Frankofonní literatura Maghrebu

přehled beletrie zahraniční

Mezi nejprogresivnější a současně nejkvalitnější literaturu posledních dvaceti let tohoto století patří bezesporu literatura latinskoamerická a literatura arabská. Zvláštní oblastí té posledně jmenované je literatura Maghrebu (Alžírska, Maroka, Tuniska).

Jak se píše v místech, kde zachází slunce

Mezi nejprogresivnější a současně nejkvalitnější literaturu posledních dvaceti let tohoto století patří bezesporu literatura latinskoamerická a literatura arabská. Zvláštní oblastí té posledně jmenované je literatura Maghrebu (Alžírska, Maroka, Tuniska). Díky velkému množství etnik (Arabové, Berbeři, Francouzi...) i tu vznikla svébytná a specifická literatura, souborně označovaná jako literatura Maghrebu (skládá se však z dílčích literatur jako např. arabské literatury Maghrebu, frankofonní literatury Maghrebu, berberské lidové slovesnosti nebo literatury židovsko-maghrebské). Díky velké přičinlivosti Francie je z nich dnes nejznámější frankofonní maghrebská literatura, která začala vzkvétat v době bojů za národní osvobození a snažila se tak zaujmout mezinárodní publikum.V současné době má vliv nejen na domácí, ale především na evropské čtenáře. Není mnoho autorů, jejichž díla by se setkávala s takovou pozorností, jako je tomu právě u frankofonních spisovatelů Maghrebu. Každá nová kniha je očekávána s velikou netrpělivostí (a je jedno zda jde o poezii, eseje či román) a to jak ze strany kritiky, tak ze strany čtenářů, o čemž svědčí jejich veliká prodejnost, zaujímající přední místa v žebříčcích prodejnosti bezprostředně po vydání (naposledy např. esej Rassisme expliqué à ma fille Tahara Ben Jellouna). 

Frankofonní maghrebská literatura u nás
Díky úsilí překladatelů Svetozára Pantůčka či Evy Outratové nejsou někteří maghrebští spisovatelé zcela neznámí ani českému publiku. Nedá se tu hovořit o nějakém pravidelném uvádění jejich knih ani o vlně, která by pohltila náš knižní trh. To v žádném případě. Knižně vyšlo jen několik z nich a to převážně v šedesátých letech. Za zmínku stojí např. kniha Alžířana Mohammeda Diba Africké léto (1959; čes.1962), Žák a lekce Maleka Haddada (1960; čes. 1964) nebo Zapomenutý pahorek dalšího Alžířana Moulouda Mammeriho (1952; čes.1971). Drobnější práce jako povídky, básně a eseje byly publikovány především časopisecky (naposledy např. v Souvislostech 3-4/1997). Po roce 1989, tedy v době největšího boomu frankofonní maghrebské literatury, však kromě Moderních alžírských povídek, kde se objevují i některá slavná jména frankofonní maghrebské literatury (Mohammed Dib, Assia Djebar, Kateb Yacine), nevyšlo knižně nic.

Vznik a problémy nové literatury
Jak jsem již výše naznačil, zrodila se frankofonní literatura Maghrebu v době bojů za národní osvobození, tedy v padesátých resp. šedesátých letech tohoto století, aby zaujala, alarmovala mezinárodní publikum. Tradice francouzsky psané literatury v těchto zemích je tedy nesmírně krátká. Spisovatelé z kolonizovaných zemí byli zkrátka okolnostmi donuceni vzdát se svého mateřského jazyka a začali psát francouzsky (především Alžírsko). Jestliže se chtěli dostat do širšího povědomí, museli tak učinit. Samozřejmě trpěli vědomím, že tvoří pro cizí publikum a doma zůstávají bez odezvy. Vzdát se cizího jazyka by však znamenalo ztratit dosavadní možnosti. Navíc negramotnost dosahovala v těchto zemích až závratných čísel, takže kdo uměl číst, uměl i cizí jazyk (což platí i dnes). U těch, kteří to neuměli, zastupovala místo psané literatury tvorba slovesná. Stejně jako v celé Africe, bylo i v zemích Maghrebu umění slova pro většinu obyvatelstva nepostradatelné, kdežto písemnictví nikoli. V Alžírsku a Maroku se stala francouzština hlavním vyjadřovacím jazykem, neboť na školách a úřadech se mluvilo francouzsky. Přesto, nebo právě proto, je tu nejvíce autorů píšících tímto jazykem. Tunisko je v tomto případě výjimkou, protože tu nebylo "narušeno" školství v arabštině, je tedy daleko bohatší na literaturu psanou mateřskou arabštinou.

Jediný frankofonním spisovatelem z Tuniska, který se v padesátých letech proslavil, byl spisovatel a filozof Albert Memmi. I když ještě dnes má převahu arabsky psaná literatura, literatura psaná francouzsky už nemusí svým sousedům v žádném případě nic závidět, neboť i tady vyrostlo mnoho vynikajících spisovatelů. 

Konkrétní jména 
Je samozřejmé, že maghrebští spisovatelé byli zpočátku ovlivněni nejrůznějšími literárními proudy z Evropy, především z Francie. Navazují především na tradici realistického a naturalistického románu, využívají však typické severoafrické reálie. V poezii je velmi citelný vliv francouzských prokletých básníků. Nejde tu ovšem o žádné kopírování a kradení napsaného. Maghrebští spisovatelé postupem času vytvořili naprosto originální literaturu, v níž jen spojili tradice evropské literatury s arabským myšlením. Bylo by tedy mylné zařazovat severoafrickou literaturu psanou francouzsky do literatury francouzské. I přesto, že většina maghrebských spisovatelů žije ve Francii. Řekl jsem, že psát francouzsky začali spisovatelé v dobách boje proti francouzským kolonizátorům, avšak je samozřejmé, že již předtím tu byli takoví autoři, kteří využívali francouzského jazyka. Většina z nich byla trochu paradoxně z Alžírska. Mezi tyto průkopníky patří např. Jean Amrouche, který své básnické sbírky Cendres (Popel) a Étoile secrete (Skrytá hvězda) vydal již v letech třicátých, nebo tuniský židovský spisovatel Ryvel, jenž svou první knihu vydal již v roce 1929 a jako jeden z prvních byl i oceněn kritikou, když obdržel Prix de Cartage (Cena města Kartága). Do této generace průkopníků patří ještě např. Alžířané Mouloud Feraoun, jehož román Le fils du pauvre (Syn chudáka) se stal klasikou a i teď se dočkává dalších a dalších vydání především ve Francii, stejně jako Mouloud Mammeri, o kterém jsem se zmínil výše, nebo Maročan Ahmed Sefrioui. Ta pravá žeň autorů píšících francouzsky začíná však teprve s generací umělců narozených ve dvacátých resp. třicátých letech. Jména jako Kateb Yacine, Driss Chraibi, Assia Djebar nebo Malek Haddad se za tak krátkou dobu stala povinnou četbou každého milovníka literatury. Co do originality a ocenění ve světě je ovšem nejbohatší období semdesátých a osmdesátých let, kdy se do popředí dostávají autoři let čtyřicátých a padesátých. Z těch jsou již dnes uznávaní umělci, jejichž díla jsou tematem mnoha vědeckých prací. Za všechny jmenujme alespoň Maročany Tahara Ben Jellouna (oceněný např. Prix Goncourt či Méditerranée), Abdellatif Laabiho (Prix international de poésie, Prix de la liberté,...), Alžířana Rachida Boudjedru, který však od roku 1982 píše arabsky (cena Enfant terrible,...).

Hledání kořenů 
I přes veškeré rozdíly mezi francouzsky píšícími maghrebskými spisovateli mají jejich díla některé společné rysy. A to především téma a umění slova. Všichni plně využívají své znalosti francouzštiny, která je velice dobrá, a obohacují ji navíc arabismy a básnickými výrazy. Vytváří tak kouzelný, magický text - čarovnou báseň v próze. Po obsahové stránce mají tito autoři společného ještě více. Jestliže na počátku to byl boj za nezávislost a odpor proti kolonialismu, dnes je to hledání vlastních kořenů v "cizím světě", vztah k rodné zemi, přivlastnění si cizího jazyka a problémy s tím související, zpochybňují společenské a náboženské hodnoty své vlasti, ale i Francie. Není proto žádným překvapením, že se autoři velmi často uchylují k autobiografii (ať již úplné nebo jen částečné), která je pro zpracování takových témat asi nejvhodnější formou. Sem patří např. Ahmed Sefrioui - La boîte a merveilles (Magická skříňka), Driss Chraibi a jeho Le Passé simple (Minulý čas) nebo i skandální autobiografie Mohameda Choukriho Le pain nu (Nahý chléb), která je sice psaná v arabštině, ale přeložená do francouzštiny Taharem Ben Jellounem. Jiní spisovatelé, jako právě Tahar Ben Jelloun, využívají vzpomínky, nebo vyprávění při psaní fiktivních, mystických próz, které nezřídka mají podobu jakéhosi "iniciačního románu". Asi si řeknete, nic nového.

V čem jsou díla těchto autorů tak zvláštní? Je to především atmosférou, či chcete-li, autentičností jejich knih. Ocitáte se v hrozivém světě, kde vládne destrukce a nicota, věci, o kterých se vám ani nesnilo, se stávají skutečností. Rodina je tyranská, společnost pokrytecká, náboženství dusící, politika nespravedlivá a zkorumpovaná. Nezbývá nic. Všichni žijí obklopeni a pohlceni absurditou okolního světa, spoutáni svými osudy, které nelze obejít ani oklamat. Habib Salha, profesor tuniské filozofické fakulty, ve studii Le vide dans la littérature maghrebine d'expression francaise (Prázdnota ve frankofonní maghrebské literatuře) píše: "Frankofonní maghrebskou literaturu charakterizuje vášeň pro destrukci. Ničí všechno, se vším si hraje. Je výstřední, porušuje zaběhnuté formy psaní, je zející propastí..." Právě to dělá "pofrancouzštělé" maghrebské spisovatele výjimečnými, zvláštními a přitom čtivými autory a dá se předpokládat, že pokud bude tato literatura i nadále vystupovat s takovým důrazem, její význam ještě poroste.


©  Erik Lukavský

Diskuse

Vložil: Magda de Bruin, 14.08.2006 17:08
Frankofonní literatura Maghrebu
Drobná poznámka z nizozemské rubriky: Hafid Bouazza vyrostl a žije v Nizozemsku, píše nizozemsky a je považován (ba dokonce bych řekla, že se i sám považuje) za nizozemského spisovatele marockého původu. K frankofonním maghribským spisovatelům tedy skutečně rozhodně nepatří.
Vložil: Erik Lukavský, 29.07.2006 22:32
Frankofonní literatura Maghrebu
Vážená paní, podívejte se na datum :-) (psal jsem to ještě dřív než 2003) Od té doby tu vyšlo mnohem víc knih maghribských spisovatelů. Bohudík. Ale já osobně bych tam Bouazzu neřadil.
Vložil: Zita Honzlová, 21.07.2006 22:20
Frankofonní literatura Maghrebu
A co třeba marocký spisovatel Hafid Bouazza? Česky vyšel soubor povídek, snad "Abdulláhovy nohy".
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4345x

Inzerce
Inzerce