Jostad, Morten: Cestovní horečka

Jostad, Morten
Cestovní horečka

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka z divadelní hry Mortena Jostada Cestovní horečka.

Morten Jostad: Cestovní horečka

(V textu figuruje 12 jednajících postav. Všechny tyto role jsou autorským záměrem přisouzeny jednomu herci. Od premiéry v roce 1996 je tímto hercem Frode Rasmussen, který s představením pohostinsky vystupuje dodnes.)
(Na scéně je letní sídlo Barona Holberga, statek Tersløsegaard, v oblasti Sorø na ostrově Sjælland. Pod stinným dubem stojí stůl s kamennou deskou ve tvaru osmiúhelníku. Je pokryt papíry, knihami a psacími potřebami. V průběhu hry bude plnit různé jiné funkce, bude např. fungovat jako hora Fløyen, na niž budou postavy vystupovat. Pod stromem stojí také špalek na štípaní dřeva, vedle něj je čerstvě naštípané dříví. Vítr si pohrává s listím v koruně stromu. Ptačí štěbetání. Z nedalekých luk se ozývá bučení a zvuk kravích zvonců. Ludvig Holberg může být oblečen tak, jak prý míval v oblibě, když pobýval na svém statku: ve starém županu a s bílým šátkem kolem čela. Je pozdní léto, roku 1753.)

Baron Holberg: (z Epištoly 479:) Jeden z mých známých si přál znát můj věk, protože nalezl značné nesrovnalosti týkající se mých raných let, a to jak v cizích, tak v mých vlastních spisech. Sám jsem nikdy neznal správný letopočet, ale zdálo se mi, že rok 1685 by mohl být tím rokem, kdy jsem přišel na svět. Když jsem si ale nedávno nechal poslat výpis z matriky farnosti Nového kostela v Bergenu, ukázal se můj odhad očividně mylným. Zde jsem se totiž dočetl, že jsem se narodil Anno 1684, takže nyní nemám daleko k sedmdesátce. (Přeruší sám sebe a začne hrát svého otce:)

Nadporučík Christen Nielsen Holberg: Bum! Bum! Bum! A nyní ho zdraví baterie Christiansholm ze Sandvické zátoky! Bum! Bum! To odpovídají z pevnosti Sverresborg a po nich baterie Rothaugen! A teď pevnost Frederiksberg! Bum! Vidíte to? A nyní proplouvá flotila kolem majáku, a to už se přidávají z Bergenske pevnosti: Bumbumbácbum! (podívá se na syna, kterého drží v náručí) Ale no tak, Ludvigu, copak to je? Nikdo nesmí brečet! Jednoho dne budeš velebit nebe, že jsi mohl být přitom, když král Kristián V. vplul do Bergenského zálivu!

Baron: Taková revize vlastního životního příběhu může být příčinou značné mozkové turbulence. Hrůzu a děs, jež mohou popadnout starého muže, který tímto způsobem zjistil, že stojí hrobu o rok blíže, by mohla do určité míry vyvážit radost. Radost z nenadálého zjištění, že byl přítomen okamžiku, kdy král u Nového kostela vstoupil na pevninu, v tu nádhernou noc, 2. července, 1685.

Nadpor. Holberg: Teď ukaž králi, že jsi velký hoch, který nebrečí! Přestaň křičet, povídám! Panebože, matko Karen, neměli jsme ho vůbec brát s sebou! Syn důstojníka, a je tak vylekaný z uvítací salvy? Podívej se na hejtmana támhle pod slavobránou, myslíš, že tam povykuje, co? Podívej biskup a všichni kněží! Podívej se na všechny ty starosty a radní a támhle stojí všech 16 zástupců měšťanstva! Tak důstojně se všichni chovají! Matko Karen, rychle najdi něco, čím by se mu dala zacpat huba! Král právě vstupuje na pevninu!

Baron: Někteří lidé říkávají s oblibou, že stáří je čas nudy. Já tvrdím opak. V žádném jiném věku není totiž člověk více vystaven zvratům a neoceňuje více své vlastní rozmary a nápady. Ano, můžeme pozorovat, že staří, životem zmoudřelí lidé se často nechají ovlivňovat maličkostmi. Jediná událost, která se může zdát zcela bezvýznamná, může naráz převrátit životní rytmus takového starce. Podobně je tomu i v mém případě. Vzdal jsem se už všech plánů spatřit znovu své rodné město, ale tento záznam z matriky mě vyrval z mého statku Tersløsegaard, zdvihl mě do vzduchu a odvál přes moře do Norska, kde mě posadil na ramena nadporučíka Christena Nielsena, mého otce.

Nadpor. Holberg: Spasen preclíkem! Děkuji ti matko Karen. (zvedá syna na ramena) Vidíš toho muže, co se klaní králi, támhle? Víš jak se jmenuje? To je Jørgen Thormøhlen, komerční rada; to je on, po kterém jsou pojmenovány Thormøhlenovy továrny. Vlastní víc fabrik a lodí než kdejaký boháč v Kodani. Tady v Bergenu je král jeho hostem – a teď stojí král před Ní. Dorothe Engelbretsdatter. Největší básnířka našeho království. Podívej! Právě podává králi Kristiánovi svou oslavnou báseň! (mumlá její verše, zmlkne, k muži, který stojí před ním) Klime! Hej, Nielsi Klime! Dej pryč tu větev! Haló, slyšíš? Co to je za pořádek takhle zaclánět lidem ve výhledu? (k ženě) Nikdy jsem toho zvoníka nemohl vystát! No, to je k nevíře - Klim a ten jeho přítel Abelin tam stojí s březovými větvemi v rukou! (k druhému muži před sebou) To mi řekni, rozhodli jste se hrát si na stromy, co? (směje se, přestane, podívá se znovu na krále) Matko Karen! Podívej! Jde sem! Král jde směrem sem! Král Kristián V. se rozhodl pozdravit zvoníka! Nebo spíše velkého světoběžníka a filozofuse Erasma Abelina! Ano, Klim a jeho přítel sklánějí větve k zemi...Ale co se to děje, Matko Karen? Pohleď...nedívá se na zvoníka...ani na Abelina...Dívá se na nás! Panebože, Matko Karen! Přichází k nám! Král! (sesadí Ludviga z ramen) Ukloň se! Chtěl jsem říct: Ani se nehni! (vzdává poctu) Vaše Výsosti...

Jeho Veličenstvo král Kristián V.: (přichází v čele svého průvodu, trochu nejistý v kolenou, obrací se k nadpor. Holbergovi) Tak to jsi ty, ten vážený Christen Nielsen Holberg, který v mládí scestoval celou Evropu a vyznamenal se jak v benátských, tak v maltézských službách?

Nadpor. Holberg: Ano, to jsem já, Vaše Výsosti.

Kristián V.: A nejsi také týž nadporučík Holberg, jenž se proslavil svou odvahou a obětavostí v boji proti Švédům, při opětovném dobývání, dobývání... (ptá se muže za sebou) Co že jsme to znovu dobyli...? Trondhjem?

Nadpor. Holberg: Říkáte-li to Vy, Milosti, musím to být já.

Kristián V.: Ale kdopak je ten mladý muž podávající králi preclík?

Nadpor. Holberg: To je můj nejmladší syn, Vaše Veličenstvo; pokřtili jsme ho Ludvig.

Kristián V.: (sklání se k němu) Tak to je Ludvig Holberg? (bere chlapce do náruče, zvedá ho vysoko nad hlavu) Dej ti Bůh dlouhý život ve službě králi a lidem, a dej Bůh, ať máš vždy preclíky, které nám můžeš nabídnout! (postaví dítě opatrně na zem, vznešeně kráčí dál)

Baron: (jde nazpět k zahradnímu stolu) V mém věku se člověku už nemůže nic podivuhodného přihodit, tedy pokud jeden nepočítá všechny ty starosti a trápení, na které je stáří tak bohaté. (Ep. 447) Stáří je nemocí samo o sobě. Ano, často dokonce celá sbírka všech možných nemocí, ne nadarmo se přeci říká: „Senectus omnium malorum portus est“, neboli dánsky: „Stáří je přístavem všeho zlého“. To jediné, čím se utěšujeme, je smrt, kterou denně přivoláváme, ale když se objeví křičíme jako kočka v bajce: „To jsem nebyl já, kdo volal, to byl můj soused.“ (Ep. 505). Pokusím se proto zahnat tyto myšlenky vylíčením některých okamžiků z mého dětství, které jsem dosud zamlčoval. Hodlám je vyprávět pouze pro rozptýlení své mysli, netoužím po jiných posluchačích, než je tento důstojný dub zde na mém dvoře. A pak také samozřejmě po vás, mé ctěné publikum. Neb léto se chýlí ke konci, úroda je pod střechou, a já v této hodině nemám naprosto nic, ale vůbec nic na práci. (Náhle je slyšet bití hodin. Baron se zarazí. Pokračuje jako Hlídač)

Hlídač: Hoří! Hoří! Oheň v Nábřežní ulici! Probuďte všechny!

Baron: 27. září 1686 kolem půlnoci začalo hořet v domě sousedícím s domem mých rodičů na Nábřeží. Oheň se rychle rozšířil a zanedlouho změnil celou ulici od Brány až po Nový kostel v sutiny. To se přihodilo krátce po smrti mého nebohého otce. Matka nás z hořícího domu zachránila doslova na poslední chvíli.

(V domě nadpor. Holberga. Kostelní zvony, praskání provázející požár, křik atd.)

Karen Lem: (se sotva dvouletým Ludvigem v náručí) Ludvigu, pusť tu šavli! Povídám, pusť ji! Je moc těžká. Sofie! Sofie! Tady jsi. Dávej dobrý pozor na Pedera! Nehýbej se odsud! Kde je Frederik? Frederiku? Ježíši, on spí! Ty zůstaň tady Ludvigu, stůj klidně! (utíká vzbudit druhého syna) Frederiku! Vstávej! Vstávej, slyšíš! Tak, a teď ven, na ulici! Sofie, vezmi Pedera! Ne, Ludvigu, žádnou šavli! (vyrve mu ji z rukou) Pusť!

Ludvig Holberg: Tati! Tati! Karen Lem: Tatínek je u pánaboha. Žádnou šavli už nepotřebuje. Sofie, jdi za tím pánem! On nám pomůže. To je dobrý zvoník Klim.

Baron: A tak se stalo, že jsem v tu strašlivou noc vstoupil do domu Nielse Klima v Krejčovské ulici. Jeho žena Barbra de Fine byla vzdálená příbuzná mé matky. Uložili nás do zvoníkovy pracovny.

...

Přeložila: Karolína Stehlíková

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1486x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce