Před nedávnem vyšel nový detektivní román populární chorvatské spisovatelky Ireny Vrkljanové. Nakladatel označil knihu jako art-detektivku, ovšem jedná se o detektivku klasickou, pouze se odehrává v prostředí umělců. Irena Vrkljanová nás tu opět zavádí do prostředí vídeňského sedmého revíru, k inspektoru Leo Winterovi, kterého známe již z předchozí detektivky Poslednje putovanje u Beč (Poslední cesta do Vídně), která vyšla v roce 2000. Stejně jako postava inspektora i sám charakter příběhu, který tak nějak volně plyne ke svému konci, navazuje na autorčino předchozí dílo. Stejně tak je román vyprávěn ve třetí osobě, možná trochu chladně, ale s veškerou vnitřní logikou. Autorka tu pozvolna svému inspektorovi odkrývá karty podivné společenské hry, týkající se vraždy jednoho umělce-malíře. Inspektor Winter je navíc s rodinou dotyčného zavražděného v přátelském poměru. Vyšetřování zločinu je, stejně jako v předchozím románu, prokládáno retrospektivními odbočkami, které pomáhají osvětlit kontext celé události. Čtenář se tak postupně seznamuje s temnými rodinnými příběhy, které v podstatě předznamenaly malířův trpký konec. Lehce psychologizující exkurzy do různých zamčených třináctých komnat rodinných vztahů se začínají pozvolna jevit jako integrální součást posledního období tvorby I. Vrkljanové. Podobně jsou na tom i nitky osudů těchto rodin, které nás opět přivádějí na jih. Zatímco v románu Poslednje putovanje u Beč míříí do Bosny a Hercegoviny, v detektivce Smrt dolazi sa suncem se dostaneme do chorvatského Záhřebu (odkud je bratr zavražděného). Přes veškerou autorčinu snahu tu působí řada dialogů spíše jako z filmů 30. a 40. let, souvisí to patrně s její oblibou pro starý dobrý svět. Ač se pohybujeme především ve Vídni a jejím okolí, nějak se s tímto moderním a živoucím městem míjíme, v románě je vše tak tiché, klidné, lehce nostalgické. Tím samozřejmě nechceme říci, že román není dostatečně dobrý, když není v každé kapitole alespoň pět mrtvol, ale přece jen se má tato detektivka odehrávat v současnosti. Oproti tomu již s téměř klasickým půvabem popisuje I. Vrkljanová krásu malých věcí pro každodenní použití, které obklopovaly oběť a lidi kolem ní. Kdo tvorbu Ireny Vrkljanové zná, bude patrně tímto pokračováním jejího díla uspokojen. Ostatním bude možná připadat leccos v románě nemoderní, pomalé, někdy jsou leckterá objasnění podána trochu zjednodušeně. Nesmíme ovšem zapomínat, že román je především detektivkou, a proto aplikace hodnotových kritérií pro klasický román tu nejsou zcela na místě. Autorce se přese všechno daří udržet čtenářovu pozornost, indicie, se kterými nás seznamuje, stále nevylučují různé možné závěry a nikdo se příliš nenudí. Výborně se hodí do vlaku, k rybníku či na pláž. Agatha Christie se přeci nerodí každý den.