Burgess, Anthony: Všechno, jen slunce ne

Burgess, Anthony
Všechno, jen slunce ne

studie beletrie zahraniční

Román Všechno, jen slunce ne je v pořadí čtrnáctý z nějakých třiceti románů, které Anthony Burgess napsal. Román nelze popsat ani jako typický Burgessův produkt, ani jako úplnou raritu: biografie na pomezí fikce a non-fikce je prostě jen jedna z odnoží autorovy přebohaté literární tvorby.

Anthony Burgess: Všechno, ba i slunce
Anthony Burgess: Všechno, jen slunce ne. Z anglického originálu Nothing Like The Sun přeložil a doslov napsal Jan Flemr. Odpovědná redaktorka Šárka Nováková. Vydalo nakladatelství Euromedia - Oedon, k.s., Praha 2003, 240 stran, náklad a cena neuvedeny

Román Všechno, jen slunce ne je v pořadí čtrnáctý z nějakých třiceti románů, které Anthony Burgess napsal. Tolik strohá řeč čísel. Bohužel, u Burgesse na čísla nelze spoléhat – díky jeho ohromnému záběru dochází v jeho díle k prolínání žánrů v takovém rozsahu, že není možné říci, zda těch románů bylo skutečně třicet či osmadvacet, nebo snad dvaatřicet. Zaměřme se tedy raději na dílo samotné: Všechno, jen slunce ne nelze popsat ani jako typický Burgessův produkt, ani jako úplnou raritu: biografie na pomezí fikce a non-fikce je prostě jen jedna z odnoží autorovy přebohaté literární tvorby. Spíše lze říci, že Všechno, jen slunce ne posloužil autorovi jako odrazový můstek k ještě odvážnějším experimentům, korunovaným mistrovskou biografií Christophera Marlowa Mrtvý muž v Deptfordu (A Dead Man in Deptford, 1993).

Anthony Burgess se narodil jako John Burgess Wilson 25. 2. 1917 v Manchesteru. Jeho matka zemřela během epidemie tzv. španělské chřipky v roce 1919, a tak dětství prožil se svým otcem a později i s nevlastní matkou, která se stala tématem několika jeho románů jako nepříliš kladná, leč významná postava. Po otci, pianistovi v barech a kinech, a vlastní matce, kabaretní tanečnici Belle Burgessové, podědil Burgess zejména cit a talent pro hudbu, které pak zúročil nejen coby hudební skladatel, ale i ve svých románech.

Burgess se původně opravdu chtěl stát hudebním skladatelem, ovšem nedostatek teoretických znalostí mu přibouchl dveře na hudební katedru Manchesterské univerzity. Další volbou byla anglická literatura, kde byl Burgess daleko úspěšnější: v roce 1940 ukončil studia diplomovou prací o Christopheru Marlowovi, na téma „Doktor Faustus jako symbolická autobiografie“. Zde můžeme spatřit kořeny Burgessova zájmu o alžbětinskou literaturu.

Prakticky rovnou z univerzity Burgess narukoval do armády jako příslušník zdravotnického sboru. O tři roky později se už jako armádní školitel přesunul na Gibraltar, kde měl strávit další tři roky a kde se také odehrává děj jeho prvního románu, Jako bych viděl hradby (A Vision of Battlements, 1949, vyd. 1965). V té době byl už ženatý: v roce 1942 se oženil s Llewelou Isherwood Jonesovou, předobrazem valné většiny manželek hlavních hrdinů prvních Burgessových románů.

Poté, co se po válce znovu setkali, začínali Burgess a Lynne vlastně úplně od začátku: Lynne v roce 1944 potratila Burgessovo dítě, když ji v Londýně přepadli a zbili čtyři dezertéři, a její manžel si po sedmi letech v armádě jen ztěžka zvykal na civilní život. Několik následujících let se pak oba snažili najít k sobě cestu a usadit se v Anglii, ovšem pouze, mírně řečeno, se střídavými úspěchy. Vysvobozením byl až Burgessův nápad zažádat o místo učitele angličtiny v Malajsii a následný šestiletý pobyt v tropech, kde ve skutečnosti začala Burgessova literární kariéra.

V roce 1959 se Burgess náhle zhroutil uprostřed přednášky na škole v Bruneji, kam se přesunul z Malajsie. Vzhledem k tomu, že měl kvůli své vstřícnosti k domorodcům potíže s místní vládou, byl bleskurychle dopraven do Londýna na vyšetření. Diagnóza byla neúprosná: nádor na mozku a pouhý rok života. Burgess se ovšem zachoval jako muž – během onoho „roku života“ napsal pět románů, aby finančně zajistil Lynne, svou „budoucí vdovu“, jak ji označil ve své autobiografii Malý Wilson a velký Bůh (Little Wilson and Big God, 1987), kde dále píše: „Ve skutečnosti jsem té předpovědi nevěřil. Smrt, coby kvintesence jinakosti, je pro jiné. Ale pokud ta předpověď měla platit, dostalo se mi něčeho, co jsem nikdy předtím neměl: celého roku života. Nehrozilo, že by mě zítra přejel autobus nebo že by mě na závodišti v Brightonu ubodali. Neměl jsem se udusit kostí. Kdybych byl spadl do mrazivého moře, neutopil bych se. Měl jsem celý rok, a to byla dlouhá doba.“

Po takzvané Malajské trilogii (Time for a Tiger, 1956, The Enemy in the Blanket, 1958, Beds in the East, 1959), která vznikla už za Burgessova pobytu v tropech, a románu Právo na odpověď (The Right to an Answer, 1959) tedy Burgess během jediného roku napsal romány Doktor je nemocný (The Doctor Is Sick, 1960), Červ a prsten (The Worm and the Ring, 1961), Dost dobrá země (Devil of a State, 1961), Potlesk jednou rukou (One Hand Clapping, 1961) a Uvnitř pana Enderbyho (Inside Mr Enderby, 1961). Taková plodnost byla nejen nevídaná, ale také nevhodná, a Burgess, aby předešel potížím, vydal dva z románů pod pseudonymem Joseph Kell. V té době pracoval mimo jiné jako recenzent pro Yorkshire Post, který jej, jako Anthonyho Burgesse, pověřil recenzí románu Uvnitř pana Enderbyho od jakéhosi Josepha Kella. Burgess v recenzi vypíchl veškeré neduhy románu (kdo jiný by o nich měl vědět lépe, než sám autor?), ovšem když se celá věc provalila, literární svět jej nařkl, že propaguje vlastní dílo, a šéfredaktor jej vyhodil přímo z televizní obrazovky, tedy lépe řečeno z televizního studia, kam byl pozván, aby celou záležitost vysvětlil veřejnosti.

V roce 1961 Burgess a Lynne navštívili jako turisté tehdejší Sovětský svaz. I tento výlet byl pro Burgesse jako autora významný, protože jej inspiroval k napsání románů Med pro medvědy (Honey for the Bears, 1963) a Nekalé úmysly (Tremor of Intent, 1966), ale zejména mu poskytl látku pro Mechanický pomeranč (A Clockwork Orange, 1962), jeho nejznámější román (a pohříchu jediný, který doposud vyšel česky). Mechanický pomeranč je zároveň, spolu s románem Zlotřilé sémě (The Wanting Seed, 1962), jakýmsi mezníkem v Burgessově tvorbě: autor zde jednak přechází vesměs zábavné literatury k závažnějším tématům, i když burcující, až orwellovská vize společnosti v těchto dvou románech je v jeho díle výjimečná, jednak se v Mechanickém pomeranči objevuje prvek dosud jen naznačený, pro pozdější Burgessovu tvorbu však typický – totiž literárně-lingvistický experiment.

