Palahniuk, Chuck: Zalknutí

Palahniuk, Chuck
Zalknutí

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka z třetího románu amerického spisovatele Chucka Palahniuka.

Chuck Palahniuk: Zalknutí. Z anglického originálu Choke přeložil Richard Podaný, doslov napsal Jiří Pavlovský, vydalo nakladatelství Euromedia - Odeon, k.s., Praha 2003, 256 stran

Kapitola 1
Pokud se chystáte tohle číst, ušetřete si práci.
Po pár stránkách budete chtít být jinde. Takže to pusťte z hlavy. Jděte pryč. Vypadněte, dokud jste živí a zdraví.
Spaste se.
V televizi určitě běží něco lepšího. Anebo když máte takovou fůru času, jděte na večerní školu. Staňte se lékařem. Můžete ze sebe udělat Někoho. Počastujte se večeří v restauraci. Obarvěte si vlasy.
Nemládnete.
To, co se tady děje, vás nejdřív nakrkne. A pak to už bude jen horší a horší.
Tady nepřijdete k ničemu lepšímu než k pitomému příběhu pitomého chlapečka. Pitomému pravdivému příběhu ze života, o člověku, se kterým byste neměli nejmenší chuť se poznat. Jen si toho mrňavého smrada představte, je vám asi do pasu a má chumáč blonďatých vlasů učesaných na pěšinku po straně. Představte si to protivné prťavé hovno v trávě, jak se na starých školních fotkách usmívá, některé mléčné zuby mu chybějí a první dospělé mu místo nich vyrůstají naštorc. Představte si ho, jak má na sobě pitomý svetr s modrými a žlutými pruhy, svetr, který dostal k narozeninám a který býval jeho nejoblíbenější. Představte si ho, jak si už takhle malý okusuje ty svoje nehtíky. Jeho nejoblíbenějšími botami jsou kecky. A jeho nejmilejší jídlo? Zapečené obložené bagety, kurva.
Představte si takového kulišáckého klučíka, jak po obědě se svojí mamkou bez bezpečnostního pásu drandí v ukradeném školním autobuse. Až na to, že před jejich motelem stojí policejní auto, a tak mamka jen prosviští stovkou nebo stodesítkou kolem.
Tohle je vyprávění o jednom pitomém mrňavém smradovi, který docela určitě býval ten nejpitomější šmejd a hnida a srabák a kašpar, co kdy na světě byl.
Ten malej hňup.
Mamka mu říká: „Musíme si pospíšit,“ a tak jedou po úzké silničce do kopce a zadní kola jim na ledu ustřelují ze strany na stranu. Sníh vypadá v reflektorech modře a táhne se od krajnice až ke tmavému lesu.
Představte si, že to všechno je jeho chyba. Toho prťavého čuráčka.
Mamka zastaví s autobusem kousek od paty skalního útesu, tak, že reflektory ozařují jeho bílou stěnu, a říká: „Dál už se nedostaneme,“ a slova z ní vyvěrají jako bílé obláčky, na kterých je vidět, jak veliké uvnitř jsou její plíce.
Mamka zatáhne ruční brzdu a říká: „Můžeš si vystoupit, ale bundu si nech v autobuse.“
Představte si toho pitomého trumberu, jak se nechává od mamky před autobusem rovnat do latě. Tu připrcatělou nepovedenou napodobeninu Benedicta Arnolda, jak jen stojí a dívá se do záře reflektorů a nechává mamku, aby mu stáhla přes hlavu jeho oblíbený svetr. Ten srábek ukňouraná prostě jen stojí na sněhu napůl vysvlečený, motor autobusu rachotí jako divý a hluk se odráží od skalní stěny a mamka mizí kdesi za ním, ve tmě a mrazu. Reflektory ho oslepují, hluk motoru překrývá všechno skřípání stromů, které se ve větru otírají o sebe. Vzduch je příliš studený, než aby se člověk mohl pořádně nadechnout, a tak se ta chodící sliznatá membrána snaží dýchat dvakrát rychleji.
Nikam neutíká. Nic nepodniká.
„A teď,“ ozve se mamka odněkud zezadu, „se za žádnou cenu neobracej.“
Mamka mu vykládá, že ve starověkém Řecku kdysi žila překrásná dívka, dcera hrnčířova.
Jako pokaždé, když se mamka dostane z vězení a přijde si pro něj, i teď s klukem tráví každou noc v jiném motelu. Vždycky jedí jen v rychlých občerstveních a celý den, jeden den za druhým, jen jedou v autě. Dneska v poledne se kluk snažil sníst svou zapečenou bagetu, ačkoli byla ještě moc horká, a div ji nespolkl najednou, a jídlo mu zaskočilo a on nemohl dýchat ani mluvit, dokud mamka neoběhla stůl.
Paže ho objaly zezadu, zvedly na nohy a mamka šeptala: „Dýchej! Dýchej, krucinál!“
Potom kluk brečel a všichni hosté v restauraci se kolem nich shlukli.
V tom okamžiku to vypadalo, jako že celému světu záleží na tom, co s ním bude. Všichni ti lidé ho objímali a hladili ho po vlasech. Všichni chtěli vědět, jestli mu už je dobře.
Měl pocit, že ten okamžiky vydrží navždycky. Že aby se jeden domohl lásky, musí nasadit život. Že aby ho vůbec kdy spasili, musí se dostat až na sám okraj propasti.
„Fajn, už je to dobrý,“ pravila mamka a utírala mu ústa. „Teď jsem ti dala život.“
A chviličku nato servírka toho zlobivého mrňavého kňourala poznala podle fotografie na staré krabici od mlíka a už ho zase mamka vezla stodesítkou zpátky do motelu.
Na zpáteční cestě sjeli z dálnice a koupili černou barvu ve spreji.
I když se hnali jako diví, nakonec se ocitli jen vprostřed pustiny vprostřed noci. A teď ten pitomý kluk stojí a zezadu slyší, jak mamka chrastí sprejem s barvou a kuličky uvnitř spreje narážejí do stěn a mamka říká, že ta dívka v tom starověkém Řecku byla zamilovaná do chlapce.
„Jenže ten mladík byl z cizí země a musel se do ní vrátit,“ vykládá.
Ozve se zasyčení a kluk ucítí barvu. Zvuk motoru se mírně změní, zakucká se, motor teď běží rychleji a hlasitěji a autobus se maličko kolíbá z pneumatiky na pneumatiku.
A tak ta dívka, vypráví mamka, poslední noc, co byli spolu, vzala lampu a postavila ji tak, aby vrhala stín jejího milého na stěnu.
Syčení spreje přestává a zase začíná. Ozve se krátké zasyčení a po něm zase delší zasyčení.
A mamka líčí, jak ta dívka načrtla obrys stínu svého milého, aby měla navěky zaznamenáno, jak vypadal, aby měla přesný doklad o té chvíli, o poslední chvíli, co byli spolu.
Náš malý ubrečenec se jen upřeně dívá do reflektorů. Slzí mu oči, a když je zavře, stejně vidí, jak světla září, rudě, rovnou jemu skrz víčka, skrz jeho vlastní krev a tělo.
A mamka povídá, že druhý den milý odjel, ale jeho stín zůstal.
Kluk se na chvilenku ohlédne tam, kde mamka načrtává na skalní stěnu jeho pitomý stín, až na to, že kluk stojí daleko, takže stín je o dobrou hlavu větší než jeho matka. Hubené paže vypadají mohutně. Chůdičky nohou se táhnou do dáli. Připosražená ramínka se rozkládají do šíře.
A mamka mu říká: „Nedívej se. Ani se nehni, nebo mi všechnu práci zkazíš.“
A ten mrňavý uhvozdřený šmíráček se otočí a dál civí do reflektorů.
Sprej s barvou syčí a mamka říká, že před Řeky nikdo neměl žádné výtvarné umění. Právě takhle bylo vynalezeno malování. Vypráví, jak dívčin otec za pomoci obrysu na stěně vyrobil mladíkovu podobu z hlíny, a že tím bylo vynalezeno sochařství.
Mamka mu naprosto vážně říká: „Umění se nikdy nerodí ze štěstí.“
Takhle se zrodily symboly.
Kluk stojí, teď už se v záři celý klepe, snaží se ani nepohnout, mamka pořád pracuje dál a vykládá velikému stínu, že jednou pomůže naučit lidi tomu, čemu ona naučila jeho. Jednoho dne bude lékařem a bude zachraňovat životy. Navracet je ke štěstí. Anebo k něčemu ještě lepšímu, než je štěstí: k míru.
Že se dobude úcty.
Jednoho dne.
To vše se děje až poté, co se ukázalo, že to celé o Velikonočním zajíčkovi byl kec. I po odhalení podvodů s Ježíškem a s vílou kmotřičkou a se svatým Kryštofem a s newtonovskou fyzikou a s modelem atomu podle Nielse Bohra, i potom ten pitomý klučina pořád věřil mamce.
Jednoho dne, až vyroste, povídá mamka stínu, vrátí se sem a uvidí, jak narostl přesně do toho tvaru, který pro něj dneska v noci naplánovala.
Klukovy nahé paže se třesou zimou.
A mamka povídá: „Ovládej se, sakra. Stůj pořádně, nebo všechno pokazíš.“
A kluk se snažil namlouvat se, že mu je tepleji, jenže z reflektorů, ať zářily jakkoli jasně, žádné teplo nevycházelo.
„Potřebuju to načrtnout přesně,“ tvrdila mamka. „Jestli se budeš klepat, vyjdeš mi úplně rozmazaný.“
Teprve po letech, když ten pitomý prťavý nýmand prošel s dobrými známkami střední školou a dovalil kostru na lékařskou fakultu Jihokalifornské univerzity, když mu bylo čtyřiadvacet a měl za sebou dva ročníky medicíny, a když jeho matce našli tu nemoc a jeho učinili jejím opatrovníkem, teprve tehdy se tomu kašpárkovi rozbřesklo, že zesílit a zbohatnout a zmoudřet, to je jenom první polovina životního příběhu.
Teď klukovi trnou uši mrazem. Točí se mu hlava, je předýchaný. Po celých prsou má ten mrňavý špiclík husí kůži. Bradavky mu chladem zatvrdly v tvrdé narudlé cumlíky – a co si to ten prťavý ejakulát říká? Tohle si fakt zasloužím.
A mamka povídá: „Aspoň se teda pokus stát rovně.“
Kluk zatáhne ramena a představuje si, že reflektory jsou popravčí četa. Zápal plic si zaslouží. Tuberkulózu si zaslouží.
Viz též: podchlazení.
Viz též: tyfus břišní.
A mamka povídá: „Po téhle noci už u tebe nebudu a nebudu tě moct sekýrovat.“
Motor autobusu se zakucká a vydáví dlouhé tornádo modravého kouře.
A mamka dodá: „Takže se drž rovně, ať ti nemusím nařezat.“
A že ten spratek mrňavá nařezat zasloužil, to je na beton. Zasloužil všechno, co dostával. Ten popletený bulík, který si vážně myslel, že budoucnost bude lepší. Když dost makáte. Když se dost učíte. Když dost rychle utíkáte. Pak se všechno obrátí k lepšímu a váš život bude za něco stát.
Dolů ze stromů se snášejí poryvy větru a suchá zrníčka sněhu a každá vločka ho štípne do uší a do tváří. Ještě víc sněhu mu roztává mezi tkaničkami bot.
„Však uvidíš,“ říká mamka. „Za tu trochu nepohody to stojí.“
Bude z toho příběh, který bude moct vyprávět vlastnímu synovi. Jednoho dne.
Ta dívka, vykládá mu mamka, ta dívka z těch dávných dob už svého milého nikdy nepotkala.
A kluk je dost pitomý, aby si myslel, že obraz nebo socha nebo vyprávění můžou tak či onak nahradit někoho, kohokoli, koho milujete.
A mamka říká: „Máš toho tolik, na co se těšit.“
Je to těžko ke strávení, ale ten pitomý, líný, směšný klučina jen stál a klepal se a mžoural do záře a poslouchal rachocení a myslel si, že budoucnost bude náramně světlá. Jen si představte někoho, kdo dospívá k takové hlouposti, aby ani netušil, že naděje není nic než jedna z mnoha fází, ze kterých vyrosteme. Který si myslel, že člověk se může dopracovat k něčemu, k čemukoli, co vydrží navždycky.
Pitomý pocit je třeba jen si na tyhle věci rozpomenout. Je to div, že vydržel naživu až doteď.
Takže znovu: pokud se chystáte tohle číst, nečtěte.
Není to o někom odvážném a hodném a zapáleném. Do hrdiny se rozhodně nezamilujete.
Čistě pro vaši informaci, to, co čtete, je úplný a vyčerpávající příběh závisláka. Protože ve většině dvanáctifázových odvykacích programů spočívá čtvrtá fáze v tom, že provedete inventarizaci vlastního života. Že musíte popadnout sešit a zapsat do něj všechny mrzácké, připosrané chvilky svého života. Úplný seznam svých zločinů. Tím pádem máte všechny hříchy přímo na dosah ruky. A pak to musíte všechno napravit. Tak se to dělá u alkoholiků, u narkomanů, u chorobných žroutů a taky u lidí závislých na sexu.
Díky tomu se můžete vrátit v čase a kdykoli si usmyslíte, udělat si přehled o tom nejhorším ze svého života.
Protože údajně se věc má tak, že kdo zapomene na minulost, je odsouzen ji opakovat.
Takže po pravdě řečeno, pokud tohle čtete, fakt vám do toho nic není.
Co ten hloupý kluk tu mrazivou noc prožil, z toho se nestane nic víc než další dávka pitomých kravin, na které může myslet při souložení, aby si zabránil vypálit celou dávku. Pokud tedy jste muž.
A máma toho ubohého sralbotky povídá: „Hlavně ještě chviličku vydrž, víc se snaž a všechno bude dobrý.“
Pche.
Mamka povídá: „Slibuju ti, že jednou se ti všechna ta snaha vrátí.“
A ten mrňavý ouchcapek, ten pitomý nedorostlý sráč tam celou dobu jen stál a klepal se, stál na sněhu napůl vysvlečený a opravdu věřil, že vůbec kdo kdy může slíbit něco tak nemožného.
Takže pokud si myslíte, že vás to spasí...
Pokud si myslíte, že vás vůbec kdy co spasí...
Berte to prosím jako poslední výstrahu.

Kapitola 2
Když dojdu ke kostelu, je tma a začíná pršet a Nico čeká na někoho, kdo odemkne vedlejší vchod, a v chladu se choulí.
„Tohle mi podrž,“ říká a podá mi teplý chumel hedvábí.
„Jenom hoďku dvě,“ dodá. „Nemám žádný kapsy.“ Má na sobě bundu z nějakého falešného oranžového semiše, s jasně oranžovým kožešinovým límcem. Dole vyčuhuje lem sukně s květovaným potiskem. Žádné punčocháče. Vyleze po kostelních schodech nahoru ke dveřím, nohy v černých jehlách klade opatrně, vytočené do stran.
To, co mi podala, je teplé a vlhké.
Jsou to její kalhotky. Usměje se.
Vevnitř za skleněnými dveřmi nějaká ženská prohání mop. Nico zaklepe na sklo a pak ukáže na hodinky. Ženská cákne mopem zpátky do kbelíku. Pak mop zvedne a vyždímá. Opře násadu kousek od dveří a potom vyloví z kapsy zástěry klíčenku. Odemyká dveře a řve na nás skrz sklo.
„Dneska to máte v místnosti číslo 234,“ oznamuje. „Tam jak bejvá nedělní škola.“
Teď už je na parkovišti víc lidí. Kráčejí po schodech, zdraví se a já si cpu Ničiny kalhotky do kapsy. Za mnou se pár lidí hrne po několika posledních schodech, aby to stihli, než se dveře zavřou. Věřte tomu nebo ne, tyhle lidi všechny znáte.
Jsou to žijící legendy. Není mezi nimi jediný ani jediná, abyste o nich už léta neslýchali.
V padesátých letech přišla význačná firma vyrábějící vysavače s drobným projekčním vylepšením. Kousek dovnitř od konce hadice namontovala otočnou vrtulku s lopatkami ostrými jako břitva. Roztáčel ji vzduch nasávaný dovnitř a ostří dokázala rozsekat všechny žmolky a provázky a zvířecí chlupy, která by jinak hadici ucpaly.
Aspoň taková byla jejich představa.
Stalo se ale, že hodně těchhle chlapíků se pak přiřítilo na pohotovost do nemocnic s posekanými ptáky.
Tak aspoň tvrdí mýtus.
Jiná stará pověst městská zase praví, že pro jednu hezkou paní v domácnosti uspořádali přátelé a příbuzní překvapivý dýchánek, všichni se schovali v jednom pokoji, a když z něj vyrazili a vřískali „Všechno nejlepší k narozeninám!“, našli ji nataženou na pohovce, jak jí pes olizuje mezi stehny burákové máslo...
Tak ta opravdu existuje.
Co se týče té bájné ženy, která kouřila chlapům při jízdě, až na to, že pak jeden nezvládl řízení a dupl na brzdu tak silně, až mu ho překousla v půlce, tak tu znám taky.
Tihle pánové a dámy jsou do jednoho tady.
Kvůli těmhle lidem má každá pohotovost vrtačku s diamantovým hrotem. Aby mohli dělat díry do tlustého skla na dně láhví od šampaňského a od sodovky. Čímž se vypustí vzduch.
Tohle jsou lidé, kteří se noří odkudsi ze tmy a vykládají, že zakopli a upadli na cuketu, na zářivku, na panenku Barbie, na biliárové koule, na zuřivě se zmítajícího pískomila.
Viz též: kulečníkové tágo.
Viz též: křeček domácí.
Ve sprše jim to podklouzlo, a co čert nechtěl, spadli a trefili se přímo na komoru na kluzké hrdlo flašky od šamponu. Věčně je napadají neznámé osoby vyzbrojené svíčkami, pálkami na baseball, vajíčky natvrdo, baterkami a šroubováky, které je teď třeba vyjmout. Najdou se tu i chlapíci, co uvázli v přívodním otvoru masážní vany.
V půli cesty k místnosti 234 mě Nico přistrčí ke zdi. Počká, až kolem projde pár lidí, a řekne: „Vím, kam si můžem zajít.“
Všichni ostatní míří do pastelově zbarvené místnosti určené pro nedělní školu a Nico se za nimi usmívá. Zakroutí si ukazovákem namířeným k uchu, což je mezinárodní znak pro blbce, a povídá: „Nýmandi.“ A vleče mě opačným směrem, k nápisu DÁMY.
Mezi lidičkami v místnosti 234 sedí i muž, který se vydává za pracovníka okresní hygienické správy, aby se mohl čtrnáctiletých holek vyptávat na tvar jejich pochvy.
Chodí sem jedna roztleskávačka, které když vypumpovali žaludek, našli tam skoro půl kila semene. Jmenuje se LouAnn.
A tomu chlápkovi, co mu v kině uvízl ocas v díře ve dně krabice od popkornu, můžete říkat Steve, a dneska ten zasraný oukropeček sedí lítostivě u lavice umatlané barvičkami a je narvaný do dětské umělohmotné židle z nedělní školy.
Všichni ti lidi, o kterých si myslíte, že existují jen ve vtipech. Tak hurá do toho, potrhejte si smíchy ty svý zkurvený bránice.
Jsou to oběti sexuální nutkavosti.
Všichni ti, o kterých jste si mysleli, že to jsou jen městské legendy, všichni jsou jaksi živí. Mají dokonce i jména a tváře. Práci, rodinu. Univerzitní tituly a trestní rejstříky.
Na dámském záchodě mě Nico stáhne na studené dlaždice, přisedne mi na boky a štrachá mi v kalhotách. Druhou rukou mě chytí za krkem a zvedne si k obličeji moji tvář, moje otevřená ústa. Její jazyk podniká řeckořímský zápas s mým, palcem mi u toho navlhčuje žalud. Stahuje mi džíny. Jako při pukrleti si nadzvedá okraj šatů, oči má zavřené a hlavu maličko zakloněnou. Rázně na mě dopadne, ochlupení na ochlupení, a něco mi stranou za krkem říká.
„Bože, ty jsi tak krásná,“ povídám, protože pár dalších minut to říkat můžu.
A Nico odtáhne hlavu, podívá se na mě a řekne: „To mělo bejt jako co?“
„Ani nevím,“ odpovím. „Asi nic,“ odpovím. „Nevšímej si toho.“
Dlaždice jsou cítit dezinfekcí a drhnou o zadek. Stěny se zvedají k akustickému obkládačkovému stropu a k větrákům rozchlupatěným prachem a nánosy svinstva. Z rezavého kontejneru na použité papírové ručníky se line pach krve.
„Co propustka,“ říkám. Lusknu prsty. „Přineslas?“
Nico trochu zvedne boky a pak se spustí, zvedne se a uvelebí se. Pořád má zakloněnou hlavu a zavřené oči, ale zaloví za výstřihem šatů a vytáhne čtvereček modrého papíru, který mi pak upustí na prsa.
„Hodná holka,“ utrousím a pak vytáhnu propisku, kterou mám připnutou na klips v náprsní kapse košile.
Nico zvedá boky pokaždé o něco výš a dosedá rázněji. Kroutí se trochu tam a zase zpátky. Zaryje si ruce nahoře do stehen a nadzvedává se a pak zase spouští.
„Dokolečka dokola,“ říkám. „Dokolečka dokola, Nico.“
Otevře oči, tak napůl, a shlédne ke mně, a já propiskou zakroužím dokola, jako když mícháte kafe. Cítím, že mřížkování dlaždice se mi i skrz šaty obtiskuje do zad.
„Teď dokolečka dokola,“ opakuju. „Udělej to pro mě, kotě.“
A Nico zavře oči a oběma rukama si sežmoulá sukni k pasu. Plnou vahou mi dosedne na bedra a přehodí mi jednu nohu přes břicho. Pak přehodí i tu druhou, takže je pořád na mně, jenže tváří k nohám.
„Dobrý,“ kývám a rozkládám modrý papírek. Položím ho naplocho na její dokulata nahrbená záda a podepíšu se úplně dole, do kolonky ručitel. Skrz šaty je cítit široké zapínání podprsenky, pružný pásek snad s pěti nebo šesti drátěnými háčky. A pod tlustou vrstvou svalů jsou cítit žebra.
Teď zrovna je v místnosti 234 ta kamarádka bratrance vašeho nejlepšího kamaráda, která se div nezabila, jak šukala s řadicí pákou Fordu Pinto, protože předtím snědla španělskou mušku. Jmenuje se Mandy.
Je tam kluk, co se v bílém plášti vkradl na kliniku a prováděl vaginální vyšetření.
A jiný, co vždycky lehává v motelovém pokoji nahý na dece, hýčká si ranní erekci a čeká, kdy přijde pokojská uklidit.
Všichni ti údajní kamarádi kamarádů kamarádů jiných kamarádů... všichni jsou tady.
Ten, co mu ho dorasovala automatická dojička, se jmenuje Howard.
Ta holka, co se pověsila ve sprše na tyči od zástěny a málem umřela na autoerotické zadušení, to je Paula a je sexoholička.
Čau, Paulo.
Sem, vy všichni ošmatávači z metra. Vy všichni, co rozhrnujete cípy kabátů.
Muži, kteří někde na dámském WC montují kameru dovnitř do mísy.
Chlap, co mazal svým semenem olizovací pásky obálek, které jsou volně k použití u bankovních automatů.
Všichni šmíráci. Nymfomanky. Oplzlí staroušci. Hajzloví očumovači. Mastikulkové.
Všichni ti sexuální strašáci a strašačky, před kterými vás varovala máma. Všechny ty děsivé varovné povídačky.
Jsme všichni tady. Živi a nezdrávi.
Jste ve dvanáctifázovém světě sexuální závislosti. Nutkavého sexuálního chování. Večer co večer se scházejí v zastrčené místnosti nějakého kostela. V konferenční místnosti nějakého kulturního domu. Večer co večer a město co město. Dokonce mají i virtuální schůzky na internetu.
I svého nejlepšího kamaráda Dennyho jsem potkal na setkání sexoholiků. Denny se dostal tak daleko, že musel masturbovat patnáctkrát denně, čistě aby vyžil. Pak už skoro ani nedokázal zatnout ruku v pěst a lámal si hlavu s tím, co s člověkem dlouhodobě vzato udělají všechny ty gely na ropné bázi.
Přemítal, jestli nepřejít na nějakou mast, ale připadalo mu, že cokoli, co zjemňuje pokožku, by bylo kontraproduktivní.
Denny a všichni ti muži a ženy, o kterých si myslíte věci tak příšerné nebo srandovní nebo dojemné, ti všichni se tu uvolní a chovají se přirozeně. Sem se všichni chodíme svěřovat.
Jsou tu prostitutky a pachatelé sexuálních zločinů, které na tři hodiny pustili z vězení s nejnižším stupněm ostrahy, sedí bok po boku vedle žen, co hrozně rády znásilnění v partě, a mužů, kteří chodí kouřit ptáky do sexshopů. Tady se kurva sejde s kunčoftem. Násilník s násilněným.
Nico zvedne veliký bílý zadek skoro až ke konečku mého ocasu a pak žuchne dolů. Nahoru a zase dolů. Svírá mě vevnitř po celé délce. Pístový zdvih nahoru a pak rána dolů. Odstrkuje se mi od stehen a svaly na pažích má větší a větší. Pod jejíma rukama mi stehna bělají a já je přestávám cítit.
„Nico?“ povídám, „když se teď známe... řekla bys, že mě máš ráda?“
Otočí se ke mně přes rameno. „Když seš doktor, můžeš předepisovat, co chceš, žejo?“
Leda bych se napřed vrátil na školu. Nikdy nepodceňujte, jaký význam má lékařský diplom, když si chcete zašukat. Zvedám ruce, pokládám jí dlaně na napjaté spodky obou stehen. Chci jí pomoct se zvedáním a její studené měkké prsty se propletou s mými.
Je navlečená jako rukávník na mém ptáku, ani se neohlídne a říká: „Kamarádi se se mnou vsadili, že jsi ženatej.“
Podržím v dlaních její hladký bílý zadek.
„O kolik?“ chci vědět.
A povím Nico, že svým způsobem by její kamarádi mohli mít pravdu.
Po pravdě řečeno každý, koho vychovává jeho svobodná matka, se v zásadě ženatý už narodí. Nevím, jak to, ale zdá se, jako by až do matčiny smrti všechny ostatní ženy pro vás mohly být jenom milenkami.
Moderní oidipovský příběh vypadá tak, že matka zabije otce a pak si vezme syna.
A s matkou se jaksi nemůžete rozvést.
Ani ji zabít.
A Nico povídá: „Co to má bejt, všechny ostatní ženy? Jéžiš, o kolika je řeč?“ A dodá: „To jsem teda ráda, že jsme vzali gumu.“
Kompletní seznam sexuálních partnerek? To bych se musel podívat do záznamů ze čtvrté fáze. Do svého mravně inventárního sešitku. Do úplných a vyčerpávajících dějin své závislosti.
Leda bych se tam vrátil a tu mizernou čtvrtou fázi dodělal.
Pro všechny ty lidi v místnosti 234, co se lopotí na schůzkách dvanáctifázového kurzu pro sexoholiky, je to významný a cenný nástroj sloužící k pochopení a vyléčení... no, však to znáte.
Pro mě to je parádní výcvikové středisko. Tipy. Techniky. Píchací strategie, o jakých se vám ani nesnilo. Osobní kontakty. Tihle závisláci jsou prostě k sežrání, když vyprávějí ty svoje historky. A navíc tu jsou holky muklice, které kvůli té léčbě ze závislost na sexu pustili na tři hodiny z lochu.
Včetně Nico.
Středa večer rovná se Nico. Pátek večer rovná se Táňa. Neděle rovná se Líza. Líza potí čirý nikotin. A skoro ji můžete obejmout prsty kolem celého pasu, protože břišní svaly má od kašle tvrdé jako kámen. Táňa sem vždycky propašuje nějakou kaučukovou sexuální hračku, obvykle robertka nebo šňůru latexových kuliček. Sexuální obdobu dárku, který najdete v rodinném balení müsli.
Jo, Keatsovi možná připadalo, že věc krásná přináší radost věčnou, ale mně zkušenost říká, že i ta nejkrásnější věcička přinese radost tak na tři hoďky a pak utrum. Potom se začne dožadovat, aby vám mohla vykládat o všech svých traumatech z dětství. Na schůzkách s těmihle muklicemi je pěkné, že mrknete za hodinky a víte, že za půl hodiny budou zase za mřížemi.
Jako v Popelce, akorát že úderem půlnoci se sama hrdinka promění v uprchlíka.
Ne že bych ty holky neměl rád. Mám je rád přinejmenším tolik, jako máte rádi rozkládací dvojstranu v časopise, pornokazetu, webové pornostránky – a pište si, že to pro sexoholika znamená fůru lásky. A ne že by taky Nico neměla ráda mě.
Nejde tolik o vztah, jako o příležitost. Když večer co večer svedete dvacítku sexoholiků k jednomu stolu, tak se pak nedivte.
A navíc, ty příručky pro sexoholiky, co tu prodávají, to je manuál: všechny metody, jak si vrznout, které jste ještě neznali. Samozřejmě je jejich účelem, abyste si uvědomili, že jste sexuální hadráci. Je to napsané jako seznam věcí, které pokud provozujete, máte závislost. Některé z těch úslužně servírovaných tipů:
Odpáráváte si z plavek podšívky, aby se vám víc rýsovaly genitálie?
Necháváte poklopec nebo blůzu na prsou rozepnuté a postáváte při předstíraném hovoru v prosklených telefonních budkách tak, aby bylo vidět, že nemáte spodní prádlo?
Chodíte běhat bez podprsenky či suspenzoru, abyste přilákali sexuální partnery?
Na všechny tyhle otázky odpovídám stejně: Teď už jo!
Navíc tu platí, že být úchyl není vaše chyba. Nutkavé sexuální chování neznamená, že si necháte ocumlávat péro při sebemenší příležitosti. Je to choroba. Je to závislost, která jen čeká, kdy se jí dostane v Diagnostické statistické příručce číselného kódu, aby se léčba mohla účtovat zdravotním pojišťovnám.
Povídá se povídá, že dokonce i sám Bill Wilson, zakladatel Anonymních alkoholiků, nedokázal přemoct sexuální opici usazenou za jeho krkem a strávil zbytek života jako abstinent, leč podváděl ženu a pukal pocitem viny.
Povídá se, že sexuální maniaci si opatřují závislost na chemikáliích produkovaných tělem v následku neustálého provozování sexu. Orgasmy vyplavují mocně do těla endorfiny, které tlumí bolest a fungují jako sedativa. Sexuální maniaci jsou ve skutečnosti závislí na endorfinech, ne na sexu. Sexuální maniaci ve skutečnosti touží po fenylmetylaminu, jehož produkci může spustit nebezpečí, poblouznění, riziko a strach.
Pro sexuálního maniaka je péro a kozy a poštěvák a jazyk a zadek totéž do dávka heroinu, jenže je vždycky po ruce, vždycky k palbě připraven. Máme s Nico jeden druhého rádi asi tak, jako kterýkoli feťák miluje svou stříkačku.
Nico tvrdě dosedá, až mi pták narazí na stěnu jejích vnitřností, a hladí se dvěma nasliněnými prsty.
„Co kdyby sem přišla ta uklízečka?“ připomenu.
A Nico si se mnou tam vevnitř zakvedlá a kývne. „To jo. To by byl rajc.“
Nemůžu si pomoct, představuju si, jaký veliký lesklý otiskl zadku asi vylisujeme do navoskovaných dlaždic. Dívá se na nás řada umyvadel. Zářivky poblikávají a v odrazu na chromových trubkách pod všemi umyvadly je vidět, že Ničin krk je jedna dlouhá rovná trubice; hlavu má zakloněnou, oči zavřené, vydechuje přerývaně ke stropu. Velké květované prsy. Jazyk vysunutý ke straně. Šťáva, která z ní vytéká, div nevře.
Abych nevypálil, ptám se: „Co jsi o nás všechno napovídala vašim?“
A Nico odtuší: „Chtěj se s tebou seznámit.“
Přemýšlím, co by dokonale posloužilo jako další replika, ale je to jedno. Tady můžete říkat cokoli. Klystýry, orgie, zvířata, přiznejte se k jakékoli oplzlosti, nikoho ničím nepřekvapíte.
V místnosti 234 si všichni porovnávají zážitky z války. Střídají se jeden po druhém. To je první, úvodní část schůzky.
Potom si budou čítat v zápiscích, těch svých modlitbičkách, a budou se bavit o tématu večera. Všichni se budou dřít s některou ze dvanácti fází. První fází je přiznat si, že jste bezmocný. Trpíte závislostí a nedokážete přestat. První fáze znamená všechno vypovědět, včetně toho nejhoršího. Včetně hlubiny nejhlubších hlubin.
Se sexem je to stejný malér jako s ostatními závislostmi. Vždycky se léčíte. Vždycky recidivujete. Předvádíte se. Dokud nenajdete něco, za co bojovat, musíte se spokojit s něčím proti čemu bojovat. Všichni tvrdí, že touží po životě osvobozeném od sexuálního nutkání, ale to můžou klidně pustit z hlavy. Ono totiž: co je asi tak lepšího než sex?
No jasně, i ta nejmizernější kuřba je lepší než řekněme přivonění k té nejpěknější růži... než pohled na ten nejbáječnější západ slunce. Než dětský smích.
Jo, krásný je vzduch, krásnější je moře, ale co je nejkrásnější, to je vyžhavený, prdelku svírající, zemětřasný orgasmus.
Můžete namalovat obraz, složit operu, ale není to víc než cosi, čím se zabýváte v mezidobí, než si najdete další svolnou prcinu.
Jakmile se objeví něco lepšího než sex, v tom momentě mi volejte. Nechte mě vyvolat rozhlasem.
Tam v místnosti 234 není ani jeden Romeo nebo Casanova nebo Don Juan. Ani jedna Mata Hari nebo Salomé. Jen samí lidé, s jakými si dnes a denně potřásáte rukama. Ani oškliví, ani krásní. Stáváte vedle těch legend ve výtazích. Objednáváte si u nich kafe. Ta bájná stvoření vám u vchodu škubají lístky. Vyplácejí mzdu. Pokládají na jazyk hostii.
Jsem uvnitř dámského záchoda a uvnitř Nico a zakládám si ruce za hlavu.
Na nějakou, jasně neurčenou dobu nemám na světě žádné potíže. Nemám matku. Nemám účty za doktora. Nemám svinskou muzeální práci. Nemám nejlepšího kamaráda onanistu. Nic.
Nic necítím.
Aby to vydrželo, abych nevystříkl, vykládám Ničiným květovaným zádům, jak je krásná, jak je milá a jak moc ji potřebuju. Její kůži a vlasy. Jen aby to vydrželo. Protože tohle je jediná příležitost, kdy to můžu říkat. Protože jakmile to pomine, budeme se nenávidět. Jakmile se na podlaze záchoda ocitneme vychladlí a zpocení, jakmile se oba uděláme, nebudeme se jeden na druhého chtít ani podívat.
Jediný, koho budeme nenávidět ještě víc než toho druhého, budeme my sami.
Tohle je jediných pár minut, kdy můžu být člověkem.
Na těch pár krátkých minut se necítím osamělý.
Nico na mě rajtuje, nahoru a dolů, a řekne: „Tak kdy mě ukážeš svojí matce?“
„Nikdy,“ odpovím. „Ono to totiž nejde.“
A Nico se zatne a pumpuje mě hořícím zvlhlým vnitřkem těla a povídá: „Vona je v lapáku nebo ve cvokárně nebo co?“
Jo, a na většinu života.
Zeptejte se chlapa, kterého chcete, při sexu na jeho mámu, a výbuch se odkládá na neurčito.
A Nico vyzvídá: „Takže je jako mrtvá?“
A já na to: „Jako.“

 

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložil: Bartalmission, 09.02.2008 13:46
Palahniuk, Chuck: Zalknutí
Dobré, ctive.
Vložil: Bartalmission, 09.02.2008 13:45
Palahniuk, Chuck: Zalknutí
Dobré, čtivé.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4730x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce