Marie Darrieussecqová se pustila do Antarktidy: její nový román, nazvaný lakonicky White, se odehrává na pólu. Podobně jako se v jednom z předchozích děl opírala o dokonalé nastudování veškeré terminologie na téma moře (a tenkrát vydání románu Mořská nemoc doprovázel svazeček nazvaný Podrobné údaje o vlnách, spisovatelčin glosář k danému tématu), i v románu White je dobře znát, že Darrieussecqová nepíše „na zelené louce“, nýbrž že se k antarktickému námětu obklopila veškerou potřebnou dokumentací. Kniha má proto ráz svého druhu reportáže – ovšem zpestřené milostnou zápletkou se (skutečně nezbytnou?, ptá se kritika) svatbou a dokonce i miminkem na závěr. Aby to nebylo až tak jednoduché, spisovatelka píše vytříbeným jazykem, jenž občas zchladí do závorky odklizenou holou větou či jen zvukomalebným slovem.

V románu se tedy na pozadí bíla (White) objevuje jistá Edmée Blanco (přeložme jako Bílá, ačkoli jméno zní italsky), inženýrka v oboru telekomunikace. Přijíždí, plna úzkosti a s nepříjemnou žaludeční nevolností, lodí z Bordeaux přes Houston, a to s přesně definovaným posláním. Po ní sem přiletí zamračený, tichý Peter Tomson z Islandu. Setkávají se na jižním pólu. Ona má na starost telefon, on topení (lze interpretovat tak, že navazování kontaktů a zajišťování tepla je nezbytnou a dostačující podmínkou pro navázání vztahu, komentuje Eric Loret v recenzi v Libération – 18.9.2003). Neděje se tu nic zvláštního (ačkoli občas ano, například je zavražděna záhadná Imelda Higginsová), jen Peter a Edmée se pomalu ale jistě sbližují, ale v těchto krajích vyžaduje každé gesto tolik námahy, všechno je tu úplně jinak než v teple, oba hrdinové jsou navíc tak rozdílní a ještě musí bojovat s přírodou… Zkrátka neděje se skoro nic, jen se tak trochu zjevují přízraky (vzpomínka na předchozí román Darrieussecqové, Zrození přízraků). Padne dokonce i jedna narážka: „Co se tak dělá, když se nedělá nic?“ Anebo otázka: „Kde je střed světa?“ Podle zmíněného kritika Loreta si i čtenář klade neodbytnou otázku, jízlivou jako celá jeho recenze: Na co si to hrajeme, když si hrajeme? Naopak Christine Ferniotová v magazínu Lire tvrdí, že Darrieussecqová dokázala napsat „výjimečný román, dojímavý a bezcitný, jemný a zlý, opěvující nemilosrdnou přírodu a zamilované páry…“