Stasiuk, Andrzej
Konieczná

ukázka beletrie zahraniční

Od jisté doby mi kraj, ve kterém bydlím, slouží především k tomu, abych z něj vyjížděl. Život daleko od centra, na periférii, život v samotném pohraničí má spoustu výhod, blízkost jiných končin je však výhodou pravděpodobně největší...

Andrzej Stasiuk: Konieczná

Od jisté doby mi kraj, ve kterém bydlím, slouží především k tomu, abych z něj vyjížděl. Život daleko od centra, na periférii, život v samotném pohraničí má spoustu výhod, blízkost jiných končin je však výhodou pravděpodobně největší. Když je v mé vísce na severní straně Karpat beznadějné počasí, mohu zkrátka nasednout do auta a za dvacet minut jsem na druhé straně hor, na Slovensku, a za další dvě hodiny v Maďarsku. Za dvě a půl hodiny vysedám v městě Tokaj, u úpatí proslulého pohoří, kde dozrává vinná réva. Občas se vydávám dál a za následující tři hodiny překračuji rumunskou hranici, abych se dostal do Transylvánie. To celé dohromady trvá určitě kratší dobu než cesta do Varšavy. A určitě je to mnohem příjemnější než cesta do města, které připomíná nepovedenou kopii několika jiných měst, plní funkci přestupní stanice mezi Berlínem a Moskvou a zároveň při tom sní své paranoidní sny o moci.

xxxx

V mé vísce je deset domů, v zimě je často zavátá sněhem a občas je slyšet vytí vlků. Aby člověk dojel k hraničnímu přechodu v Konieczné, občas je potřebný pohon na čtyři kola nebo zimní řetězy.

xxxx

Jakéhosi dne jsem kamsi odjížděl z varšavského letiště Okecie. Když jsem přišel k okénku, kde sedí úředník, vzal si můj pas, začal jím listovat a se zájmem si ho ze všech stran prohlížet. Chvíli se díval na mě, chvíli do dokumentu, jako by měl o něčem závažném rozhodnout, ale ještě se rozmýšlel. Pomalu jsem se začal s cestou loučit a v tu chvíli se ke mně úředník naklonil a zeptal se: Pane, a kde je ta vaše Konieczná?

xxxx

No, ano. Padesátkrát jsem podnikl tu cestu na jih a on vůbec netušil, že něco takového existuje, přestože tam sedí jeho kolegové a dávají razítka těmi samými strojky s pružinou. A zatím všechno začíná právě tam. Rozradostnění hoši tahají ze slovenské strany pětilitrové kanystry s džusem - červené, žlutooranžové, zelené, prosvícené sluncem se lesknou jako poklady Ali Baby, tahají vodku a pivo po celých bednách, čím dál víc odvážní berou dokonce červené modřanské, které přestože je suché, stojí pět zlotých, ženy tahají pytle s cukrem, rýží a moukou a tři obchody z tamté strany se v širém poli a tichém lese kolébají jako válečné flotily, jako emigrantské lodě, které před sto lety vyplouvaly na oceán, naplněné tou samou chátrou, těmi samými tvářemi, a kaškety se od těch dob také příliš nezměnily. Bohatství laciného zboží se kolébá uprostřed pěkných beskydských vrcholů a slib rychlé pitky za poloviční cenu jako slib Země Zaslíbené oživuje tu moji Koniecznou. Občas stojím ve frontě pod záminkou získat tmavého Smadného mnicha nebo Demenovku, ale ve skutečnosti si představuji, že tady někde, v obchodě „Na colnici“, začíná ten poledník (cca 21. stupeň geografické východní délky), který se ztrácí někde v Jónském moři u břehů Peloponézu..., a podél něj, jako ptáci na vedení, sedí stejní muži, jako ti zde. Mají své napěchované tašky a umí si poradit, mají své celníky, kterým nadávají, a pokaždé mají málo peněz, musí se tedy přemisťovat a vyhýbat se, aby oklamali skutečnost a večer si vydělali. Košice, Tokaj, Arad, Temešvár a Skopje se na té světlounké poledníkové nitce vyjímají jako korálky. Někdy - a to sám sobě slibuji - udělám tu trasu na jeden zátah, beze spánku, abych našel důkaz toho, co vím jistě.

