Sîrbu, Ion D.
Sbohem, Evropo! 1

ukázka beletrie zahraniční

Autor v románu leptá svým trpkým humorem vše, co oficiální ideologie činila posvátným a nedotknutelným...

Ion D. Sîrbu: Sbohem, Evropo! (Adio, Europa!, román dokončený 1985, knižně 1992-1993)

Poznámka:
Když 17. září 1989 v oltenské Craiově Ion D. Sîrbu podlehl vleklé chorobě, jen hrstka přátel a zasvěcenců z literárního světa věděla, že těžiště jeho tvorby je v nevydaných rukopisech, dílem cenzurou odmítnutých - jako v případě románu Vlk a katedrála (Lupul şi catedrala, knižně až 1995), který si na úřadě poležel celé čtyři roky -, dílem z bezpečnostních důvodů vůbec nenabídnutých. Zcela výjimečné místo mezi nimi měl dvoudílný román Sbohem, Evropo! (Adio, Europa!, dokončený 1985, knižně 1992-1993), odkud je i naše ukázka a podle něhož teď rumunská televize natáčí seriál. Autor v něm leptá svým trpkým humorem vše, co oficiální ideologie činila posvátným a nedotknutelným. Aby zdůraznil ráz doby i genius loci, Sîrbu hojně pracuje s podobenstvími a hledá paralely v minulosti. Craiova se tak mění v Isarlyk (prototyp balkánského města z hermetické poezie Iona Barba, 1895-1961), měštští a straničtí činitelé mají tituly vypůjčené z historické turecké státní správy a v hovoru běžně užívají jednoduchého perfekta, slovesného času aktivně užívaného pouze v Oltenii, odkud pocházela většina nomenklaturních pracovníků včetně Nicolae Ceauşesca atd. Současná rumunská kritika staví román na roveň Bulgakovova Mistra a Markétky.
J. N.

 

Kapitola první

V níž bude čtenář podle klasických pravidel uveden (zadními vrátky) do démonologického životopisu hlavního hrdiny. Seznámí se i s jeho ostrovtipnou manželkou Olympií a - podle dobrých tradic nejnovějších a nejpokročilejších turkokracií na světě - bude tento podivný pár doprovázet při rituální návštěvě u Kmotra ochranitele. Načež druhého dne na ústředním náměstí krásného města Isarlyku zazní co předzvěst netušených překvapení a trampot blbý a osudový smích.

Na samém začátku musím co nejkategoričtěji prohlásit, že v démony nevěřím. Nevěřím ani v anděly, ani ve svaté, ani v zázraky - Pánbůh mě ráčil jakéhokoli mystického poblouznění uvarovat. Jsem seriózní muž s oběma nohama (a hlavou) na pevné zemi, žiju jak se dá, někdy materialisticky, jindy jen dialekticky, v mírovém, vzájemně výhodném soužití jak s Hmotou, tak především se soudruhy, kteří této hmotě pomáhají dialekticky se rozvíjet, přeměňovat, stávat se - jak správně říkal Karel Marx - vědomím. S jistým ostychem a politováním přiznávám, že v dobách svého genopoliského mládí jsem coby neženatý ztřeštěnec (s neodolatelnými sklony k oportunisticko-idealistickým zhůvěřilostem a výstřelkům) spáchal filosofickou disertaci, již jsem se středověkou ironií nazval: O pohlaví čertů aneb úvahy o androgynní povaze Zla ve světě. Též jsem ji otiskl v jedné avantgardní revui a teprve později jsem si uvědomil, jak byla pochybená a zvrácená. (Tím myslím časopis, nikoli svou studii.) Jediným výsledkem toho naivního a směšného eseje bylo, že mi otec Augustin, náš fakultní zpovědník, odmítl dát rozhřešení („apage, apage!“ křičel na mě od oltáře, kde sloužil mši) a profesor etiky, u něhož jsem měl skládat jednu důležitou zkoušku, mě s úšklebkem mumie odložil na podzim, řka: „Pane kolego, vy si pletete zlo s peklem a peklo s bordelem. Doufám, že dvojpohlavní čert, který vás má teď ve své moci, vám do příštího zkouškového období vyjde nosem nebo zadkem ven.“ O tempora, veškeré tyto děsivé události už patří mlhavé minulosti: neuvádím je ani v těch nejupřímnějších životopisech; co by to mělo za smysl, vyvolávat duchy mrtvých? Od té doby - jak dobře vědí všichni ti, kdo o mně mají vědět všechno - jsem úspěšně přečkal deset přísných prověrek, pět (soudružsky vřelých) převýchov, čtyři přeškolení a nevím už kolik reorganizací. Musel bych být přinejmenším padlý na hlavu, kdybych měl i nadále sebemenší sklon k pověrám, magii či - hrůza pomyslet! - ...k démonologii. To ovšem neznamená, že občas nepošlu někoho k čertu, že neužívám lidových rčení, jimiž si za pomoci jistých protokřesťanských metafor vybíjím traumatické psychosociální napětí. Kletba - to už není tajemstvím pro žádného seriózního badatele - je formou primitivního ateistického pobožnůstkářství. Připustíme-li, že „čert“ je negací nebe, dobra a božství, pak ipso facto musí být považován za nejprostší, nejstarší a nejlidovější výraz protináboženskosti a amorálnosti. Při sčítání běžných kleteb užívaných v továrnách, závodech a hlavně na našich rolích bylo zjištěno, jak bohatý je ďábelský slovník. Bohatý na odkazy (k, s), výzvy, vymezující upřesnění, ba i na agitaci. Mezi okamžikem, kdy teoreticky vzniká nějaký čin (nebo činnost), a fází, kdy následuje jeho takzvané praktické provedení (řekl bych mezi primus movens a ultima ratio), dochází k složitému, rafinovanému, pracnému uvolňování výrazů zoufalství a hněvu, jež od dělného lidu vyžaduje nejvyšší míru pohanské představivosti. Vedle našich draze milovaných matek (jež slouží k náležitým odkazům kvůli místům, kudy jsme přišli na svět) je čert tou nejlevnější a nejběžnější surovinou, již náš apokryfní nadávkový průmysl využívá. Tímto způsobem i peklo nepřímo přispívá k včasnějšímu završení budovatelského díla. Teologické a politické kruhy v Genopoli tenkrát ani tak nepohoršila má ironická narážka na dotěrnou představu spjatou s pohlavím andělů a model, jako spíše troufalost, s níž jsem si dovolil - mezi řádky, nepřímo a jen tak mimochodem - připomenout (přímo na adresu starosty a radnice), že... cituji zpaměti: „Ďábel jakožto summa veškerého zla ve světě má v každém případě metafyzický monopol na jednu obrovskou, jedinečnou, skvělou morální kvalitu: nedá si pochlebovat, je zcela imunní vůči každé chvále: v tomto ohledu jsme ho z hlediska zdravého rozumu nuceni stavět nad anděly, svaté i archanděly, tvořící v rajské byrokracii mocenskou hierarchii...“ (Konec citátu.)

