V mezinárodní konkurenci se na prvních pěti příčkách nejprodávanějších titulů v Itálii ocitli mezi Pennacem, Coelhem a dalšími atraktivními cizinci pouze tři domácí tituly. Kromě Camilleriho, který v posledních letech píše a vydává jako o závod, a Tabucchiho, o jehož nové knize jsme na stránkách iliteratury nedávno informovali, se však letos dosud neobjevila žádná novinka z dílny některého z velkých spisovatelů, ani nikoho z bestsellerových hvězd a hvězdiček. O případných nových talentech nám snad během příštích měsíců něco prozradí nominace na podzimní literární ceny.

Erri De Luca, Opak jednoho (Il contrario di uno), Feltrinelli, Milano 2003, s. 115.
Dva nejsou dvojnásobek, ale opak jednoho, opak samoty. To je vysvětlení titulu nové povídkové sbírky oblíbeného neapolského prozaika Erriho De Lucy, který i tentokrát dokazuje, že je schopným autorem drobných textů. Kniha, psaná lehce a nápaditě, obsahuje devatenáct povídek a jednu báseň, přičemž pět próz vyšlo již v útlé sbírce Zásahy smyslů (Colpi dei sensi, 1993). Konkrétní obsah příběhů je různý, avšak spojuje je vždy cesta autorova já k dalšímu jedinci, ať už se jedná o nejbližší příbuzné, politické soudruhy, nebo, nejčastěji, o setkání milostná s těmi nejpestřejšími scénáři a zážitky. Autor neprochází žádným přesným itinerářem, jeho život se proplétá mezi dalšími bytími, střety trajektorií jsou náhodné a nevedou k delšímu kontaktu. Výsledkem hledání a námětem knihy tedy není trvalé spojení dvou, ale neustálé navazování a přerušování kontaktů. I ve dvojici, či ve větším kolektivu, já zůstává stejné, mění se jen na povrchu, kontakt tedy nepřináší změnu, žádné Entwicklung, chtělo by se říct. Samota není útěkem nebo nutností, je víceméně základním, samožrejmým stavem, dostatečně naplněným pocity, vzpomínkami, pochybami, stavem rovnováhy sama se sebou, tichem, koncentrací (častým motivem jsou výlety do hor a horolezecké výstupy). Ze svého klidu je autor krátkodobě excitován ke spojení s dalším jedincem, aby se ale posléze vrátil do původního stavu.

Andrea Camilleri, Obeplutí bóje (Il giro di boa), Sellerio, Palermo 2003, s. 267.
Ne že by starý dobrý komisař Montalbano už nebyl, co býval, ale s okolním světem to jde čím dál víc šejdrem. Komisařovo znechucení dosáhlo dokonce takového stupně, že napsal výpověď. Jsme opět v mýtické Vigatě, tentokrát zmítané palčivě aktuálními problémy: kulisu novému příběhu tvoří ilegální imigrace se všemi násilnostmi s ní spojenými, od otřesných podmínek běženců, vydírajícími se navzájem, až po násilí policie. Jednoho dne si jde Montalbano zaplavat, když tu proti němu pluje po vodě mrtvola. Na další mrtvolu narazí nedlouho poté, ale tentokrát to už není smrt v anonymní podobě, ale mrtvé tělo chlapce, dítěte běženců, kterému Montalbano dříve pomohl v nouzi. Tento otřesný zážitek mu dá zapomenout na plánovanou výpověď a vžene ho do případu.
Pojetí stárnoucího Montalbana, psychicky i fyzicky unaveného a dobrovolně se vzdalujícího od reality, která je čím dále drsnější, dotváří plastičtěji než kdykoli předtím postavu, která má také již nějaký ten pátek za sebou. Nejen postava komisaře, ale mnoho motivů se hlásí k tomu, co bylo řečeno v minulých románech. Prostředí Vigaty se všemi svými postavičkami a vztahy mezi nimi navazuje na tradici a obohacuje se o další inovace. Soudě podle toho, jak výtisky knihy mizí z pultů knihkupectví, autor splnil očekávání, které v něj jeho široké publikum vkládalo.

Luigi Pintor, Místa zločinu (I luoghi del delitto), Bollati Boringhieri, Torino 2003, s. 78.
Tato poslední zpověď známého žurnalisty a literáta, který se jejím prostřednictvím minulý měsíc rozloučil se čtenáři i se životem, nemá nic společného s detektivním žánrem. Zločiny, o které se jedná, vlastně nemají svoje místo a čas, jsou to zločiny bez konkrétních obrysů, odehrávají se v duších a srdcích, provázejí životy každého z nás i existenci celého lidstva: “zpovědí nemyslím takovou, která se odříkává kněžím, o nichž víš, že ti dají rozhřešení, neboť je to jejich práce. Ani se nezpovídám soudci, který by nestihl mě soudit, neboť čas se uzavírá. Nebo psychiatrovi, který by vše vysvětlil traumatem z dětství. Nepravost, o které musím povědět, není běžným zločinem a netýká se jen mě samého nebo několika blízkých. Kdybych byl filozofem, řekl bych, že se týká celého, nebo skoro celého, lidstva”. Autor se snaží přijít na kloub tomu, “kde se schovávají pravda, spravedlnost, dobro, kde, sakra, jsou, co je odlišuje od falše, nespravedlnosti a zla”. Výchozím bodem jsou přitom Pintorovi většinou vlastní vzpomínky, od kterých přechází k širším horizontům. Píše přímo, bez ozdob a rétoriky, naopak s notnou dávkou ironie a sarkasmu. Ty dávají ve spojení s melancholií a tušením blízké nemoci a smrti knize její neopakovatelnou, jakousi “podzimní” atmosféru.