Italští básníci o moři, létě a písku
rozloučení s létem po italsku

ukázka beletrie zahraniční

Překlad výboru básní.

Cesare Pavese

Být otcem
Osamělý muž u zbytečného moře,
čekaje na večer, čekaje na ráno.
Děti si sem chodí hrát, ale tento muž by chtěl
sám mít dítě a vidět ho při hře.
Veliká oblaka stavějí nad hladinou palác,
jenž se denně hroutí a povstává a
barví děti ve tváři. Bude tu vždy, moře.

Ráno zraňuje. Na této vlhké pláži
se sune slunce, chytá se sítí a kamenů.
Muž vychází na to zkalené slunce a kráčí
podél moře. Jeho zrak nespočine na vlhkých pěnách,
běžících ke břehu, kde nedojdou klidu.
V tuto chvíli děti ještě pospávají
v teplu lůžka. V tuto chvíli pospává
na lůžku žena, jež by se oddala lásce,
nebýt sama. Pomalu se muž svléká,
je nahý jako ta nepřítomná žena a vstupuje do moře.

Pak v noci, když moře zmizí, je slyšet
velké prázdno rozprostřené pod hvězdami. Děti
v červených domech upadají do spánku
a některé pláčou. Muž, znavený čekáním,
pozvedá oči ke hvězdám beze sluchu.
V tuto chvíli některé ženy svlékají děcka
a dávají je spát. Některé jsou v loži
přivinuté k mužům. Temným oknem
přichází chraptivé supění a nikdo mu nenaslouchá,
jen muž, co ví, jak omrzet může moře.

Ze sbírky Pracovat unavuje (Lavorare stanca), 1936

 

Sandro Penna

Moře je jedna modř
Moře je jedna modř.
Moře je jeden klid.
Srdce téměř zakřičí
radostí. A je jeden klid.

Ze sbírky Básně (Poesie), 1939

 

“Nechej mě jít, jestli se rozednívá”
“Nechej mě jít, jestli se rozednívá”.
A já jsem osaměl mezi prázdnými
kabinkami v nekonečném sledu podél moře.
Mezi anonymními a němými kostkami jsem
i já hledal útočiště? Moře, jasné
moře mnou nepohnulo svou září? Zbývá
jen melancholie?
Znavený úsvit mě vrátil zpět.

Ze sbírky Kříž a rozkoš (Croce e delizia), 1958

 

Luciano Erba

Země a moře
Škuner, vznešené plavidlo, hbitý
zázrak! Kdyby tak srdce
umělo plachtit jak to umí on
mezi azurovými ostrovy!

Ale vrátím se do domu nad zátokou,
okolo šesté, když paní Lenormantová
vystrčí lenošku na terasu
a pustí se do vyšívání
pokrývky na oltář.

Modravé plavby, letní dny,
večery za závěsem s velkými oky,
jak za sítí! Slepence lastur a lodě
v láhvi na komodě
a ke čtení Giordano Bruno
ve křesle z rákosu, nominatim
“De la Causa Principio e Uno”.

Ze sbírky Menší zlo (Il male minore), 1960

 

Mario Luzi

Po moři
V nejvyšším bodě,
kde věda je zapomněním všeho vědění
a jistotou, říkají mi,
nezvratnou jistotou přišedší mi vstříc,

nebo v čase visícím na niti, která
navrací do dětství,

mezi snem a bděním, nevinností a vinou,
kde je a není naše dílo chtěné a vyvolené.

“Tam je spása mysli”, říká hlas,
s nímž se svářím celé roky,
hlas, který teď patří siréně.

Plavíme se mezi Sardinií a Korsikou.
Zvedají se vlny
a nakloněná loď se odchyluje z kurzu.
Posádka dřímá. Ale dva
bdí v polosvětle můstku.
Srpen je pryč. Počasí se kazí.
Je živá noc.
Však živější této noci,
živá tak, že mi stahuje hrdlo,
je němá důvěrnost
odpočívajících,
jimž bezpečí dávají cizí ruce,
a těch, co si hledí kormidla a výpočtů,

zatímco modlitby se zvedají za lidi na moři
z tmavého místa na pobřeží, zatímco přicházejí
ze směru od Rhôny poryvy větru.

Ze sbírky Na neviditelných základech (Su fondamenti invisibili), 1971

 

Nico Orengo

Loď
Nemotorně pluje po horizontu
podobná staré hračce
z plechu. Celý den se pachtí,
a když propluje, beze spěchu,
ten den cosi ztratí.

Míč
Celé léto,
kopance a políčky,
léto celičké
chvíli ve vodě,
chvíli na pláži,
pak nechaný náhodě,
když se domů vyráží,
zůstane
bez rozloučení.

Lopatka
V hloubi písku
je pohřebiště lopatek,
červené, modré, zelené,
od června do září ztracené,
po všechny roky, kam paměť
sahá.

Krém na opalování
Nelibě zavání
krém na opalování
a k tomu smažená ryba,
žaludek se zbláznit může.
Jinak ten pach nedostaneš
z kůže, než na konci sezóny,
když tě na kost zmáčí liják.

Písek 
Nikdy se neztratí
písek nabraný v létě.
Vykoukne v důlku na polštáři,
v školní brašně se mu daří,
v kapse skáče o sto šest,
celý rok to musíš snést,
až do dne,
kdy tě napadne
vyrazit zase k moři.

Plavky
Daleko od vody,
smutný hadřík,
změklá lastura.

Letní kino 
Blik! Je to pošesté,
co dávají Titanik.
To máš ale kliku!
Budeš holt úpět na železné
židli a zírat tupě
na tu vodnatou romantiku.

Lastura
Zrníčko moře
má na dně
lastura.
Nevypadne po zatřepání,
na slunci neztratí vláhu.
Záhada svěřená k probádání
ve městě kleštím a šroubováku.

Lehátko
Modré, bílé, s proužky,
pluje na hladině písku
jak ostrov, který
máš-li chuť, odletí do dálky a
hýčká si ospalost, zapomnění,
touhu po slunci.

Hotel
Pokoj je tentýž,
stále je tu palma, co
plácá do balkónu. Trochu
zvětšili jídelnu a už tu
nepracuje Pinuccia. Vůně
těstovin s omáčkou stoupá
po schodech s hlasem televizoru.
Ale u vchodu je nový
automat na nápoje.

Hvězdice
Chudák hvězdice, už je v pánu,
ulovená hned po ránu,
teď na betonu vybledá,
zatímco zavírají
areál.

Ze sbírky Pláž, lehátko a vedro (Spiaggia, sdraio e solleone), 2000.

 

Básně vybral a přeložil Jiří Špička. V českém překladu vycházejí poprvé.
Pod titulem Když paní Lenormantová vystrčí lenošku na terasu otiskly Literární noviny, 36/2003, str. 14.

 

© Jiří Špička

Diskuse

Vložil: Jiří Špička, 26.10.2004 20:00
Italští básníci o moři, létě a písku: rozloučení s létem po italsku
Iloně: jméno překladatele je uvedeno na konci příspěvku a údaje o něm jsou v oddílu iliteratury věnovaném jednotlivým redaktorům. (Předkladatel děkuje za pochvalu)
Vložil: Ilona Kačorová, 19.10.2004 16:35
Italští básníci o moři, létě a písku: rozloučení s létem po italsku
Velmi zdařilý výběr z italské moderní poezie. Ráda bycch si přečetla údaje o překladatalích. Děkuji. ilka
Vložil: dady, 05.09.2003 14:04
Italští básníci o moři, létě a písku: rozloučení s létem po italsku
hezke, nostalgicke, smutne. leto je pryc -
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4048x

Inzerce
Inzerce