Palahniuk, Chuck: Program pro přeživší

Palahniuk, Chuck
Program pro přeživší

ukázka beletrie zahraniční

Program pro přeživší je druhým románem amerického autora Chucka Palahniuka.

 

Chuck Palahniuk: Program pro přeživší. Přeložil Richard Podaný. Doslov Ivan Adamovič. Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2002, 228 stran

47
Zkouška, zkouška. Jedna, dva, tři.
Zkouška, zkouška. Jedna, dva, tři.
Snad to funguje. Ani nevím. Ani nevím, jestli mě vůbec slyšíte.
Ale jestli mě slyšíte, tak poslouchejte. A jestli posloucháte, tak vás čeká vyprávění o tom, jak se všecko pokazilo. Tohle je takříkajíc letový záznamník linky číslo 2039. Lidově černá skříňka, i když je oranžová; uvnitř je smyčka z pásky, na kterou se bez ustání nahrává všechno, co zbývá. Čeká vás vyprávění o tom, co se stalo.
Tak dál.
Tu pásku můžete zahřát, až žárem zbělá, a stejně bude vyprávět pořád stejný příběh.
Zkouška, zkouška. Jedna, dva, tři.
A jestli posloucháte, měli byste hned od začátku vědět, že cestující jsou v bezpečí, jsou doma. Cestující takříkajíc vystoupili z letadla na Nových Hebridách. Pak jsme se do vzduchu vznesli jen my dva, já a pilot, a pilot kdesi nad čímsi vyskočil s padákem. Někde nad vodou. Takříkajíc nad oceánem.
Budu to říkat pořád dokola, ale je to pravda. Nejsem vrah.
Jsem tady nahoře sám.
Bludný Holanďan ve vzduchu.
A jestli tohle posloucháte, měli byste vědět, že jsem v pilotní kabině linky 2039 sám s houfem těch maličkých láhví, s porcemi jako pro děti, od vodky a ginu a většinou vypitých, které jsou srovnané na tom místě, kam se dá sednout zády k předním oknům, na přístrojové desce. V kabině pro pasažéry jsou tácky s hlavními chody, kyjevské kuřecí a hovězí Stroganoff, jsou napůl vyjedené a klimatizace likviduje všechno, co z vůně jídla zbylo. Kde si lidi četli, zůstaly otevřené časopisy. Všechna sedadla jsou prázdná a jeden by mohl předstírat, že si všichni jenom odskočili na záchod. Z umělohmotných sluchátek se line tlumené hučení reprodukované hudby.
Tady nahoře, nad počasím, jsem jen já a moje kabina pro cestování časem, můj Boeing 747-400, ve kterém zbyly dvě stovky dezertů, čokoládových dortíků, a v patře bar s piánem, kam si můžu klidně zajít po točitých schodech a namíchat si další pití.
Bože braň, že bych vás nudil všemi podrobnostmi, ale letím na autopilotu a poletím, dokud nedojde palivo. Dokud to nezhasne, jak tomu říkal pilot. Půjde to jeden motor po druhém, říkal, jeden po druhém zhasnou. Pak mě začal nudit spoustou podrobností o proudových motorech, o Venturiho efektu, o tom, že vztlak je tím větší, čím víc se vyklopí vztlakové klapky, o tom, že až zhasnou všechny čtyři naše motory, letadlo se změní ve dvousettunový kluzák. A protože autopilot to má nalinkované tak, aby se letělo ve vodorovné poloze, začne to, čemu pilot říkal ovládaný sestup.
Pověděl jsem mu, že takový sestup bude pro mě příjemná změna. Vy ani nevíte, čím vším jsem za poslední rok prošel.
Pod řemeny padáku měl pilot na sobě pořád tu nicotnou uniformu neurčité barvy, která vypadá, jako by ji navrhoval inženýr. Ale jinak byl ochota sama. Já bych se k někomu, kdo mi drží u hlavy pistoli a vyptává se, kolik paliva zbylo a na jak dlouho to vydrží, tak ochotně nechoval. Pověděl mi, jak mám poté, co nad oceánem seskočí, vrátit letadlo zase do letové výšky. A pověděl mi o letovém záznamníku.
Čtyři motory jsou očíslované od jedné do čtyř zleva doprava.
Poslední částí ovládaného sestupu bude střemhlavý pád na zem. Tomu říkal terminální fáze sestupu; budu se při tom řítit rychlostí deset metrů za sekundu přímo k zemi. Tomu říkal terminální rychlost, je to prý rychlost, při níž se předměty o stejné hmotnosti pohybují stejnou rychlostí. A pak to všechno zauzloval spoustou podrobností o newtonovské fyzice a šikmé věži v Pise.
„Ale radši mě nikde necitujte,“ povídá. „Je to hodně dávno, co jsem byl u zkoušek.“
Tvrdil, že PEJ, Pomocná energetická jednotka, bude pořád generovat dost elektřiny, až do okamžiku, kdy letadlo narazí na zem.
Dokud budete něco cítit, povídal, budete k tomu mít klimatizaci a stereo hudbu.
Ta doba, kdy jsem naposled něco cítil, je hodně vzdálená, povídám mu. Asi tak rok. To nejhlavnější pro mě bylo dostat ho ven z letadla, abych mohl konečně odložit pistoli.
Tiskl jsem ji tak dlouho, že jsem v ruce ztratil všechen cit.
Když člověk plánuje únos, který provede jen on sám, zapomene na to, že někdy v půlce akce by taky potřeboval nechat rukojmí být aspoň na tak dlouho, aby si stihl zajít na záchod.
Než jsme přistáli v Port Vila, běhal jsem s bouchačkou po celém letadle a snažil se krmit cestující i posádku. Nepotřebuje někdo dolít? Kdo chce polštářek? A co byste radši, ptal jsem se všech, kuře nebo hovězí? A dáte si bez kofeinu nebo normálka?
Jídelní obsluha je jedinou dovedností, ve které opravdu exceluju. Potíž byla v tom, že jsem všechnu tu roznášku a honění se musel zastat samozřejmě jednoruč, protože jsem musel držet pistoli.
Když jsme byli na zemi a cestující a posádka vystupovali, stoupl jsem si ke předním dveřím. Je mi líto, povídám, omlouvám se za všechno nepohodlí. Přeji vám bezpečný a příjemný výlet a děkujeme, že jste letěli s naší firmou a bla bla bla.
Jen co jsme na palubě byli sami s pilotem, zase jsme vzletěli.
Těsně předtím, než vyskočil, mi pilot pověděl, že při výpadcích všech motorů bude alarm pořád dokola hlásit Porucha motoru číslo jedna nebo tři nebo tak. A až budou všechny motory v pánu, jediným způsobem, jak zůstat ve vzduchu, bude udržet příď nahoře. Prostě jenom budete táhnout volant k sobě. Knipl tomu říkal. Ten hýbe něčím na ocase, čemu říkal výškovka. Ztratíte rychlost, ale udržíte si výšku. Podle všeho má člověk na vybranou, výška nebo rychlost, ale tak jako tak sebou nakonec střemhlav praští o zemi.
Stačí, povídám mu, já se takříkajíc nesnažím získat pilotní oprávnění. Jenom si děsně potřebuju zajít támhle na záchod. Jenom chci, abyste už vypad támhle ze dveří.
Pak jsme zpomalili na sto sedmdesát pět uzlů. Nebudu vás nudit podrobnostmi, ale klesli jsme na tři tisíce metrů a otevřeli přední dveře. A pak byl pilot pryč, a ještě než jsem dveře zabouchl, stoupl jsem si na kraj a vyčural jsem se za ním.
V životě mi nic neudělalo tak dobře.
Jestli měl sir Isaac Newton pravdu, pro pilota nebude potíž dostat se dolů.
A tak teď letím s autopilotáží na západ rychlostí nula celá osmdesát tři machu čili sedm set třicet kilometrů v hodině, správnou letovou rychlostí, a při téhle rychlosti a zeměpisné šířce slunce pořád zůstává na jednom místě. Čas se zastavil. Letím nad mraky ve výšce třináct kilometrů, letím nad Tichým oceánem vstříc katastrofě, vstříc Austrálii, vstříc konci svého životního příběhu, letím rovnou na jihozápad a poletím, dokud všechny čtyři motory nezhasnou.
Zkouška, zkouška. Jedna, dva, tři.
Ještě jednou: posloucháte letový záznamník linky 2039.
A poslechněte, pilot říkal, že v téhle výšce a při téhle rychlosti a když je letadlo prázdné, palivo vydrží tak na šest a možná dokonce sedm hodin letu.
Takže to zkusím vyložit stručně.
Letový záznamník zaznamená každé slovo, které v pilotní kabině pronesu. A můj příběh se nerozmlátí na milion krvavých cucků a pak neshoří s tunami hořících uhlíků. Až letadlo havaruje, lidé začnou pátrat po letovém záznamníku. A můj příběh přežije.
Zkouška, zkouška. Jedna, dva, tři.
Těsně předtím, než seskočil, a když jsme vtáhli dovnitř dveře na palubě pro cestující a vojenské lodi nás sledovaly neviděnými radary a skrz otevřené dveře ječely motory a kolem fičel vzduch, se pilot navlečený do padáku zastavil. „Proč vlastně chcete umřít tak hrozně?“ zakřičel.
A já zařval zase na něj, ať si určitě poslechne nahrávku.
„Tak nezapomeňte, že máte jenom pár hodin,“ hulákal. „A taky na to,“ řval, „že nevíte přesně, kdy palivo dojde. Pořád je tu možnost, že umřete v půli svýho životního příběhu.“
A to má bejt novinka? ječel jsem.
A taky: Povězte mi něco, co ještě nevím.
A pilot skočil. Já jsem se vymočil a pak jsem stáhl dveře zpátky na místo. V pilotní kabině jsem šlápl na plyn a tahal knipl k sobě, dokud jsme neletěli dost vysoko. Pak už zbývalo jen zmáčknout knoflík a převzal to autopilot. A jsme zase tady. Takže jestli posloucháte nahrávku z nezničitelného letového záznamníku linky 2039, můžete se taky mrknout, kde letadlo nastoupilo poslední fázi sestupu a co z něj zbylo. Až se podíváte na ten zmatek a na ten kráter, bude vám jasné, že nejsem pilot. A jestli mě posloucháte, víte, že jsem po smrti.
A já mám pár hodin na to, abych vám převyprávěl svůj příběh.
Takže mám dojem, že možná mám nějakou šanci si ten příběh uspořádat.
Zkouška, zkouška. Jedna, dva, tři.
Nebe je ve všech směrech modré a správné. Slunce je naprosté a pálí a je prostě tady vepředu. Jsme nad mraky a den je krásný, jen co je pravda.
Takže to vezmeme z vršku. Takže začneme od začátku.
Milá linko 2039, tohle se doopravdy stalo. Nekecám.
A tak.
Čistě pro úplnost, teď se cítím dočista náramně.
A tak.
Už jsem promrhal deset minut.
A tak.
Do toho.

46
Při mém způsobu života je dost těžké obalit si telecí kotletu. Některé večery to je jiná; mám rybu nebo kuřecí. Jenže v tu chvíli, kdy mám jednu ruku umatlanou syrovým vajíčkem a ve druhé držím maso, mi zavolá někdo, kdo je v maléru.
Děje se mi to teď skoro každý večer.
Dneska mi volá nějaká holka z hlučného tanečního klubu. Z její řeči rozeznám jenom „za mnou“.
A taky „sráč“.
A taky něco, co může být „koláče“, ale i „do pláče“. Věc se má tak, že nemůžu začít vyplňovat formuláře, a tak stojím sám v kuchyni a řvu, aby mě přes ten hudební mix slyšela. Podle hlasu je mladá a opotřebovaná, a tak se jí zeptám, jestli mi věří. Je unavená? Nebo ji něco bolí? A ptám se, jestli to udělá, pokud je jenom jeden způsob, jak bolest ukončit.
Moje zlatá rybka drandí ve svém kulatém akváriu na ledničce jako divá, a tak natáhnu ruku a hodím jí do vody jedno valium.
Máš toho už dost? řvu na to děvče.
Nebudu tady stát a poslouchat, jak si stěžuješ, řvu.
Postávat tu a snažit se napravit její život, to je jedna velká ztráta času. Lidi nechtějí, abyste jim dali život do pořádku. Nikdo nechce, aby mu vyřešili problémy. Dramata. Citová rozrušení. Aby rozsekli jejich příběhy. Uklidili po nich svinčík. Protože co by jim pak taky zůstalo? Jen veliké strašidelné neznámo.
Lidi, co mi volají, už tak jako tak většinou vědí, co chtějí. Někteří chtějí umřít a dožadují se ode mě dovolení. Připostrčení. Kdo se odhodlal k sebevraždě, tomu už nezbývá moc smyslu pro humor. Jedno špatně rozmyšlené slovo a za týden si přečtete nekrolog. A stejně při většině hovorů naslouchám jen na půl ucha. U většiny lidí se rozhodnu o tom, kdo bude žít a kdo zemře, čistě podle tónu hlasu.
S tou holkou v tanečním klubu to nikam nevede, a tak jí říkám: „Zabij se.“
„Cože?“ zeptá se.
Zabij se.
„Cože?“ zeptá se.
Zkus barbituráty a alkohol a měj u toho hlavu strčenou do suchého pytle na odpadky.
„Cože?“ zeptá se.
Teď nebo nikdy, povídám jí, protože člověk nemůže pořádně obalit telecí kotletu jen jednou rukou. Zmáčkni spoušť, nebo toho nech. Teď jsem s ní. Nebude umírat sama, ale celý večer čas nemám.
Ozve se něco, co zní jako součást tanečního mixu, ale nakonec se ukáže, že začala hodně nahlas brečet. A tak zavěsím.
Ti lidi po mně chtějí, abych ještě kromě obalování kotlety urovnával celý jejich život.
V jedné ruce držím telefon a pokouším se přimět strouhánku, aby se nalepila na to, co mám v té druhé. Nic by nemělo být tak těžké. Vymácháte kotletu v rozmíchaném žloutku. Pak ji oklepete a potom přijde na řadu strouhánka. Potíž je, jak dostat strouhánku na kotletu pořádně. Na některých místech je neobalená. A na jiných místech je vrstva strouhánky zase tak hustá, že není poznat, co je pod ní.
Bývaly doby, kdy to byla náramná zábava. Prostě vám volají lidi, co jsou na pokraji sebevraždy. Volají ženy. A jsem sám se svojí zlatou rybičkou, sám ve špinavé kuchyni, obaluju vepřový řízek nebo tak něco, na sobě mám jenom trenky a poslouchám, jak se někdo modlí. A servíruju poučení a tresty.
Zavolá chlápek. Stane se to třeba, když už tvrdě spím. Pokud neodpojím telefon, budou mi tak volat celou noc. Nějaký nešťastník mi zavolá tuhle noc hned po tom, co všechny bary zavřou, a řekne mi, že sedí se zkříženýma nohama na podlaze ve svém bytě. Nemůže spát, to by měl ty úděsné noční můry. Ve snách vidí, jak padají letadla plná lidí. Je to strašně skutečné a jemu nikdo nechce pomoct. Nemůže spát. Nemůže najít pomoc. Poví mi, že má pod bradou přitisknutou pušku a chce, abych mu uvedl jediný dobrý důvod, proč nemá stisknout spoušť.
Nemůže žít, když zná budoucnost, ale není s to nikoho zachránit.
Takovíhle mi volají. Oběti. Chronicky trpící. Ti mi volají. Rozbíjejí mou maličkou nudnou existenci. Je to lepší než televize.
Tak do toho, říkám mu. Jsem vzhůru jen napůl. Jsou tři po půlnoci a já mám zítra práci. Pospěš si, říkám mu, dělej, než zase usnu, stiskni spoušť.
Říkám mu, že svět není zase až tak krásný, aby na něm musel zůstat a trpět. Svět zas až tak za moc určitě nestojí.
Většinou pracuju u úklidové domovní služby. Otrok na plný úvazek. Bůh na částečný.
Zkušenosti z minula mi říkají, abych si, až uslyším cvaknout spoušť, držel sluchátko hodně daleko od ucha. Ozve se rána, nic než zapraskání statické elektřiny, a kdesi sebou sluchátko praští na podlahu. Jsem poslední, kdo s ním mluvil, a zase usnu ještě dřív, než mi přestane zvonit v uchu.
Příští týden se budu muset podívat po smutečním oznámení, po šestipalcovém sloupci o ničem významném. Nekrolog je potřeba, jinak člověk nemá jistotu, jestli se to stalo, anebo jestli to nebyl jen sen.
Neočekávám od vás, že to pochopíte.
Je to zábava jiného druhu. Je to adrenalinový nával, mít takovou nadvládu. Ve smutečním oznámení chlapíkovi s brokovnicí říkali Trevor Hollis; zjistit, že šlo o skutečného člověka, byl báječný pocit. Je to vražda, ale není to vražda, přijde na to, jak mnoho zásluh si na tom přičítáte. Já ani nemůžu říct, že by začít s touhle krizovou intervenční službou byl můj vlastní nápad.
Pravda je taková, že svět je cosi příšerného a já jsem ukončil jeho utrpení.
Ten nápad se zrodil náhodou, když v novinách vyšel článek o skutečné krizové lince. A v článku omylem uvedli moje číslo. Chyba v korektuře. Opravu, kterou uveřejnili den nato, už nikdo nečetl, a lidi mi začali ve dne v noci volat a svěřovat se mi s problémy.
Prosím vás, nemyslete si, že tu jsem kvůli zachraňování životů. Být či nebýt, o to, abych se s tím rozhodnutím dřel, mi neběží. A nemyslete si, že jsem povznesen nad to, že můžu takhle mluvit se ženami. Se zranitelnými ženami. S citovými mrzačkami.
Jednou mě málem vzali u McDonalda, a já o ten flek žádal jen proto, abych se setkával s dívkami. S černými holkami a hispánskými holkami a bílými a čínskými holkami, hned na žádosti o místo vám řeknou, že McDonald zaměstnává lidi různých ras a etnického původu. Holky, holky, holky, jako jídlo v bufetu. A taky se na té mcdonaldovské žádosti říká, že pokud máte některou z následujících chorob:
Hepatitidu A
salmonelózu
střevní úplavici
stafylokokovou infekci
lambliózu
nebo jste nositelem Helikobaktera, tak u nich dělat nesmíte. Rozhodně větší záruka, než když se s děvčaty seznamujete na ulici. Člověk není nikdy dost opatrný. U McDonalda aspoň přísežně prohlásila, že je čistá. A navíc tu je víc než slušná šance, že bude mladá. Vimrlovitě mladá. Hihňavě mladá. Hloupě mladá a stejně pitomá jako já.
Osmnáctileté, devatenáctileté, dvacetileté holky, a já jsem si s nimi jenom chtěl povídat. Holky ze středních škol. Holky s maturitou. Emancipované nezletilé.
Stejné je to s těmi sebevraždkyněmi, co mi volají. Většinou jsou dost mladé. Brečí s vlasy promočenými deštěm u telefonní budky, dovolávají se u mě záchrany. Volají mi, když už leží stočené na posteli do klubíčka celé dny. Mesiáš. Tak mě berou. Spasitel. Popotahují a zajíkají se a na co se vyptávám, to mi vykládají do nejmenších podrobností.
Poslouchat je ze tmy, to některé noci nemá chybu. Taková dívka mi prostě věří. Držím v jedné ruce telefon a můžu si představit, že mojí druhou rukou je ona.
Ne že bych se chtěl oženit. Obdivuju chlapy, kteří si věří tolik, že si to vytetují.
Když v novinách uveřejnili číslo znovu a správně, hovory začaly řídnout. Z těch lidí, co mi volali ze začátku, byla fůra po smrti nebo mě měli plné zuby. Žádní noví nevolali. A u McDonalda mě vzít nechtěli, a tak jsem nechal udělat haldu velkých nálepek.
Dejte sobě a svému životu ještě jednu šanci. Zavolejte mi, jestli potřebujete pomoc. A pak moje telefonní číslo.
A moje druhá nejoblíbenější:
Pokud jsi mladá a sexuálně nezodpovědná dívka a máš problémy s pitím, zde je pomoc, kterou potřebuješ. Zavolej – a pak moje telefonní číslo.
Dejte na mě. Tuhle druhou nálepku si nepořizujte. S takovou nálepkou vás brzy navštíví někdo od policie. Mají obrácený seznam a jen podle čísla vás najdou a dostanete se na seznam možných lotrů. A pak už navždycky budete slyšet takové to cvak... cvak... cvak... nahrávacího zařízení pod každým telefonátem, co kdy budete mít.
Dejte na mě.
Jestli ale nasadíte tu první nálepku, lidi vám začnou volat a zpovídat se z hříchů a stěžovat si a prosit o radu a dožadovat se pochvaly.
Dívky, se kterými se seznámíte, budou mít vždycky po ruce ten nejhorší scénář ze všech. Celý harém žen bude napjatě viset na telefonech a žadonit, ať zavoláte, prosím, zavolej mi. Prosím.
Můžete mě mít za sexuálního predátora, ale já když myslím na predátory, myslím na lvy, tygry, velké kočky, žraloky. Tohle není nic podobného vztahu predátora s kořistí. Není to ani vztah mrchožrouta, supa nebo chechtavé hyeny s mršinou. A ani vztah parazita a hostitele.
Jsme všichni dohromady k politování.
Je to opak zločinu bez oběti.
Hlavní je vylepit to po všech veřejných telefonech. Zkuste hlavně špinavé budky poblíž mostů nad hlubokou vodou. Nalepte to vedle hospod, odkud po zavírací hodině vyhazují lidi, co nemají kam jít.
Zakrátko budete v branži.
Budete potřebovat takové to mluvítko, ze kterého to zní, jako kdybyste volali odkudsi z hloubi a zevnitř. Pak vám budou lidi v krizi volat a uslyší, jak splachujete záchod. Uslyší, jak rachotí mixér, a budou vědět, že míň by vám na nich už ani záležet nemohlo.
Dneska bych užil takový ten bezdrátový telefon se sluchátky na hlavu. Něco jako walkmana lidské bídy. Žij, nebo umři. Sex, nebo smrt. Tak můžete bez použití rukou rozhodovat o životě a smrti hodinu za hodinou, když lidi zavolají a vykládají vám o svých strašlivých zločinech. Ukládáte pokání. Vyhlašujete rozsudky. Rozdáváte chlapíkům na druhém konci linky telefonní čísla dívek, které jsou na tom stejně.
Stejně jako u modliteb tvoří většinu toho, co si vyslechnete, stížnosti a žádosti. Pomozte mi. Vyslechněte mě. Veďte mě. Odpusťte mi.
Už zase zvoní telefon. Nejsem prostě s to udělat pořádně tu slaboučkou vrstvu strouhánky na kotletě – a na drátě je nová dívka a pláče. Rovnou se jí ptám, jestli mi bude důvěřovat. Ptám se, jestli mi poví všechno.
Oba, moje zlatá rybka i já, tu prostě jen plaveme pořád dokola.
Kotleta vypadá, jako by ji vyhrabali z kočkolitu.
Abych dívku uklidnil a přiměl ji naslouchat, vyprávím jí o své rybce. Je to v mém rybkami vyplněném životě rybka číslo šest set jedenačtyřicet. Tu první mi rodiče koupili, abych se naučil milovat jiné živoucí stvoření Boží a starat se o ně. Teď jsem o šest set čtyřicet rybek dál a jediné, co jsem zjistil, je, že vše, co milujeme, zemře. Už když poprvé potkáš někoho, kdo je ti drahý, můžeš počítat s tím, že jednoho dne bude mrtvý a zahrabaný.

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4747x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce