Barkova, Anna
Čas nalézaný

ukázka beletrie zahraniční

Francouzský spisovatel Marcel Proust napsal román Hledání ztraceného času. Jeho poslední část s názvem Nalezený čas jsem nečetla. Ale mohu si představit, o čem v závěru mnohosvazkového díla píše. Já si myslím, že “nalezený čas” neexistuje.

Čas nalézaný

I.

Francouzský spisovatel Marcel Proust napsal román Hledání ztraceného času. Poslední část s názvem Nalezený čas jsem nečetla. Ale mohu si představit, o čem v závěru mnohosvazkového díla píše. Já si myslím, že “nalezený čas” neexistuje. Je pouze čas “nalézaný”, který ztrácíme a nacházíme po celý náš život.
A vůbec přitom nenacházíme všechno, ale jen jakési momenty, zdaleka ne ty na první pohled nejdůležitější, či nejtragičtější nebo nejšťastnější.
Proč jsem se nad hrnkem čaje zrovna dnes, po protivné hořké noci bez spánku, zamyslela, zavřela oči a v mžiku – nevzniklo, ne! – to je slabý výraz! V mžiku můj zrak, čich, sluch, všechny mé omezené smysly pocítily dávnou minulost.
Zimní mrazivý večer v mém rodném – dělnickém, nudném a osobitém – textilním městě. Zimní večer se závějemi jako vytesanými, tvrdými a ostře fialovými, rudo-žlutý západ a na pozadí osamocená, ostrá, tenká zvonice. V té chvíli mi zanaříkalo srdce a duši mi ovládl podivný dávný sen - pocit středověkého Norimberku. Proč? To nevím. Ale když jsem po chvíli přišla k sobě, cítila jsem, že jsem se vrátila z minulosti, a že jsem v ní pobývala dlouho.
Když jsem po chvíli přišla k sobě, bolestivě mě udeřila do nervů - jako něco hrubého, neznámé, hluboce cizího – celá má nastávající situace: barák, vězeňské pryčny, nějací lidé, co po stránce duchovního rozvoje stojí kdesi za lemury. To jsou mí souputníci spoluvězni. Obyčejně k nim pociťuji velkou lítost a pohrdání, tak jako k sobě samé. Ale teď jsem se vrátila z hmatatelné živé existující minulosti, a kolem se dívám s nechápavostí, hnusem a hrůzou…
Ne! Raději zmizet do nalézaných časů. Zavírám oči, zakrývám tvář rukama.
Stejné město. Ale nyní v horkém květnovém dni. Stojím u dveří, skoro nových, vyblýskaných, z napodobeniny dubu nebo snad opravdu dubových. Tlačítko zvonku. Srdce mi skoro přestává bít a natahuji ruku k tomu tlačítku. Jemný zvuk kdesi v nitru budovy. Zvuk podobný chvění struny. Nevnímám ho jen sluchem, cítím ho celým tělem, cítím srdcem, které se bolestně a neobyčejně radostně stáhlo do napjatého uzlu. Vím, že má láska nemá naději a je směšné cokoliv očekávat: nic se nestane. Já dokonce nemohu, nesmím, nemám právo mluvit o té lásce. Je mi třináct a jsem gymnazistka. A miluji ženu. Přirozeně mnohem starší než jsem já. Je má učitelka a Němka. Já jsem Ruska. A už rok trvá tak zvaná “první světová válka”. Tehdy nebyla, rozumí se, první, ale prostě světovou. Všechno je příšerné. A přeci – srdce se nechvěje z příšernosti mé lásky, ale z její naprosté beznadějnosti, odsouzenosti. A současné nepřemožitelné, jarní, trýznící, a vybízející radosti v srdci. Tolik tepla, tolik slunce. Dveře se otevírají. Dům, v němž žijí elegantní krásní lidé, co nosí krásné oblečení a netřesou se nad každým grošem. Pach toho domu mě vtahuje. A – konec. Zase jsem ve vězeňském trestaneckém oblečení, zasmraděném klihem a skrojky.
Nalezená chvíle je zas ztracená. A nebyly to vzpomínky – to, co se se mnou dělo v těch krátkých, ale neobyčejně naplněných vteřinách. Vzpomínky jsou – odpusťte mi to podivné srovnání – něco statického, vzpomínky jednoduše konstatují: tehdy bylo to a to. Vzpomínání se podobá bezbarvé fotografii nebo snad výkresu minulosti.
Ale já prožila nalezení času, některých jeho momentů. A opakuji – ne ohromných a určujících, ale naplněných silou vnímání až tak, že se staly viděnými, konkrétními, živoucími.
A možná že tyto momenty nalézané minulosti v sobě nesou něco určujícího. Není zrovna v nich jakási “špetka”, která dělá obraz živý a vykresluje charakter?
…A ještě třetí zlomek, třetí nalezený okamžik. Přichází ke mně často, mohu si ho vyvolat téměř kdykoliv. Ve svých padesáti třech letech se bleskurychle přenáším k obrazu šestnáctileté až sedmnáctileté dívky, která sedí u úzkého a hrubého dřevěného stolu překrytého novinami. Letní den a do malých oken bodá slunce. Dívám se na knihy a popsané papíry seřazené v pedantickém pořádku, neuvěřitelně symetricky. Jakýkoliv přečnívající rožek papíru mě rozčiluje tak, že nemohu nic dělat. A letní ostré světlo. Odjakživa je v něm něco nudného, završeného, bez příslibu čehokoli. Kdepak, to není jaro, co nás trýzní a bez ustání zve k nepoznanému štěstí – předem prohranému, což lidé jako já cítí i v nejšťastnějších okamžicích života. To není podzim, co rodí vášeň únavnou a nezdolnou, protože poslední, protože na zlaté hraně oddělující bytí, zrození a smrt, umírání.
A ve svých padesáti třech letech znovu prožívám to, co tenkrát poprvé prožila dospívající dívka – první nudu, první uvědomění si nesmyslnosti toho všeho, pocit životní statiky, kostnatosti, ochrnutí nervu, jednoho z nejdůležitějších, co dítě může mít. Kmitání, chvění toho nervu tvořilo nekončící prázdniny dětství a dospívání, barvilo vesmír průzračnými zlatavými a duhovými barvami. Vše se naráz osvítilo denním letním beznadějným světlem, ostrým, rovným a nudným k smrti. A já, uzamčená v těle pubescenta, chápu, že v této obyčejné, prozaické a nijak strašné minutě vstupuji z nadšené fantastiky dětství do nového světa. Do světa holého lineárního rozumu a jeho nudy, do světa bez hudby a obrazivosti. Je to jeden z nejtěžších momentů, které prožívám ke konci svého života.

II.

Pamatuji si také pocity různých míst: měst, domů, bytů. V této chvíli, tady a teď cítím první setkání s Moskvou v roce 1921. Zrovna jdu od Jaroslavského nádraží k Mjasnické ulici. Dunění tramvají, osamění a strach. Mjasnická se mi zdá být temná, neobyčejně hluboká a chladná jako zapomenutá studna. Dům s cedulí MPK – starý, snad empírový – jde z něj divný smutek a pocit beznaděje, moci byrokracie a lhostejnosti nového státu. Nic zvláštního na tom domě nebylo. Ale teď, když procházím znovu poprvé Moskvou, zatímco sedím u osvíceného stolu lágrové kanceláře, je ten teskný dojem z domu MPK ve mně. A pak první vjem Kremlu: chlad pustého bílého ohromného sálu s černým pianinem u stěny. Zvuk hlasu, probíjejícího se přes zavřené dveře kabinetu. A ve mně se ozývá jeden z mých smyslů: “panský hlas” – zaznamenává ostře a výsměšně můj nedobrý, ostražitý, šestý smysl plebejce.
Jak byly důležité, pronikavé a citlivé ty prožitky a dojmy. A jak jasné a citlivé jsou i nyní, ve vteřinách jejich znovunalézání!
Ještě dva nalézané okamžiky – již dost pozdní. Z lágru. Je mi čtyřicet osm nebo čtyřicet devět. Zimní den, ale zima už pomalu mizí. Denní světlo. Sedím na vězeňské pryčně. Vchází žena. Z její chůze zažívám pocit letu. Kožešinový límec. Šedé a hnědavé barvy. Oči veliké, tmavé; tvář jemná, ostře řezaná, tmavší pleti. Impresionistické citlivé tahy štětcem: rozlet… šedá a hnědavá, tma velkých očí… Vzrušená nedůvěra… Nevědomý zájem. A vše navždy zapečetěno, odbyto, ale já budu stále prožívat tu nedůvěru, ten zájem, to stříbřitě-šedivé a hnědé, tu nestálost a lehkost.
A druhá nalézaná chvíle se týká znovu té jemné, štíhlé ženy s tmavou barvou kůže. Sedím vedle ní, na její posteli a čtu jí své verše. Vidím její převeliké oči, které ještě víc potemněly, trošku divoké. Dívá se na mě doslova s úlekem, jako by se chystala k obraně a jako by se bránila i vnitřně. A zároveň s tím se jí v očích objevuje obdiv, nečekaný pro ni i pro mě, bezhlasé vzrušení, vzrušení s odstínem strachu, jako by ta žena byla otřesena ne ke křiku, ale ke strnulému očarování…

Kolik je nalézaných okamžiků! A jak jsou podivuhodné ve své zdánlivé nicotnosti, “bezdějovosti”.

1954

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2931x

Inzerce