McEwan, Ian: Pokání

McEwan, Ian
Pokání

ukázka beletrie zahraniční

Hru – na kterou Briony navrhla plakáty, programy a vstupenky, ze skládacího paravánu, převráceného na bok, vyrobila pokladnu a krabici na peníze, které vybere, obtočila červeným krepovým papírem – napsala sama během dvoudenní tvůrčí smršti, čímž propásla snídani a oběd...

Pokání
Ian McEwan
: Pokání. Z anglického originálu Atonement přeložila Marie Válková, doslov napsal Ladislav Nagy, vydalo nakladatelství Euromedia Group, k.s. - Odeon, Praha 2003, 336 stran, doporučená cena 239 Kč

Část první
Jedna
Hru – na kterou Briony navrhla plakáty, programy a vstupenky, ze skládacího paravánu, převráceného na bok, vyrobila pokladnu a krabici na peníze, které vybere, obtočila červeným krepovým papírem – napsala sama během dvoudenní tvůrčí smršti, čímž propásla snídani a oběd. Když skončila s přípravami, nezbylo jí na práci nic jiného než o dokončeném projektu přemítat a čekat, až se objeví její sestřenice a bratranci ze vzdáleného severu. Než dorazí její bratr, bude čas jenom na jeden den zkoušení. Hra vyprávěla, chvílemi mrazivě, chvílemi zoufale smutně, příběh srdce, jehož poselstvím, sdělovaném ve veršovaném prologu, bylo, že láska, jejíž základy nestojí na zdravém rozumu, je odsouzena k zániku. Nezodpovědná vášeň hlavní hrdinky, Arabelly, k ničemnému cizímu hraběti je potrestána nešťastným osudem, když se nakazí cholerou za bezhlavého útěku se svým nastávajícím do přímořského města. Opuštěna jím a téměř všemi, upoutaná na lože v podkrovní místnůstce, objeví v sobě smysl pro humor. Osud jí poskytne druhou příležitost v podobě zchudlého lékaře – ve skutečnosti převlečeného prince, který si našel práci mezi potřebnými. Uzdraví ji a tentokrát si Arabella vybere rozumně a je odměněna usmířením se svojí rodinou a svatbou s princem lékařem za „jednoho větrného sluncem zalitého jarního dne“.

Paní Tallisová si přečetla sedm stránek Útrap Arabelliných u toaletního stolku ve své ložnici a po celou dobu ji přitom autorka objímala paží kolem ramen. Briony bedlivě pátrala v matčině obličeji po sebemenší stopě prožitku a Emily Tallisová se ochotně tvářila poplašeně, potlačovala radostný smích, a na konci se vděčně usmívala a moudře, souhlasně přikyvovala. Uchopila dceru do náruče, posadila na klín – ach, to teplem sálající hladké tělíčko, které si pamatovala od nejútlejšího věku, které se od ní ještě neodtáhlo, ne docela – a řekla, že hra je „ohromná“, okamžitě souhlasila a přitom zdušeně zašeptala do útlých závitů dívčího ucha, že slovo ohromná by mělo stát na plakátu, který bude na malířském stojanu ve vstupní hale vedle pokladny.

Tehdy to mohla Briony stěží vědět, ale tohle byl okamžik, kdy byl celý projekt nejblíž dokončení. Všechno ostatní byly sny a zklamání. Bývaly chvíle, za letního stmívání, kdy Briony zhasla a zavrtaná v rozkošném příšeří své postele s nebesy si rozbušila srdce zářivými toužebnými fantaziemi, v podstatě drobnými jednoaktovkami, a v každé vystupoval ve význačné roli Leon. V jedné se jeho velký, dobromyslný obličej zkrabatil zármutkem, kdy se Arabella propadla do zoufalství a osamělosti. V jiné ho někdo slyšel, jak se s koktajlem v ruce v nějakém módním městském podniku vychloubá před skupinou přátel: Ano, moje mladší sestra, Briony Tallisová, spisovatelka, určitě jste o ní slyšeli. Ve třetí nadšeně jásal, když spadla poslední opona, ačkoli žádná opona nebyla, ani se nedalo předpokládat, že bude. Hra nebyla určená sestřenici a bratrancům, ale bratrovi Leonovi, aby oslavila jeho návrat, vzbudila jeho obdiv a odvedla ho od procesí lehkomyslných děvčat k té pravé, vhodné manželce, k té jediné, která ho přiměje, aby se vrátil na venkov, k té, která si sladce vyžádá Briony jako družičky.

Briony patřila k dětem posedlým touhou po spořádaném světě. Zatímco pokoj její starší sestry, to byla změť nezavřených knih, nesloženého oblečení, neustlané postele, nevysypaných popelníků, Brionin byl svatyní jejího démona pořádku: model farmy rozložený na širokém okenním parapetu sestával z obvyklých zvířat, ale všechna se dívala jedním směrem – na svého hospodáře – jako by se měla každou chvíli rozezpívat, a dokonce i slepice byly úhledně zahnané do ohrady. Z horních pokojů byl Brionin ve skutečnosti jediný uklizený. V domečku pro panenky o mnoha místnostech jako by panenky s rovnými zády dostaly přísný zákaz dotýkat se stěn; nejrůznější figurky velké jako palec rozestavené na toaletním stolku – kovbojové, hlubinní potápěči, polidštěné myši – připomínaly vyrovnanými řadami a pravidelnými rozestupy občanskou armádu očekávající rozkazy.

Záliba v miniaturách byla jednou stránkou jejího pořádkumilovného ducha. Druhou byla vášeň pro tajemství: v drahocenném leštěném kabinetu se tajná zásuvka otevírala stisknutím fládrovaného, umně zakřiveného, přesně do sebe zapadajícího mechanismu. A v ní uchovávala deníček opatřený sponou a zápisník psaný kódem, který sama vymyslela. V sejfu, hračce, která se otevírala šesti tajnými číslicemi, měla dopisy a pohlednice. Stará cínová pokladnička byla schovaná pod uvolněným prknem v podlaze pod postelí. V pokladničce se skrývaly poklady z posledních čtyř let, od jejích devátých narozenin, kdy je začala sbírat: dva srostlé žaludy, měděný kyz, kouzlo přivolávající déšť, koupené v zábavním parku, veverčí lebka lehounká jako list.

Avšak tajné zásuvky, uzamykatelné deníčky a kryptografické systémy nemohly Briony skrýt jednoduchou pravdu: nemá žádná tajemství. Její touha po harmonickém, organizovaném světě jí odpírala ztřeštěné možnosti lumpáren. Chuligánství a ničení byly na její vkus příliš chaotické a krutost neměla v povaze. Její postavení vlastně jediného dítěte spolu s poměrnou osamoceností domu Tallisových ji chránily, alespoň za dlouhých letních prázdnin, před dívčími intrikami mezi kamarádkami. Nic v jejím životě nebylo dostatečně zajímavé nebo zahanbující, aby si zasloužilo být skryto; nikdo nevěděl o veverčí lebce pod postelí, ale nikdo to ani vědět nechtěl. Nic z toho nebylo vyslovené neštěstí; nebo spíš jako neštěstí se to ukázalo až v retrospektivě, poté co bylo nalezeno řešení.

V jedenácti napsala svoji první povídku – pošetilou záležitost, napodobující půl tuctu lidových pověstí a postrádající, jak si později uvědomila, tu životně důležitou znalost, jak to chodí ve světě, který vzbuzuje u čtenáře respekt. Avšak tento první neobratný pokus jí ukázal, že zdrojem tajemství je samotná představivost. Jakmile se pustila do povídky, nedalo se o tom nikomu říct. Předstírání ve slovech bylo příliš zkusmé, příliš zranitelné, příliš trapné, než aby připustila, aby o tom někdo věděl. Stačilo, aby napsala ona pravila, a tudíž, a hned sebou trhla a začala se cítit pošetile, že předstírá, jako že cosi ví o pocitech nějaké imaginární bytosti. Sebeodhalení bylo nevyhnutelné ve chvíli, kdy popisovala slabosti postavy; čtenář měl přemítat o tom, jestli nepopisuje sebe. O jakou jinou autoritu se mohla opřít? Jedině když byla povídka hotová, všechny osudy rozuzlené a celý text dotažený, takže se podobal - alespoň v tomhle jediném ohledu - každé jiné dokončené povídce na světě, tehdy se mohla cítit imunní a připravená prorazit na okrajích papíru otvory, svázat kapitoly kouskem provázku, namalovat nebo nakreslit obálku a dokončené dílo ukázat matce nebo otci, když byl doma.

Jejímu úsilí se dostávalo podpory. Ve skutečnosti bylo vítané, když si Tallisovi začali uvědomovat, že nejmladší člen rodiny je obdařen zvláštním myšlením a dovede zacházet se slovy. Dlouhá odpoledne trávila Briony listováním v encyklopedii a výkladovém frazeologickém slovníku zvláštních slovních spojení, nepatřičných, avšak pozoruhodných: mince, které schoval zločinec do kapsy, byly „mergle“, chuligán, kterého chytli při krádeži auta, plakal v „nestydatém sebeospravedlňování“, královo svraštěné obočí bylo „hieroglyfem“ jeho nespokojenosti. Pobízeli Briony, aby předčítala své povídky nahlas v knihovně, a rodiče a starší sestru překvapovalo, když uslyšeli tu tichou dívku přednášet tak směle, volnou rukou rozmáchle gestikulovala, krčila nos, když měnila hlas, a při čtení chvílemi na pár vteřin zvedala pohled od stránky a upírala ho postupně na všechny zúčastněné, nesmlouvavě vyžadovala pozornost své rodiny, když na ně působila svým vypravěčským kouzlem.

Ani kdyby se Briony nedostalo jejich pozornosti a chvály a nedělalo jim to tak zřejmou radost, nenechala by se od psaní odradit. V každém případě přicházela, podobně jako tolik spisovatelů před ní, na to, že stoprocentní uznání není až zas tak dobré. Příkladně Ceciliino nadšení se jevilo poněkud přehnané, poskvrněné možná blahosklonností, a také dotěrné, její starší sestra chtěla mít každou povídku svázanou, očíslovanou a založenou na policích knihovny mezi Rabíndranátha Thákura a Quinta Tertulliana. Jestli měl tohle být žert, Briony si toho nevšímala. Už vykročila na cestu a nalézala uspokojení v dalších rovinách; psaní povídek neobsahovalo pouze tajemství, skýtalo jí rovněž veškerá potěšení miniaturizace. Svět se dal stvořit na pěti stranách, a mnohem zábavnější než model zvířecí farmy. Dětství rozmazleného prince se dalo rozvinout na půl stránce, měsícem zalitý úprk spícími vesnicemi byl jediná rytmicky frázovaná věta, zamilovanosti se dalo dosáhnout jediným slovem – pohled. Stránky právě dokončené povídky jako by se jí chvěly v ruce životem, který obsahovaly. Její vášeň pro řád a pořádek byla rovněž uspokojena, neboť neuspořádaný svět se dal stvořit správně. Krize v hrdinčině životě se dala sladit s krupobitím, vichřicemi a hromobitím, zatímco svatba byla zpravidla požehnána pěkným svitem a mírnými vánky. Zaujetí pro pořádek rovněž utvářelo zásady spravedlnosti, se smrtí a manželstvím jako hlavními hnacími silami domácího uspořádání, smrt byla vyhrazena výlučně těm morálně pochybným, manželství bylo odměnou odepíranou až do poslední chvíle.

Hra, kterou napsala kvůli Leonovu návratu, byla její první exkurzí do dramatu a ten přechod jí připadl zcela snadný. Byla to úleva nemuset psát všechna ta ona řekla, či popisovat počasí nebo rozpuk jara či hrdinčinu tvář – zjistila, že krása neposkytuje příliš možností. Na druhou stranu ošklivost měla nekonečně variací. Vesmír zredukovaný na to, co v něm bylo řečeno, byl ryzí uspořádaností, uspořádaností až téměř na hranici nicoty, a aby se to vyvážilo, každé slovo bylo vysloveno s krajním citovým nábojem, k čemuž se stal vykřičník nepostradatelný. Útrapy Arabelliny bylo vlastně melodrama, ten termín však autorka dosud neslyšela. Hra neměla vzbuzovat smích, ale strach, úlevu a poučení, přesně v tomto pořadí, a nevinná náruživost, s níž se Briony do tohoto projektu – plakáty, vstupenky, pokladna – pustila, umocňovala její přecitlivělost na neúspěch. Mohla Leona docela snadno přivítat nějakou další povídkou, ale novina, že ze severu přijíždějí na návštěvu sestřenice a bratranci, ji přiměla k tomu, že se vrhla do nové literární formy.

 

Tomu, že Lola, které bylo patnáct, a devítiletá dvojčata Jackson a Pierrot, jsou utečenci před ošklivou domácí občanskou válkou, měla Briony přikládat větší význam. Zaslechla matku, jak kritizuje impulzivní chování svojí mladší sestry Hermione a běduje nad situací těch tří dětí a odsuzuje svého poddajného, ústupného švagra Cecila, který unikl do bezpečí koleje All souls College v Oxfordu. Briony slyšela matku a sestru rozebírat poslední zvraty, urážky, předhůzky a obvinění. Poznala, že návštěva bratranců a sestřenice je časově neomezená a mohla by se protáhnout i na celé pololetí. Slyšela, že do domu se tři děti snadno vejdou a že Quinceyovi mohou zůstat, jak dlouho budou chtít, za předpokladu, že rodiče, pokud se za nimi přijedou podívat najednou, se nebudou v domácnosti Tallisových hádat. Dva pokoje vedle Brionina se důkladně uklidily, pověsili tam nové záclony a nanosili nábytek z jiných místností. Normálně by se příprav zúčastnila, ale náhodou se kryly s jejím dvoudenním psacím vzepětím a začátkem opravy přední fasády. Nejasně věděla, že rozvod je pohroma, ale nepovažovala ho za správný námět a nepřemýšlela o něm. Rozvod byl řešením, které se nedalo zvrátit, a tudíž nenabízel spisovateli žádné možnosti: patřil do říše neuspořádanosti. Manželství, nebo spíš svatba, v sobě spojovaly formální eleganci odměněné ctnosti, vzruch slavnostní podívané a hostiny a omamný slib celoživotního spojení. Dobrá svatba byla nepřiznanou symbolikou něčeho dosud nemyslitelného – sexuálního blaha. V uličkách venkovských kostelů a velkých městských katedrál dosahovali její hrdinové a hrdinky za přítomnosti celé schvalující rodiny a přátel nevinného vyvrcholení a nepotřebovali zacházet dál.

Pokud se rozvod prezentoval jako zbabělý protiklad svatby a manželství, dal se snadno vhodit na druhou misku vah spolu se zradou, nemocí, krádeží, násilím a prolhaností. Rozvod namísto toho ukazoval tuctovou, hloupě spletitou a nudnou tvář a neustálé zápolení. Podobně jako přezbrojování, otázka Etiopie a zahradničení neskýtal žádný námět, a když po dlouhém sobotním dopoledním čekání konečně Briony zaslechla zvuk kol na štěrku pod oknem svého pokoje a popadla stránky a seběhla dolů po schodech, přes halu a ven do oslepujícího poledního světla, nebyla to necitlivost, ale spíš vysoce soustředěná umělecká ctižádost, která způsobila, že se na omámené mladé návštěvníky, shluklé se zavazadly vedle bryčky, rozkřikla: „Tady mám vaše role, všechny rozepsané. První představení zítra! Zkouška začne za pět minut!“

 

Diskuse

Vložil: , 19.05.2004 18:53
McEwan, Ian: Pokání
to zrovna čítám.)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3038x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce