Téma emigrace je v českém a polském prostředí spojeno s rozdílnými souvislostmi i hodnotícími příznaky – tyto rozdíly představují zajímavé a nezanedbatelné prvky pro poznání obou kultur. Zatímco v Čechách přebral výraz emigrace (i se všemi svými odvozeninami) zvláště v období před rokem 1989 zcela negativní nádech, a ten si udržuje částečně i dodnes, v Polsku je emigrační tradice úplně jiná. Přestože poválečná situace obou zemí si byla v mnohém podobná, nikdy se v polském jazykovém povědomí nepodařilo pojem emigrace přesunout do negativní polohy. Silně kladné hodnocení si totiž emigrace získala již dávno před dějinami 20. století. V polské historii sehrály významnou roli dvě vlny tzv. Velké i Malé emigrace, velmi důležité události pro rozvoj polského politického i kulturního života v 19. století. Pro Poláky se navíc pojem emigrace pojí s poměrně dlouhým časovým obdobím, v české literatuře naopak takto vnímáme především 2. polovinu 20. století. O těchto i dalších aspektech exilové literatury se lze dočíst ve sborníku Česká a polská emigrační literatura. Emigracyjna literatura czeska i polska. Sborník doprovodil mezinárodní konferenci se stejným názvem, která proběhla v polovině listopadu předminulého roku na Slezské univerzitě v Opavě. Každý ročník konference je doprovázen vydáním sborníku – ten „emigrační“ z osmého ročníku obsahuje 35 referátů českých i polských vědců, převážně bohemistů a polonistů.

Příspěvky se zabývají jak rozbory emigrační literatury, tak se i obecněji věnují fenoménu exilu a jeho širším souvislostem a proměnám (např. Vladimír Novotný), nebo přistupují k exilu jako k jevu psychickému, s pocity vyděděnosti a odcizení (např. pohled na tvorbu Julia Zeyera od Drahomíry Vlašínové). Téma emigrační literatury referujícím autorům především umožnilo pohybovat se na dvou odlišných pólech. Buď se věnují tvorbě autorů, kteří jsou tak samozřejmě s pojmem emigrace spjati, že by si je jistě vybavil i laický čtenář, a v tomto případě se příspěvky soustředí na specifické nuance, které lze ještě do bohaté literatury o jejich díle doplnit (viz referáty o díle Czesława Miłosze, Sławomira Mrożka či Egona Hostovského). Nebo je naopak zajímavější sáhnout do studnice méně známých tvůrců, vytáhnout je na světlo světa a ukázat jejich tvorbu i život v širších souvislostech (za českou stranu jmenujme např. Libuši Čučalovou, Jaroslava Havelku, Viléma Hejla, Libora Kovala). Jako jeden z dobrých funkčních přístupů se často využívá komparace. Ať již pro srovnávání pohledu několika autorů stejné národnosti (Josef Jedlička – Jiří Gruša – Benjamin Kuras; Jaroslav Brodský – Josef J. Staněk – Ota Rambousek – Dagmara Šimková – Ota Hromádko – František Janouch a další), nebo se v rámci tvorby jednoho autora sleduje období před exilem a po něm (Ferdinand Peroutka), dále pak se srovnává uchopení a ztvárnění různých pojmů v celé literární generaci (např. polskost kontra evropskost) a dostává se také na srovnávání literatury české a polské (Drahomír Šajtar porovnal českou a polskou antologii exilových básníků z 50. let; Leszek Engelking poezii Jana Lechoně a Ivana Blatného; Zbigniew Stala dílo Jacka Kaczmarského a Karla Kryla).

V závěru sborníku je umístěno resumé, ve kterém se krátce shrnuje historie konferencí, a poté je každému referátu věnována stručná anotace. K resumé je připojen praktický seznam autorů příspěvků se stručným představením jejich odborné práce. Zdálo by se tedy, že je sborník dobře vybaven, ovšem množství nesrovnalostí vyvolává jistou rozpačitost. Na úpravě je patrná nepečlivá redakce – objevují se zde pravopisné chyby, překlepy, častá je sazečská nejednotnost. To vše mohou být pochybení nezaviněná samotnou redakcí, ale přesto – hovoříme o sborníku bohemistů, tak by minimálně jazyková bezchybnost byla namístě. Ještě trochu více je překvapující fakt, že se v resumé zapomnělo na anotaci jednoho uveřejněného příspěvku (Witold Sadowski: Wiersz Zykmunda Ławrynowicza, poety emigracyjnego), a kupodivu zde i cosi přebývá – v seznamu je uveřejněn medailon autora Marka Śniecińského, jehož příspěvek však ve sborníku nelze najít.

Příspěvků, které si přímo všímají vztahů mezi českou a polskou literaturou, je nakonec méně, než jak by se asi dalo očekávat. Mnohem častěji se referáty zaměřují na jednu specifickou problematiku národní literatury referujícího autora. Tyto vybrané problémy mohou být obecně velmi přínosné, ale docela dobře by je mnozí z přispěvatelů mohli přednést na jiné konferenci – a to možná i s poměrně odlišným tématem – neboť jsou často vyřčeny bez ohledu na souvislosti s literaturou druhou. Nabízí se tak otázka, proč pořadatelé konference zvolili právě toto téma a zda se podařilo ho naplnit. V závěrečném resumé se k volbě tematiky říká: „…obrátila pozornost k fenoménu, který byl příznačný pro všechny státy, kde vládli komunisté…Ačkoli se to týkalo zdánlivě ve stejné míře českého i polského prostředí, přesto vzhledem k historickému vývoji a rozdílné míře ideologického nátlaku byly znatelné rozdíly v traktování české a polské emigrační literatury.“ Tyto „znatelné rozdíly“ měly nejspíš samy od sebe vyplynout ze sumy všech příspěvků. Je ovšem trochu bláhové spoléhat se na to, že když se sejde hodně různých textů, vždy se nakonec společné sdělení vyloupne. Stejně bláhové by bylo domnívat se, že z tohoto množství – navíc často méně známých – jmen, údajů i reálií si čtenář seskládá přehledný obraz obou emigračních literatur. Publikace zůstává pouze souborem různorodých textů, ve kterých si snad tu a tam někdo najde zajímavý postřeh, ovšem víc asi nic. Chybí zde ucelené pojetí hlavního tématu a také návaznost jednotlivých referátů. Téma je dost široké na to, aby se některé příspěvky mohly téměř míjet. Velmi by prospěl sjednocující vstup do celé mnohotvárné problematiky dvou pojetí emigrace a emigrační literatury v obou zemích, popř. hlubší hledání souvislostí české a polské emigrační literatury.