Sîrbu, Ion D.
Sbohem, Evropo! 2

ukázka beletrie zahraniční

Kapitola druhá - V níž se objeví postava, jež se nakonec ukáže jako mimořádně dobře informovaná...

Ion D. Sîrbu: Sbohem, Evropo! (Adio, Europa!, román dokončený 1985, knižně 1992-1993)

Kapitola druhá

V níž se objeví postava, jež se nakonec ukáže jako mimořádně dobře informovaná. Náš hrdina a jeho (nadmíru znepokojená) manželka pocítí potřebu jít se zpovzdáli podívat na jistý plakát, před nímž teď defilují různé hlavy náležející místní bdělé inteligenci. Při této příležitosti má bývalý genopoliský profesor možnost vyslechnout několik neotřelých úvah o superprelogické mentalitě Alutánů ze starého Isarlyku.

Spal jsem. Sladkým spánkem svraskalé vrby na strmém břehu kalné řeky. Uličníci rozdělali v mé vyhnilé dutině dusivý oheň bez plamene. Spánkem Skytha, který přišel hrou v kostky o koně, girondina, kterému už odebrali paruku, knížete Cantemira po věčně prohrávané bitvě u Stănileşti. Ostrogótská kořalka je zrádná, člověka nevyléčí, nepomůže mu zapomenout; všechno jen oddálí, ale v podvědomí, zatímco plavete jak termit v Kongu, vám tužkou ostře červené barvy podtrhuje stále jedno a totéž jméno, přesně to jméno, o kterém jste si mysleli, že jste ho nechali venku, u vchodu do labyrintu.

Manželka umývala v kuchyni nádobí, v rádiu vysílali Stěnku Razina (nebo Pugačova), všechno bylo zdánlivě v pořádku. Pak se u našich dveří rozezněl zvonek, v předsíni někdo něco překotně vykládal, bylo jasné, že to není Stěnka Pugačov, kdo se ocitl ve stavu nejvyšší nouze. Jako pravý provinilý zbabělec jsem se snažil předstírat, já nic, já muzikant, a upadl jsem znovu do zapomnětlivého egoismu vyspávajícího nádeníka přes pravopis. Marně: quand un gendarme rit dans la gendarmerie, tous les gendarmes rient dans la gendarmerie... Kromě toho hlasový rejstřík, který teď manželka v tom tlumeném, překotném rozhovoru používala, mi připadal podezřelý a nabitý elektřinou. Vtom se mi před očima zjevila plachta Lidové univerzity. Duch mé neklidné paměti puntičkářského a pečlivého gramatika mi stačil tajně připomenout - zatímco já jsem za višní rozmlouval s vedoucím onoho hostince mimo centrum -, že jsem to byl já a nikdo jiný, kdo jsem na velkopansky blahovolnou žádost beje Tutily Druhého bleskurychle sestavil celý program předpokládaných přednášek na téma světové literatury. Odměnou za tuto drobnou encyklopedickou úsluhu mě můj Kmotr (jak mi to dal sám na srozuměnou) také dokázal zařadit do programu s přednáškou o nepříteli pokroku (který... jsou dva: alkohol a lež. A taky dámské tento...) Ergo, byl jsem to já - inteligent, odborník, bývalý univerzitní profesor na bývalé univerzitě -, kdo navrhl jak kapitolu o vědeckofantastické a dobrodružné literatuře, tak i jména autorů, včetně toho nešťastného Karla Maye, jenž měl na základě mé vlastní četby mezi Julesem Vernem a H. G. Wellsem zcela oprávněné místo. Na tuhle bezvýznamnou událost, ke které došlo před měsícem a něco, jsem dočista zapomněl. Když jsem se smál na náměstí v přítomnosti dvou nebo tří agentů-ušařů, smál jsem se koneckonců svému vlastnímu výtvoru.

Bědování mého kuchyňského návštěvníka teď přerostlo ve vpravdě biblický nářek; má žena jako by říkala: „Šmarjápanno, to nám ještě chybělo!“, pod naším oknem teskně vyhrávala důchodcovská dechovka, jež dennodenně o čtvrté hodině odpolední doprovází nebožtíky při pohřbu třetí třídy (s popem Porumbem v bryčce, nikoli v taxíku). Ó, kde ty loňské sněhy jsou, kam jste se poděli, jaří dnové mé genopoliské mladosti, kde jsi, dětství se svým lesem, se vším všudy, achich ouvej, pryč a pryč je všecko...

Dveře do ložnice se prudce rozlétly. Olympiiny brýle mě propichovaly, jako bych byl dosud živý vruboun posvátný, určený do sbírky hmyzu. Mezi mým svědomím a jejími rty nadmíru extrovertní Thrákyně se rozkládalo kmitající magnetické pole.

„Doufám, že jsi se probral?“

„M-no, m-no!“

„Tak na sebe něco hoď a přijď ho kuchyně!“

„A co se vůbec děje,“ hrál jsem si na nedovtipu, „hoří snad Cařihrad?“

„Cařihrad nehoří, zato se zdá, že Vaše Osvícenost zase rozbila okno, vyrazila klín, šlápla vedle.“

„Jinými slovy?“ pokoušel jsem se ji mírnit, natahuje si kalhoty.

„Prosím, jinými slovy: kamaráde, umazal jsi lejnem kliku, a ne tak ledasjakou, kliku ode dveří, kde chtěli tvoje dobro... Hybaj, co se tak loudáš, pojď si vyslechnout svou demisi!“

V kuchyni sebou jako červ na udici cukal bezzubý, ubohý stařeček. Ve chvíli, kdy na mě Olympie ukázala („Ecce homo!“), dědula začal povykovat:

„Soudruhu, tys mě zničil!“

„Jak to?“ zeptal jsem se s bohorovným klidem.

„Mám na krku dvě děti, žena ode mě utekla. Za deset let jsem neudělal jedinou chybičku, ani jedinou: dost jsem si už za jednu takzvanou chybu vytrpěl: můžu já za to, že vítr strhl písmeno zet a že na poutači pak stálo, že se otevírá ,Dům boží‘? Zničil jsem si tím život, kariéru, poškodil rodinu, přátele...“

„Občane,“ řekl jsem mu mírně, ale s nadhledem, „já vás nechápu. Co já mám společného s Domem zboží?“

„Nepřerušuj ho,“ ozvala se Olympie, „hned pochopíš, o jaký dům tu jde.“

„Já vám to vysvětlím,“ řekl muž a pokoušel se zapálit si rozechvělýma rukama cigaretu. „Už deset let mám dohled nad tiskovinami kulturní komise při našem milovaném národním výboru. Měl jsem se stát ,korektorem‘, jak mi to slíbil soudruh Kaftandžiu, ale snížili počet systemizovaných míst, to místo se prý má taky rušit, jak opět říkal soudruh: je načase, aby ti, kdo píší, dohlédli jak na korekturu, tak i na pravopis toho, co píší. Vy, jak už dávno vím, jste inspektor. Měl jste holt štěstí, známosti, možná i vzdělání: právě proto se na mě soudruh Kaftandžiu rozkřikl: ,Vidíš,‘ povídá, ,ten, co se smál, ví, čemu se smál, je to odborník, vyštudoval za blahých časů války. Jdi za ním, zjisti, kde se stala chyba, kdes udělal botu, vypátrej, co vlastně je tak k smíchu na našem plakátu, za který ručí - však my víme kdo - hlavou...‘ A ještě mi řekl, že jestli ta chyba unikla mně, mně, tak si můžu sbalit svých pět švestek, říct ,sbohem a šáteček!‘ a opatřit si špagát a mýdlo z dovozu. Ale proč mám pochybit zrovna já, který jsem kvůli jednomu ,zet‘ vyfasoval sedm let natvrdo, bez balíčků a hovorny? Dívám se do textů ne dvěma, ale čtyřma očima, a před sebou vidím dvě děti - premianty třídy, dvoje zalátané kalhoty, a myšlenkami jsem v suterénním bytě u mizerného vařiče, na kterém starší syn klohní dělnický oběd o jediném chodu. Takže jsem svému přímému nadřízenému soudruhu Kaftandžiovi řekl, že já mám svědomí čisté, že není možné, aby mi unikla tak hrubá chyba, aby se jí na ústředním náměstí smál nějaký na severu vyštudovaný inspektor. Je ohrožena má dohližitelská čest, můj chléb, jsem ochoten zodpovídat se i kvůli jediné chybné čárce před orgány i před Pánem Bohem. ,Jdi,‘ řekl mi soudruh, ,a zeptej se ho, čemu se smál; ti, co mi to hlásili, taky moc dobře nevědí, která bije, vědí jen tolik, že tady něco neklape, že tady jdou všechny žerty stranou a že si to někdo šeredně vypije...‘ Co jsem měl dělat? Tak jsem tady, milostivá paní, a prosím za prominutí: jestli jsem plakal, nebylo to jen proto, že jsem měl strach. Plakal jsem taky proto, že se až neskutečně podobáte mé bývalé ženě - jak vypadala před deseti lety, když ode mě radši odešla. Pane, já nemám kuchyni, vaříme na chodbě, a když mám to štěstí a vidím výlevku, čistý stůl a hezkou ženu, jak myje nádobí ve třech vodách s německými sodami, jdou na mě mrákoty, brečel bych z toho, přímo řval.“

„Výborně,“ skočila mu do řeči upokojená Olympie, „nechejme kuchyni kuchyní a vraťme se k naší věci! Takže...“

„Takže,“ vstoupil jsem i já do hovoru, „jestli tomu dobře rozumím, ani vy, ani soudruh Kaftandžiu nevíte, proč jsem se před plachtou Lidové univerzity smál?“

„Ne! Proto jsem tady. Nemusím vám říkat, co mi to dalo za práci, než jsem zjistil, kdo jste, kde děláte a kde jste k zastižení. Stálo nás to desítky telefonátů, málem jsem se už obrátil na milici, na evidenci obyvatelstva. Ale včas jsem si to rozmyslel.“

„Cože, na milici?“ vyskočil jsem jako uštknutý.

„Proč na milici?“ vyskočila Olympie. Také jako uštknutá.

„Katova oprátka“ si otřela uslzené oči a z ubohé změti šatstva (jakoby právě vytaženého z parního dezinfekčního bubnu) najednou našim zrakům odhalila pár vzácně jemných, krásně modelovaných rukou. Dávno předtím, než slovo opustilo masité rty dohližetele nad kulturou, už tyhle ruce v zelenkavém přítmí kuchyně předvedly symbolický tanec s významem zatím velmi nejistým.

„Logika,“ pošeptal nám spiklenecky. „Logika. Úroveň, na jaké se plazím životem, mě občas donutí i myslet. Viděl jsem vás včera, jak nesete svému Kmotrovi krocana. Paní nesla demižon. Kráčela směle, jako žena, která ví, co chce: vy - promiňte mi mou přílišnou upřímnost - jako muž, který ví jenom to, co nechce. Podle toho, že jste se díval na dopravní strážníky, na krocaní dar i na ty, které jste jistě nechtěl potkat, jako člověk, který má na triku sedm let vězení pro inteligenty, mi okamžitě došlo, že máte v trestním rejstříku záznam kvůli politice. Seděl jste. Ergo vaši adresu na příslušných místech lehce najdeme.“

Mlčeli jsme. Jak já, tak Olympie. Logika nám jako obrovská lavina zavalila i pud společenské sebezáchovy. Krásné ruce si zapálily novou cigaretu, hlas zalátaného pytle jako by se projasnil. Stařeček se láskyplně a soucitně usmíval.

„A znám svůj Isarlyk,“ pokračoval, „znám ho jako své boty. Když jsem viděl ty dary, věděl jsem, kde zjistit vaši adresu. Ta venkovanka, co vám prodává víno, to víno také od dotyčného Kmotra odkupuje. Patříte k Tutilovu klanu a Tutilův dům pracuje s toutéž cikánkou jako dům Kaftandžiů. Takže když jsem se klidně vydal po stopě demižonu, narazil jsem na příslušnou venkovanku a ta nám přesně udala vaši adresu, kde jsem vás taky našel. Na milici jsem nevolal: jsem dobrý a poctivý člověk.“

Jako bych plaval pod vodou, a přitom neuměl plavat. Žábry jsem ještě neměl - se svou bačkorovitou a měkkýšovitou povahou bych potřeboval ještě několik generací, abych mohl prodělat darwinistickou mutaci, jíž místní obyvatelé s hbitostí opice a pamětí vykastrovaného papouška prošli jen po několika schůzích. Jako v mlze jsem vnímal, že má žena a sultánka Tutilová byly dokonale srozuměny stran ryze formální povahy darů; bylo jasné, že i sama cikánka patřila k domovnímu aparátu; celá ta komedie kolem naší návštěvy nebyla nic jiného než tradiční formule, na jejímž základě jsem já, dobrovolně a nikým nenucen, zavčas odváděl desátek nového typu lennímu pánovi, který mi zase podle balkánské zásady: „Buď můj člověk, a udělám z tebe člověka!“ opatřil (na základě předem podplaceného a dohodnutého konkurzu) jakés takés místo, sezdal mě s Olympií, která je jeho sestřenicí, a v nouzi mě podle nepsaných zákonů kmenového práva půjde ochránit před psy i před soupeři. To vše je nabíledni. V téhle části světa každé společenské postavení odedávna předpokládá moc, každá moc s sebou přináší sinekury, každá sinekura se zakládá na tisícileté oligarchické hře věčně proklínaných a nikdy neměnných vztahů mezi nahoře a dole.

Manželka byla bledá - hrála šachy s deseti tahy promyšlenými dopředu. Vypadala jako opařená, její neurony teď telefonovaly na všechny strany. V očích jsem jí četl poplach: je jako měsíc, jakmile bdí, nastává u mě odliv strachu. „Ještě jsi ani pořádně neotevřel pusu,“ říkávala mi občas při našich večerních procházkách, „a já už vím, jakou pokutu zaplatíš!“ Teď se však zdálo, že mi nehodlá věnovat sebemenší pozornost: naopak, očima rentgenovala usmívající se individuum.

„Výborně,“ řekla s přísnými rty na horizontále. „Čím vám teď, když už jste nás našel, můžeme posloužit?“

Tahle ledová sprcha byla předem vypočítaná: hastroš ucukl oběma rukama. Jako kdyby někdo stiskl neviditelný knoflík, rázem se vrátil k původnímu, naříkavě teatrálnímu projevu.

„Běda, třikrát běda,“ hulákal na nás zpěvavě, „mám dvě děti - premianty třídy, můj chytřejší syn vaří fazole na plynovém vařiči; nesmím pochybit. Jestli jste se vy, jako bývalý genopoliský univerzitní profesor, polyglot a encykloped, zasmál nějaké chybě, kterou jsem já udělal, pak jsem ztracený, jednou provždy zkompromitovaný člověk; už teď si můžu zažádat o umístěnku do nějakého prodělečného kibucu v Zajordánsku.“

Užasle jsme na něho hleděli: mně i manželce připadalo to divadélko, které hrál, náramně legrační. Jistě, v Isarlyku hráli divadlo všichni, jinak to ani nešlo, ale podle jeho hravého a paradoxně veselého pohledu se ty nářky jevily jako žert, jako zastíraná ironie. Ten člověk - to je jasně vidět - byl opatrný, zkušený a realistický, zároveň však měl určitý přebytek inteligence, který mu umožňoval díval se na náš směšný příběh spatra.

Olympie šla rovnou ostře na věc.

„Chodíme kolem toho pořád jak kolem horké kaše,“ řekla. „Máte ten plakát, který...?“

„No ovšem. Prosím!“

Rozprostřel na naše pepřově šedé kuchyňské dlaždičky plachtu v barvě rose-vierge s přednáškami Lidové univerzity.

„To je ono?“ zeptala se mě Olympie.

(Pes s rudýma očima teď vyl někomu umíráčkem na dvoře metropolitního chrámu.)

„Ano. To je to, oč tu běží.“

Mlčení.

„A kterápak hvězda na tomhle obrovském nebi tě donutila zasmát se přímo v centru, ve špičce, kdy se dobrovolní udavači nejvíc činí? “ zasyčela manželka jako vojenský prokurátor před soudem.

Dohližiteli nad tiskovinami se mně zželelo. Možná že četl v mých očích německé resumé oné studie o androgynní povaze Zla ve světě.

„Původně,“ vmísil se do řeči, „jsem si myslel, že by ta chyba mohla být tady, kde se uvádí vaše přednáška: ,Nepřítel lidu‘ atd. atd. ... Ale když jsem si to ověřil, přesvědčil jsem se, že k pochybení muselo dojít jinde. Vy jste se smál nějakému jménu a - jak tvrdí oba službu konající svědkové - ukazoval jste si na ně prstem a prohlašoval fortissimo: směšné, absurdní, stupidní, groteskní. Takhle silné přívlastky našinec přece jen tak nestráví. Mě by to mohlo stát chleba, soudruha Kaftandžia by to mohlo stát křeslo, studijního vedoucího katedru, rektora vál. Výš už se ani neodvažuji domyslet: jímá mě závrať, obestírají mě mrákoty, umírám strachy. Mám dvě děti, starší syn vaří fazole, jediný chod, v suterénu, odkud mi utekla manželka, jsem v pořadníku na plynový sporák, trpím srdečním vředem, zánětem apoteózy...“

Slinivka mé důstojnosti tančila tango v náruči kníratého Gruzína s vyholenou hlavou a blyštivým jataganem mezi zelenými zuby. Olympiiny oči na mě hleděly von Jenseits. Vzpomínky na mé intelektuální výboje stravoval náhlý požár. Hleděl jsem na plakát svého pokušení a hledal jako na mapě místo, kam jsem vpadl co tlustokožec do porcelánu. Přál bych si, aby Jeho jméno zmizelo, vypařilo se. Aby to všechno byl jen sen, epileptická krize ridendo, kómatický stav mého paleocefalu.

Ale nebylo tomu tak: Karel, důsledný ve své úžasné důslednosti, je tady: nezměněný, osudový, nesmlouvavý jako Dějiny, jako třídní boj, jako sám Pánbůh. Jako démon s caragialovsko-čechovovskými brejličkami, satiricky lechtající základní tělesné šťávy v mém thrácko-latinském podtýlí.

Už jsem to nevydržel. Ani to nemělo smysl, odolávat pokušení se uvolnit. Ukázal jsem na ně prstem a znovu propukl v klokotavý, zajíkavý hysterický smích.

Jak má žena, tak dohližitel přes psaní všeho druhu zaostřili své pohledy na jméno, jež netečně a chladně stálo mezi Julesem Vernem a H. G. Wellsem. Oba pak, jako by se přesvědčili, že bomba je skutečně bomba a doutnák doutnák, na mě pohlédli jako na nešťastný přízrak, který si spletl jak místo, tak století. Pokoušel jsem se jim to vysvětlit, zatímco příliv mého chechtotu ustupoval zpátky na širé moře.

„Doufám, že si uvědomujete,“ hučel jsem do nich, „že jeho místo tady, pod tímhle názvem, v tomto myšlenkovém sledu, namísto Karla Maye...!

„Mlč!“ uťala mi řeč moudrá šavle mé Olympie. „Ty se směješ a naše koza dojí krev.“

„Jaká koza, jakou krev?“ vyptával jsem se dál, ani jsem si neuvědomil, že už dávno udělala velkou rošádu.

Má žena se svým andělským pohledem z některého minulého života se blahosklonně obrátila ke stařečkovi, který se moudře drbal na vědoucí pleši.

„Pane Sommer,“ slyšel jsem ji, „teď se vás ptám jako starého známého: co si o tom myslíte? Jak se z toho dá ještě vyzout?“

Pan Sommer se dotčeně, otráveně usmál. Povzdechl si a znechuceně vytáhl z vnitřní kapsy štos strojem popsaných papírů.

„Račte, paní Lympi,“ řekl, „prosím, podívejte se na tenhle rukopis. Tohle je imprimovaný text, za který já zaručím hlavou. Vidíte tady: tři razítka, pět úředních potvrzení, sedm podpisů. Tohle nihil obstat, schválené z vyšších míst, mi zláme vaz, jestli jsem změnil byť jen jediné jméno; jenže tyhle vznešené parafy mě, který jsem jen ubohá výkonná veš, zbavují veškeré zodpovědnosti. Jestliže ovšem to, co je tam vytištěné, dokonale odpovídá tomu, co je tady schválené. Jenže já se už ani nemusím dívat, všechno jsem pochopil, spadl mi kámen ze srdce, teď už vím, že jsem se ničím neprohřešil. Prosím, jen se podívejte, přesvědčte se sám, pane profesore, v mém textu je jasně psáno: Edgar Allan Poe, Jules Verne, Karel Marx a H. G. Wells.“

„Zadržte,“ vzkřikl jsem, „chtěl bych vám něco vysvětlit. Vy možná nevíte, že tuhle kapitolu o vědeckofantastické a dobrodružné literatuře jsem navrhl já a také byl jsem to já, kdo pořídil soupis autorů, kteří by do ní měli být pojati. Nejsem padlý na hlavu, ani posedlý, vím, co mluvím, moc dobře vím, koho jsem navrhoval. Tady muselo dojít...“

„Mně to nevysvětlujte, pane profesore, vysvětlete to své paní, již znám naštěstí ještě z dob, kdy jsme ruku v ruce defilovali pod oportunisticko-úchylkářskými podobiznami. Já jsem vše pochopil, mou povinností by teď bylo vítězoslavně se rozběhnout k soudruhu Kaftandžiovi, abych mu vytáhl z paty trn - a jaký trn! Lituji, pane profesore, že jsem vás poznal za podobných okolností. Netrapte se, existuje Bůh bláhovců, to mi věřte. Rukulíbám, milostivá paní, už dávno jste nezavítala do mého suterénu, jste kdykoli vítána, i když je zmatená a těžká doba. Tak já už jdu, už letím - ten plakát vám tu můžu nechat. Je namístě si ho prostudovat: nesmějte se, pane profesore, mám obavu, že nejen koza dojí krev. Procházíte se na okraji činné sopky. Ba ještě hůř, jako byste vykřikl pod horou pokrytou sněhem. Lavina se už dala do pohybu, byl vyhlášen poplach, běda zadkům těch, kterých se to týká. Vždycky jsem říkal: kdo se směje, loučí se s minulostí i s budoucností... Ale to jsem myslím neřekl já, ale nějaký jiný Sommer, na tom nezáleží. Smích a výsměch jsou dílem pekla, říkají mudrci mladší generace, a jsou spolu nerozborně spjaty. Já se směju jen doma, když děti usnou, když zhasnu lampu a řádně pozamykám. Rukulíbám, paní Olympie, habe ich die Ehre, Herr Professor... Selimetle, selimetle!“

Olympie tiše plakala a drmolila si kletby pod vousy. („Melius est habitare in terra deserta quam cum muliere rixosa et iracunda.“ A přesto jsem ji měl rád.) Všechny cesty zpět do Genopole, odkud jsem byl vyhnán, mi byly jednou provždy odříznuty. Cítil jsem se jako Arab, kterému zlý džin uštědřil kopanec do šalvár, a poslal ho tak přímo na ostrov plný obrovských, nemorálních, protifilosofických, krutých a obludně vědeckofantastických ptáků. Musel jsem si uchránit alespoň čest - ale co znamená čest ve světě, ve kterém je Kmotr Tutila géniem (natu, nikoli doctu - to musím uznat), a já jen ubohým idiotským univerzálním smolařem, věčně padajícím do výmolů, nešťastným popletou, nepřítelem pokroku, jejž jsem obmyslel alkoholem a lží. Barbarská kořala ještě dohořívá někde v mém tajemném parasympatiku. Ze stěny našeho tichého pokoje se mi dürerovský anděl pokouší předat něco ze staroněmecké melancholie. Marně. Olympiina zuřivost byla geometrická, přesně vymezená, křišťálově čirá. Zdálo se, že osud Konstantinopolu je zpečetěn. Hrál jsem si s třásněmi záclony a díval se do vnitřního dvora činžáku, kde novopoturčenci (inspektoři, revizoři, agenti a kontroloři) o něco šťastnější než já (kdo ví?) cepovali své vlastní potomky na janičáry. Vzhledem k tomu, že má Olympie sestávala z kotle plného různého druhu hněvu a opatřeného diplomatickými hodinkami, pro analytického a hloubavého ducha, jako jsem já, nebylo těžké slyšet ty miliony slov, které se v ní vzpěněné vařily, hotovy mě zaplavit a spálit.

Janovan Battista Alfieri unikl katově sekeře, protože měl tu nebeskou odvahu zapět na poslední chvíli romance. Dva isarlyčtí rekové se zapsali do dějin tím, že si v noci před oběšením vymohli u soudruha kata, že ozdobí provaz, který jim byl určen, folklorními pentlemi a cingrlátky. (Provaz uchovávají v městském muzeu, dokonce o něm byla napsána doktorská práce nazvaná Dekorativní imperativ smrti v raném středověku.) Svatý Nego Uzený v době houževnatě se držící morové rány zachránil svou rodinu před smrtí tím, že ji donutil zatančit před kostelem třasáka. Takže v první řadě, říkal jsem si, bych měl Olympii obeznámit se summou argumentů a filosoficko-literárních podrobností týkajících se motivace a logických důsledků mého smíchu. Bylo by užitečné jí zevrubně..., ale krátce vysvětlit, jaký je rozdíl mezi idealistickou a vědeckomaterialistickou filosofií: pak jí ozřejmím, proč nemá historický materialismus nic společného s literaturou nebo s utopií. (Opravdu nemá? Vůbec nic?) Tento literární žánr, science-fiction, jakožto určitý druh moderní varianty lidové pohádky (potažmo mytologie) má spíše blíž k utopii, hrdinskému dobrodružství, apokalyptickým hrůzám, v každém případě nesmí mít nic společného s přísně logickým systémem racionálního materialismu. V důsledku toho - protože smích je reakcí zdravého rozumu na každé vybočení z norem téhož - je můj smích zcela oprávněný, ba víc než to, můj smích by měl být považován za vzor občanské odvahy (odvaha u nás není nic jiného než synonymum upřímnosti), správného politického postoje vůči pozůstatkům zmatečnosti a nekulturnosti, jež dosud přežívá v hlavách těch, kdo... Tři razítka, pět úředních povolení, sedm podpisů. To není žádná legrace. Hranice mezi utopií a vědou - mezi námi řečeno - nikdy nebyly a nebudou zcela přesně vymezeny. Každá utopie má (nověji) naději stát se jednoho krásného dne vědou, a každá věda se stejně tak dobře může stát jednoho krásného dne pouhopouhou utopií. Ani hranice mezi literaturou a filosofií nejsou (a nikdy nebyly) úplně přesné: o vztahu mezi fantazírováním a rozumovým myšlením ani nemluvě. Stačí mi pomyslet na pojem fiction (kupříkladu u Ernsta Macha ve spise Erkenntnis und Irrtum nebo na ještě oslnivější syntézu Hanse Vaihingera Philosophie des Als Ob), aby se i ty „nejvědečtější“ znalosti, ne-li poznání, rázem staly pouhými výplody fantazie, metaforami užitečnými při řešení šarád přírody, konvenčními symboly, pouhými slovy, jimiž vysvětlujeme na tabuli to, co se ve skutečnosti vůbec vysvětlit nedá. (Kupříkladu pojmy „atom“, „energie“, „pohyb“, „gravitace“, „magnetismus“, „spalování“ atd.) Zavedu-li mezi osvícenecký termín „rozum“ a romantický pojem „fantazie“ pojem „intuice“ (a jsem nucen ho zavést, není-liž pravda?), pak po rozdílu mezi literaturou (třeba i pro kojence) a tou nejpokročilejší vědou na světě nezbude ani stopy.

Odysea mých úvah mě vůbec nevedla k přístavu moudrého klidu: čert, který mě rozesmál uprostřed pátečního dne 13. května, se teď už neukazoval: zpoza Olympiiných ramen obtížených starostmi se na mě dívali mí dobří rodičové, kteří naštěstí zemřeli už v době, kdy jsem byl na cestě au bout de la nuit. Cítil jsem potřebu zapálit svíčku, tohle více než hrozivé mlčení mě nutilo myslet na mučírny v genopoliském muzeu; v duchu jsem si promítal filmy s ostnatým drátem a tábory smrti, drobný korektor Sommer mi hrozil svým vševědoucím prstem. Byl už jsem hotov dát otevřeně průchod své revoltě, vykřikovat spenglerovské kletby proti celému Západu, který mě dostal do téhle orientální bryndy, aniž mě předem uvedl do behavioristické prelogiky každodenního „kiš, kiš, patří mu to!“ - když vtom mi do levého ucha zanotoval hlas z nebes, vypraný dešti a vonící bazalkou a odpuštěním:

„Již vzhůru, psanci, této země...“

Dosyta jsme se tomu zasmáli, došlo ke kvalitativnímu skoku. Oblékli jsme se jako na procházku. Zavěšeni jeden do druhého jako čerství novomanželé (s těmi nejčistšími kádrovými materiály z celého pašalíku), vydali jsme se k centru a cestou si pobrukovali brigádnické pochody plné nadšení a optimismu. Slunce zapadalo jakoby nic, zvonice kostela svatého Jíry Zlého nám připadala ověnčena rajskou svatozáří. Rozhádaní vesničané s hladovými a vylekanými pohledy se klidili k nádraží, bosí a bezstarostní cikáni se nikým nerušeni ubírali k předměstím své netečné ignorance, hejna hlučných vran vykreslovala na pastelové obloze rozmarný pointilismus svého stádního pudu. Věčnost se možná zrodila na vsi - nemáme důvod tvrdit něco jiného -, v každém případě však přišla zemřít do města. Na nemoc, na sešlost věkem, na tom nesejde. Ve všech tvářích, které jsem potkával, se zračila jakási pokoutní radost ze života, smutné, upachtěné vítězství nad dnem, který právě minul, cosi jako niterné zavýsknutí, utajovaný med starostí odložených na zítřek. Mír. Přežívání. Lhostejnost vznášející se jako olej na vodách všedních starostí. Bašibozukové putující do pivnic, sipáhíové v civilu, pokuřující americké cigarety s filtrem, nejrůznější vinkláři a buluk-efendiové s tranzistorovými přijímači na krku, vyplivující slupky od slunečnicových nebo dýňových semínek, vnášeli do neoprávněné stupidnosti soukromého času rytmus a řád. Času jako času oddechového, volného času mezi dvěma kdykoli možnými pohromami, omezeného času, který nám velká Historie poskytovala jako odměnu za živočišné zdraví, díky němuž jsme se v těchto požehnaných chvílích Isarlyku mohli vyvázat z jakéhokoli společenského styku se světem, jeho modlami či se smrtí.

Zastavili jsme se pod bohatě kvetoucí lípou. Odtud jsme podle Olympiina plánu mohli, sami nepozorováni, nenápadně pozorovat všechny, kdo se zastaví před plakátem barvy zrajících malin.

„To jen abys v tom měl sám jasno,“ vysvětlovala mi. „V tuhle hodinu papaláši (ovšemže ti středního a menšího formátu) vyrážejí na malou procházku a různí imámové a ulámové z učitelského sboru odcházejí ze schůzí. Mihnou se tu i strážci dívánu ad hoc, touhle dobou je ve střehu tatarstvo z kulturního dozoru. Ti zvědavější si přijdou obhlédnout místo činu a budou se podivovat nad tvou hloupostí. Ti bázlivější upíjejí pod loubím kiosků kumys své vlastní bezpečnosti a smějí se do hrsti. Znáš tuhle písničku: ,Bližní náš vedle šlápl, následky ponese, tož radujme se, veselme se!‘ Tady buď a pozoruj je. Jestli jen jeden jediný z nich, zdůrazňuji jeden jediný, podle tvého vzoru naznačí sebemenší kritický úsměv, pak podám demisi jako ženská a vydám se na děkovnou pouť do Trevíru. Prosím...! Spočítals je? Přešlo deset, dvacet, třicet staroturků, jeden gramotnější a výše postavený než druhý, toužících se pořádně zasmát alespoň v pátek třináctého dne v měsíci. Zasmál se někdo z nich? Ani nápad, muži, jen souhlasně pokývali hlavou, sedící pevně na ramenou. Všichni se dívají jen a jen na tu nešťastnou kapitolu o literatuře pro smrkáče a pomatence. Vidíš je? Myslíš si, že neslyšeli o Julesi Vernovi, že zhruba nevědí, co stojí v Komunistickém manifestu, myslíš, že zpívají jen tak zbůhdarma Internacionálu? Čerta starého! Nejspíš to budou filosofičtí eunuši, ne, že ne, ale hloupí nejsou. Nepletou si kozu s vozem, Dalmácii s decimálkou. Tak je to! Prosím, přivedla jsem tě sem, aby ses přesvědčil. Mlčíš, ale známe své pappenheimské, je to obehraná písnička, nemám chuť na tvé protiargumenty. Doufám, že alespoň jednu věc jsi pochopil: že bez ohledu na to, kolika miliony argumentů ve prospěch svého stanoviska by ses mohl ohánět - protože musíš uznat, že jde jen o pouhé stanovisko -, tvůj smích v tuto chvíli, v tomto století, na tomto konkrétním místě naší staré Evropy zůstává těžkým přestupkem, neomluvitelnou a zbytečnou botou, hloupým a nešťastným politickým omylem. Tsss! Neprotestuj, já vím, co říkám. Místo abys foukal i do jogurtu, začal jsi, kamaráde, lechtat čerta pod ocasem. Ty ses smál, já počítám rozbité talíře a myslím s hrůzou na naši bídu a na to, co nás ještě čeká. Běda kultuře! Když vidím, jaký jsi tvrdohlavý a duchem mimo tento svět, začínám chápat, proč Němci prohráli všechny války a proč ti tví zatracení Francouzi hledají v pravé poledne se svíčkou nejrůznější revoluce... Hloupost je dvojího druhu: jedna má původ u ovcí a v salaši, druhá u příliš mnoha přečtených knih. Ta první se dá léčit - ta druhá, aleluja, motyka a lopata. A třetí světová válka. To ti říkám já, která jsem ani Bídníky nedokázala dočíst do konce, ale která, jak říkával nebožtík tatínek, dokáže udělat i z kyšky šampaňské, chce to jen trochu fištronu...

Existují stavy a skutky. Prostředky a cíle. Metody a hodnoty. Exploze a imploze. A hlavně existují rozdíly mezi mentalitami, kategoriemi, dostačujícími vysvětleními. Můj dobrý přítel logik Stojkov - ten, co spáchal sebevraždu v opilství anebo z nešťastné lásky, to se nikomu nepodařilo zjistit - míval ve zvyku na potkání mi líčit jedny a tytéž afro-asijsko-americké nesnáze, které mě vyváděly z míry. Spadne-li vám v Timbuktu kokosový ořech na hlavu, říkával, nezačnete mlátit do palmovníku, ani si nepůjdete přiložit na bouli obklad, nýbrž si zajdete otřít nos o hýždě staré manželky náčelníka vaší vesnice: jen její ošklivost a hloupost mohou zažehnat zlé duchy, kteří na vás ten ořech z palmy shodili. Zatouží-li v Matu Grossu soused po vaší manželce a zmocní se jí v době, kdy vám chytala pískoře na večeři, podle nejlepších amazonských tradic jste povinen ohryzávat tomu, kdo vám nasadil parohy, nehty u nohou a nosit mu jeho loveckou torbu na znamení vděčnosti za poctu, kterou vám prokázal. Kdybys před dvěma sty lety, když se četl rozkaz osvíceného vidinského bimbaši, vyprskl smíchy, ičoglani, pážata z jeho dvora, by tě narazili na nenaolejovaný kůl, nikoli jedlový, ale akátový. Všechno je relativní, nevkročíme dvakrát do téže řeky Zla nebo Hlouposti, existuje jen nekonečný přechod a neměnná změna.“

Povzdechl jsem si a zapřemýšlel. Povzdechla si i Olympie, spřádající svým praktickým mozkem bílou nit s tou nejčernější: to, co je, s tím, co by mohlo být, kdyby... Nemohl jsem se vzdát svého racionalisticko-realistického přesvědčení, že z objektivního, logického a kulturního hlediska jsem měl veškeré důvody zasmát se tak, jak jsem se zasmál. Uvažoval jsem však v evropských kategoriích, na mou reakci je třeba pohlížet jako na výslednici toho, co jsem věděl o Descartesovi, Kantovi, Hegelovi a jejich následovnících. Takže...

„Nikdo,“ slyšel jsem Olympii, jak pokračuje ve svém monologu, „vůbec nikdo v tomhle velkém a podělaném městě nepřijde, aby ti řekl ,bravo, tak to je, mýlili jsme se, příště už se to nestane‘. Protože v našem světě - braném takový, jaký je, ne takový, jaký by měl být - je důležitější dělat, že víme, než opravdu vědět, předstírat, že děláme, než skutečně dělat. Celá tahle kultura - literatura, filosofie - je na nic, to mi věř: v téhle době trvalého pokroku je cikánka, která mi čte z ruky, pro osud můj i mé rodiny ,vědečtější‘ než celá vaše futurologie a ideologická agitace.“

„Jsem jiného názoru,“ prohlásil jsem, ale přesto jsem se jí nedokázal podívat do očí.

„Bravo! Hurá! Jen houšť! Přesto doufám, že mi dovolíš, abych ti šetrně sdělila, že nejen že v tom neumíš chodit a máš na patách smůlu, ale že jsi úplně vedle. Zítra začnou vyšetřovat. Dám ruku do ohně na to, že teď ani místodržícího tam nahoře, kde se sní o rekordních výnosech z hektaru, nezajímá nic jiného než to, že v jeho ráje se jeden nevolník s kádrovou skvrnou a diplomy, kterého přijali do Isarlyku kvůli rehabilitaci a pokání, smál o své vůli úřednímu aktu - ba co víc: on se smál posvátnému, nedotknutelnému, výsostnému jménu. Jakým právem? budou se ptát hydry místní moci, kdo ho ponoukl? co mu scházelo? koho tím chtěl poškodit? kdo mu zaplatil, aby...?“

„Pravda a spravedlnost, drahá Lympi, jsou na mé straně, to mi věř. Možná jsem udělal chybu, že jsem se jenom zasmál; jakožto někdejší poměrně známý, renomovaný intelektuál jsem měl okamžitě zajít na příslušná místa, vyžádat si neodkladnou audienci a vysvětlit na nejvyšší úrovni přesné a nevyvratitelné důvody, proč jsem považoval za směšné, že tam stojí to, co tam stojí. Ani Alláh na nebesích mě nemůže donutit, abych žil, dýchal, provolával ,hurá!‘ tváří v tvář nehorázné, směšné hlouposti...“

Pohádali jsme se. Já jsem byl jízlivý, úsečný, akademický a liberální jako světaznalý muž se smyslem pro čest. Lympi se chovala úměrně svému balkánsko-paysannímu původu. Shora, zpoza těžkých závěsů ve své pracovně, nás očima špatně naloženého orlosupa sledoval sám bej přes kulturu, soudruh Kaftandžiu. Naše gestikulace mu připadala zoufalá, hysterická, připomínala mu zběsilé běhání veverek první den jejich pobytu v šlapacím mlýnku. Byl klidný, mocný, pán svého osudu, tenhle bej přes kulturu a propagandu. Krátce se uchechtl a obrátil se ke svému služebníku, dohližiteli Sommerovi (před dvaceti lety byl on sám bej, a Kaftandžiu pouhý ořežprut), který, s pleší, sestoupivší až na zákonnou úroveň úcty a ponížení, radostně pozoroval neméně radostnou proměnu v jeho obličeji. (Muezzin měl začít prozpěvovat své večerní volání; v istanbulských Sedmi věžích si všichni, kdo vyvázli bez úhony, neuškrceni, říkali výborně!, šťastni za ještě jednu jasnou noc, za další den, kdy se ulili před smrtí.)

„Je to jasné,“ procedil mezi zuby mrtvičnatý ředitel tiskárny.

„Uvidíme, uvidíme,“ zabrumlal drobný dohližitel nad tiskovinami pokoušeje se svým tisíciletým skepticismem poněkud zbrzdit písek v už obrácených přesýpacích hodinách: překvapení existují, když už jsou jednou možná. Nezapomeňme, že je to kmotřenec velkého Tutily Druhého, a jak je u nás zvykem, v podobných záležitostech mívá kmotr poslední slovo.“

„Každý kmotr má zase svého kmotra,“ pronesl moudře kádí Kaftandžiu a spokojeně si zamnul ruce.

Kostky mého osudu byly nejenom vrženy ho hnízda zmijí, ale též podle prastarých i nejnovějších předpisů dobrého města Isarlyku náležitě poznačeny.

(Celou noc jsem demonstrativně proležel v kuchyni; zdálo se mi, že bloudím obrovským asijským bazarem a hledám vlastní hlavu, o níž jsem v šíleném zmatku té noční můry ani nevěděl, kde jsem ji ztratil.)

Cítil jsem, že Lympi se dlouze modlí před ikonou Bohorodičky.

Sirbu

 

© Překlad Jiří Našinec

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1437x

Inzerce
Inzerce