Vášeň, smích i slzy: Skvěle provedená představení zachraňují divadelní festival ohrožený SARSem

V kanadském Stratfordu v jihozápadním Ontariu právě probíhá každoroční divadelní festival, který je – stejně jako místo jeho konání – nápodobou svého věhlasnějšího britského vzoru. Po loňském jubilejním padesátém ročníku, který provázely mohutné oslavy naznačující, se skromně kanadským smyslem pro zadostiučinění, že festival se stal významnou kulturní tradicí v provincii, byl letošní ročník zpočátku ohrožen značným poklesem návštěvnosti v důsledku epidemie SARS. Především Američané, kteří v průměru tvoří 37 procent stratfordského festivalového publika, se Ontariu dosud vyhýbají a festival se potýká s finančními těžkostmi. Naštěstí, jak se zdá, stratfordští producenti při záchraně svého podniku vsadili na kvalitu nabízených představení. Neoficiálním hitem letošní sezóny se stalo především uvedení poměrně málo hrané Shakespearovy hry Perikles, princ tyrský. Tento obtížný text, kterého by se, podle slov jednoho recenzenta: “většina režisérů nedotkla ani v gumových rukavicích“, pro uvedení ve Stratfordu nastudoval hostující britský režisér Leon Rubin. Programový ředitel festivalu Richard Monette tak poskytl divákům možnost vidět dílo jednoho z nejvýznamnějších divadelních režisérů současnosti.

Zdrojem Rubinovy režisérské práce je tradiční britské divadlo kladoucí důraz především na jazyk; v posledních letech ale působil hojně i na světových scénách, zejména na Dálném východě. Vlivy asijského divadla se výrazně odrážejí i v nové inscenaci Perikla. Režisér o tom řekl: „Vědomě usiluji o to, aby moje práce byla součástí nového druhu světového divadla, a to tím, že propojuji dva směry své dosavadní kariéry: své kořeny v anglickém divadle založeném na textu a vysoce vizuální a fyzické techniky Východu. Snaha o tuto symbiózu je pro mě velmi vzrušující.“

V Periklovi se vlivy východního divadla projevují např. v pomalých, hypnotických pohybech vypravěče, inspirovaných tradičním japonským tancem butoh, nebo ve vytváření působivých jevištních obrazů, v nichž herci jednají ve zcela organické jednotě s vnějším prostředím.

Kritické uznání si ovšem vysloužili i představitelé hlavních postav, Jonathan Goad v roli Perikla, soustřeďující pozornost diváků na dramatický vývoj Periklova charakteru, a Nazneen Contractorová jako Marina, jejíž exotický vizuální projev spolu s vynalézavým důrazem na hru imaginace pomáhá zastřít případná slabá místa textu.

Výsledkem je nejen dobře odvedené solidní představení, nýbrž působivý divadelní zážitek, který spolu s dalšími letošními inscenacemi – například třemi dramaty spojenými tématem klasického řeckého mýtu, uváděnými na komorní scéně nově otevřeného divadla Studio Theatre – vede k závěru, že stratfordský festival nejen stojí za návštěvu, ale má oprávněně pevné místo v kanadském kulturním kalendáři.

© Klára Kolinská