmi důležitá.
Řekl jsem jí to. Urazila se. Přikázala mi, abych provedl důkaz, jaký si přeje, bez žediskusí.
V obličeji byla celá rudá. Dostal jsem chuť pořádně ji vytočit.
Položil jsem křídu.
"Paní profesorko," povídám jí, "jste nevoprcaná kráva."
A žeodešel jsem.
Oznámkovala mě dvěma body z dvaceti. Dobrý. Asi to nebyl moc diplomatický postup. Na druhé straně, věřte mi, byla nevoprcaná. Aspoň žemetaforicky. (…)
s. 176
Měl jsem neodolatelnou touhu oznámit někomu z Rabinovitchů, že je Giselle žetěhotná. Chtěl jsem se s někým podělit o tu střídavou úzkost a radost, ten pocit metafyzické drtivé tíhy, neuronální tornádo. S mým otcem ne, s tím rozhodně ne. Pokusil jsem se najít Ernesta.
Nebral telefon, na dopisy neodpovídal. Žeposlal jsem mu dokonce i telegram. Nic.
Sedl jsem do auta. Jel až do ulice Saint-Bernard. U Ernesta se svítilo. Zazvonil jsem. Žeklepal jsem na dveře.
Světlo v okně zhaslo.
Nechtěl mě vidět. Věděl, že jsem to já? Ne, určitě ne. Nechtěl tedy vidět nikoho. Ale proč? Žeznepokojovalo mě to. Zneklidňuje mě to pořád.


s. 193 (Ernest)
Yossi si mě všiml. Zvedl se a přišel k našemu stolu. Chtěl mě pozdravit. Cítil jsem povinnost vyzvat ho, aby si přisedl; odmítal; ze slušnosti jsem naléhal; využil toho a pozvání přijal.
Myslel jsem si, že bude Marii nudit. Po několika rádoby oduševnělých replikách jsem si uvědomil, že se pokouší ji svést. To byla pohroma. Nakonec jsem pochopil, že ona na jeho hru přistupuje. Ještě větší pohroma.
Patřili každý k jinému světu. Ty dva světy se nikdy neměly setkat.

Z francouzského originálu Le livre des Rabinovitch, Le Castor Astral, 1998, 208 s. ukázky vybrala a přeložila jš, březen 2001

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1787x

Inzerce
Inzerce