Jakýmsi potvrzením nastoleného experimentálního trendu se stala i nevážná biografie Williama Shakespeara Všechno, jen slunce ne (Nothing Like the Sun, 1964). Burgess v ní totiž svůj obvyklý lehký vypravěčský styl přizdobil výpůjčkami z alžbětinské angličtiny a odpovídajícími syntaktickými změnami, čímž mu propůjčil nebývalou hutnost. Zde je možné vysledovat paralelu s Mechanickým pomerančem, jehož slovník je obohacen, mimo jiné, upravenými slovy z ruštiny. Kromě toho Burgess použil schématické dělení románu, a to na dvě části po deseti kapitolách, přičemž délka kapitol ve druhé části je zhruba dvojnásobná oproti délce odpovídající kapitoly v první části. Stejně tak Mechanický pomeranč je rozdělen pravidelně na tři části po sedmi kapitolách. Toto dělení má původ v Burgessově hudebním vzdělání: lze říci, že když se Burgess nemohl stát hudebním skladatelem na plný úvazek, vepisoval alespoň hudební prvky do svých literárních děl. Zmíněná románová stavba pak má připomínat strukturu hudebního díla, nejspíše symfonie, a do jisté míry ospravedlnit použití hudebních prvků, například kontrapunktů, jež Burgess hojně užíval. V románu Všechno, jen slunce ne je takovým hudebním prvkem třeba téma zpětného proudu pod Cloptonovým mostem, které se opakuje celkem třikrát. Typické pro Burgesse je, že si lze představit i hudební ztvárnění takového tématu, zde kupříkladu mohutnými žesti. Pro srovnání, v Mechanickém pomeranči Burgess použil hudební formu rondo, ve které se hraje první téma, pak druhé téma, a pak opět první téma (vzorec A-B-A). V takovém případě je ovšem přímo nezbytně nutné pracovat s literárními kontrapunkty a Mechanický pomeranč je na tyto hudební prvky opravdu velmi bohatý. Je však třeba zdůraznit, že ani Všechno, jen slunce ne, ani Mechanický pomeranč nelze považovat za Burgessova vrcholná „hudebně-literární“ díla: tím je zřejmě pozdější Napoleonská symfonie (Napoleon Symphony, 1974), literární parafráze Beethovenovy 3. symfonie, Eroiky.

Téma hudby v Burgessově díle velmi úzce souvisí s romány Jamese Joyce, jehož Burgess nesmírně obdivoval a jemuž věnoval dvě studie, které vyšly v knižní podobě. Za románem Všechno, jen slunce ne pak musíme hledat především Joyceova Odyssea, jenž, zejména „hudební“ kapitolou Sirény, postrčil Burgesse směrem k literárně-hudebnímu experimentu, ale hlavně mu poskytl několik témat pro Shakespearovu biografii. V kapitole Skylla a Charybda totiž Štěpán Dedalus jednak naznačuje, že Shakespeare mohl být homosexuál, jednak rozvíjí teorii, podle níž jej jeho žena Anne podváděla s jeho vlastními bratry. Shakespeare pak podle Štěpána sám sebe ztvárnil v Hamletovi jako ducha Hamletova otce, zatímco jeho syn Hamnet posloužil jako model pro samotného Hamleta. Je nasnadě, že Anne by pak byla královna Gertruda a Shakespearův bratr Richard hrál v rodině roli zrádného Hamletova strýce Klaudia. Odraz této teorie je v Burgessově biografii snadno rozpoznatelný zejména ve scénách s Hamnetem (paralela „Hamnet – Hamlet“ se samozřejmě nabízí, i kdyby Burgessův Shakespeare v románu nevyprávěl svému synovi příběh o princi Hamnetovi).

„Burgessův Shakespeare“ je ostatně výraz, který již v souvislosti s tímto románem použil nejeden kritik: autor si totiž „vnitřní biografii“ skutečně přetvořil k obrazu svému, tak, aby „jeho“ Shakespeare ladil s jeho ostatními postavami. Burgess se proslavil především jako autor komických románů, a je to právě jeho postava, která čtenáři ono komično zprostředkovává, často tak, že je vystavena nejrůznějším trapným situacím. Tak například Shakespearův konflikt s prostitutkou v Bristolu je poměrně typický – podobná nepříjemná setkání provázejí třeba Paula Husseyho v Medu pro medvědy či básníka Enderbyho v románech Uvnitř pana Enderbyho a Enderby zvenčí (Enderby Outside, 1968). Stejně tak scéna, kdy opilý Shakespeare zvrací v hospodě (předtím, než poprvé potká Anne), není nic neobvyklého. Thomas Stumpf, jeden z nejprvnějších Burgessových kritiků, dokonce tvrdí, že „alespoň jednu úžasně do detailu propracovanou pijatiku, jakož i několik velmi živých a upřímných popisů zvracení” najdeme v každém Burgessově románu.

Všechno, jen slunce ne ovšem není jediným Burgessovým dílem věnovaným Shakespearovi. V roce 1970 Burgess napsal „seriózní“ Shakespearův životopis nazvaný prostě Shakespeare, v němž se víceméně úspěšně snažil zdržet dohadů o dramatikově životě a omezit se na známá fakta, i když tuto biografii rozhodně nelze označit za suchopárnou. Nastal však jeden problém: jak Burgess píše ve druhém díle své autobiografie Už sis užil dost (You’ve Had Your Time, 1990), „zřejmě to bylo nevyhnutelné: můj román o Shakespearovi, Všechno, jen slunce ne, se stále dral do popředí a jeho záměrná fiktivnost se propletla s nesmírně pracně shromážděnými fakty v této biografii.“ Všechno to pak „rozsekl“ profesor Schönbaum, zmiňovaný v předmluvě k tomuto románu, který „vážnou“ biografii Shakespeara označil za „galimatyáš výmyslů a (mírně řečeno) pochybných životopisných teorií,“ zatímco Všechno, jen slunce ne popsal jako „jediný román o Shakespearovi, který má opravdu něco do sebe“. Inu, proti gustu…

Román Všechno, jen slunce ne se mohl také stát předlohou pro film, lépe řečeno pro filmový muzikál s pracovním názvem Chlípný bard (The Bawdy Bard – Burgess jej ovšem později přejmenoval na Will!). V roce 1968, tedy čtyři roky poté, co román vyšel, napsal Burgess pro hollywoodská studia jak scénář, tak hudbu k monstróznímu šestihodinovému projektu, ve kterém měly hrát takové hvězdy jako Peter Ustinov či Jessica Tandyová. Celý projekt však zkrachoval kvůli personální změně ve studiích a Burgess, jak napsal ve své autobiografii, si spíš oddechl, než aby litoval práce, kterou do něj vložil. Trvalo další tři roky, než se první Burgessův román dočkal filmového zpracování: v roce 1971 natočil Stanley Kubrick kontroverzní, ovšem velmi slavný film podle Mechanického pomeranče.

Práce na scénáři k filmu o Shakespearovi byla pro Burgesse do jisté míry terapií. Jeho žena Lynne totiž v roce 1968 zemřela na cirhózu jater, způsobenou náklonností k alkoholu, jíž se snažila vyrovnat se životem vlastně od onoho přepadení a následného potratu. Na druhou stranu Burgess netruchlil dlouho: v témž roce se dozvěděl, že má čtyřletého syna s italskou lingvistkou Lianou Macellari. Se svou novou rodinou pak opustil Británii, aby se usadil nejprve na Maltě, posléze v Itálii a nakonec v Monaku, i když všechna tato místa jim sloužila víceméně jako základny, vzhledem k tomu, že oba většinu času trávili na cestách po přednáškách po celém světě, od Austrálie po Kanadu.

Po celou dobu však Burgess zůstal věrný své pověsti nesmírně plodného autora, i když pět románů za jediný rok už nikdy nenapsal. Zatímco v sedmdesátých letech minulého století se věnoval spíše oné experimentální tvorbě – z této doby pocházejí například zmíněná Napoleonská symfonie, dále MF (1971) či ABBA ABBA (1978) –, v osmdesátých a devadesátých letech napsal svá nejlepší díla, mezi nimi Pozemské mocnosti (Earthly Powers, 1980), nominované na Bookerovu cenu, ale také romány Zprávy o konci světa (The End of the World News, 1982), Kus starého železa (Any Old Iron, 1989), Mrtvý muž v Deptfordu (A Dead Man in Deptford, 1993) nebo román ve verších Byrne (1995). Vedle románové tvorby Burgess napsal dvě autobiografie, dvě pohádkové knihy, sbírku povídek, několik filmových a televizních scénářů a divadelních her, více než tucet literárněvědných publikací a bezpočet novinových článků, esejů a kritik. Kromě toho je autorem asi 160 hudebních skladeb, včetně muzikálů a symfonií, ale také několika libret.

V roce 1992 si od lékařů vyslechl další nepříznivý verdikt, tentokrát však mnohem závažnější. Burgess zemřel na rakovinu plic v Londýně 22. listopadu 1993 ve věku 76 let, z nichž pouze něco málo přes polovinu zasvětil literární kariéře. I přesto stačil vytvořit velmi rozsáhlou sbírku literárních děl, která již léta baví i vzdělávají čtenáře po celém světě. Nezbývá než doufat, že čeští čtenáři v tomto ohledu nezůstanou stranou.

Jan Flemr

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3569x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce