Andahazi Federico: Vlámské tajemství

Andahazi Federico
Vlámské tajemství

ukázka historický román

Nad Florencií leželo červené příšeří. Od Forte da Basso až k Belvederu, od Porta al Prato až k Romaně. Kupolí červených mraků, již jakoby podpíraly pevné hradby obklopující město, prosvítalo jitro nového dne...

Federico Andahazi: Vlámské tajemství. Přeložila Marie Jungmannová. Odeon, Praha 2003, 192 stran

1. kapitola:  
ČERVENÁ RUMĚLKA

I
Nad Florencií leželo červené příšeří. Od Forte da Basso až k Belvederu, od Porta al Prato až k Romaně. Kupolí červených mraků, již jakoby podpíraly pevné hradby obklopující město, prosvítalo jitro nového dne. Všechno bylo červené pod vitráží karmínové mlhy, podobající se rozetě kostela Santa María del Fiore. Maso rozpůlených jehňat, která byla vystavena na trhu, i jazyky vyhladovělých psů, lízajících loužičky krve pod visícími dobytčaty; tašky na Ponte Vecchio i holé cihly na Ponte alle Grazie; sevřená hrdla pouličních prodavačů i ztuhlé nosy chodců, všechno bylo rudé, rudější než přirozená červeň.

Ještě dále, na břehu Arna směrem k Via della Fonderia, stoupalo skromné procesí a brodilo se mezi suchými listy nejodlehlejšího kouta starého hřbitova. Daleko od honosných mauzoleí na opačné straně jehličnatého háje, oddělujícího hrobky patricijů od prosté planiny poseté neduživými kříži a pokřivenými náhrobními kameny, tři muži, ohnutí spíše zármutkem než nepatrnou vahou rozviklané rakve, kterou nesli, postupovali pomalu k hrobníky nedávno vykopanému hrobu. Průvod vedl a sám nesl přední konec rakve mistr Francesco Monterga, snad nejproslulejší z malířů, kteří využívali nepříliš štědrého mecenášství vévody z Volterry. Za ním, každý na jedné straně, těžce kráčeli jeho vlastní žáci, Giovanni Dinunzio a Hubert van der Hans. A na konci průvod uzavírali s prsty zkříženými na prsou dva duchovní, abbé Tomasso Verani a převor Severo Setimio.

Mrtvý byl Pietro della Chiesa, nejmladší učedník mistra Montergy. Vzhledem k tomu, že zesnulý neměl rodinu, skromné výdaje za pohřeb uhradila Compagnia della Misericordia. Ve skutečnosti, jak o tom svědčilo jeho příjmení, Della Chiesa, jej zanechali v náručí církve, když jej několik dní po narození opustili u dveří kostela Santa María Novella. Tomasso Verani, kněz, který našel malé tělíčko promodralé zimou a nemocné a poskytl mu první svátost, byl tentýž, který mu teď, šestnáct let poté, krátkým a jednotvárným mumláním předpovídal rychlý přesun do nebeského království.

Rakev byla zhotovena z topolového dřeva a spárami už unikal odporný zápach již pokročilého rozkladu. Proto druhý duchovní panovačným pohledem vyzval kněze, aby si ušetřil nadbytečné pasáže modlitby. Odbyla se jako svižná formalita, zakončená předčasným „amen“. Hned poté převor Severo Setimio nařídil hrobníkům, aby dokončili práci. Soudě podle výrazu, dalo by se říci, že Francesco Monterga je hluboce zarmoucen a zdráhá se uvěřit otřesnému divadlu, které mu nabízela rázná lhostejnost hrobařů.

 

Pět dní po náhlém a nečekaném zmizení Pietra della Chiesa byla za hradbami objevena jeho mrtvola v hromadě dříví nedaleko osady, kde sídlili venkované z Castello Corsini. Vypadal jako socha Adonise, která byla násilím svržena z piedestalu. Byl zcela nahý, ztuhlý a ležel obličejem dolů. Bílá kůže, napjatá a posetá podlitinami, jej připodobňovala mramoru. Za života byl mladíkem nevšedního půvabu a teď mu jeho ztuhlé ostatky propůjčovaly hrůznou krásu, zdůrazněnou napětím štíhlých svalů. Zuby se zaryly do země a zakously se do vlhké hroudy, paže měl rozepjaté a pěsti zaťaté na obranu, nebo možná v rezignaci. Dolní čelist byla ponořena v blátě z jeho vlastní krve a jedno koleno mu zůstalo skrčené pod břichem.

Příčinou smrti byla krátká rána bodnou zbraní, která mu přeťala krk od ohryzku ke krční žíle. Kůže z tváře byla stažena až na kost. Mistra Montergu stálo velké úsilí, když měl v nafouklé mrtvole rozeznat tělo svého žáka, ale ať se jakkoli bránil pomyšlení, že tato tělesná schránka patří Pietrovi della Chiesa, důkazy byly nezvratné. Francesco Monterga jej znal lépe než kdokoli jiný. Jako by proti své vůli nakonec připustil, že skutečně malá jizva na pravém rameni, podlouhlá skvrna na zádech a dvojité mateřské znaménko na levém stehně nepochybně odpovídají zvláštním znamením jeho vroucně milovaného žáka. Veškeré pochybnosti rozptýlil nález šatů roztroušených v nedalekém lese.

Pozůstatky byly v tak pokročilém rozkladu, že ani nebylo možné bdít noc před pohřbem u otevřené rakve. Nejen z důvodu odporného zápachu, který vydávalo tělo, ale také proto, že posmrtné ztuhnutí bylo tak silné, že mu museli zlámat zatvrzele rozepjaté paže, aby ho mohli uložit do rakve.

Mistr Monterga s pohledem ztraceným v neurčitém bodě, vzdálenějším než dno jámy, vzpomínal na den, kdy poznal toho, jenž se stal jeho nejoddanějším žákem.

Překlad © Marie Jungmannová
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1909x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce