Na saxofon se taky neučíte sami
S americkým spisovatelem Tracym Kidderem o Vietnamu, Harvardu a kurzech psaní

Tracy Kidder se narodil v New Yorku v roce 1945. Původně se chtěl stát diplomatem, na Harvardu ale vystudoval anglickou literaturu. V letech 1971-74 navštěvoval slavnou Spisovatelskou dílnu na Iowské univerzitě. V roce 1982 obdržel za román Duše nového stroje (Soul of a New Machine) Pulitzerovu cenu. V červenci 2003 vyučoval Tracy Kidder v rámci Letního pražského semináře na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

* Vyrostl jste v 50. letech na Long Islandu. Jak na něj vzpomínáte?
Long Island byl tehdy překrásný, plný lesů a zelených luk. Když jsem ovšem vyrůstal, vše pomalu mizelo pod asfaltem a domy. Město New York se prostě během velkého stavebního boomu po 2. světové válce stěhovalo na předměstí a Long Island se stal jedním z prvních cílů. Nicméně mohu říct, že jsem prožil velice idylické dětství a o politiku jsem se vůbec nezajímal. Na to, abych si všiml McCarthyho, jsem byl příliš mladý.

* V 60. letech jste se však ocitl ve Vietnamu.
Musím přiznat, že jsem tam jel jako dobrovolník, i když ne proto, že bych byl vlastenec nebo chtěl jít do války - prostě jsem byl hloupý. Velel jsem malému oddílu mužů v tzv. armádní bezpečnostní agentuře, která se zabývala především komunikací. Jako styčný důstojník jsem se ale nikdy neúčastnil bitev.

* Jak se na tu válku díváte dnes?
Válku ve Vietnamu jsem nikdy úplně nepochopil. Byla to jakási groteskní manifestace moci - dnes kupříkladu víme, kolik v ní zahynulo Američanů, ale stále nevíme, kolik Vietnamců. Retrospektivně ji hodnotím jako sérii omylů a hroznou chybu.

* Znamená to, že se teď stavíte k americkým intervencím opatrněji?
Z Vietnamu jsem se vrátil s jedinou věcí - upřímnou nenávistí k válce. Ještě v Hemingwayově tvorbě je válka alespoň trochu romantická, ve skutečnosti je však jenom nudná, nechutná a v konečném důsledku ničivá. Každý národ musí nejprve vyčerpat všechny ostatní možnosti, než k ní přistoupí, a to jsme podle mě v Iráku rozhodně neudělali. Pro mě to bylo útočiště

* Ještě před válkou jste studoval na Harvardu. Je stále mezi americkými univerzitami číslem jedna?
Harvard je neobyčejně bohatá instituce. Má ohromné knihovny i laboratoře a působí tam spousta vynikajících vědců. Zřejmě je nejprestižnější univerzitou, i když existují také jiné - třeba Yale nebo Stanford. Pro mladého člověka má Harvard mnoho kouzel - blízkost Bostonu a v okolí spoustu dalších škol, a tedy i spoustu dívek.

* Pak jste ovšem navštěvoval slavnou Spisovatelskou dílnu na Iowské univerzitě. Když řeknete Iowa, Češi si nejspíš představí farmářský stát.
Město Iowa je ovšem univerzitní město, v němž se to hemží umělci, spisovateli, tanečníky, hudebníky a skladateli. A Iowská univerzita je, co se tvůrčího psaní týče, vynikající. Například Harvard podobný program vůbec nemá. V jistém slova smyslu jsem se na Iowské univerzitě dokonce cítil lépe - není to tak namyšlená instituce. A tamější spisovatelská dílna je opravdu slavná - vyšla z ní kupříkladu Flannery O'Connorová či John Irving.

* Jak vypadala historie tvůrčího psaní v USA?
Koncem 40. let se několik našich vyšších škol rozhodlo zaměstnat básníky a prozaiky, což bylo do té doby neslýchané. Nabídly jim jistotu, stálý plat a volné léto. A proto byly schopny přitáhnout velice zajímavé osobnosti - zejména básníky, kteří by se ve Spojených státech nikdy neuživili pouze psaním poezie.

* Co může taková spisovatelská dílna účastníkům nabídnout?
Podle mého názoru všichni spisovatelé včetně Kafky procházeli jakýmsi učednickým obdobím. Vždycky nejprve stojíme na ramenou jiných lidí a v dílně tvůrčího psaní se vyučují techniky, které by každý spisovatel měl znát. Naučíte-li se řemeslu předcházejících generací, ušetříte tím spoustu času a neopakujete dřívější chyby a omyly. Klíčové je tu slovo dílna. Naznačuje, že se pracuje s materiálem a něco se buduje - kupříkladu povídka. Své dílo pak každý student dá přečíst spolužákům a úkolem vyučujícího je vést a moderovat diskusi. Obvykle je stimulující, avšak občas i brutální.

* A co vám osobně spisovatelská dílna dala?
Nebyly to ani tak jednotlivé kurzy a instrukce - spíš fakt, že mi bylo poskytnuto útočiště, až jakási svatyně, kde jsem se mohl opravdu soustředit na psaní. Chtěl jsem zjistit, v čem bych mohl vyniknout. V mém případě, jak se později ukázalo, to byl žánr na pomezí literatury faktu a beletrie. A klíčovou roli sehráli moji spolužáci, kteří mi pomohli nasadit laťku. S některými udržuju styky dodnes, posílám jim všechny svoje rukopisy a těším se na jejich komentáře.

* Z pohledu mnoha Evropanů vypadá myšlenka výuky tvůrčího psaní stále trochu naivně.
Samozřejmě že existuje celý myšlenkový proud, který tvrdí, že tyto školy jsou směšné. Není to ale tak jednoduché - pokud se kupříkladu chcete naučit hrát na saxofon, taky si napřed zaplatíte nějaké lekce. Což ovšem vůbec nutně neznamená, že se z vás tak stane výborný saxofonista.

* Nyní jste na druhé straně pomyslné barikády a sám tvůrčí psaní učíte. Na co se zaměřujete?
V prvé řadě usiluji o to, aby se moji studenti porozhlédli kolem sebe a nacházeli tam příběhy - sám totiž vím, že v pubertě jsou všichni příliš zahledění do vlastních rozháraných niter. Za druhé jim chci při psaní ukázat, že existují různé způsoby myšlení, do nichž by měli proniknout. A za třetí si přeji, aby se jim psaní stalo jedním ze způsobů, jak si budovat identitu.

Hana Ulmanová, Respekt, 21.07.2003