NDiaye, Marie

NDiaye, Marie

rozhovor beletrie zahraniční

Jak se zrodila Vaše poslední kniha? Při jednom pobytu na Guadeloupe, přesněji v Marie-Galante. Z přání napsat něco o vztazích mezi dospělými dětmi a jejich rodiči...

Marie NDiaye
Z rozhovoru C. Argandovou pro časopis Lire (duben 2001):

- Jak se zrodila vaše poslední kniha?
- Při jednom pobytu na Guadeloupe, přesněji v Marie-Galante. Z přání napsat něco o vztazích mezi dospělými dětmi a jejich rodiči. Chtěla jsem, aby román byl delší než má předchozí díla, dlouhý i co do trvání románového děje. Aby zachytil dvacet, třicet let, obsáhl kus historie.

- Co vás na tom nejvíce zaujalo: čistě problém zpracování, nebo měnící se pohled na postavy?
- Obojí. Výzva vzhledem k procesu psaní, potřeba neztratit dech. Nebyla jsem si jistá, zda to dokážu. A také jsem chtěla sledovat, jak se postavy budou vyvíjet.

- Vyvíjet, nebo scvrkávat, sesychat?
- Jak někdo zestárne či omládne za těch třicet let. Myslím na matku Carpovou.

- Ta matka je vlastně vražednice...
- I takové matky se najdou.

- Od Vašich předchozích děl se tento román se liší tím, že se v něm nevyskytují čarodějnice ani paranormální jevy.
- Úmyslně. Chtěla jsem navodit zvláštní, podivnou atmosféru, avšak zůstat v reálu, bez kouzel, bez zacházení do světa pohádek. Udržet ten nádech podivnosti a nezabřednout do neskutečna mi připadalo náročné, líbilo se mi pokusit se o takový těžký úkol.

- Zdá se, že vaše psaní se vyvíjí k potlačení narativnosti.
- Dnes už cítím, že jsem schopna zahodit tu jednoduchost, ne, spíše oporu. Berličku spočívající třeba v užívání složitých vět nebo magična. Je to otázka dozrávání.

- Jak se díváte na celé své dílo?
- První kniha mi vyšla, když mi bylo sedmnáct; všechny, které jsem napsala do dvaceti tří, čtyř let mi dnes připadají, aniž bych je zavrhovala, velice vzdálené. Dívám se na ně jako na knihy z mládí, které bych už dnes nenapsala. Vnímám, jak se má práce knihu od knihy vyvíjí. Od V rodině (En famille) jsem s ní už spokojená. 

- Takže už byste se nepokoušela, jako ve své druhé knize, napsat příběh jedinou větou?
- Ne, už nemám chuť hrát si s gramatikou a syntaxí, jak bylo zvykem v Oulipo.

- A s čím si tedy hrajete teď?
- S krutostí. Ráda v příbězích zacházím až tam, co pokládám za hranice snesitelnosti. Ale při zachování přijatelnosti, pravděpodobnosti. 

- Proč přijatelnost?
- Všechno, co píšu, jsou svým způsobem přehnané historky, které najdete v každé rodině. Mám nesmírně ráda americké autory jako je Russell Banks, Philip Roth nebo Joyce Carol Oatesová, jejich způsob, jak být realistou bez obavy, že to bude realistické až moc, jejich způsob zmocnit se s odvahou tohoto literárního žánru. I jejich románový dech. První román, který mnou otřásl, byl od Oatesové Oni. Četla jsem ho ve třinácti, pak i dalěí její díla. U této spisovatelky není důležitý styl, ale její svět, její talent vžít se do kůže dětí, které popisuje.

- Kdo z francouzských romanopisců se vám líbí?
- Régis Jauffret, Caroline Lamarcheová, Jean-Luc Lagarce, Yves Ravey, Ghassam Fawaz.

- Ve všech vašich knihách se velice pečlivě věnujete popisům místa dění, postavy jsou promyšleně obyčejné: je to váš způsob realismu?
- Ano, určitě. Narodila jsem se v určitém prostředí, v jisté rodině, naprosto obyčejné, dokonce lidové, protože rodiče mé matky byli zemědělci. V dětství jsem všechny prázdniny trávila v jedné vesničce v kraji Beauce, v typických francouzských lidových interiérech. Má znalost světa a lidí ve Francii se utvářela tam, na spíš smutném a jednotvárném venkově.

- Žila jste později i v Římě, v Berlíně...
- Tyhle interiéry jsem poznala až v dospělosti. Uměla bych je popsat, ale neprocítila bych je tolik jako místa, která najdete v knize En famille (V rodině).

- Máte ráda zemědělskou krajinu?
- Nijak zvlášť. Kraj v Beauce je součástí mé duše.

- Mluvila jste o tom, že si ráda hrajete s krutostí. Co je podle vás největší krutost?
- Jistý druh opuštění. V poslední knize například stav, kdy matka opustí Titiho a Lagranda ještě jako děti. Ale i když rodiče opustí už dospělou Rosie.

V Rosie Carpe vystupují tři matky a všechny jsou predátorské...
- Ne, predátorské ne. Rosie se pokusí zbavit Titiho, ale nechce ho sníst, jen se ho zřekne. Podobně i matka Lagrandova. Je to téměř opak predátorství, ale působí to stejné zlo. Jak se může někdo mstít na malém tvorečkovi? To mě absolutně fascinuje, děsí. Ráda bych takové jednání pochopila, ráda bych věděla, co k němu přivádí.

- Takže?
- Je to záhada, kterou nelze vysvětlit.

- A vy chcete tyhle záhady luštit? Nevypadá to...
- Ano, popisuji, jsem přesná, chci, aby z knihy čišel pocit podivnosti. Jako když si stoupnete těsně k plakátu a vidíte už jen spoustu malých bodů, teček. Celkový obraz zmizí, to, co vidíte, je zvláštní, divné, nepochopitelné.

- Máte kromě krutosti ještě jinou posedlost?
- "Podivnost". Skutečnost, že z toho nebo jiného důvodu jste podivní. Ať už v pravém smyslu slova, nebo přeneseně. Lagrand z románu není divný tam, kde žije, je Antillan na Antillách, ale přesto se tak cítí...

- I vy si připadáte divná?
- Cítím se divná jako spisovatelka ve společnosti, kde většina lidí dělá něco jiného. Zůstávám proto stranou. Cítím to i jako míšenka, ale ne nějak bolestně, nýbrž objektivně. Proto se mi příjemně žilo, a bylo to i zajímavé, tři měsíce na Antillách. Jste tam pořád ve Francii, a přitom divní jsou ti, co jsou bílí.

- Jaké jsou vaše zdroje inspirace?
- Knihy, noviny, příběhy, co slyším vyprávět, třeba od lidí ve vesnici, kde bydlím, nebo od mých příbuzných. Zpracovávám je tak, že dotyčná osoba se v nich nemůže nikdy poznat. Rosie Carpovou jsem vystavěla z patnácti nebo dvaceti jiných žen, které jsem potkala, pozorovala. Vždycky mě zajímaly příběhy žen, kterým se děti narodily velmi brzy. Snažím se porozumět, jak člověk dospívá s takovou zvláštní věcí, jako je dítě, v sedmnácti, osmnácti letech.

- Jak jste přišla na jméno Rosie Carpe (Růženka Kaprová)?
- Je to úplně jednoduché, obyčejné jméno, působí trochu podivně, nepříjemně. Třeba "štika" by mělo zcela jiný dopad, "kapr" vyvolává dojem špíny...

- Jak píšete? Znáte předem celý příběh, nebo ho tvoříte postupně, při psaní?
- Mám vždy určitou kostru, sestávající jen z několika prvků. Pak to vzniká postupně. Stačí, když vím, kam chci dojít. Jinak bych byla ztracená.

- Jakou výchozí myšlenku jste měla pro román Rosie Carpe?
- Nejdřív jen jednu postavu, mladou ženu, vypraví se za rodinou na Guadeloupe a dopadne to špatně. Doufá, že se z čehosi vymaní, zachrání se, ale věci se vůbec neodvíjejí, jak čekala.

- Píšete tedy na základě stručné osnovy. Knihu vytvoříte na jeden zátah, nebo míváte více verzí?
- Jedinou verzi, skoro definitivní. Píšu večer, když děti spí. Pravidelně, i když třeba ne úplně každý den. Jen tak dvě hodiny, víc ne. Pak už jsem duševně tak unavená, že nevím, co dělám.

- Děti Vás při psaní nevídají?
- Ne. Vědí sice, co dělám, ale na vlastní oči to nevidí. Ty knížky vznikají, když děti už spí. Myslím, že je důležité, abych ve dne byla s dětmi.

- Máte vysoké ambice?
- Umělecky ano, sociálně ne. Chci dokázat různé věci. Chtěla bych mít politický, historický nadhled, ale vím, že to asi nikdy nedovedu. Tím se zužuje mé pole působnosti. Zato ale umím pracovat s různými literárními styly a žánry, přecházet od románu k divadelní hře, napsat povídku...

- Nedávno jste vydala divadelní hru...
- Když jsem tu hru, Hildu, poprvé viděla na divadle, měla jsem pocit, že je to přesně ono.

- Zdá se vám, že zpracováváte jeden a týž motiv?
- Ano, vampirismus. Upír saje komusi krev a dotyčná bytost se sama stává upírem. Proti své vůli, proto je v podstatě nešťastná. Upíři jsou vlastně smutní tvorové, podléhají tvrdým zákonům. Kolem toho, kdy a jak se objevil první upír panuje tudíž také naprostá záhada. Ten jediný musí být šťastný. Na upíry nevěřím, ale tenhle obraz se mi moc líbí.

- Co čekáte od literatury?
- Že mě udrží dál od jistého způsobu reálného života. Skutečnost je přece jen někdy strašná...

- Jak to myslíte?
- Protože je skutečná. Ve skutečnosti je často něco nepochopitelného, absurdního, a literatura to zjasňuje, proměňuje. Literatura může přetvářet truchlivé a smutné příběhy do sice teskných, ale zušlechtěných útvarů. Když proměníte ty, kdo vám udělali něco špatného, v literární postavy, třeba i pochopíte, jak vám vlastně v životě pomohli.

 

 

Podle literárního časopisu Lire, duben 2001
Překlad © Jovanka Šotolová. Kráceno.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2943x

Inzerce
Inzerce