Ustavičně předbíhám a odbíhám od tématu jen proto, abych dokázal, že v mém případě nemůže být ani řeč o nějakém přežitku, slabosti či - aby mi jazyk zdřevěněl! - čert ví o jakém zpátečnickém neřádstvu. Po tom všem, co jsem prožil a vytrpěl, když mi vzali katedru, by to znamenalo, že jsem nejen nezodpovědný pitomec (který si jednou provždy zkomplikoval svůj zjednodušený život), ale že bych i mohl mimovolně způsobit velkou újmu těm několika málo ochráncům, kteří mi buď ze soucitu, anebo z vypočítavosti pomohli vybřednout z nouze a najít uplatnění v nikdy neutuchajícím pracovním procesu. Má žena Olympie, která je spřízněna přímo se členy Tutilova klanu, je nadána zvláštní praktickou inteligencí (byzantskou formou, avšak dokonale socialistickou obsahem) a ráno co ráno mi neochvějně opakuje pár lokálpatriotických rčení, jež tvoří její morální a politické věno: „Nezapomínej,“ říká a hrozí mi přitom prstem i pohledem, skrytým za mnoha dioptriemi, „že kariéra znamená nejkratší cestu mezi dvěma citáty“, „čert nestaví kostely“, „dej na mě pozor, Pane, ať si dám pozor na jazyk“, „když hada bolí hlava, přihlásí se o slovo“, „jen s prázdným džbánem se chodí pro vodu“, „kdo se směje naposled, půjde první k lopatě“... a další eiusdem farinae úsloví spjatá s jejím navýsost zdravým původem. Dostalo se mi od ní velké školy, seděl jsem poslušně v lavici, v žádném kostele jsem nehvízdal, jednou provždy jsem se přestal pokoušet dělat cokoli proti větru: jako ten vrabčák z bajky (zobání, teploučko, protože, protože... atd.), radoval jsem se z demokratického svitu slunce, z toho, jakou závratnou rychlostí se blíží penze, ze slastného a tajemného kouzla zapomnění a náměsíčného štěstí onoho carpe diem, za něž se po mně žádalo jen trochu humoru a stejně tolik drobné, nevinné každodenní zbabělosti. Jak si mám potom vysvětlit svůj nešťastný výstup před ústřední vývěskovou tabulí města Isarlyku? Kdo mě to připravil o rozum, kdo si osedlal mou inteligenci, kdo mě ponoukl k tomu, abych se hlasitě zasmál zrovna tam, kde jsem neměl, a před svědky, kterým by stačil i jediný můj ironický úsměv? Kdo?

Čert, panstvo, čert, který nikdy nespí, který mi to byl dlužen, který se bojí kříže: univerzitní čert v mé duši, jenž na mě bude mít pifku ještě z dob, kdy jsem mu zkoumal pohlaví a dělal si šprťouchlata z jeho neblahé všestrannosti: jen on mě mohl vytrhnout z posvátné anonymní nevinnosti, uvrhnout přímo do dialektického chřtánu neobyčejně antagonistických protikladů a uvolnit tak celý řetězec skutků a úmyslů (skrytých úmyslů), které teď, jak praví moje žena, už ani Pánbůh nebeský nedokáže odčinit.

Co se vlastně stalo?

Jak všichni dobře vědí, díky strýčkovi mé ženy, soudruhu Tutilovi Druhému (v současné době vede katedru agitace na čerstvě založené fakultě hospodářské futurologie), jsem dokázal skoncovat se svou hanebnou minulostí a s pomocí Kádrů a Orgánů začít v tohle starém, a přitom věčně novém městě nový život. Velký Tutila - mazaný všemi mastmi a ještě něčím navíc - se především uvolil jít nám za svědka, když jsem si bral svou předobrou, šlechetnou Olympii (která, smolařka jako já, mě už pětatřicet let věrně očekávala na nepřehledné křižovatce soudobých Dějin): pak si zvolil taktiku a připravil živnou půdu, načež mě dokázal jmenovat (na základě konkurzu) na bezvýznamné, leč pohodlné místo „inspektora přes pravopis“ při Spojených pekárnách a lihovarech. Zodpovídal jsem za viněty, za výlohy, za hesla: upravoval jsem text výkazů a rozvah pro generální ředitelství a vymýšlel si statistiky. Pro někdejšího profesora kritické ontologie nemělo ani okolní prostředí bůhvíjaké kouzlo (oba mí kolegové z úřadu si teprve teď dodělávali večerní školu a noční doktorát), naproti tomu město, ohó, město bylo na náročný smutek a zatrpklost v mé hašteřivé a svárlivé duši pravý balzám. Západy slunce (patří k turistickému kouzlu starého Isarlyku) tu bývají až bolestně krásné, lidé jakbysmet: zvláště když jejich hvězda zapadá, přebírají na sebe něco z onoho fantastického nebe, které dokáže během hodiny projít všemi povolenými odstíny rudé. Všechno mi hic et nunc připadalo nové a neotřelé: kypivá fantazie lidí, jejich nevyčerpatelná schopnost zároveň snít a bdít, věřit a pochybovat, hodně toho namluvit a ještě více zamlčet, pojímat čas jako řeku, jíž proplouváme bez paměti, bez politování, a upíráme zrak jen k tomu, co je v životě nejpodstatnější: k titulům, prebendám, známostem, vyznamenáním, ziskům (dovoleným i nedovoleným), k tomu, abychom se mohli povalovat a neporušovat přitom zákon, krást, a mít přitom všechny papíry v pořádku... Všechny tyto byzantské krajinné i charakterové divy mě naplňovaly úžasem a nadšením: všechno tu bylo tak nové - noví lidé, elán, noviny, fotbalové mužstvo, univerzita, divadlo i blázinec, vše bylo jako ze škatulky, ze všeho dýchalo neutuchající veselí a mladost. I dějinná minulost (plná hrdinů a postínaných mučedníků) nabývala ve frenetické a optimistické záplavě poslední vlny obnov a přestaveb nové podoby. Mluvilo se překotně, myslelo v rychlosti: vše začínalo, nic nekončilo, s plány jsme byli už daleko v příštím tisíciletí, se skutečným stavem jsme se fikaně udržovali v jakémsi nahodilém středověku - na tom nesejde, mně (mně, někdejšímu postkantovskému logikovi) připadal zázračný ten dialektický smír veškerých protikladů na úrovni podvědomí, smír mezi slovy a činy, mezi skutečností a chvástáním, mezi luzným snem a jeho materiální základnou. Tady nikoho kvůli budoucnosti hlava nebolela, nikdo neměl kvůli nějaké ničemnosti výčitky, civilizační a kulturní hodnoty, vypůjčené (ne osvojené) z oportunismu a napodobivosti, byly tak dobře zaobaleny ve zdáních a citátech, že se všichni mohli považovat za inteligentní a po čertech mazané šikuly. Příval něhy a slastné netečnosti skrápěl vše poezií a vlastenectvím. Mnohokrát večer, stoje ve frontě na deník Sport (jedinou dobře a zasvěceně psanou literaturu), jsem šibalskou ironií osudu začínal chápat, že právě tady, Pánubohu a Evropě za zády, mi bylo dáno najít onen kout moudrosti a stoicismu, po jakém jsem marně toužil v letech učeně promrhávaných po genopoliských knihovnách. Tělo i mysl mi pomalu jako vlhkostí počaly proradně a vtipně nasakovat duchem onoho „mouchy, vemte si mě“, „mám to na háku“ či „to se může stát jen u nás“. Naučil jsem se louskat slunečnicová semínka, mluvit a uplivovat si v nářečí, dokonce jsem pomýšlel ukrást žárovku, která nám v práci ozařovala turecké tout-à-l’égout (ne že bych ji potřeboval, ale abych se přizpůsobil lidem, době i časům). Pět let uplynulo jako v bezesném anestezickém spánku (mezitím jsem se otevřeně zamiloval do své vlastní manželky), beze vší námahy jsem dokázal zapomenout nejen všechny cizí jazyky, které jsem snobsky pěstoval v dobách své domýšlivé mladosti, ale dospěl jsem tak daleko, že jsem pohlížel s nevolí a hnusem ba i na knihy - marnost nad marnost -, které jsem za svého předchozího života vydal. V jalových spekulacích těch studií nenalezl jsem jedinou odpověď, jediné řešení alespoň trochu platné pro obrovské, skřípavé, ostudné problémy lidstva, a hle, zde, mezi praženými tykvovými semínky a buranstvem, mezi nevěreckým popem a poctivým vykukem jsem objevil skryté kouzlo nevměšování, nebeského ducha netečnosti, mrzkou výhodu onoho „ale di“, „zaplaťpánbů“ či „idz do rici“, vyslovovaného buď fanariotsky, jako na terase bojarské tvrze, anebo po cikánsku, jako z komediantského vozu.

Všechno to začalo předchozího večera. Ve zdraví jsem přečkal dlouhatánskou schůzi Lihovarů (třesky plesky - ale na naše oddělení se mohly snést i hromy blesky). Olympia mě neklidně očekávala v předsíni naší garsonky samý úsměv a roztomilost. Sevřelo se mi srdce: podobné manželské předehry při její povaze, kdy všechno vypadalo jako divadlo a předem plánovaná režie, zpravidla ohlašovaly bůhvíjakou inovaci či revoluční zvrat v mém rezignovaně poklidném životě škrabáka z donucení.

„Miláčku,“ začala medově, „dnes večer půjdeme na návštěvu ke Kmotrovi! Neškleb se: sehnala jsem demižon kulackého vína, silného červeného domáda, v koupelně můžeš vidět krocana, kvůli kterému jsem hodinu smlouvala s jednou cikánkou. Kmotr... nás čeká!“

Ze své hrudi poraženého jsem vyrazil válečný pokřik a zvedl své obě levé ruce k nebi plnému přestavbových bohů. Mohu se stavět jako ten nejpoddajnější a nejbačkorovitější manžílek na světě, mohu na dvoře vyklepat náš jediný koberec s indicko-perskými motivy před očima celé ráje - ale vůči slovu „Kmotr“, vůči právnímu pojmu „kmotr“ (který v isarlyckém zvyklostním právu zaujímá vyšší a složitější postavení než pater familias ve starém právu římském) jsem byl - patrně kvůli letům stráveným hloupě nepotřebným louskáním pojednání psaných drobným gotickým písmem - zachvácen celkovou idiosynkratickou krizí. Naším kmotrem byla jak známo Jeho Jasnost Tutila Druhý: to on nás sezdal, on by nám pokřtil i první dítě. Podle zvyklostí jsme se museli, já i má žena, při každém z obou koránsko-křesťanských slunovratů k němu dostavit obtížemi co nejbohatšími dary. On předstíral, že je překvapen, my předstírali, že jsme šťastni, on se radoval, že víno pochází z matčiny vinice (jaké matky?), my říkali o krocanovi, že je od švagra (jakého švagra?). Každý z nás znal pravdu, ale tímto způsobem, kdy jsme se usmívali jeden na druhého a vzájemně se zahrnovali zdvořilůstkami, jsme naplňovali starý, prokletý rituál. Nařídil mi (zrovna mně!), abych donesl krocana do kuchyně (kde už byli uloženi další čtyři - nebo jich bylo pět? - zástupci čeledi kurovitých) a demižon se silným vínem mi pomohl postavit mezi další demižony na balkonu vily v téměř soukromém vlastnictví. Tohle všechno bych řekněme ještě dokázal spolknout, každý mír se vykupuje oběťmi: ale pomyšlení, že budu muset projít půl Isarlyku s krocanem v podpaží, po boku Olympie, vláčející se s desetilitrovým demižonem, mi připadalo nesnesitelné, povinnost více než směšná, více než tragická a pokořující.

„Tak tedy půjdeme,“ navrhl jsem smírně, když se přes mé klíčící bídáctví přelil první příval slz a kleteb, „ale jedině, až se setmí.“

„Jsi pitomý? Spadl jsi z višně? Z měsíce?“ odmlouvala má isarlycká xantipa. „Co je ksakru účelem darů? Aby se vědělo, že je nosíme, komu je nosíme a proč je nosíme. Aby sousedi dostali žloutenici, aby se nepřátelům vylila žluč, aby valili bulvy ti, kdo nás chtějí vidět ponížené. Lidi musejí vědět, že nejsme žádní hej nebo počkej: máme Kmotra! A jakého Kmotra: Dnes je jenom vedoucím katedry, zítra - kdoví? - se stane náměstkem přes památky a lidovou tvořivost: když mu dokážeš hrát do noty, vytáhne tě ze spisovny Spojených lihovarů a jmenuje tě vrchním inspektorem přes vinné sklepy nebo přes jatka, anebo přímo ředitelem přes tematické tovární tance. Co je, co se tak díváš? Když neprší, aspoň že kape - žijeme ve světě, ve kterém když se chceš dostat do popředí, musíš často a opatrně klepat na zadní vrátka. Budoucnost znamená kariéru, kariéra znamená bezva flek, a to bez Kmotra nejde. Kmotr bez darů, to taky nejde, nic ti nespadne z nebe zadarmo; kdo neumí stříhat ušima, toho Pánbůh potrestá, zemře v prvomájovém průvodu, ani vlastní děti ho nebudou brát na vědomí...“

Argumenty jako monzunové deště zaplavovaly mou hlavu, zbělenou v Etice a severní Východoetice. Co jsem měl dělat? Daemon veritatem dicit ut decipiar - ďábel říká pravdu, aby tě ošálil. Vzal jsem si téměř rudou kravatu, téměř bílou košili. Zavěšen do své věčně nespokojené sultánky, směle jsem vykračoval po nedávno zbudované třídě Vítězství. Potměšilý čert mi poslal do cesty právě ty přátele-nepřátele, kteří by mě vidět neměli. Begler-bej Tutila Druhý, v šalvárech, ale bez turbanu, mě očekával ve své vile (s břečťanem a nymfami) pod dvěma zkříženými jatagany, před sebou džezvy s napěněnou kávou a slatkem z rumelijských růží dovezených bratrskými bulharskými povozníky. (Kyr-li-lai, Kyr-li-lai!) Proč máme mít výhradní právo my? Znamenalo by to, že bych zamhouřil oči a nepřipomněl si feudální mravy loupeživých jezdců z avarsko-gepidské větve hrabat Tuhutumů, na jejichž zámek Hohenloch chodila celá pokolení Genopoliských dvakrát do roka na kolenou nabízet nikoli krocany a demižony, nýbrž zlato a otroky, včetně panen a manželek. Což můj zesnulý kolega Peter Parva nenapsal studii ze srovnávací sociologie, ve které dokazoval (na základě dokumentů a památek), že i dnes v povaze naší nové buržoazie existuje podvědomý sklon ženit nás s ženami dostatečně ošklivými a nevýraznými, aby nevzbuzovaly choutky panstva a kádrové závisti jejich manželek? „Manželčina krása je paysano-proletářský přepych,“ pravil veliký Napocos, i když sám neměl příležitost poznat proces negativně estetického výběru, který v tomto smyslu započal po Velké francouzské revoluci, kdy měla Evropa po celé romantické století ty nejšerednější a nejnepůvabnější císařovny a královny. Je to jev poměrně složitý: ošklivost vaší manželky může dnes zaujmout místo věna (neboť vám samočinně zajistí přízeň životní družky vašeho hierarchického nadřízeného), stává se však nepříjemnou a nepohodlnou zátěží ve chvíli, kdy se sám stanete nadřízeným. „Všechno je v tom, budit dojem, že jsi,“ vysvětlovala mi má něžná a chytrá polovice: „Ty musíš budit dojem, že jsi méně chytrý než tenhle Tutila, já musím budit dojem, že jsem ošklivější a pitomější než madam Tutila; kdybychom měli děti, musely by budit dojem, že jsou ošklivější, hloupější a větší repetenti než Tutilovi potomci. Tečka. Žijeme ve světě, ve kterém smysl pro hierarchii patří k politickému bontónu; musíme vědět, co si můžeme dovolit: sedět ve své lavici, nic se tím neztratí, nic nezíská, všechno zůstane beze změny. Kromě slov, kterými se vykřikují do světa neustálé změny. Všichni jsme si rovni, to je pravda, ale nás nikdo nezavolal, abychom mu šli za svědky, pokřtili mu děti, takže ať žije Tutila, ať žije Kmotr, pryč s novými válečnými štváči...!“

Za těchto zmatečných okolností započala naše istanbulská návštěva: já jsem zůstal v přijímacím pokoji a probíral drobné a nevinné potíže spojené s odbytem kulturních statků (za blahosklonného svolení beje katedry futurologie): manželka - vynikající herečka - přešla do kuchyně, kde mezi dvojím hádáním z kávové sedliny dokázala přejít od obyčejného ženského tlachání rovnou k věci a nastolit otázku mého přeložení z místa inspektora přes pravopis na místo - jistě že přechodné - fyziologického poradce na jatkách nebo alespoň v Národním divadle. Vše probíhalo podle těch nejstarších pravidel v tom nejnovějším a nejdokonalejším z možných světů. Hvězdy si hleděly svého - ony se svou geometrií a mechanikou, my s našimi geometry a mechaniky. Neslyšet za těžkými brokátovými závěsy zapovězené troubení aut, mohli bychom se domnívat, že jsme někde v Malé Asii či v Egyptě za dob pravého Sulejmana Nádherného anebo na nějakém zapomenutém ostrově v Egejském moři, vedeném osvícenou tyranií některého maronitského piráta. Čas nás jako moldo-valašský med drží v lenivém, neřestném, abulicko-zapomnětlivém objetí; slova, nic než nechutné protokolární formule, tancovala pod pleší našeho vznešeného a velebného ochranitele skočnou. „Derviš formou, bojarský synek obsahem“ - tuto magickou formuli mi předávaly lstivé, spokojené a nepokojné, univerzitní a krobiánské zraky mého Kmotra, v jehož bytosti a duši spolu se dokonale snoubily orientální hříchy se všemi cynickými vlastnostmi prohnilého a vykořisťovatelského Západu. Měl jsem proč ho obdivovat. Už pouhý jeho chrup spokojeného a nasyceného vlka vydal za víc než za celou mou biobibliografii... Pokoušel jsem se získat si jeho náklonnost tím, že pochválím svého ředitele (o kterém jsem se domníval, že se s ním přátelí; mýlil jsem se, Tutila neplýtval city po horizontále. Jako každý horolezec hleděl s obdivem pouze nahoru a dolů shlížel toliko s pohrdáním; bližní jen podezíral a posílal kamsi). Znuděně, s přemáháním, jakoby zhnuseně mě vyslechl. Protože jsem byl jen bezvýznamný žadatel, zůstal by chladný, i kdybych mu tu uváděl citáty v sanskrtu. Byl jsem v dívánu, on byl paša, já jen ubohý sesazený ďaur; v dlouhých odstupech, jako by vyplivoval slupky ze slunečnicových semínek, mi vždy chvatně předhodil nějaký dotaz v tom nejjednodušším perfektu, jakého byl schopen; myšlenkami však byl jinde, u nějakého dalšího švindlu; ať bych mu vyprávěl cokoli, stejně bych zůstal jen páprdoidním písmodozorcem. „Pokrevenče,“ řekl mi na rozloučenou u paty ořechového schodiště a poklepal mi kmotrovsky na ramena, „vytáhnul jsem tě z bryndy, dal jsem ti žvanec, tak si to nepokaz, sekej dobrotu se a neblbni, nežvaň a neremcej, nepopichuj, klikař nejsi, příbuzný v Jeruzalémě nemáš, tak se hezky a tiše drž místa, co máš, aby nadřízení nevyčmuchali, že máš vzdělání, ať tě radši mají za ubohého šufťáka a škrabala, než aby se začli znepokojovat tím, že ještě ke všemu umíš německy. Chápeš? O budoucnost se postarám, tvá žena je chytřejší, nech ji, ať sama zapaluje svíčky, ta si svatýho nesplete, ta ví, v jakém to světě žije; její máti byla má teta, řezala mě, nadávala mi, na tu nezapomenu; tak buď zdráv a tisíce let míru...“

Ani nevím, proč všechny tyhle hlouposti vyprávím. Snad proto, abych alespoň sám sobě ozřejmil absurdnost toho odpoledne v bělokamenném Isarlyku, když jsem poprvé ve svém poměrně dobrodružném životě musel přiznat a uznat, že ... ten můj čert, jenom ten můj, nikdy nespí; ba naopak, že čerchmant, jemuž jsem byl nějakým pitomým nebeským výnosem přidělen, má fantazii, vyzná se v řemesle, ví lépe než kdo jiný, kterak obrace uplést z lejna bič, udělat z komára velblouda.

Po naší úspěšné soudružské návštěvě u Kmotra jsem - dobře naložen, jako kdyby mě právě vyznamenali - strávil dopoledne ve Spojených lihovarech, předstíraje, že studuji úvodník v novinách. Klid a mír. Nic se nevyrovná slastem dobrovolného a nikým nevnucovaného flákání. Nadřízení se včas dozvěděli, kde asi jsem včera večer byl; spiklenecky, přátelsky se teď na mě usmívali, každý si však přitom hleděl svého a o další se nestaral. Cítil jsem se skvěle. (Má drahá manželka byla v noci neobyčejně pozorná k mé mužné síle: zdálo se, že nemotorné a stydlivé období našeho manželského milování teď doznalo jistého oživení plného drobných, roztomilých nestydatostí.) Začínal jsem chápat, proč životní styl za turecké okupace - bez ohledu na to, co s takovým subjektivním patosem tvrdí křesťanští a reakční autoři - byl ze všech možných stylů za všech možných dobových okupací zdaleka nejpohodlnější. Jinak si nelze vysvětlit hromadné zbíhání rolníků i vzdělanců z Ruska a Rakouska, Itálie i Uher: ze třiceti sedmi vezírů, kolik jich měla Vysoká Porta v sedmnáctém století, jich bylo třicet čtyři původně křesťany. Jakmile jste do sebe stovku let nasávali Turecko, habsburská či carská okupace vám pak připadá, jako by vás přestěhovali zpod plodného olivovníku do kasáren, kde si otvírá hubu zupácký řád a disciplína.

A tak nadešla jedenáctá (nebo dvanáctá hodina - na tom vůbec nesejde). Pohvizduje si módní hymnus, vyšel jsem si jen tak ve vestě zakoupit jeden z těch báječných sezamových rohlíků, místní specialitu. V rytmu a řádu klasicky proflákaného dne takováto změna nepracoviště vlastně znamenala druhý chod v jídelníčku. Dezertem v procesu chytání lelků byl únik „do terénu“, totiž odchod do odlehlé hospody, kde si můžete dát co hrdlo ráčí levné tuzemské vodky s hlaváči a ančovičkami a nakládanou sudovou zeleninou. Ucvrlikaní vrabci, šťastní cikáni, hopsající holčičky, inspektoři všeho druhu, těhotné ženy, vážní doktorandi, užvanění docenti, učitýlci všech odstínů bledé, zkrátka celý ten jarmark marnosti a rezignace, dějin a ničemnosti se orientálně vylil na bulváry (někdejší ulice) a náměstí (někdejší smetiště) nového municipia Isarlyku.

Zastavil jsem se před vývěskovou tabulí. (Tady a teď začíná intrika ďábla odpovídajícího za mé kádrové materiály a osud.) Na obrovské narůžovělé plachtě se pod sebe řadily názvy přednášek Lidové univerzity. Chtěl jsem vidět, jestli jsem na seznamu: na Kmotrovu vypočítavou radu jsem se přihlásil i já s jedním opatrným, do jisté míry odborným tématem, když už jsem byl veden a působil jako inspektor přes pravopis ve Spojených lihovarech: „Alkohol a lež - nepřítel lidu“. Pitomý název, nadiktovaný mými hierarchickými nadřízenými, který jsem z logického hlediska nemohl opravit. („Nepřítel,“ vysvětlila mi Limpi, „vždycky znamená dva nebo i víc. Takže...“) Našel jsem své jméno i název přednášky. Nezkomolené. Výborně. Když už jsem chtěl jít dál, ještě jednou jsem přejel pohledem tu názvoslovnou všehochuť a mé zdémoničtělé a encyklopedické oko překvapilo jedno milé jméno (milé mně i celému pokrokovému lidstvu). Jako posedlý, smyslů zbavený, aniž jsem se rozhlédl kolem, aniž jsem učinil nezbytná opatření, jsem jako korunovaný genopoliský vůl zapomněl, v jakém světě to žiji a z jakého světa jsem sem přišel..., a propukl jsem v totální, hlučný smích.

Co mi bylo dáno spatřit? (Kdyby mě radši pohltila zem, kdybych radši přišel na místě o oko nebo kdyby mě radši srazil sám vůz Záchranné služby!!!)

Na plakátě v rubrice „Literatura pro děti a mládež“ byl u kapitoly „O vědeckofantastické a dobrodružné literatuře“, která následovala po „Báchorkách a pohádkách“, správně uveden Edgar Allan Poe, Jules Verne a H. G. Wells; avšak k mému úžasu a přitroublému veselí bylo namísto Karla Maye, klasického autora cyklu o Vinnetouovi, zkrátka místo onoho německého cestovatele prstem po mapě bylo na růžové plachtě Lidové univerzity uvedeno jméno... také Karla..., ale bojím se to vyslovit. V pravé isarlycké poledne jsem se řehtal jako blázen a ukazoval si prstem na jméno, jež se mi jevilo jako zdroj náramného veselí.

Dvě červcovité postavy z rodu oněch slizáků, jimiž se to v isarlyckých ulicích ve žvanivostní špičce přímo hemží, se hned chytily mého smíchu a s úšklebkem sledovaly co a jak. Neuvědomoval jsem si nebezpečí (někdo vyřadil poplašné systémy v mém nitru), dál jsem se chechtal a vysvětloval na plnou hubu zevlounům, kteří se kolem mě shromáždili, že On, velký učitel světového proletariátu, tady, zrovna u kapitoly o vědeckofantastické a dobrodružné literatuře, nemá co pohledávat. Soudě podle olejnatých očí těch dvou nebo tří bezobratlých, kteří ze mě tahali rozumy a tatarsky se na mě usmívali (kolem se shlukl dav lidí, jako bych byl cirkusák hrající na dudy), to vypadalo, že je víc zajímá fakt, že se směji tak, jak se směji (a hlavně, komu se směji), než mé chechtavé výklady stran samého smyslu a původu žánrů moderní či modernistické prózy. Byl jsem posedlý, můj smích, toho neblahého okamžiku doplněný usvědčujícím škrundáním v břiše, způsobovaly, že k specializovanému uchu dobrovolných donašečů (páchnoucích na sto honů kajmakamovou policií) doléhalo přesně to, co potřebovali, totiž adjektiva jako „směšné“, „stupidní“, „groteskní“, „absurdní“ atd., jimiž ideologický démon v mých kulisách doprovázel ukazováček vymezující onomastický prostor mezi Julesem Vernem a H. G. Wellsem.

Vtom se kobra, jež nirvánsky vyspávala v mém močovém měchýři, prudce vymrštila a zasyčela hrozící zradou a nebezpečím. Mým vědomím se mihl zelený anton, poplašná siréna, která mi připomněla jedno genopoliské jaro: svým třetím okem jsem zaznamenal, jak se jako na povel kolem kroutí listy kaštanů. Jak vrabci ve spořádaném hejnu spěšně odlétají k radnici a pod výkladními skříněmi naší pekárny přebíhá křenící se pes s rudýma očima. Brýle mé manželky se zamlžují hněvem, maminka pláče nad knihou hodinek, tatínek roní slzy do vousů. Hvězdné nebe nad hlavou drží mravní zákon ve mně kolem krku a opilecky, nosově, gregoriánsky prozpěvuje „aleluja, aleluja“.

Jako praštěný jsem se otupěle obrátil k plachtě svého prohřešku: kapitoly o světové literatuře a filosofii se mísily, proplétaly, navzájem požíraly. Tak tak jsem dokázal zachytit své jméno, po němž se (nikoli náhodou, vůbec ne náhodou) nabízelo ke čtení: „nepřítel lidu“... Ostatní pohlcoval stále chmurnější rej úzkosti. Pokoušel jsem se znovu najít kapitolu o literatuře pro děti: marně; pokoušel jsem se alespoň uchichtnout: marně, z mého hrdla se draly jen chrčivé zvuky, můj nynější smích připomínal spíše sténání těch, kdo se brání smrti zplynováním. Zbytkem klidu a sebeovládání jsem se snažil smazat tabuli, vyčistit okno do toho krásného jarního dne, vychutnat levantinské kouzlo sezamového preclíku: marně, ať jsem si sebevíc říkal, že se nic nestalo, že žádné okno se nerozbilo, že v žádném kostele jsem nehvízdal, mezi slinivkou a čípkem v ústech mi v jednom kuse vertikálně syčela kobra jako milicionář vyhlašující v noci poplach, zatímco za štukaturami vývěskového panelu (posledního to výkřiku novoobrozeneckého designu) mi bylo dáno zahlédnout, uhlídat - nebudete mi věřit, a já vám přesto přísahám, že nelžu - nic víc, nic míň než tři malé fialové rarášky z rodu těch, jimiž naši byzantští předkové mívali ve zvyku vyšperkovávat své modlitební knížky a modlitebny.

Co jsem mohl dělat? Garda umírá strachem, proč by se vzdávala? - jednou waterlooskou rukou jsem se přežehnal směrem k východu a druhou jsem si zbaběle a opatrnicky také udělal pár křížků: Pánbůh chraň a uchovej. Listí na stromech se zklidnilo, drobní čertíci odsvištěli pryč. Pes s rudýma očima, aby unikl před vzteklinou, teď spásal na kostelním dvoře trávu. Už nemělo smysl vracet se do kanceláře: kostky byly vrženy a já musel pomýšlet na to, že šťastné období dějinné nezávislosti a neutrality je přinejmenším pro dnešní den neodvolatelně uzavřeno a promarněno. Z věže katedrály, která se zčistajasna proměnila v džámii, si na mě ukazoval prstem rohatý a ocasatý muezzin a umíral přitom smíchy. Jak křehká je lidská svoboda, říkal jsem si: Pročpak jsi na mě zanevřel, Karle, Karle, Kájínku...?

S chvatem dětí, které chtějí zapomenout na nějakou čertovinu, nadále si nalhávaje, že se nic, zhola nic nestalo, jsem se vydal poklusem k albánské krčmě, kde mi vedoucí s pohledem divočáka ruče nalil dvojitou ostrogótskou jalovcovou.

Sirbu

 

© Překlad Jiří Našinec

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1410x

Inzerce
Inzerce