Fagundes Telles, Lygia: Temná noc a já 1

Fagundes Telles, Lygia
Temná noc a já 1

ukázka beletrie zahraniční

„Emanuel,“ odpovím. A nic víc neříkám, protože cítím, že mi nikdo nevěří, nikdo nevěří tomu, že mám milence a ten milenec má zelené oči, bílý mercedes a jmenuje se „Emanuel,“ opakuje Afonso...

Lygia Fagundes Tellesová: Temná noc a já. Z portugalských originálů vybrala, přeložila a doslov napsala Pavla Lidmilová, vydalo nakladatelství Mladá Fronta, Praha 2003, 144 stran, náklad a cena neuvedeny, doporučená cena 138 Kč

Emanuel
„Emanuel,“ odpovím. A nic víc neříkám, protože cítím, že mi nikdo nevěří, nikdo nevěří tomu, že mám milence a ten milenec má zelené oči, bílý mercedes a jmenuje se „Emanuel,“ opakuje Afonso. „Tak se jmenoval jeden můj kolega, ale mám dojem, že už zemřel. Říkala jsi, že se pro tebe zastaví?“

Loris se pokouší nalít whisky, ale z láhve, jíž třese, nic neteče. I ona se otřásá smíchy:

„V bílém voze Mercedes Benz, není to vrcholně elegantní? Pověz nám o tom něco víc, Alice, všichni chceme znát podrobnosti, podrobnosti!“

Chci si vzít zprostředka koberce popelník, ale je moc daleko, musím se pro něj na polštáři natáhnout pohybem, který by mohl být pružný a půvabný, jenže můj pohyb je tvrdý a můj hlas zní falešně, všichni se cítí na podlaze docela volně, jenom já jsem napjatá jako fakír na hřebících. V rakvi se plazí hadi.

„Jednou jsem vzala do ruky malého hádka. Ne, nebyl lepkavý, byl jenom studený,“ říkám, ale nikoho nezajímá, co jsem cítila, když jsem sáhla na hada. „Dala bych si koňak.“

Afonso přitáhl blíž vozík s pitím. „Vzpomínám si na jeden vtip,“ říká se smíchem, ale já vím moc dobře, že ten vtip jsem já. Sklenku mi podal s úklonou.

„Prosím, slečno.“

Cynik. Ohromně se baví, ani on, ani Loris, ani Solange – nikdo mi nevěří. Tu historii s milencem. Ale proč mi nevěří, proč? To jsem tak hrozná, tak odpuzující? Co? Odpovězte, proč? Muž se zelenýma očima a bílým mercedesem, přijede pro mě v mercedesu, říkám a Loris málem zaskočila whisky smíchy, a navíc ten cynik Afonso. I tamhleten človíček s karafiátem na hrudi už se šklebí, ani mě pořádně nezná a už je asi s ostatními jedna ruka, skrček pitomý. A jak je směšný, panebože! Dlouze se napiju, nadechnu se, potřebuju se uklidnit, tak to přece není, přeháním, čirá hysterie, ten človíček si mě ani nevšiml, pořád si myslím, že po mně někdo jede, je to moje vina, moje vina, proč tolik přeháním? Přehnala jsem to, nemusela jsem tolik přehánět, stačilo říct, že mám milence, a hotovo, docela obyčejný typ, nic zvláštního. Ale já zase začala blouznit, pořád ta touha po kráse, po moci. Dávná touha vzbudit pozornost, zazářit, a k tomu ta nepotlačitelná pomstychtivost, Loris na mě užasle zírá a já třeštím v crescendu mentální apoteózy, běsnění zvuků s bouřícím orchestrem, Wagner, pořád víc a víc! Ublížená. Ukřivděná – copak mi někdo způsobil nějakou křivdu? Ani ne. Nikdy jsem vlastně nic neměla, ani rodinu, ani důležité zaměstnání, žádnou radost z něčeho zbytečného, co můžou jenom peníze – ale jaké peníze? Ani vztek si nemám na kom vylít, ale moment, mám, mám dokonce kocoura. Rozněžněle si zase přihnu. Je to sice toulavý kocour z ulice, ale přece jen kocour, Emanuel. To jméno jsem dala svému milenci a vyšlo mi z úst docela přirozeně, Emanuel.

„Tím líp, už bylo myslím načase, aby sis někoho našla, to tvoje panenství nám dělalo starosti, něco hrozného. A pokud je to navíc fešák…“ řekla Solange a zastrčila cigaretu do špičky.

Medový úsměv platil Afonsovi, nebo Loris? Špičkou si pohladila obrys rtů, tělo má pěkné, ale ústa příliš široká, vulgární – ne, ne! jsem asi žlutá závistí, má úžasná ústa, kéž bych měla taková. Kéž by.

„Víš, co to znamená Emanuel? Ten, který má přijít,“ řekla Loris a prstem zakroužila ledem ve sklence. Mokrý prst si pomalu olízla.

Sevřela jsem svůj prst v pěsti: vzpomněla jsem si na včerejší sen, na hlas, který mi šeptal do ucha, že chce moje ústa, moje ústa! Otevřela jsem ústa a začala mluvit a ten hlas zněl temněji a temněji, chtěl jiná ústa, mlčenlivá. Vyprázdním sklenku. Přes sklo vidím Lorisiny podmalované oči, pohlížející na mě odněkud zdálky, když pije, tak je vzdálená. A blízká, slyší všecko. Rozumí všemu. Odhalila moje bohapusté lži a je teď sprostá, i když to nemá zapotřebí.

„Afonso, čemu se pořád směješ, povídej!“

Ví, že se směje mně, nepůvabné, bláhové čtyřicátnici. Snící o mužích, kteří chtějí moje ústa, tahle ne, jiná! Takový sen. Takový život. Teď už mi nezbývá než ustavičně opakovat, že se pro mě zastaví, ten Emanuel s těma očima a s tím mercedesem. Bílým? Bílým. Vrcholně elegantní, řekla Loris. Trvat na lži, přičemž můj dlouhý obličej bude pořád delší, dřevěnému panáčkovi zase narostl nos – ach, tatínku, já bych z toho svého obličeje nepodařené jeptišky zvracela. Začít je příliš pozdě, a s kým začít? Těch ženských, co se nabízejí, mladé, staré, nezletilé holčičky, a přitom muži jsou vyčerpaní, na pokraji infarktu, Loris to zná, ta už se vyspala s kdekým, pohlaví nehraje roli, tady i v cizině, procestovala celý svět. A já ani nevytáhla paty z naší čtvrti. Dvě tři známosti, které nikam nevedly, nebyla chuť to dotáhnout, kdy vlastně mívalo panenství nějakou cenu? Vlažná touha, útrpná nechuť, to znamená, že moje malá Alice?… Malá Alice. Když mi říkají malá Alice, už vím, že k ničemu nedojde, stává se ze mě důvěrnice, sestra. Kdyby se aspoň nějak usnadnil ten průnik, kdyby to nepředpokládalo určitou fyzickou námahu, delikátní zacházení. A strach, jaký mají ze závazků a svazků. A já předstírám klid, ovšem nejradši bych si rvala vlasy a řvala nenávistí k sobě samé, ty huso pitomá! Ještě horší než ošklivá je být takhle mdlá, průměrná, matná. Peníze by to vyřešily, jo, s penězi bych si mohla hrát na výstřední ženskou, posvátnou krávu, která si platí svůj dvůr a navíc toho Emanuela, proč ne? Dala bych mu mercedes, letadlo, loď, všecko bych mu dala. Můj zářivý muži, ověšený zlatem, poroučej mi, lásko, chceš, abych ti uvařila, abych ti vyčistila boty? Všecko ti vyčistím, jsem méněcenná bytost, závislá a křehká, jen ať si přijdou feministky a poplivou mě svým pohrdáním, plivejte si, jak je vám libo! Ty idiotky se holedbají silou, rukávy vykasané, zuby vyceněné, domýšlivé až běda.

„Ten obraz jsem měla,“ pokračuje Solange a mně uniklo, o jaký obraz jde. Prohlížím si zlatý řetízek, který nosí na kotníku, má nádherné nohy.

Svoje radši skrčím. A stejně každé ráno vstávám a přepečlivě si čistím zuby, svoje chatrné zoubky, a doufám, že jednou. Doufám, že pomůže krém proti pihám, proti řídnutí vlasů, vejce, vitaminy. Ustavičné odhodlání bojovat. „Naděje je zakřivená jako ouško,“ řekl kdosi. Lepší by bylo lehnout si na rovině, ale než si to uvědomím, už zase lezu do kopce, funím a lezu. Pýcha? Je snad naděje pouhá pýcha?

„A co dělá? Tvůj milenec,“ zeptá se Loris a zakousne se do sendviče.

„Je lékař.“

Gynekolog, chce se mi dodat. To jsem si vždycky přála, snoubence lékaře, který by mě vzal do svých obratných rukou a skrze ně bych poznala sama sebe, počínaje tímhle tělem, jež mi uniká jako nepřítel, zjistila bych své obrysy, kdyby mě jeho ruce píď za pídí ohledávaly. Jak voním, co mám ráda – tolik těl už poznal, ať už profesionálně, či jinak, rychle si mě vezmi, je čas lásky! Mnohokrát se omlouvám za své panenství, ale je to z nouze ctnost, blokáda, co já vím! Třeba bych to mohla zkusit s mlékařem, ale mlékař ani pekař už do domu nechodí celé věky, máma vždycky otevřela dveře a z košíku zlatavých žemlí se linula vůně, pojď, dítě, vyber si rohlíček – ach, aspoň kdyby mu ta dřina přinesla trochu vzrušení. Ano, jsem zachovalá, ještě nikdy? Ne. Je to prosté, Alice, on říká Alííííce. Prosté jako vypít sklenici vody, uvolni se, jsi moc napjatá, povol, krk máš jako z kamene a pusu taky tvrdou, takhle ti pan doktor ten zoubek nevytrhne! A tatínek mě pevně chytil za ruku, neboj, dceruško, slibuju ti, že to nebude bolet… Osuším si oči papírovým ubrouskem.

„Jsem hrozně zvědavá, kdy vlastně přijde?“ ptá se Loris.

Zatnu nehty do ubrousku.

„Možná taky nepřijde, má dneska službu a varoval mě, že se jen těžko uvolní, doktoři mají složitou pracovní dobu.“

„To věřím.“

Žvýkám kouřící kroketu. Odfouknu kouř, chtěla bych být mraveneček a v té sopce se schovat, Loris to ví, ostatní tuší, ale ostatní jsou roztržití, ona ne. Skrčím nohy, ale chtěla bych skrčit chodidla, která mám obrovská. Teď chce Loris vědět, jestli bydlím pořád ve stejném domě. Odpovídám, že ano.

„Sama?“

„S kocourem.“

„Copak on není svobodný?“

„Víceméně.“

„Jak víceméně?“

Směju se a dělá mi dobře smát se Emanuelovi, který se pokusil utéct, pokoušel se víckrát, až jsem dala zvýšit zeď a on teď vždycky leží jako sfinga na záhonku a dívá se na branku.

„Má samozřejmě svou paní. Ale občas se mu podaří nějaká eskapáda,“ říkám. Poprvé se na tomhle večírku cítím líp, líbí se mi ta obojakost, ta hra, je tak těžké být sama sebou. A tak snadné.

„Takže je ženatý?“

Afonso vybere jinou desku, chce jazz, Solange hlásí, že se jde vyčurat, a ten človíček s karafiátem na hrudi si zapisuje telefonní číslo mladé designerky, není hezká, ale umí ze sebe udělat něco zvláštního tak rafinovaně, že by zvítězila nad Venuší z mušle, kdyby se tu vynořila na pláži. Dělá něco, co jsem měla udělat já: zužitkovala ošklivost a změnila ji v odvahu, třeba bych se mohla obléknout jako Egypťanka, ne? Zapomněli by na má ústa, na mé vlasy, zato by viděli styl, tu troufalost – není to právě to, co chci? Aby o mně mluvili, pomlouvali mě. Obrátím se k Loris, která je opilá a vidí všechno jasně, vyžívá se v tom, že mě popichuje, a co Emanuel?… Začala jsem a teď už s tím nemůžu přestat, nikdo mi nevěří, nikomu to nevadí, ale Loris mě ulovila a přitahuje si mě jako ten stařec rybu, jsem na té udici úplně udolaná, napjatá šňůra se krátí, a co ryba. Poddávám se bez odporu a ona chce – co teď vlastně chce?

„Není co povídat, Loris. Našla jsem ho na ulici.“

„Na ulici?“

„Připadal mi opuštěný, nešťastný.“

Přesněji řečeno na rohu. Ta vzpomínka mě nějak moc dojímá, za to asi může koňak, ach, kdyby mi někdo přistrčil ten tác se zákusky, zhltla bych je naráz, chuť na sladké, na čokoládu, zkušený psychoanalytik by mi to hned vyložil, citové strádání. Tatínek mi nosíval hrnek teplé čokolády a čekal, až dopiju až do dna, mohl ještě dožít život až do dna, ale zrovna se stala ta věc, ach, tatínku! ale ne, nechci na to vzpomínat, uvažovala jsem o psychoanalýze, ze všeho se stalo citové strádání, můj osmiletý bratříček věšel kočky za ocas, celá šňůra svíjejících se a řvoucích koček, taky strádání? Byla zima a on tak mňoukal a třásl se, schovala jsem ho do kapsy u kabátu, škaredého počuraného kocourka, příliš těžká hlava se mu kymácela na tenkém krčku. Emanueli, zavolala jsem na něho. Zamňoukal a schoval si tlamičku v mé dlani. Mám kocoura, říkala jsem si. A co takhle řecké roucho? To by mohlo být řešení, zlatý ornament, sandály zašněrované až na lýtko, Alice se převlékla za Řekyni, nejspíš se zbláznila. Jistě, zbláznila jsem se, šílenství není špatné východisko, ale muselo by to být rafinované šílenství, osvícené, blýskavé. Dokázala bych se tak blýskat? Solange zvedá nohu, která se odhalí až po stehno, zatímco muž se zaječím pyskem se pokouší otevřít uzávěr řetízku na jejím kotníku, jak by asi vypadaly ty pozlacené řemínky na mých makaronovitých nohou? Loris proleze po čtyřech pod Solanginou nohou, bere si talíř s kroketami. Už je zpátky a prohlíží si mě přimhouřenýma očima. Zase se hltavě pouštíme do jídla. Potřebuju mluvit.

„Miluje hudbu, nesmírně ho uklidňuje poslouchat Mozarta.“

„Úžasné.“

„Někdy si lehne na polštář a celé hodiny poslouchá, ani se nehne. Zelené oči mu září, bože, ty oči mu tak září, když zhasnu světlo a lehnu si vedle něho.“

„Jste raději na zemi?“

„Nebo v posteli, když se pozdě v noci probudím, vidím, že už si hupl do postele, dělíme se o polštář. Ale co to, prší?“

„Bouřka.“

„Už musím jít, Loris.“

„Jak to, prosím tě? Představ si…“ zase začala a ztichla, „…zvonek, nezvonil někdo? Už přece nikoho nečekáme! Tak je to on, musí to být on!“

Ještě na kolenou couvám do temného kouta, chci skrýt svou náhle sinalou, zpocenou tvář, ne, Loris, to nebude on, dnes má službu v nemocnici, ze služby se dá těžko utéct! Ale ona rychle přitáhla šňůru a teď mě vleče, copak? Zrovna přišel Alicin milenec a nikdo tomu nevěnuje pozornost, nebo to není on? Nikdo jiný to být nemůže, lidičky, kdo jiný?

Znova se ozve zvonek, teď silněji, celá se roztřesu, pronikavý cvrkot cikády mě rozřezává vedví, panebože, ten déšť, a Loris už stojí na přídi a vítězoslavně se pohupuje. Těžce polknu sliny, bez přestání sliním, sliny ve mně vybublávají strachem, chci opakovat, že to nemůže být on, ale ta udice. Slyším svůj šepot, má službu v nemocnici, Loris, nevyšlo mu to, určitě ne.

„Afonso, miláčku, jdi otevřít!“

Sklopila jsem hlavu. Už nekladu sebemenší odpor, nebo ne? Ještě chvilku a přiznala bych se, byl to žert, ty přece víš, že žádného mužského nemám, mám jen kocoura, Emanuel je kocour! Nemusela mi to dělat, nemusela. Přitisknu k ústům prázdnou sklenku, já sama prázdná, a kolem plno deště a řečí, všichni mluví najednou, a tu se rozletí okno a záclona smete láhve, podařilo se mi rozbouřit večírek, který jako by kroužil ve vichřici, nad vodami se vznáší volání, Afonso vyběhl po schodech celý udýchaný:

„Přišel pro tebe Emanuel.“

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2708x

Koupit knihu

Inzerce