Jenny, Zoë
Pokoj plný pylu

ukázka beletrie zahraniční

ukázka z románu Pokoj plný pylu mladé švýcarské autorky Zoë Jennyové

Pokoj plný pylu

Jedné noci měl otec nehodu. Usnul za volantem a narazil do stromu. Utrpěl šok a dva týdny proležel s horečkou v posteli. Vypnula jsem telefon, zatáhla závěsy a když někdo zvonil, neotevřeli jsme. To je stejně jenom někdo, kde chce peníze, řekl otec unaveně a obrátil se na druhý bok. V mateřské školce oznámil, že jsem nemocná; dávej pozor, ať tě nikdo nevidí, nabádal mě, když jsem odcházela do obchodu na rohu ulice, abych přinesla cigarety a sendviče. Vklouzla jsem do velké zimní bundy, kterou jsme ještě s jinými věcmi dostali od Úřadu pro dobročinnost, přetáhla kapuci přes hlavu a utíkala dolů ulicí do obchodu.

 ----

Když se matka odstěhovala do jiného bytu o několik ulic dál, zůstala jsem s otcem. Dům, ve kterém jsme bydleli, páchl vlhkostí. V prádelně stál tiskařský stroj, na kterém otec přes den tiskl knihy. Každý den jsem po návratu ze školky šla k němu do prádelny, spolu jsme pak po schodišti vystoupali do bytu, kde jsme si uvařili oběd. Každý večer stával vedle mé postele a rozžhavenou cigaretou kreslil do tmy postavy, dokud jsem neusnula. Donesl mi horké mléko s medem, posadil se ke stolu a začal psát. V rytmickém klapotu psacího stroje jsem usnula a když jsem se probudila, zahlédla jsem otevřenými dveřmi jeho zátylek, věnec světlých vlasů ve světle stolní lampy, a nespočet cigaretových nedopalků, lemujících v řadě jak malí vojáčci stolní desku.

Knihy z otcova nakladatelství se moc neprodávaly, proto vzal místo nočního řidiče, aby i nadále mohl přes den tisknout knihy, které se nám hromadily ve sklepě, na půdě a nakonec i po celém bytě.

V noci jsem upadala do neklidného spánku, v kterém plavaly sny roztrhány jako chuchvalce papíru po rozbouřené řece. Pak se ozval řinčivý zvuk a já se probrala. Pohlédla jsem ke stropu na pavučiny a věděla, že otec teď stojí v kuchyni a na sporák staví konvici s vodou. Jakmile voda začala vřít, ozvalo se z kuchyně krátké zapísknutí a já slyšela, jak otec konvici rychle odstavil. Zatímco voda ještě po kapkách prosakovala filtrem do termosky, šířila se bytem vůně kávy. Pak v rychlém sledu zaznívaly tlumené zvuky, završené krátkým momentem ticha. Začala jsem rychleji dýchat a v krku mi rostl knedlík, který dosáhl plné velikosti, když jsem z postele uviděla, jak za sebou otec navlečený do kožené bundy potichu zavírá dveře. Po sotva slyšitelném zaklapnutí jsem se vyhrabala z pokrývky a vrhla se k oknu. Pomalu jsem počítala jedna, dvě, tři; u čísla sedm jsem ho uviděla vnořeného do mdlé žluti pouličních svítilen rychle kráčet ulicí; při deseti došel k restauraci na rohu ulice a odbočil. Za několik vteřin - musela jsem zadržet dech - jsem uslyšela, jak naskočil motor nákladního auta, jehož zvuk byl stále slabší, jak se auto vzdalovalo, až utichl docela. Pak jsem naslouchala do tmy, která pomalu, jako vyhladovělé zvíře, vylézala ze všech koutů. V kuchyni jsem rozsvítila, posadila se ke stolu a objala ještě teplý šálek od kávy. Na okraji šálku jsem pátrala po zaschlých hnědých skvrnách, posledním znamení jeho přítomnosti, pokud by se snad nevrátil. Šálek v mých rukou pomalu vychladl, noc nezadržitelně vnikala do bytu a okupovala ho. Opatrně jsem šálek postavila na stůl a vrátila se vysokou úzkou chodbou do svého pokoje.

V pravém okenním rohu, odkud jsem před chvílí pozorovala otce, teď dřepěl nějaký hmyz a nepřátelsky na mě civěl. Posadila jsem se na nejzazší pelest a nespustila ho z očí. Každým okamžikem mi mohl skočit do tváře a obtočit mě svýma pulsujícíma uzlovitýma nohama. Na žárovku u stropu dorážely mouchy. Strnule jsem hleděla do světla i na mouchy a koutkem oka pozorovala hmyz, jak se celý černý bez hnutí choulí u okna.

Únava mě stále více zahalovala svou teplou kožešinou. Snažila jsem se polootevřenými víčky rozeznat jednotlivé mouchy, ty se ale ve vzduchu postupně vytvářely bzučící kruh. Hmyz se zachichotal a já jsem slyšela, jak tykadly tápe po podlaze a plazí se k mým chodidlům visícím z postele. Utekla jsem do kuchyně a strčila hlavu pod proud studené vody. Měla jsem plný močový měchýř, který mě už začínal bolet. Neodvážila jsem se jít na záchod, protože byl v mezipatře a minutové světlo na schodišti zhasínalo už po několika vteřinách. Zaslechla jsem, jak se hmyz v mém pokoji pohnul a vyčkával, aby mě na temném schodišti mohl přepadnout. Přecházela jsem po kuchyni a začala si pobrukovat písničky, které nás učili v mateřské školce. Nazpaměť jsem jich moc neuměla, proto jsem tytéž poskládala pokaždé jinak. Se stále silnější bolestí v močovém měchýři sílil i můj hlas. Ve skrytu duše jsem doufala, že s jeho pomocí opustím i svou tělesnou schránku. Nakonec jsem se zastavila před příborníkem a vyčurala se do hrnce, který jsem sevřela oběma stehny. S ranním rozbřeskem se hmyz stáhl do svého dalekého světa. Tma pomalu ustupovala. Vyčerpaná jsem se vrátila do svého pokoje a zachumlala se do pokrývky. V sedm hodin zazvonil telefon. Byl to otec, který mě takto každé ráno budíval.

---

Denní světlo prosakovalo žlutými závěsy a když bylo venku hezky, ležely matné sluneční paprsky na pokrývce. Ty paprsky urazily dlouhou cestu a teď u nás odpočívají, řekl otec. Přinesla jsem své jediné a nejlepší přátele, Nika a Floriana, a posadila je do jednoho ze slunečních paprsků. Chtějí vyrazit na cestu, řekla jsem. Nico, modrý dudlík, už úplně ošoupaný, seděl na tátově pravé a Florian, žlutý dudlík, na levé noze. Poskakovala jsem po pokrývce, v každé ruce jeden dudlík, sestupovala do údolí, šplhala na hory a brodila se jezery v záhybech látky, než jsem přistála na tátově hlavě, v labyrintu temných vlasů. Vůbec nemusíme chodit ven, říkala jsem mu, máme tu všechno, slunce i hory, jezera i údolí. V kuchyni i ve svém pokoji jsem zatáhla závěsy. Z okna svého pokojíku jsem pozorovala děti ze sousedství, jak lezou po kolenou a cvrnkají pestré skleněné kuličky do prohlubně, v které byl vstup do šachty, krytý poklopem z litého železa. Hraj si s nimi, říkával mi otec, když jsem s ním sedíc na sušičce prádla trávila celé dny v prádelně a pozorovala, jak tiskařský válec vcucne papír a dole ho zase čerstvě potištěný vyplivne. Nikdy jsem se k nim nepřidala, jenom jsem je pozorovala z okna. Děvčata se pokaždé škodolibě zachichotala, když některý z chlapců nemířil správně a kulička se skutálela na ulici a propadla první mříží do odpadního potrubí. Za trest si pak dívky musely v řadě lehnout na záda a chlapci jim z výšky plivali do obličeje. Když se rozpršelo, všichni svorně zmizeli za tlustými skleněnými dveřmi protějšího domu. Jeho šedá fasáda častými dešti časem zčernala. Rozsvícená okna však tvořila malé poklidné ostrůvky. Teprve teď bych s nimi ráda byla pohromadě a záviděla jsem jim, že mohou přebývat v jednom z těch světel.

---

Na opačném konci ulice mě eskalátor vyvezl na povrch. Ostré denní světlo a vedro na mě dopadly tak, že jsem na okamžik zaváhala, jestli se nemám vrátit do podchodu. Jako první mi padl do oka jezdecký pomník. Stojí vedle frenkventované vozovky a působí cize a neskutečně. Za ním se k modrému nebi zdvihají výškové obytné domy a komíny. Před pomníkem sedí nějaká dívka a hraje na cello. To je slyšet jen tehdy, když auta stojí na červenou. Dívka má na sobě modré, nad koleny ustřižené sportovní kalhoty a na nohou černé vysoké šněrovací boty. Vlasy odbarvené na blond má nedbale vyčesány nahoru. Polovinu obličeje jí zakrývají brýle s oranžově zbarvenými skly. Vzpomínám si, že jsem ji tu viděla už minule, ale i předminule a vlastně pokaždé, když jsem šla kolem. Asi nemá nic jiného na práci, pomyslela jsem si. Pohled na ni mi utkvěl v mozku, dokud jsem nedošla k ordinaci doktora Albertiho. Rozčileně přecházím před domem. Nikdy si nemohu rozpomenout na Lucyin obličej, ať se namáhám sebevíc, jako bych ji kdovíjak dlouho neviděla. Jakmile vyjde ze dveří, zamáváme si na pozdrav a jdeme mlčky ulicí dolů k restauraci.

Ve velkém sále se zrcadly na stěnách, kde nikdy není plno, sedí postarší pár se psem pod stolem a tři muži, kteří k nám krátce vzhlédnou a pokračují v rozhovoru, až když usedneme.

Lucy si sčesala své dlouhé vlasy dozadu a svázala je do uzlu. Zapálí si cigaretu a vypustí kouř stranou.

"Tak to bychom měly. Už tam nepůjdu. Nepotřebuji to."

"Je ti už líp?"

"Je mi líp, ksakru. Nemusíš mě litovat. O tvůj soucit jsem nikdy nestála", řekla podrážděně.

"Já tě nelituji. Ale poslední dobou to bylo trochu... nechtěla jsem, abys něco provedla."

Číšnice nám podává jídelní lístek.

Lucy položí svůj stranou a nakloní se.

"Bála ses, že bych se mohla zabít?"

Přikývla jsem. Lucy zaklonila hlavu a rozesmála se. Jeden z mužů u vedlejšího stolu vzhlédl a zadíval se na ni. Pak se znovu předklonila.

"Milá Jo, před třemi měsíci jsem byla smrti, a to nedobrovolně, velmi, velmi blízko. Zdráhám se uvěřit, že bych po tom všem ještě měla chuť zemřít. Máš opravdu bláznivé myšlenky, miláčku." Vezme jídelní lístek a listuje v něm. Obličej číšnice, která kmitá kolem stolů, má stejnou starorůžovou barvu jako její šaty, jako ubrusy na stolech, stěny i jako koberec, který jen v půlkruhu u vchodu trochu zhnědl. Muž, který Lucy pozoroval, teď mluví hlasitěji a já na ní vidím, jak se snaží pochytit, co říká, jenomže jeho hlas pohlcuje hluk ventilátoru nad našimi hlavami. Muž po nás nepřetržitě pošilhává očima. Jejich pohledy se setkávají nad zády číšnice, která se sehnula pro spadlý ubrousek. Povídám něco o květinách, které jsem viděla v jednom obchodě, o nádherných květinách, ale Lucy mě neposlouchá. Rychle odstrčí talíř a oznamuje mi, že se mnou domů nepojede. Chce se ještě podívat do města. Nakonec si to dnes může dopřát, má šťastný den, Albertimu všechno řekla, všechno už je venku, Alois je mrtev a na tom se nic nezmění. Konečně se s tím vyrovnala. Restauraci opouštím s pocitem, že mě podvedla.

Lucy lže. Ta dvě slova mi vytanula v mysli, splaskla jako bubliny na povrchu, na chvíli zmizela, ale pak se objevila naprosto zřetelně a zůstala mi natrvalo vězet v hlavě. Doktor Alberti vůbec nic neví. Lucy ho jen obelhávala. Teď už ho nepotřebuje, protože své lži považuje za realitu. Vypadá to, jako bych na okamžik nahlédla do neuklizeného pokoje, jehož obyvatel zapomněl zavřít dveře. Její lež mě však od ní nevzdaluje, naopak, zdá se, jako by se ještě pevněji chytila na háček, který jsem po ní velkým obloukem loni při mém příjezdu vrhla. ODTUD

---

Poslední dobou jím jen velmi málo, břicho se mi vyklenulo dovnitř a vytvořilo prohlubeň, na jejíž stranách vyčnívají jak sloupy obě pánevní kosti. Pootevřeným oknem se dovnitř dere teplý vzduch, zavírám oči a toužím po klidném bezesném spánku, ale z postele mě vyhánějí sbíječky, které se v sousední vsi právě zakously do země.

Na schodech cítím Lucyinu citrónovou přísadu do koupele.

Pootevřenými dveřmi nahlédnu do koupelny. S vyčesanými vlasy sedí Lucy pod sušákem a beze slova mi pokyne, abych si sedla na židli, přes niž přehodila šaty.

"Jsi dnes večer doma?", ptám se.

"Bohužel. Mám schůzku." Houbou si přejíždí po skrčené noze. V tom pohybu je něco křečovitého a násilného, raději proto mířím pohledem na lahvičku se šampónem na okraji vany.

"Poslouchej, Jo," říká energickým hlasem, "nebudu si hrát třicet let, které mi ještě zbývají, na vdovu. Už jsem ti řekla, že jsem tuto životní etapu uzavřela."

Podívá se mi do očí, ale já pořád pozoruji lahničku se šampónem a hlasitě čtu Roberts.

Mluví, jako by hovořila o něčem, co se jí vůbec netýká.

"Přišla jsi sem. protože jsi mě chtěla vidět. Nikdo přece nemohl tušit, že Alois bude mít brzy nato tu strašnou nehodu. Byla jsem v koncích. To ty víš velmi dobře, Jo, chtěla jsi mi pomoci. Ale já tvou pomoc nepotřebuji, rozumíš?"

Lucy ždíme enegicky oběma rukama houbu. "Měla jsem tě snad nechat tehdy padnout?", vyjedu na ni. Ale ona už neposlouchá. Rychlým trhnutím zatáhne ve sprše závěs a otočí kohoutkem.

---

Večeřeli jsme u kulatého stolu v jídelně. Televize běžela bez zvuku. Nějaký politik stál uprostřed kruhu posluchačů za diskusními stoly a vzrušeně mával rukama. Lucy vyprávěla, že vesnici nahoře vůbec nenavštěvují, protože tam celý den posedávají starci před barem, hrají karty a upřeným pohledem sledují každého, kdo kolem nich projde. Ale tomu se nelze divit, pokračovala, ti lidé tu žijí odříznuti od událostí velkého světa. Alois celou dobu mlčel, jen na chvilku si ostře vyměňoval názory s Lucy, kde šlo, jak jsem stačila pochopit, o nějaký článek v novinách, který ho rozčílil. Přitom upíral pohled na talíř před sebou nebo přes nás na televizní obrazovku. Hovořili spolu vlastní řečí plnou nesrozumitelných slov a podivných zvířecích zvuků, kterou si asi vytvoří po určité době soužití všechny manželské páry, žijící osaměle bez kontaktu s okolním světem. Během jejich rozhovoru jsem si prohlížela obrazy visící přímo naproti mně. Na obou byl namalován bleskem rozštípnutý strom tak svítivými barvami, že od nich při delším pozorování bolely oči. V pravém spodním rohu byla těžko čitelná Aloisova iniciála. Pokoj byl až na stůl, u kterého jsme seděli, a na pohovku, příliš velikou pro dvě osoby, úplně prázdný. Ve výklenku zapuštěném do zdi kdysi asi stála socha Madony, teď ho zabírala široká váza a pár malých dětských botiček, modrých balerín. Lucy určitě postřehla, že si botičky zvědavě prohlížím. Řekla, že je koupila ve městě hned poté, co se sem přistěhovala, a že byly pro mě. Jenom mi je zapomněla poslat. Teď ti ale asi budou hodně malé, ušklíbla se posměšně a zadívala se na moje, přecejenom trochu větší nohy.

---

Lucy připravuje v kuchyni večeři pro Víta. Čekám v zahradě jak přimražená na chvíli, kdy mne zavolá, abych jí pomohla. Čekám na její hlas, ale nevolá mne, doléhají ke mně jen její kroky po kamenné podlaze a klapání pánví. S otevřenýma očima se propadám do snu a představuji si, jak jsem ještě hodně malá, máma stojí v kuchyni a připravuje pro nás večeři, zatímco já píši domácí úkoly. Zvuky z domu jsou kulisou, před níž se pohybuji, její zvuky jsou i poutem, které se mi zavrtává do ucha. Na jistém místě uvnitř mého těla se všechny její zvuky konzervují, abych si ji jednou, až budu sama, mohla vyvolat a rozpomenout se na její tvář, abych s ní mohla mluvit, i když už tu nebude. Pronikavý zvuk zvonku proniká až do zahrady. Slyším, jak v kuchyni něčím křápne o stůl a spěchá po schodech. Provádí ho domem, jeho cvočky podbité boty vydávají chůzí po podlaze dutý zvuk. Vítův smích se rozléhá prázdnou Aloisovou knihovnou. Na chodbě u okna se oba zastaví a pohlédnou do zahrady. Dívají se směrem ke mně, aniž by mě viděli, ačkoli jim mávám. Stojí úplně nehnutě. Rozeznávám obrys jeho hlavy, která je příliš velká v poměru k úzkým ramenům. Lesklé vlasy má sčesány dozadu. Jednou tu tak stál i Alois. Narazila jsem na něj, když jsem se vracela z kuchyně do svého pokoje. Byl v pracovním úboru, v ruce měl štětec, který si odložil na okenní prkno.

"Myslíš, že se může náhle sesypat dům jako starý člověk?", zeptal se mě, aniž se ke mně otočil. Ještě nikdy se mě na nic neptal, proto jsem si myslela, že si mne spetl s Lucy. "Snad", odpověděla jsem nejistě a všimla si, že ze štětce odkapává na podlahu žlutá barva.

---

Po jídle mi chce Lucy ukázat auto.

Jdeme na parkoviště před hradbami. Tam nastoupíme do podlouhlého auta, v němž to voní koženkou.

Vzduch z klimatického zařízení je tak chladný, že nám vstávají světlé chloupky na pažích. Beze slova sjíždíme z kopce.

"Budeš se teď s Vítem vidět častěji?", ptám se.

Lucy neznatelně přikývne.

"Asi bude dost bohatý."

"Do toho ti vlastně vůbec nic není," odpoví, "ale majetek zdědil po svém strýci."

"Pak bude mít pro tebe dost času," říkám a těší mě, že to znělo dost drze, ale Lucy neodpoví. Úplně samozřejmě sedí za volantem, jako by to auto měla odjakživa. Je to první věc, kterou přinesla z Vítova světa, ale to se brzy změní. Dům se bude plnit Vítovými dary, jejich hlasy budou znít mezi stěnami, v kterých žil Alois, a bude to tak samozřejmé, jako by to nikdy nebylo jinak. Lucy jela do vedlejší vesnice. Ta je jedno veliké staveniště. Vystupujeme z auta a díváme se drátěným plotem do asi patnáctimetrové jámy. Dělníci v žlutých pláštích házejí lopatami zeminu na transportní pás, buldozery zatínají své vidlice do země, zvedají do výše kameny a s rachotem je pouštějí na korby nákladních aut. Míchačky na beton připravují základy pro podzemní garáže budoucího hotelu. Vedle nás se drátěného pletiva pevně drží děti a jasnými hlásky se ve snaze překřičet hluk stavby přou, jak to asi bude ještě dlouho trvat, než bude hotel stát. Lzcy se vrátila k autu a ve zpětné zrcátku si upravuje účes. Chci vědět, jestli je tato stavba jedním z Vítových podniků, ale jen lhostějně pokrčí rameny a nastartuje. Doufám, že pojedeme ještě dál, někam, kde jsme ještě nikdy nebyly, ale ona obrací a jede stejnou cestou zpátky.

---

Dnes má Lucy pětačtyřicátiny. Přináším jí do pokoje podnos se snídaní. Na posteli spatřím pouze zchlumlané prostěradlo.

Jednou řekla, že zahrada je teprve tehdy opravdu krásná, když vedle schodiště vedoucího do ní stojí fíkovník. Autobudem jedu do nejbližší vesnice. Trochu stranou tam mají zahradnictví. V betonové hale rostou v hliněných květnících stromy. Zastavuji se před jedním mladým fíkovníkem. Z oslabeného kmene, podobného vyhublé noze, vyrůstají listy do všech stran. "Krásný strom", promluvila na mě prodavačka, která z konví v ruce vystoupila zpoza nějakého keře.

"A bude takhle veliký", postavila konev na podlahu a udělala rukou rozmáchlý pohyb. "Fíkovníky dorůstají až do deseti metrů výšky."

Prodavačka ho sváže provázkem a já hona ramenou odnáším pryč.

Cesta k autobusové zastávce vede alejí. Mezi stromy jsou lavičky. Přede mnou sedí dvě děvčata s hlavami dohromady. Sklánění se nad sešitem, z něhož něco spiklenecky polohlasem předčítají. Rozevřený sešit na kolenou vypadá jako spojovací článek jedné jediné ulité postavy. Děvčata jsou ponořena do sebe, nevnímají okolí a ani nezvednou hlavu, když kolem nich procházím a schválně hlasitě zakašlu.

---

Z bezesného spánkumě vytrhne zvuk domácího zvonku. Rozespalá spěchám po schodišti dolů a otvírám dveře. Poštovní doručovatel mi vtiskne do ruky pohlednici a balíček. Letecký pohled na nějaký ostrov v Indickém oceánu je od Lucy. Stojí na něm, že ji Vít úplně překvapil pozváním na tuto cestu. Využila té příležitosti, aby se konečně úplně uvolnila. Můžu si do domu pozvat, koho chci. Nikde nestojí, kdy se vrátí. Balíček je od táty, posílá v něm knihu. V přiloženém dopise píše, že se přestěhoval na venkov k Anně a k Paulině. Sděluje mi adresu a doufá, že se brzy vrátím. Než začnu studovat a mít svůj vlastní byt, mohu samozřejmě bydlet u nich. Paulina se na mě už těší. Nechápu, jak něco takového může napsat, když ví, jak se s Paulinou vzájemně nesnášíme. Paulina je Annina dcera. Jednou jsme se setkali při vánočním obědě, na který mě spolu s otcem Anna pozvala. Paulině bylo tehdy třináct; seděli jsme proti sobě a podezíravě se při jídle posuzovali, než jsme se dali do řeči. Nakonec se mě zeptala, zda bych si holila chlupy na nohou. Odmítla jsem to. Ona jednu dívku znala, která to dělala plátky vosku, jež si přikládala na nohy a pak odtrhávala, takže chloupky zůstávaly přilepené na voskových plátech. Přitom si ale odtrhla i kousky kůže a museli ji odvést do nemocnice. Teď má hrozně ošklivé nohy. To zdůraznila s výčitkou v hlase, jako by mne podezírala, že jsem něco podobného určitě zažila také, ale ze zbabělosti to nechtěla prozradit.

---

Podívala se na brýle, které držela v ruce, jako na nějaký velmi cenný předmět.

"Už jsme se jednou viděli. U holiče. Seděly jsme vedle sebe", říká a pošilhává po mně. Není mi to příjemné, protože jsem ji celou dobu pozorovala v přesvědčení, že mne pod sušákem vůbec nemůže vidět. Nasazuje si brýle a sbaluje pouzdro. Zkoumavě si mne prohlíží: "Jdu se teď najíst. Můžeš jít se mnou, jestli chceš. Vypadáš, jako bys právě měla omdlít."

Odcházíme společně beze slova; je to trochu zvláštní, jak dvě zcela cizí dívky tak samozřejmě spolu jdou ulicí. Vlasy se jí při chůzi ani nepohnou a já jsem v pokušení položit jí ruku na hlavu, abych se přesvědčila, jestli jsou opravdu tak nepoddajné. Rea směřuje k restauraci blízko nádraží. Vstupujeme do prázdného sálu. Na stolech pokrytých bílými ubrusy leží složené ubrousky jak ptačí křídla připravená k vzlétnutí. Jsme jedinými hosty. Za nablýskaným výčepním pultem z chromované oceli postávají tři číšníci a sledují nás dychtivými pohledy, přesto trvá několik minut než jeden z nich vyjde, abychom si mohly objednat.

---

Rein otec, úspěšný badatel v oblasti genetiky, vlastní nemovitost kousek od města. K domu vede alej topolů, které jak strážní lemují zprava i zleva štěrkovou cestu. Každé poschodí čtyřpatrového domu zdobí baňaté porcelánové vázy s papírovými květinami. Před Reiným pokojem v posledním patře je knihovna. Je to místnost bez oken s pravoúhlým světlíkem z mléčného skla uprostřed kazetového stropu z temného dřeva, jímž dopadá tlumené denní světlo na kulatý stůl.

"Tady se asi občas posadíte a čtete?", ptám se a zastavím se před regály.

"Co tě napadá, sem si ještě nikdy nikdo nesedl!" zvolá Rea netrpělivě s rukou na klice. Prohlížím si nejhornější regály umístěné těsně pod stropem; je v nich celá řada knih vázaných v kůži. Vyvstává ve mně vzpomínka na vůni čerstvě potištěného, ještě teplého papíru, jak z rachotícího tiskařského stroje padal na hromadu.

"Žijeme z knih," řekl mi otec, když jsme jednoho zimního večera spěchali na poštu, abychom ještě před zavírací hodinou podali několik důležitých knižních zásilek. Sněhové vločky nás píchaly do obličeje jak malé šípy, balíky se nám v běhu pletly pod nohama. Chladný vzduch tvořil z našeho dechu malé bílé obláčky. Dávala jsem si pozor na nohy, které hrozily zakopnutím.

"Jen neupadnout a nepustit ty balíky, z nichž žijeme", pomyslela jsem si. "Jen neuklouznout na zledovatělé ulici a nezničit všechno, ne, ne, ne, drž se vedle něho, nezaostávej a hlavně neupadni!"

"To je všechno jsme zdědili. Jsou mezi tím i cenné kousky. Ale nikdo dosud žádný z nich z regálu nevyjmul, nemluvě o tom, že by je četl", ozve se náhle za mnou a Rea už mne tlačí z knihovny do svého pokoje. Její pokoj je bleděmodře vytapetován a vybaven pouze vysokou postelí se zaoblenými pelestěmi a televizorem, který vypadá jako rakev.

"Tak abys věděla, to je pokoj mých rodičů, ne můj. To byl matčin nápad, takto ho zařídit. Ve svém pokoji bych takovou tapetu nestrpěla", přistupuje Rea k oknu. Pak otevírá truhlu vedle postele plnou vyrovnaných videokazet, které jsou opatřeny čísly, zaregistrovanými v pořadači.

"To je taky nápad mé matky, je chorobně pořádná," poznamenává.

Posadí se na postel, záda si podloží polštářkem a pouští mi své oblíbené filmy. Psychologické thrillery ji tak znervózňují, že neustále filmy přetáčí dopředu, takže se jednotlivé scény na obrazovce přímo řítí vpřed. Okusujeme si nehty, znovu a znovu si k sobě přisedáme, až se konečně hrůzou držíme za zpocené ruce.

"Chceš vidět něco úplně super?" obrátí se ke mně, vstane, přistoupí k truhle a vyloví nějakou videokazetu. Na obrazovce pak běží závěr filmu Apocalypse Now. Jako barevné komety z nočního nebe dopadají do džungle napalmové bomby. Země jako na povel exploduje, palmy poletují vzduchem jako peříčka a padají do řeky. V její černé vodě se zrcadlí hořící břeh jak divoký tanec třpytivých kapek. "Perfektní ohňostroj", pochvaluje si Rea a už poněkolikáté vrací záběr zpět.

---

"Reo, odějdeme do ciziny."

"Proč, všude je to stejné." Otřese se zimou.

"Jak to můžeš vědět? Tak třeba Milwaukee. Už jsi to někdy slyšela? Tam asi lidé nežijí, že?"

"Mil-wau-kee." Rea obrací slovo v ústech jako sousto, které ochutnává.

"Mámu umístím v nějakém ústavu a pak můžeme kdykoli vyrazit", říkám.

Představuji si, jak jednoho horkého dne s nebem bez mráčku vezeme duševně nemocnou Lucy na nějakou kliniku. Sestřička ji drží za loket a vede ji dlouhou chodbou do jejího pokoje. Lucy se otáčí s němou výčitkou ve vytřeštěných očích: Proč mi to děláš, proč mě sem odkládáš?

"Bude to tak lepší", zavolám na její stále se zmenšující záda a budu si tím zcela jistá.

"Proč se nenecháme rovnou vystřelit na Měsíc?" Rea je najednou popuzena, vzpřímí se a přitiskne nos na přední sklo auta, aby lépe uviděla na Měsíc. "Jen si to představ, jen my dvě. Lidem na Zemi bychom posílaly pohlednice ana nich by stálo: Je tu pěkná zima, ale líbí se nám tu. Děti jsou tu šťastné a poskakují v kráterech. Čas od času je přivážeme na provaz a necháme je jak míče vznášet se ve vesmíru. Každý večer se usadíme na jednom z kopců a díváme se dolů na vás. Odtud vzbuzuje Země dojem, že už moc nevydrží. Měli byste se příležitostně poohlédnout po něčem jiném. Tady už je bohužel obsazeno."

---

Tady lidé nevypadají jinak než ve městě, které jsem dnes ráno opustila. Jejich hlasy mají úplně stejný zvuk, Rea asi měla pravdu, když tvrdila, že v Milwaukee to bude totéž jako tady.

Čekala jsem, že sluchátko zvedne otec, ale byla to Anna, která mi ospalým hlasem sdělila, že otec se mnou teď nemůže mluvit, protože leží s chřipkou v posteli. Za chvilku je na nádraží. Po čtvrthodině nasedám do tmavězeleného prostorného auta. Je to opravdové rodinné auto, jímž se jezdí na rodinnou dovolenou. Anně se pod volantem kulatí břicho a já nevycházím z údivu, protože si ji pamatuji jako štíhlou a kostnatou. Neustávám pošilhávat po jejím břichu a až po chvíli mi dochází, že je těhotná.

---

V temném pokoji svítí jen akvárium. Rybky v něm neklidně plavou sem a tam a zdá se, jako by si přitom hleděly do očí. Modré, do špičky vybíhající hřbetní ploutve šlehají vzrušeně ze strany na stranu a lesknou se ve vodě jak kovové destičky. Rybky nepřestávají plavat sem a tam podél dělicí skleněné desky a já se Pauliny ptám, jestli ty zpropadené ryby s tím přestanou a uklidní se. Paulina leží vedle mě na posteli s obličejem obbráceným ke zdi a neodpovídá. Možná spí nebo tiše pláče do stěny. Zdi v tomto domě jsou tak tenké, že slyšíte, jak dítě v břiše nabývá svých forem. V Annině břiše to pulsuje a stěny to břicho hlídají, jako by nebyly postaveny pro nic jiného. Annino břicho nepřestává růst, pozvolna všechno vyplňuje a vytlačuje, i tátovy nedopalky. Tu mi napadá, že se táta vůbec nezeptal po Lucy. On se nezeptal vůbec na nic. Vždyť bych mu taky o ní nic nemohla říci, místo jejího obličeje mám v paměti rozmazanou skvrnu, s kterou si nemůžu povídat. Jen ty boty mám ještě v kufru. Modré dětské botičky, které mi před deseti lety koupila, ale nikdy neposlala. Nic teď nenávidím víc než ty botičky. Potichu stelu. Na kuchyňský stůl pokládám botičky s lístkem Pro něj. Od dětského kočárku v chodbě se ještě jednou vrátím. Rychle, aniž bych se dívala, vytahuji skleněnou přepážku, jež dělí akvárium na dvě části.

přeložil Milan Tvrdík    

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3340x

Inzerce
Inzerce