Spark, Muriel

rozhovor beletrie zahraniční

U příležitosti vydání knihy Záhadný případ lorda Lucana v češtině Sparková navštívila Prahu...

Muriel Sparková
- rozhovor

U příležitosti vydání knihy Záhadný případ lorda Lucana v češtině Sparková navštívila Prahu a poskytla Lidovým novinám následující rozhovor.

Vaší první a na dlouhou dobu jedinou knihou přeloženou do češtiny byla Balada z předměstí, realistická novela situovaná do předměstské čtvrti Londýna, ovšem zároveň kniha velice zvláštní, až tajemná. Nemohu se vás proto na úvod nezeptat na roli, jakou hraje ono „zvláštní“, „tajemné“ ve vašem díle.
Víte, to je vlastně na mém dílem asi to nejdůležitější. Když totiž budete redukovat příběh pouze na sled událostí, zjistíte, že to je obyčejný příběh jako tisíce dalších. Můj přístup k životu i k literatuře je takový, že vše považuji za velice podivné, záhadné. Vše kolem nás je obdařeno jistým mystériem, je to zázrak, a tak i život jako takový je hodně zvláštní, protože všude kolem dochází ke spoustě podivných shod okolností. Lépe řečeno, my to nazýváme shody okolností, ale ona je to třeba součást nějakého plánu. V Baladě z předměstí jsem chtěla vytvořit postavu, která by byla velice zvláštní, ovšem o níž by zároveň nešlo říct, zda je dvojznačná či nikoli. Nikdy se nedozvíte, jestli je to ďábel s useknutými rohy nebo zda to jen hraje. V knize k žádnému rozřešení této záhady nedospívám a nechávám to na čtenáři. Rozhodně tato postava funguje jako katalyzátor – a takových lidí je kolem nás plno. Někam přijdou, zapojí se do života určité skupiny, komunity a během několika týdnů je vše vzhůru nohama. Kdybyste takové lidi chtěli zobrazit ve filmu, musela by z nich vyzařovat jistá energie. Doslova vám totiž vpadnou do života.

Při četbě novely má ale čtenář už od samého počátku podivnou předtuchu, že do poklidného života vpadne něco záhadného. Vypadá to, jako byste se nechala inspirovat žánrem gotického románu.
Ano, myslím, že právě taková předtucha, ta určitá psychologická kvalita, je na gotickém románu to hlavní. Pokoušela jsem se zasadit to napětí, tolik charakteristické pro hrůzostrašný román, do prostředí obyčejného předměstí. Šlo mi o to zobrazit postavy novely nikoli realisticky, ale zaměřit se hlavně na vibrace, které vyzařují.

Nedávno vyšla v českém překladu vaše poslední kniha Záhadný lord Lucan. Myslíte, že tyto dvě knihy mají něco společného?
Abych řekla pravdu, nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale určitě něco společného mají, protože jsem je napsala já a já ve svých knihách usiluji o jistou kontinuitu, snažím se, aby na sebe nějak navazovaly.

Je zde velké téma „dvojníka“, nebo možná dokonce rozdvojení osobnosti...
Ano, téma dvojníka mne velice zajímá už delší dobu, nejen kvůli tomu, jak úctyhodnou má v literatuře tradici, ale hlavně proto, že dvojníci jsou silně spjati s onou zvláštní, mysteriózní kvalitou života, o které jsem mluvila před chvíli. