Lafazanovski, Ermis
Román o zbraních

ukázka beletrie zahraniční

Rozhodl jsem se vyhledat člověka, o němž se psalo ve všech novinách. Podařilo se mu prý vyrobit z trubky nekonvenční výbušnou zbraň, s níž jen tak pro potěšení nebo snad vlivem choromyslnosti vyhazoval do vzduchu automobily svých sousedů.

Ermis Lafazanovski: Román o zbraních (Skopje 2003), ukázka

Rozhodl jsem se vyhledat člověka, o němž se psalo ve všech novinách. Podařilo se mu prý vyrobit z trubky nekonvenční výbušnou zbraň, s níž jen tak pro potěšení nebo snad vlivem choromyslnosti vyhazoval do vzduchu automobily svých sousedů. Díky bohaté terénní praxi jsem toho muže našel velmi rychle. Vyvaloval se v okně svého domu opřený o lokty, podpíral si bradu a přemýšlel, jakým zločinem by si ukrátil následující část dne.

- Dobrý den!

- Jestli je pro tebe dobrej, tak pro mě teda ne, povídá trubkař.

- Promiňte, vy jste ten nechvalně známý zbrojař, který si vyrobil zbraň z trubky tak chytře, že ho nemohli obvinit z nelegálního držení zbraně?

- Když už se mě ptáš, chlapče, něco ti povím. Buď hned půjdeš a budeš si hledět svýho, nebo se tvýmu autu stane to, co se stalo všem ostatním, který mi překážely.

- Já jsem přišel pěšky!

- Má zbraň si poradí se všemi dopravními prostředky.

- Můžu se vás zeptat… měl byste ještě nějakou mrzačící rouru? Podíval se na mě, otočil se do temných útrob pokoje a znovu se objevil s tlustou kanalizační trubkou, kterou na mě namířil.

- Padej, zařval, - nebo z tebe nadělám fašírku.

Měl jsem z té roury ohromnou radost.

- Jen kratičké interview, prosím. Copak vy nechcete, aby se svět dozvěděl opravdovou pravdu o vás a o vaší tajné zbrani, o způsobu jejího použití, jakožto i o jejím místě a úloze v současné ozbrojené společnosti?

Krátce se zamyslel a pozval mě dál. Bylo zřejmé, že také on, stejně jako všichni smrtelníci světa, sní o tom, že se stane nesmrtelným prostřednictvím vznešených skutků. Vešel jsem do jeho pokoje a sedli jsme si ke stolu, na nějž odložil svou zbraň.

- Mohu si ji prohlédnout?

- No ovšem.

V ruce jsem držel velkou vodovodní deseticoulovou rouru, v níž byla zaražená druhá, osmicoulová trubka. V trubce byl zaklíněný úderný hřeb. Roury byly, podle rouraře, naplněny střelným prachem a loveckými patronami. Zbraň fungovala na úder.

- Nádhera, povídám, - nádhera! V jednom z vašich předchozích rozhovorů jste toto zařízení nazval kvetoucí trubkou. Proč?

- Protože je jen na jedno použití! Když vystřelí, roztrhne se a připomíná kytičku ze zahrady. Třeba gladiolu nebo růži, nebo něco takového. Já nevím, to byste se musel zeptat manželky, ta se vyzná v kytkách.

- Prosím vás, byl byste tak laskav a povyprávěl mi svůj životní příběh? řekl jsem.

Rourař vstal, zkřížil ruce za zády a otočil se k oknu. Dlouho mlčel, ale nakonec spustil.

- Mám doma dva budíky a jednoho kanára. Nejvíc mě na nich rozčiluje, že se neumí sladit. Někomu by to možná vůbec nevadilo, ale já kvůli tomu nemůžu spát. První budík dělá „tik-tak“, druhý rovněž „tik-tak“ a kanárek „píp“. A znovu první budík „tik-tak“, druhý „tik-tak“ a kanárek „píp“. No a první budík zase začne „tik-tak“! Celý tan kravál se odehrává mezi dvojím tiknutím těch dvou budíků a tak je to do nekonečna. K zešílení! Představte si, že celý den posloucháte pořád dokola to stejné „tik-tak-tik-tak-píp“, „tik-tak-tik-tak-píp“, „tik-tak-tik-tak-píp“, „tik-tak-tik-tak-píp“!

Trýzněn starostmi a na kolena sražen nespavostí jsem často přemýšlel, proč si jednoduše ty dva budíky s kanárem nesladí zvuky, aby všichni společně, pěkně zaráz tikali a pípali? Nedá se prostě vydržet to „tik-tak“, do kterého se prolíná druhé na chlup stejné „tik-tak“ a ještě ptačí štěbetání. Tak.

Jelikož nemohli dojít ke shodě, pokusil jsem se o to já sám. Vyndal jsem z prvního budíku baterky a po chvíli jsem je vrátil zpět. Doufal jsem, že zatikání přijde přesně ve chvíli, kdy tiká druhý budík a pípá kanár. Jenže to se nestalo. Nic! Zase „tik-tak-tik-tak-píp“! Vytáhl jsem ze zásuvky druhý budík a po chvíli jsem ho zase zapojil. A nic! Zase stejná disharmonie. Popadl jsem ptáka za zobák a držel jsem ho tak několik vteřin. Pak jsem ho pustil a doufal jsem, že zapípá zároveň alespoň s jedním budíkem. Jenže nic! Pták zapípal zcela mimo očekávanou harmonii. Přemýšlel jsem, jestli vůbec potřebuju dva budíky. Potřebuju. Jeden mám v ložnici, budí mě za svítání, já potom budím manželku a děti a všichni se nahrneme do druhého pokoje, kde začne ranní hádka. Tam je druhý budík, na něm sledujeme, kolik času nám ještě zbývá, než budeme muset totálně rozladění vyrazit z domu. Kdybychom neměli první budík, nikdy bychom se nevzbudili. Kdybychom neměli druhý budík, nemohli bychom se rozběhnout po domě hledat ponožky, trenky, trička, do fronty na koupelnu, ale dřímali bychom klidně a spokojeně, dokud by pracovní den ve slastném rozpoložení nepominul. Ne! Nemohl jsem ani pomyslet na to, že bych kanárovi zakroutil krkem nebo něco podobného. Dali jsme ho totiž dětem.

Je to tak, nemůžu vyměnit staré budíky za nové digitální budíky, protože zkrátka, ne že bych si to nemohl dovolit, ale jednoduše zapomenu na tikání sotva vyjdu z domu. Ani večer, když se každý odněkud dovlečeme, každý s nějakou tou neurózou, když se zase začneme hádat, kdo si sedne k televizi, kdo se nají, kdo si pustí muziku, kdo si vleze do vany, kdo bude večeřet, kdo půjde do hospody, kdo se kdy vrátí domů, ani tehdy si na budíky nevzpomenu. Až pozdě v noci, když sousedi přestanou se vším mlátit, když už neslyším auta z parkoviště, když ona i oni spí jako zabití, až když mi přestanou všichni volat a kazit mi noc, až když odplují všechny denní schůze a frustrace, až když se všechno zamračí pohledem na zítřejší den, až když jsem únavou úplně vyřízený, až tehdy, v nočním tichu, začíná velkolepý rambajs: tik-tak-tik-tak-píp, tik-tak-tik-tak-píp a tak dále. To dá rozum, že nemůžu spát. Takhle jsem žil až do nedávna, až do té doby, než jsem vymyslel opravdu dobré řešení. Bylo to brzy ráno a já jsem stál na dvorku. V dálce bylo slyšet chrápání sousedů. Někde pod okny vyl pes. Najednou jsem se cítil neuvěřitelně klidný, přestože jsem celou noc nespal. Vrátil jsem se do pokoje, odpojil jsem budíky, rozpáral jsem kanárovi břicho a nacpal jsem mu tam ty tikadla, potom jsem vzal ptáka i budíky, odnesl jsem je do sklepa a zhotovil jsem toto zařízení, které jsem vyráběl už jako dítě na Silvestra. Položil jsem kanára ve sklepě na jednu bednu a prásk! Konečně jen pár hodin před obvyklým budíčkem svět sladil všechny své zvuky do jednoho velebného – ticha.

- Majestátní! – povídám.

- Můj příběh nekončí, upozornil mě. Když jsem viděl, jak je má trubka účinná, začal jsem ji používat i na jiné urbánní artefakty, které mě svým hlukem vyvádějí z rytmu. A díky bohu, zatím to jde dobře.

- Byl byste tak laskav a daroval mi tuto zbraň?

- S největší radostí. Mám jich ještě dvacet! Vlastně ne, padesát! Ale co to melu, stovku mám… Už ani nevím, kolik toho mám, ale to je jedno, tenhle kousek si samozřejmě můžete vzít.

- A naplnil byste mi jej?

- Velmi rád, bude to pro mě čest.

Ermis Lafazanovski, Roman za oružjeto, Skopje 2003, str. 95-99. Přeložila O. Čtvrtníčková.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1570x

Inzerce
Inzerce