xxxx

Od slovenského obchodu „U Pufieho“ je velký výhled do údolí Kamence. Chlapi pijí pivo a dívají se na jih. Na té straně je světlo výraznější, dívají se tedy lačněji než u sebe. Košice, Tokaj, Arad, Temešvár, Skopje... ano. Bylo by možné tyto stojící chlapy s pivem přenést a posadit je před obchod v Hidasnéméti, kde lidé před svým výjezdem z Maďarska utrácejí poslední forinty, přenést je na trh v Sočevu, který připomíná jedno velké tábořiště šedohnědých stanů, anebo do Sfint Gheorghu, ve kterém Dunaj v oparech bažin a vedra ústí do Černého moře, anebo dokonce do Tirany, na náměstí Skanderbega, do horkého, rudě červeného večeru, a harmonie světa by zůstala téměř neporušena. Nikdo by v nich nepoznal cizince. Přinejmenším do chvíle, než by byli nuceni promluvit.

xxxx

Tak. Dobře se bydlí u hranic. Zvláště potom na jihu. Člověk tak utíká před nesmrtelnou nudou Východu a Západu, opouštěje tím onu věčnou cestu, kterou se po staletí ubíraly ideje a vojska. Bože Můj, pouze v nejčernějších představách vidím sám sebe, jak bydlím u západní hranice. Kam bych odtamtud cestoval? Do Německa? Po stopách politiků, podnikatelů, gastarbeiterů a zlodějů? Do Paříže, kde už všichni byli, nebo se tam chystají? A Východ? Pravděpodobně je velmi zajímavý, ale kdo ví, možná je jeho zajímavost způsobena především tím, že se z oněch zemí můžeme dívat na to, jak zaniká Západ.

xxxx

Dnes je únor, noc, padá sníh a je vítr. Na silnici do Konieczné se tvoří půlkruhové hroty závějí. Během takového počasí je provoz na přechodu téměř mrtvý. Strážníci a celníci sedí na hlavní budově, hrají karty nebo se dívají na televizi - podle volby na polskou nebo slovenskou. Občas, když se vracím do rodného kraje večer, musím čekat několik minut, než někdo zvedne závoru. Obchody jsou zavřené a celý pohraniční obchod vypadá jako nečinný. Po obou stranách je temno, pusto a dostatečně pusto. Právě tehdy nejraději přecházím přes hranice, poněvadž existence mého přechodu je velmi nejistá. V černé prázdnotě krajiny vypadá už z daleka jako přelud. Stává se mi, že sem přijíždím, abych se na něj jenom tak podíval. Zdá se mi, že především v noci je nebe z tamté strany Karpat trochu jasnější. To je samozřejmě iluze, která však určuje zlomek mé hand made mytologie, jež mě chrání před melancholií Evropské nížiny, před bezmezným smutkem vlastního kraje a před mým osobním splínem. Především během zimních nocí se mi na tom jasnějším, jižním kousku nebe objevují přeludy Transylvánie, Dalmácie a Albánie. Není vyloučeno, že ona strana světa je vlastí halucinace jako takové. Je možné, že právě odtamtud se vzalo tamní zmatení lidu, hranic a jazyků.

xxxx

Ano. Dobře se žije v kraji, který je v každé chvíli možné opustit s takovou lehkostí, s jakou člověk chodí nakupovat. Je dobré mít svůj soukromý duševní checkpoint „Charlie“, poněvadž nic nemá takový vliv na sebevědomí než vědomí toho, že vlastní země končí tak obyčejně a prostě.

Andrzej Stasiuk
Překlad Bára Gregorová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3372x

Inzerce
Inzerce