Jak švýcarská je literatura ze Švýcarska?

Pohled za alpskou kulisu a letošní knižní veletrh v Praze

Soutěžní otázka, která předcházela pražskému knižnímu veletrhu, vystihovala samotné jádro pudla: „Vypište všechny oficiální jazyky, jimiž se hovoří ve Švýcarsku.“ Samozřejmě jsou čtyři, ale to vlastně není úplně všechno, jak konstatuje švýcarský autor Hugo Loetscher v narážce na řadu dialektů v německém Švýcarsku ve své brilantní eseji O nečistotě v řeči – helvetská situace: „Nepíšeme tak, jak mluvíme. Nikoliv z hlediska morálky, ale lingvistiky. Situace není tak mimořádná, jak si myslíme. My Švýcaři však máme sklon považovat to, co nás charakterizuje, za jedinečné. Když už problémy, nechceme se o ně s nikým dělit.“ Ve studii, v jejímž názvu příznačně použil dialektu – äs tischört und plutschins (Ein T-Shirt und Bluejeans, Tričko a džíny) – dochází k následujícímu závěru: „Paralelní rovnoprávné postavení jazykových kultur je zároveň odpovědí na otázku týkající se jedné švýcarské národní literatury: taková literatura neexistuje.“

Návštěvníka knižního veletrhu, kterému se honí v hlavě některá klasická klišé a který hledá kulturní homogenitu by snad mohli přitahovat autoři a knihy z čokoládového ráje, delegaci ze Spříseženství by mohl obklopovat závan pradávného horského vzduchu, skurilní pokroucenosti – kdyby zde nebylo několik autorů, kteří jako výjimka nepotvrzují žádné pravidlo: Hanna Johansenová pocházející z hanzovního města Brém a jiní autoři, kteří žili a žijí ve Švýcarsku a jsou – jako třeba Maďarka Agota Kristofová – všechno možné, jen ne prapůvodní Švýcaři. Jak již v 17. století poznamenal pisálek Josua Wetter, není příroda horské země tak neplodná, „aby časem nemohla přinést plnou setbu nádherných a vynikajících německých básníků“. Stylistické léčky a psychologické bariéry, které literátům nastražila „švýcarská němčina“ a s nimiž se museli nejednou s posměchem vypořádat i světoví autoři Frisch a Dürrenmatt, se však v nejlepších případech, jako například u Roberta Walsera, proměnily v bravurně ovládnuté výzvy a již Gotthold Ephraim Lessing potěšitelně poznamenal: „Člověk v nich ještě rozpozná Švýcara; ale přece ne více, než v jiném obyvatele Míšně, nebo Dolního Saska.“ Věnujeme-li se německé švýcarské literatuře po roce 1945, narazíme na různé tematické okruhy. Stále znovu se objevuje problematika identity, nenávistná láska k „vlasti“, kterou Švýcaři sdílí s jiným alpským národem Rakušanů, a většinou marná revolta proti zatuchlosti provinčního myšlení, jíž se snaží uniknout dlouholetým pobytem v zahraničí, tak jako Paul Nizon žijící v Pařiži. Max Frisch i Friedrich Dürrenmatt vedli se státem bojovný diskurs, v němž dnes s až příliš kazatelskou samolibostí pokračuje Adolf Muschg. Legendou se stal projev, který pronesl Dürenmatt u příležitosti udělení ceny Václavu Havlovi v roce 1990. Švýcarské spříseženství v ní přirovnal k luxusnímu vězení: „Protože mimo vězení se každý vrhá na každého a protože jenom ve vězení existuje jistota, že nebudou napadeni, cítí se Švýcaři svobodnější než všichni ostatní, svobodní jako zajatci ve vězení své neutrality.“

Jak známo, obyvatelé věznice potřebují hlídače. A tito hlídači založili během studené války obrovskou horu spisů, takže v 80. Letech se mnohým levicovým intelektuálům naskytla příležitost nahlédnout do svého svazku. Tříkilovou realitu svého v podstatě nesmyslného spisového materiálu zpracoval ženevský autor Daniel de Roulet v senzačním románu Double. Zatímco politicky angažovaná literatura břitkých autorů ustoupila na přelomu tisíciletí do pozadí, o to více se rozvinula helvetská náklonnost k pronikavé introspekci. Nenucené historky Mileny Moserové odhalují makabrozitu ve zdánlivě pokojném každodenním životě ženy v domácnosti. A stejně tak Ruth Schweikertová si bere ve svém díle Burské oříšky. Zabíjet“ požitkářsky pod drobnohled tyranii intimních vztahů. Ženský boj s přebalovacím stolem stejnou existenční zkouškou, jako každodenní konzumní posedlost přesycených jedinců. Za fasádou spořádanosti a pohody číhá samozřejmě pouhá iluze, na níž ve švýcarské zemi navzdory veškeré ostrosti myšlení stále ulpívá jistá domáckost, jak dokázal zachytit v povídce Praporek sedmi nesehnutých klasik 19. století Gottfried Keller. "Krejčovský mistr Hediger z Curychu byl ve věku, kdy si pilný řemeslník již začíná dopřávat po jídle hodinku klidu. Jednoho krásného březnového dne tak neseděl ve své krejčovské dílně, ale v dílně duchovní, v malé komůrce, kterou si vytvořil před mnoha lety.“

Aby unikli pocitu domácké omezenosti, nehledají švýcarští autoři libovolné exotické dálky, ale orientují se v zásadě, ať již z nakladatelsko-technických důvodů, či z afinity – na klasické kulturní národy. Románští Švýcaři na Francii, jako třeba románský autor par excellence, Charles Ferdinand Ramuz, který po pobytu v Paříži rozvíjel „podivuhodný vysoký sedlácký styl“. Rétorománští a tessinští spisovatelé to nemají na knižním trhu ovládaném němčinou právě jednoduché. Patrně lze však namítnout, že knihy to nemají lehké nikde a jejich význam v kulturním podvědomí ve Švýcarsku nelze snadno určit. Zvláště když Adolf Muschg již v 60. letech v románu Léto ve znamení zajíce popsal, co hýbe úspěšným středním stavem v Evropě: „… znají knihy, a přesto mají děti podivuhodně rychle po sobě. Domeček s rovnou střechou a zahradní gril financují z pozemkových spekulací. Jsou cyničtí a navazují kontakty, přijdou s tím správným nápadem a zařídí ti všechno, texty a grafiku, večírek a podnikové výlety, varhanní večery, reklamní filmy a rozhovory pro noviny. Všichni jsou chytří, nemálo je jich zbožných; tmavé brýle nosí i v kanceláři. Jejich životní styl jim dovoluje oprostit se od podvědomého odporu vůči sféře, ze které pocházejí, vůči měšťanské spořádanosti. To, že téměř všechno viděli, je nenápadně odvádí od toho, že sami nic neprožili; jsou to snobové milého druhu, chronicky svěží a náhle nudní.“ Ale žádný strach. Švýcarští autoři na pražském „Světu knihy“ takoví jistě nebudou.

© Marcela Požárek, přeložila Markéta Maurová