Burgess, Anthony: Všechno, jen slunce ne

Burgess, Anthony
Všechno, jen slunce ne

ukázka beletrie zahraniční

Tento krátký román – jehož krátkost není příliš věrným odrazem množství práce, kterou jsem do něj vložil – se poprvé objevil 23. dubna 1964, tedy na čtyřsté výročí narození jeho hlavního hrdiny...

Anthony Burgess: Všechno, jen slunce ne. Z anglického originálu Nothing Like The Sun přeložil a doslov napsal Jan Flemr. Odpovědná redaktorka Šárka Nováková. Vydalo nakladatelství Euromedia - Oedon, k.s., Praha 2003, 240 stran, náklad a cena neuvedeny

Předmluva
Tento krátký román – jehož krátkost není příliš věrným odrazem množství práce, kterou jsem do něj vložil – se poprvé objevil 23. dubna 1964, tedy na čtyřsté výročí narození jeho hlavního hrdiny. Datum vydání si pamatuji dobře. Můj nakladatel pořádal malý večírek na oslavu té události a já jsem nevěděl, jestli tam mám jít nebo mám-li se dívat na první vysílání druhého kanálu BBC, ke kterému mělo dojít týž večer. Vlastně jsem měl za úkol sledovat BBC z titulu své práce, protože v té době jsem byl televizním kritikem v časopise The Listener, ovšem jakýsi zázrak, k němuž na Shakespearovy narozeniny muselo dojít, svátek Svatého Jiří a britský syndikalismus přinutily BBC, aby zahájení vysílání odložila na následující večer, takže všechno dobře dopadlo. Hlavním pořadem při uvedení nového kanálu byl muzikál Colea Portera Káčo, dej mi pusu, jenž ukázal pravého shakespearovského ducha a vyhověl nárokům jak na lidovou zábavu, tak na zbožnou oslavu výročí.

První kritikové román Všechno, jen slunce ne příliš nepochopili, protože většina z nich si nevšimla, že příběh Shakespearova milostného života je předkládán formou přednášky opilého profesora studentům malajské vysoké školy. Přednášející, tedy postava jménem pan Burgess, se postupně opíjí čínskou rýžovou kořalkou, aby nakonec spojil svou vlastní opilost s deliriem umírajícího barda. Je to jeho poslední přednáška před návratem na Západ, takže má nárok na trochu nezodpovědnosti. Obzvláště nezodpovědné se zdá být jeho tvrzení, že Shakespearův tragický génius byl podněcován syfilidou, kterou se, podle přednášejícího, nakazil od černé dámy pocházející z jihovýchodní Asie. Stalo se zvykem nespojovat Shakespeara s tělesným hříchem, a dokonce i narození jeho první dcery Susanny půl roku po jeho svatbě bývalo vysvětlováno jako zvláštní zásah přírody. Ovšem Shakespearovi, jak už naznačuje název románu, rozhodně nebyly žádné lidské slabosti cizí. Není vůbec nepravděpodobné, že trpěl pohlavní chorobou: zdá se, že jen málo velkých historických postav onen mocný aristokrat mezi nemocemi ušetřil.

Dalším tématem tohoto příběhu je nevěra Shakespearovy ženy s jeho mladším bratrem Richardem, což je teorie, kterou přednáší Štěpán Dedalus v Odysseovi Jamese Joyce. Není to Joyceova původní myšlenka, ale Joyce ji ve svém vynikajícím románu posvětil. Slyšel jsem, zejména ve střední Anglii, mnoho lidových příběhů o Shakespearovi, mezi nimi vyprávění o zanedbávané Anne Shakespearové, která hledala sexuální útěchu u jednoho, nebo taky všech tří švagrů. Tvrzení, že Shakespeare „to koupil vod černošky,” je další apokryf, který jsem slyšel od muže ze Stratfordu, jenž se usadil v Oxfordshire coby hospodský. Obsadil jsem jej do svého raného románu Právo na odpověď i s jeho skandální, ale věrohodnou historkou. Mimochodem, v Shakespearově době byla v Londýně spousta černošek a většina z nich pracovala v bordelích.

Mnoha čtenářům unikl akrostich v řádcích jednoho Shakespearova sonetu, který cituji na začátku románu. První písmena těchto čtyř řádků jsou F, T, M, H. Pokud místo latinky použijeme arabskou abecedu, dostaneme jméno Fatjmah (nebo Fatmah, což znamená osud). Tento akrostich mi dal jméno pro hrdinku románu. Jiný sonet, který jsem napsal sám a posléze připsal mladému Shakespearovi, skýtá akrostich jména, které získáme anglickým přepisem, a to odpředu dozadu a pak i pozpátku. To lze považovat za nevěrohodný trik a čtenáři se vždycky mohli svobodně rozhodnout, zda mu budou věnovat pozornost. Pokud jde o zbytek románu, to, co je známé o Shakespearově životě, jsem nezkresloval: vnější biografie je pravděpodobně správná, zatímco vnitřní neboli vymyšlená biografie s ní nekoliduje. Je to, jak prohlašovala Jane Austenová, „jenom román,” který nikdy neměl jakkoli přispět k teoriím o Shakespearovi, i když profesor Schönbaum, odborník na Shakespearovu biografii, byl tak laskav a vyjádřil se, že to je jediný román o Shakespearovi, jenž je zároveň uměleckým dílem. Doufám, že je to pravda, ale chtěl bych čtenáře požádat, aby v něm nejdřív ze všeho hledali rozptýlení a aby zapomněli na umění, které je pouze autorovou záležitostí. Cílem této knihy je představit život a skutečné lidi, kteří jsou stále stejní, ať už v proto- nebo v deutero-alžbětinské době.

A.B.
Monako, 1982

 

157? – 1587
I
Bylo to celé o jedné bohyni – temné, skryté, smrtící, strašlivě žádoucí. Kdy že se její postava vynořila poprvé?

Jistě, na Velký pátek. ’77? ’78? ’79? WS, jinoch, v obnošeném těsném kabátci, záplatovaném plášti, ale s úplně novými rukavicemi. Bezvousý, chmýří na líci se mu zlatistě lesklo sluncem, vlasy kaštanově hnědé, psí oči. V mladickém vzdoru kopal do drnů na levém břehu Avony, sleduje zaujatě všeobjímajícím psím okem mohutnící zpětný proud pod Cloptonovým mostem. (Clopton, hrdina z Nového místa, který utekl, aby zbohatl. Jestlipak on, WS, také zemře jako slavný syn Stratfordu?) Těžce nesl to příkoří, že s ním stále jednají jako s dítětem. On a rodinný blázen Gilbert byli pověřeni, aby se s malou Anne a ještě menším Richardem vydali na zdravý vzduch roznést rukavičky. Vzduch nad zelení, kde dováděli zajíci, byl modrý a sladký, daleko od hnojišť na Henley Street, kde si řezníci brousili nože a přerovnávali bodáky a připravovali se na velikonoční trh. Búúúúú, mladá hovádka umírají pro mlsné jazýčky. Honza Masopust už už odchází s dlouhým nosem. Sladký vzduch plný naděje, smutný, s jemným jihozápadním ševelem odpoledního deštíku. Jaro, a taky sténání, které mu tepe a tluče do uší, jež doprovází jiné umírání, jiné zvíře – celé bílé, se zaťatými drápy, truchlivě vybledlá žabí stehýnka se mrskají na posteli. Na Zelený čtvrtek odpoledne to viděl, když ve vší bučící nevinnosti otevřel dveře do jejich komůrky. Neměl to vidět ani slyšet. Celou tu uspěchanou bledost. Nemohli vědět, že to viděl.

„Nedělej to, Dicku,“ napomenul znovu Richarda, který tentokrát usopleným prstem píchl do oka svou sestru. A pak: „A nepřibližujte se k vodě. Ve vodě byste se mohli utopiti, neb přinejlepším mokra zakusiti. ” A potom jej, mladého básníka, ta rýmovačka docela pohltila. „Utopiti zakusiti utopiti zakusiti utopiti zakusiti.” Vykutálená Anne, s bezstarostným pohledem, který její otec, předtím, než mu začaly ty příšerné těžkosti, používal jako návnadu na venkovské holky, řekla:

„Chudák Will se pomátl. Volky nevolky. Willa se lelek nelek’.“

„Zakusiti utopiti.”

Gilbert, rodinný blázen, s velkým frňákem a prověšenými červenými rty, zíral na jarní oblohu, po jejíž zářivé modři se lehce a vážně pohybovala oblaka. „Je tam nahoře nebe?” zeptal se nebe. „Je tam nahoře Bůh a jeho svatí?”

„Holky neholky. Zlato bláto. Co jsi to říkala,“ zeptal se WS, „o lelcích?”

„Kozodoj,” odpověděla Anne. Richard, s levou nohou o čtyři čísla kratší než pravou, pajdal jako o závod, pak se zamyslel, vytasil svého mrňouska, aby se vyčural na trávník, pomíjivá zlatá klenba v jarním slunci. Na rtech shromáždil sliny, roztáhl je do bubliny, do blanky, která praskla. „A tamo ta bylina jest kozinec, ” řekla Anne. Richard měl na hlavě malou sametovou čapku a na plášti, který se mu svezl z ramenou, pocuchaný střapec.

Kozodoj. Kozinec. Vrba. Tarquinius, mocný, sluncem osmahlý král z jihu, všecek pokřivený, vlnící se jako had, si to pěkně užil, kozel stará. Tak tedy tragos, tragédie. Břitva a brousek. Ale to byl ten druhý Tarquinius. WS si představil tu břichatou ochablou vybledlinu v jižní krajině plné jara, matně mihotavé paví peří na pestrém palouku, ardenovskou, aristokratickou, ječící. Rozhodně žádná vrba. Ale vrba ke smrti patřila. Pozoroval ten podivný zpětný proud pod obloukem mostu. Zpátky do té úžiny, která jej překotně vyplivovala vpřed. Stejně slavný syn Stratfordu jako Clopton? Zdálo se mu, že se mu zdá o tom, že se mu zdá, že se pídí po jakési temné podobě, která byla těsně za zadkem jeho psího oka.

„Vždyť se celý třeseš,” řekl Gilbert. „Třesy třesy třesy třes.”

WS stáhl obličej do úšklebku a zrudl. Štiplavé anglické jaro, pokrčil rameny. Přitáhl si svůj obnošený plášť těsněji k tělu, jako král Štěpán v té písničce. Ctihodný pán. Vskutku. Richard zrovna skončil a cpal si ho zpátky do kalhot. Jako by tichounce bučel, s rukama pořád uvnitř, a pak se rozběhl, s náruživostí kulhavce, za Anne s vybledlými řasami a bez obočí. Bledost, nekonečná bledost zimy, bezeslunná Anglie, bílí duchové pářící se ve vodnatém světle. Anne předstírala, že se bojí, a s radostným ječením se rozběhla směrem ke křoví. Ohlédla se za svým malým pronásledovatelem a zavolala: „Kanče, kanče, kanče štětinatá!” A pak prásk plnou silou narazila do mohutné postavy, která se vynořila zpoza tlustého bradavičnatého kmene dubu. Všichni ho znali. Povaleč, říkali někteří na Henley Street, divoké zvíře. Jack Hoby se jmenoval. Zasviněná košile, starý klobouk s prolomeným dýnkem. Vážně se šplhal plachtovím, nebo to byl jen sladkovodní mariňák? Jistě, teď byl dost daleko na pevnině. WS věřil, že opravdu ochutnal moře. Byl, jako obvykle, opilý.

„Tak,” povídá Hoby Anne, kterou na okamžik chytil za ramena do nemytých chlupatých tlap. „Mám tě, mravenečku, dudlíčku, ty malej bonbonku. Královno Fortunátů a Eraktelentů. Vezmu tě tam, co husy tancujou vodzemek a co vopice hrajou vrhcáby.” Anne se mu vytrhla, nepolekaná. Richard se zasmál. Hobyho obličej příliš připomínal nalíčeného čerta, než aby vyděsil děti za denního světla – jedno oko navždy zavřené, rýhy na tvářích, které si zamiloval prach, zčernalé zuby vystrkující krčky, rozdvojený plnovous plný drobků. Zašklebil se jako pirát. Smrděl banburským sýrem. Vykrkl ze sebe ducha nálevny. „Mistr rukavičkář,” zašklebil se na WS. „Nastal nám svatý den, docela bez klínků a bez šlichty.”

„Šichtlí,” opravil ho WS chladně. A pak se zastyděl, protože to vypadalo, že je až příliš chtivý opravy, jakoby z řemeslnické pýchy. Nebylo to jeho řemeslo, i když ho otec vzal ze školy, aby se mu naučil, vymlouvaje se na chudobu. Řemeslo, které měl jeho syn v malíčku. Ad unguem. A sakra. Začervenal se; začervenal se, když si uvědomil, že se začervenal. Ach, ta zašlá sláva Ardenů, dávno předtím, než přišel Dobyvatel. Ardenovské pozemky, ardenovská povýšenost. Holubník ve Wilmcote, přes šest set vrúvrúvrúvrkajících párečků. („A a a,“ křičela jeho matka, velmi ardenovská, „projížděli Stratfordem, moji vlastní bratranci, a nezastavili se, ani na skleničku vína, ne, ani aby mi řekli slovíčko o tom, co se děje v rodině. Taková hanba, taková hanba. Vdala jsem se pod svoji úroveň. Naletěla jsem na ten jeho kukuč. Dočista jsem se zničila.“) Willovy oči zalily slzy. Předstíral, že to je tím čerstvým jarním větříkem. Asi by se měli vrátit domů k večeři, ke slizké Joan a ke své matce, té velké dámě, a ke svému starostlivému usměvavému otci.

„Vyražte na moře, dokud je čas,“ šklebil se Hoby. „Uvidíte celý širý svět. Ostrov Ruk v Kánově zemi. Madagastat ve Skóreji, kde vládnou Machometáni černý jako ďáblové. A jejich královny jsou kurevny, poněvadž ulehnou s kdekterým chasníkem.“

Stalo se to zrovna teď? Anglie se rozpálila doběla, Avona žhnula jako Nilus a nadouvala se těly vodních užovek. WS to viděl: zlatá tvář na Východě, královna na zlaté minci, galeony plující k ní. Polkl, spolkl tu představu. Vrátil Hobymu jeho pošklebek: „Ty nám tak budeš vyprávět, žes naplnil galeony zlatem a ambrou a pižmem a rohy z jednorožců a pak ses plavil kolem magnetovcových skal a přišels o všechno a teď je ti zubatá v patách.”

„Na každýho se někdy usměje štěstí,” řekl Hoby, nezaskočen ani zbla tím, že si někdo tak dobře pamatuje jeho slova. „Lehce nabyl, lehce pozbyl, nikdy jsem nelakotil. Viděl jsem Leviatana na vodách a ryby, co lezly na stromy jako kluci pro jablka. Pojedl jsem velbloudího masa a byl jsem v zemích, kde se navzájem požírají chlapi s očima na prsou.“ Richard si oždiboval opar kolem spodního pysku, s očima upřenýma na Hobyho; Anne ho plácla přes ruku. „Jestlipak kdy uvidíš takovej svět, vlny jako velký zubatý psi, co vyjou pořád dokola a sliz se jim šine po zádech, a slunce, který by ti rozehřálo voči jako máslo, kdybys nemrkal?”

„To bys pak vskutku neviděl ani zbla.” Tak pravil Gilbert, s bystrostí idiota.

„Toho tykání snad bylo až příliš.” To řekl ten upjatý hošík, WS, džentlmen. „Budeme si udržovat patřičný odstup.”

„Tak teda,” zablekotal Hoby, kolísaje a vrávoraje, s rozbitým kloboukem, pod kterým bylo vidět zahnívající nečesané vlasy, pestrou směs šedi a špinavé hnědé, zauzlené a posplétané kadeře, které uzamykaly cestu oné veselé, skotačivé bytosti, jež by jinak divočila a toulala se, „to se musíme Jejich Ctihodnosti panstvu poklonit. Jeho Důstojnost Pan Vejtaha, co tu mr-mr-mrmlá skrz ty čisté a božské dírky svého dlouhého nosu. Milost, Jeho Jasnosti a Dobromyslnosti. Prokážou mi tu čest, abych jim moh volízat tu zadělanou vonuci.“ A uklonil se tak hluboko, že ve své ožralosti málem přepadl, a Anne a Richard se zasmáli.

A pak se tomu velkému pánovi zželelo onoho ubohého prolhaného nebožáka, jehož dech páchl hnilobou, i rozpomněl se na osamělou malou minci, úplného střízlíčka, kterou měl ve svém měšci a kterou mu dala Paní Paní (to jméno zapomněl), jíž o minulé středě doručil pár pěkných rukaviček z teletiny; znovu se začervenal, když si vzpomněl, jak s ním jednala, tady máš od cesty, chlapče, a tak ji vyndal a řekl: „Berte.“ Jeho bratři a sestra zírali; Hoby také zíral, ale nabízené přijal beze slova, v údivu. I tak si však neodpustil, aby zakřičel za těmi, kterým říkal Čeksbírovi a Šejksýrovi a kteří se obrátili k domovu:

„Jdi na moře, hochu! Tady nejni žádnej svět, Pánbůh s námi. Ty šlechtický vopice, to není žádnej život! Pryč, pryč, pryč, než bude pozdě!“ A zdálo se, že vrávorá zpátky do křoví, kde ho očekával stejně ožralý spánek, jeho věčná družka. WS nechal Anne běžet a Richarda pajdat napřed, aby se mohli opět věnovat své honičce. Gilbert pochodoval ve vzorcích podle písmena zet, stále opilý modrým nebem. WS rozjímal. Jeho psí oči viděly, a přitom nevnímaly petrklíče, krvavce, zelený jetel a jeho uši neposlouchaly skřivánkovu sílící kantilénu.

Znamenalo to snad, že by zrovna takhle měl obnovit bohatství a čest, vykoupit to jméno, kterým se Snitterfield pyšnil dávno předtím, než Wilmcote okusil slávu z krve Ardenů? (Právě k této obnově se dříve zavázal slibem.) Měl by to snad být, uvažoval, život dobrodruha, bájného sběratele granátů a diamantů zpod stromů, jež plodí koření, ale hlavně a především zápach podpalubí a sušenky okousané od molů, zapíjené hnusnou vodou, chlapi otrhaní a špinaví a páchnoucí stejně jako jejich košile tím palčivým smradem ušního mazu, hrozící ztroskotání či útok pirátů, nebo by se přinejlepším mohl dávit mezi drsnými darebnými darmožrouty, které nasolené hovězí nadmulo chtíčem a kteří po pouhém týdnu na moři nadávají a vztekají se, když se rvou o to, kdo zprzní jemné bělostné tělo mladého chlapce, chlapce uhlazeného a zjemnělého úryvky Ovidia a Senekovými maximami. Pocítil temné vzrušení, jež okamžitě smetl a smyl pocit provinění jako řvoucí vlna. Ale ta jména na něho stále útočila: Amerika, Moskva, Selenetide, Zanzibar, Terra Florida, Canaria, Palme Ferro…

Jeho otec byl jeho zrádce. Ano, ano, ten muž s tichým hlasem, tak trpělivý za povykování své Xantipy a ardenovského pohrdání, se propadal hlouběji a hlouběji, až pozbyl téměř veškerou vážnost. John Shakespeare, bývalý rychtář (nejvrchnější z úřednických vrchností), který už neplatil poplatky, z nichž se pomáhalo chudákům, byl stále konšelem, ale příliš nízko postaveným, než aby chodil na jednání, neměl odvahu objevit se na obecních schůzích. Prodal valnou většinu svého nevalného majetku. Prodal svého nejstaršího syna do kozinkového otroctví. Vyhrkly mu slzy, když si představil, že by takhle strávil svůj život, při čistém řemesle, ach, jemném řemesle, ale až do konce svých dní, do konce, do konce svých dní. Vystřihovat výseky, vykrajovat tenounké šichtle, mrňavé klínky, palec, šlic na lemu, steh trpělivého rukavičkáře. Dvě básně jako dvojčata viděná v zrcadle. Potom to doručí slušně vychovaný chlapec, který musí pokorně čekat u dveří vznešených domů, až se služebnictvo uráčí, zatímco jej očichávají malí psíci. A pak…

Ta představa! Zaklepal, čekal. Nato mu sluha řekl, že majordomus povídal, že velká dáma poručila, aby ho k ní poslali, sedíc sama u stolu ve světlé místnosti plné tapiserií (Zuzana a vilní starci; archa a holubice a Noemův syn pátrající po pevnině; Judita pozvedající meč nad Holofernem). Viděl tak jasně, cítil prskavě hořící hrušňové dřevo. Bylo po večeři, nože i stříbrná slánka byly odklizeny, majordomus s holí ozdobenou střapcem vycouval s úklonou. Psíci (jeho psí oči se střetly s mnoha jinýma psíma očima) poskakovali kolem a lísali se k ní, jejich ostré úhledné zuby se dusily v měkkém cukrátku, které jí trhali z ruky v rukavičce. Měla závoj, vdova, nebylo z ní vidět nic než bohatství jejího brokátu. Zašustila, oheň zapraskal, pach hořící hrušky zmohutněl, překryl vše; vedle sebe položila stříbrnou číši se sladkým vínem (věděl, že je sladké, přímo vychutnával jeho sladkost; číše, již zdobil zmítající se cherubín, stála na stříbrných lvích nohou) a vytáhla z ní snítku rozmarýnu, kterou se vmíchává koření. WS nemohl dýchat. Pokynula mu mávnutím snítky, pak vstala, vyzývajíc jej pohledem, aby ji následoval. Dveře se otevřely jakoby kouzlem čaroděje. Klopýtal za ní místnostmi a chodbami bohatě zdobenými dřevem a rytinami, obrazy hrdinů na hedvábím potažených stěnách. A pak přišla ložnice, postel celá ve zlatě a damašku, voněla všemi těmi koloniemi v jihovýchodní Asii a byla obklopená závěsy, jež byly pomalovány výjevy z božských avantýr. Slyšel psíky, kteří je následovali, jak škrábou a kňourají, aby mohli dál. Nařídila mu, aby se odvrátil a na chvilku zavřel oči. Mluvila měkkým, hlubokým hlasem, který rozechvěl všechny jeho smysly. Přes tepot svého srdce slyšel šustit látku, lehké povzdechy nad nemotornými prsty, jimž se tkanice a šňůrky poddávaly až příliš pomalu. WS měl stále pevně zavřené oči. Za chvíli řekla:

„Otoč se, milý můj. Ach, otoč se hned.”

Otočil se, podklesávaje v kolenou, ani nemrkaje při tom pohledu. Byla nahá, zlatavá, zářivá, hlaďounká, rozpálená, slunce, všechno, po čem kdy toužil.

„Jsem celá tvoje. Vezmi si, co je tvoje.”

Ach, jeho mladistvé srdce. Ach, ta závrativost, ten šílený tepot. Padl před ní na kolena, padl k jejím zlatistým nohám. Zvedla jej silnými zlatými pažemi. Zřítili se do labutího prachového peří, za závěsy ze stříbrného hedvábí. A zdálo se, že až přijde ta chvíle, a musela přijít brzy, příliš brzy, pozná všechna tajemství času a celá jeho ústa zezlátnou a pronesou řeč, na kterou čekali samotní bohové, ztichlí očekáváním.

A pak všechno to zlato zmizelo. Byl tu Stratford, na Velký pátek v poledne, a vítr byl ještě studenější než předtím. Ten chlapec byl v domě svého otce, dveře doširoka otevřené, ostatní dávno uvnitř a hladový řev. Musel se zastavit, aby zklidnil to překotné třepetání holubic ve své hrudi. Rozhlédl se po klopýtavém klopotu ulice, pokřivených černobílých hrázděních, dlažebních kostkách, kočkách, které se rvauauauauaualy o rybí hlavy, co vyhodila ta Quineyovic holka od vedle. Z domu jeho otce měkce, tlumeně vypochodovala vůně sušené ryby pečené s hřebíčkem a skořicí. Chléb, pivo, jablečná pálenka. Ženevská bible na klíně jeho otce. Pamatuj, že v tento den Kristus zemřel pro tebe.

Ne! Žhnoucí slunce a vodní užovky, královna ze Sáby úplně nahá na hedvábné posteli. Přál si, aby mohl obejmout celý svět ve svém náručí. Chvěl se touhou, když si před vchodem stáhl rukavice. Sevřel pravou ruku, do které mu vlhce zavanul jihozápadní vítr. To, co jste na Henley Street sotva cítili v dlani, jinde nadouvalo plachty lodí, které pluly domů z Ameriky či míříly kamsi na ostrovy přetékající zlatem a kořením. Celý svět, celý širý svět křičel a volal jako kočka, která chce pustit dovnitř, a škrábal jako pes.

„Wille!”

„Chudáku Wille! Wille, ty blbečku!”

Byl tu jako uvázaný, prsty, které měly laskat záhady světa a šťouchat do jeho tajemství, se tulily k nenáviděnému řemeslu. Hlasy ho volaly k večeři.

 

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3109x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce