Gaarder, Jostein: Kouzelný kalendář

Gaarder, Jostein
Kouzelný kalendář

ukázka dětská

30. listopadu šli Jáchym a tatínek koupit do města adventní kalendář, ale nikde ho už neměli. V zastrčeném knihkupectví objevili nakonec starý kalendář vybledlých barev. Stálo na něm: Kouzelný adventní kalendář...

Jostein Gaarder: Kouzelný kalendář

14. prosince dlouho předtím, než na něj dětský prst stihne ukázat
30. listopadu šli Jáchym a tatínek koupit do města adventní kalendář, ale nikde ho už neměli. V zastrčeném knihkupectví objevili nakonec starý kalendář vybledlých barev. Stálo na něm: Kouzelný adventní kalendář. Cena 75 ?re. Jistě ho vyrobil ten starý prodavač květin jménem Jan. Táta se ho několikrát pokusil na náměstí najít, ale starý pán jako by se propadl do země.

V okénkách kalendáře jsou zastrčené malé složené papírky. Na nich je napsaný příběh o Elisabet Hansenové, která se pustila za jehnětem, jež uteklo z města, protože už nedokázalo poslouchat všechny ty řeči o nákupech. Jehně i všichni ostatní, kteří se cestou přidali, míří do Betléma.

V roce 1948 skutečně existovalo malé děvče jménem Elisabet Hansenová, a ta se zničehonic ztratila z obchodu. Pokud stále ještě žije, musí jí být už přes padesát let. Je možné, že je to stejná Elisabet, kterou někdo vyfotografoval před Chrámem svatého Petra v Římě? Obrázek je asi z roku 1960 a ukazuje mladou ženu s dlouhými světlými vlasy a stříbrným křížkem na krku. Je jí něco málo přes dvacet let. Jáchym má dojem, že Jan vložil do kouzelného kalendáře vzkaz o tom, že obě Elisabety jsou táž osoba. Ale proč píše její jméno i pozpátku?

14. prosince se Jáchym vzbudil dřív než rodiče. Posadil se na posteli. Do Vánoc už zbývá jen deset dní. Jak to dopadne s Elisabet, andělem Efirielem a všemi ostatními, kteří mají dojít do Betléma? Než Jáchym stačil otevřít příslušné okénko, stála maminka i tatínek v ložnici. "Tak jdeme na to," prohlásil táta. Pod paží nesl dva velké atlasy. Jáchym otevřel okénko se čtrnáctkou. Na peřinu vypadl obvyklý složený papírek a odhalil obrázek voru, na němž se plavili lidé, živočichové i andělé. "To je ten prám," řekla máma. Zase se posadili vedle sebe na postel. Dnes předčítal Jáchym.

Izák

Koncem 9. století pluje po řece Pádu směrem k Jaderskému moři na východě neobvyklé plavidlo. Je na něm malé stádečko ovcí, které uraženě bečí, protože se nesmí z řeky napít. Nejmenší ovečka nepokojně přechází sem a tam, takže rolnička kolem jejího chundelatého krku bez přestání zvoní. Dva pastýři se snaží udržovat ovce v klidu, aby nepřepadly přes palubu.

Dva mudrci ukazují neustále do okolí a pronášejí moudrá slova o úchvatné krajině, jíž proplouvají. Jeden je černý, druhý bílý. Po dlouhém učeném rozhovoru o požehnání pomerančů a datlí se shodnou na tom, že Bůh stvořil nejlepší svět, jaký mohl rozhodně vezme-li se v úvahu, že na to měl pouhých šest dní.

Na zádi stojí muž v římském úboru a dlouhým veslem loď kormidluje. Jeho oděv vyšel z módy teprve nedávno. Povídá si s malým děvčetem, které drží v ruce kus tuhého papíru. Na jedné straně je na něm napsáno "Do Betléma", na druhé je obrázek mladé dámy s dlouhými světlými vlasy.

Nejnápadnější z poutníků jsou dva andělé, kteří stojí na přídi a mávají křídly, aby loď nemířila k břehům. Ještě dlouho potrvá, než budou říční lodě vybaveny lodním šroubem.

Andílek Umuriel se občas obrátí na ostatní a rozplývá se nad krásou okolní přírody: "Nádhera!" vykřikuje. "Všechno je nádhera a radost. Přesně jako pátého dne stvoření, kdy se Bůh rozhlížel, co všechno stvořil. A podívejte opravdu je to dobré!"

Jindy se stane, že je nějaký člověk na břehu objeví. Ale prám se ukáže jen na vteřinku, neboť nepluje pouze Pádskou nížinou, pluje i historií. Napříč vlnou času. Na břehu řeky stojí dítě, spatří to podivné plavidlo a volá na mámu a na tátu, aby se podívali, avšak prám zmizí dávno předtím, než na něj dětský prst stihne ukázat. Že by to byl jen odraz v zrcadle? Míjejí staré římské mosty a stavby, divadla, chrámy a akvadukty. Anděl Efiriel ukazuje na všechny kostely, kolem nichž proplouvají. "Jako mladík jsem v těchto krajích často pobýval," vypráví Qurinius a nespouští oči z dlouhého vesla, jímž kormidluje. "Ale to už je hodně dávno tedy vlastně naopak přirozeně chci říci, že mě to teprve za hezkou chvíli čeká. Dixi!"

Elisabet pochopila, že mluví o době římské, kdy téměř po celém světě byli rozeseti římští vojáci. "Jak to tady tehdy vypadalo?" zeptala se. "Všude římské amfiteátry, jak vidíš. A pomerančovníky jako vždy a červené vlčí máky podél břehů. Ale tehdy nikdo neslyšel o Ježíšovi. Nové jsou všechny kostely a kláštery, kněží a mniši. Dixi!"

Jozue ukázal na břeh: "Tamhle přistaneme." Kvirinius nasměroval prám ke břehu a vydatně mu v tom pomáhali andělé, kteří energicky mávali křídly. Zatímco pastýř Jozue přitahoval loď ke stromu pastýřskou holí, anděl Efiriel nabádal andílka Umuriela: "Když potkáme nějaké lidi, nesmíš zapomenout říci jemným andělským hlasem 'nebojte se', aby se nepolekali. Jsme tu přece na návštěvě, tak je důležité, abychom se chovali pěkně." Všichni poutníci vystoupili na pevninu dvojnozí, čtyřnozí i ti s křídly na zádech. Minuli venkovský kostelík a pokračovali dál krajinou.

Města tehdy nebyla tak rozlehlá, ale za chvíli se přiblížili k největšímu z nich. Efiriel jim řekl, že je to Padova. Těsně předtím, než vkročili do městské brány, všimli si muže v modrém oděvu. Seděl na kameni s hlavou v dlaních. Vypadalo to, jako by tam seděl dlouho. Umuriel se k němu rozletěl, ve vzduchu se položil vodorovně, zašuměl křídly přímo před ním a řekl: "Neboj se a vůbec se nepolekej. Jmenuji se Umuriel a jsem jeden z andělů Páně se svatým posláním." Andílkova slova, jak se zdálo, zapůsobila správně, protože muž se nevrhl k zemi a neschoval si obličej do dlaní. Neřekl ani "alelujá" nebo "gloria Dei". Prostě jenom vstal a šel směrem k nim. "Pak je to jeden z nás," řekl Efiriel. Muž napřáhl ruku k Elisabet: "Jsem pastýř Izák a mám s vámi stejnou cestu."

O to snazší bylo přehnat všech šest ovcí Padovou. Hlídali je tři pastýři, dva králové, dva andělé, jeden zemský správce a malé děvče z Norska. Dohromady jich bylo patnáct. Postupovali takovou rychlostí, že těch málo lidí, kteří pobývali na ulici, je ani nemělo možnost spatřit. Poutníci zase téměř neměli čas zahlédnout obyvatele města. Když už nějaké ranní ptáče viděli, v příštím okamžiku je vystřídal někdo jiný. Elisabet měla dojem, že pobyli ve městě sotva půl minuty, ale ve skutečnosti ten podivný průvod padovské obyvatele strašil sedm či osm dlouhých let. Půl minuty se skládalo ze třiceti vteřin a těch třicet vteřin se rozdělilo na sedm či osm let.

Stará vyprávění dosvědčují, že se nikdy v Padově o andělích nemluvilo tolik jako v oněch začarovaných letech mezi roky 804 a 811. Čas od času se někomu zdálo, že vidí v ulicích něco pozoruhodného. Mohl to být průvod andělů kráčející městem? Za městskými branami se zastavili u malého kláštera. "To jsem rád, že jsem po dlouhé době viděl římské město," řekl Kvirinius. "To by mě zajímalo, kdo je tu teď císařem." Efiriel se podíval na andělské hodinky: "Je přesně rok 800 po Kristu. Na Boží hod vánoční bude v Římě korunován na císaře Karel Veliký." "A potom začne nové století," podotkl pastýř Jozue. Udeřil holí do klášterní zdi: "Do Betléma! Do Betléma!"

Tatínek otevřel velký atlas, ukázal na řeku Pád a našel Padovu. Pak listoval atlasem a pokoušel se sledovat prstem po mapě tu dlouhou cestu, kterou poutníci urazili.

"Tady je Halden," začal. "Pak šli kolem toho velkého švédského jezera to musí být Vänern. Odtud pokračovali na jih Švédskem do Kungälv, Göteborgu, Halmstadu a Lundu. Přeplavili se na ostrov Sj?lland a Fyn a pokračovali do Odense. Pak přejeli průliv Lille B?lt na Jutský poloostrov. Prošli městy Kolding a Flensburg."

"A přitom cestovali i nazpět historií," připomněla maminka. Ale tatínek ukazoval prstem na mapě, jak poutníci postupovali dál: "Tady je Hamburk. Potom Elisabet upadla na náměstí v Hannoveru tady, ano. A tady máme Hameln, město, které porušilo slib daný krysařovi."

"Vy jste taky porušili slib," přerušil ho Jáchym. "Otevřeli jste mou tajnou skříňku" Táta pokračoval: "Tady na jihu Německa je Paderborn a ze střechy kostela tu slétl andílek Umuriel. Odtamtud mířili poutníci do Kolína nad Rýnem a pak údolím řeky dál. A andílek Umuriel měl pravdu, když říkal, že je tam nádherně."

"To bylo ve 13. století," podotkla maminka. "Moment, počkejte," řekl táta. "Chci sledovat celou jejich trasu. V Mohuči potkali Baltazara pak prošli Wormsem a Basilejí. Dnes už patří Basilej do Švýcarska" "Ale Elisabet byla v tu chvíli ve 12. století," nedala se maminka.

Tatínek dál ukazoval prstem na mapě: "Tady máme Bielské jezero a jezero Ženevské. Tady vidím maličké Martigny tohle je dobrá mapa. Potom svatobernardským průsmykem ano, dnes jsou tam skoro všude tunely. Potom údolím Aosta do Lombardie a Pádskou nížinou."

"Výborně," zvolala maminka. "Ale oni kromě toho cestují i v čase. Představit si cestu časem mi připadá ještě divnější."

Teprve v tu chvíli zvedl táta oči od mapy: "Ale to si přece vymyslel." "Já myslím, že je to celé pravda," řekl Jáchym. Maminka přikývla: "Kdo ví?" Táta vrtěl hlavou: "To by mě zajímalo, kudy půjdou dál"

"Už je osm hodin!" vykřikla najednou maminka. Pak se trochu dohadovali a hádali, protože všichni pospíchali. Všichni prožívali to, čemu dospělí říkají stress, a ten Jáchym strašně nesnášel. Když utíkal do školy, vířila mu v hlavě změť cizokrajných jmen. Teď dokonce i věděl, kde leží na mapě. Ve škole začali nacvičovat vánoční divadlo, které měla Jáchymova třída předvést v tělocvičně poslední školní den před Vánocemi. Jáchym hrál druhého pastýře.

přeložila: Jarka Vrbová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3068x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce