Naděžda Teffi

Nejzajímavější ruská prozaička první poloviny dvacátého století Naděžda Teffi (1872-1952) pocházela z vysoce kulturní smíšené rusko-francouzské rodiny petrohradského profesora kriminalistiky A. Lochvického. Byla prostřední ze dvou sester, které měly od dětství literární ambice. Se souhlasem mladších zahájila svou básnickou kariéru nejstarší Marie pod secesně upraveným jménem Mira Lochvická. Předčasná smrt nové petrohradské Sapfó v roce 1905 uvolnila cestu Naděždě, která se rozhodla pro tajemný pseudonym N. Teffi a jako proslulá mystifikátorka později opředla své literární jméno nejrůznějšími pověstmi – včetně legend o původu svého pseudonymu.

Ve stopách sestřiných začala ozvukovou modernistickou poezií, ale brzy si začala nacházet svůj vlasní styl. Mnohé secesně stylizované nebo intimně sebevýrazové melodické verše se proměňovaly v romance, které sama zpívávala v úzkém přátelském kruhu s kytarou. Některé vešly do repertoáru slavného ruského romanciéra A. Vertinského.
Už v prvních sbírkách (Sem ogněj, 1910; Passiflora, 1923; Šamram. Pesni Vostoka, 1923) jako by N. Teffi mimoděk prozradila důvody, které ji nutily psát verše po celý život. Řečeno parafrází jejích vlastních veršů, lyrika byla jazykem jejích nocí a humor mluvou denního jasu. V jejím přiznání „Zvenit i plačet zvjozdnaja toska/ v moich slovach o solnce i o ščasťje“ jako by zaznívaly ozvěny Sologubovy rozlomenosti denních a nočních snů, které nejsou, jak ještě uvidíme, jejich jedinými souzvučnými tóninami.
Jméno Teffi se objevovalo v časopisech Birževyje vedomosti, Reč, Krasnyj smech a roku 1905 dokonce v orgánu legálních marxistů Novaja žizň, kde se mladičká humoristka potkala nejen s Gorkým, marxistickým kritikem Vorovským, ale i s Lunačarským a Leninem. Její „drobnůstky“ četla i druhá strana polarizované politické scény – Mikuláš II. i Rasputin, Kerenskij i bolševická feministka Kollontajová… Byla jedinou ze spisovatelské obce, kdo byl požádán o příspěvek do reprezentačního sborníku připravovaného k 300. výročí panující dynastie. Byla velice oblíbenou autorkou předrevolučních let a udržela si nejen svou popularitu, ale i úroveň po další tři dlouhá desetiletí.
V rukách N. Teffi, celoživotní obdivovatelky Čechovových a Maupassantových próz, se humoristická mikropovídka stala literárních skvostem. Nikdy se nepřizpůsobovala vkusu publika, ale svým kultivovaným stylem a jemností výrazových prostředků povyšovala utilitární žánr časopisecké fejetosnistiky a čtiva, tíhnoucí tu a tam k bulváru, do velké literatury. Její prostředky byly mnohem jemnější a vytříbenější než postupy ostatních satirikonců – měla naprosto spolehlivý smysl pro jazyk a jazykovou hru (vzpomeňme jen povídek pohrávajících si se zkratkami, novotvary, politickým žargonem) i pro absurdnost životních situací (připomeňme jen takový skvost jako povídka o advokátovi, který svými plamennými revolučními tirádami vyřeční nevinnému trest smrti). N. Teffi nejednou ohledávala nové prostory černého humoru.
Poté, co v roce 1910 vyšly dva svazky jejích humoristických povídek, znovu a znovu vřazovaných do tenčích výborů, objevil se sled dalších knih, které měly (a v humoru je to obzlášť těžké) vzestupnou literární úroveň – I stalo tak (1912), Karusel (1913), Vosem miniatjur (1913), Dym bez ogňa (1914), Miniatjury i monologi (1915), Žiťjo-byťjo (1916) a nejlepší sobor Něživoj zver (1916). Stále výrazněji se profilovaly na pozadí tradičních humoristických námětů určité námětové oblasti, které zůstaly autorčinou doménou.
S Naděždou Teffi vstupuje do ruské humoristiky navenek nenápadný, ale silný ženský živel. Nikoli v té feministicky křiklavé, emancipační, sufražetkové podobě, ale v nevtíravé ženské něze, produševňující její prózy, a v typech jejích ženských hrdinek, tu obdařených půvabem, šarmem a neomylnou intuicí, tu zakřiknutých, zasněných, celý život na cosi čekajících... Ženská je její láska k malým věcem a mladému životu – především k dětem. Současníci nejednou mluvili o zázračném uchování dětského vnímání světa, dětských snů a dětské hravosti, prostupující jejími prózami. To je také druhý styčný bod mezi N. Teffi a F. Sologubem – ona potřebasnění a zázemí „někde jinde“, kam se mysl může utéci před banalitou nebo tíží života, a láska k dětem, k tomu dětskému věku nezávazné hry, ještě nedotčenému přízemností praktických zájmů dospělého světa. Z těchto východisek započala cesta humoristky N. Teffi k tvůrkyni psychologicky pronikavých a jemných miniatur čechovovovského typu, do nichž v předlouhých letech emigračních pronikne, jak ještě uvidíme, z básnířčiny poezie tesknější proud moudrého smutku.
Z jedné autorčiny povídky (Na skale Gergensinskoj, 1919) stojí za to připomenout jedno místo, které objasní mnohem lépe než všechny složité komentáře důvody, proč lidé jako ona opouštěli v letech občanské války svou vlast. A připomene-li čímsi rané fragmenty M. Bulgakova, především jeho Krvavou korunu, nejde o podobnost čistě náhodnou. Naděžda Tefi popsala vzpomínku na stružku krve stékající od vrat komisařství přes chodník, která bránila pokračovat v cestě těm, kdo ji nedovedou překročit. Těm nezbývá než otočit se a běžet pryč. Na rozdíl od M. Bulgakova, který o tomtéž přemýšlel cestou na Kavkaz, se k tomu Teffi rázně odhodlala už v roce 1919.

© Miluše Zadražilová
z knihy Miluše Zadražilové Ruská literatura 19. a 20. století. Univerzita Karlova, Praha 1995, s. 161-162
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky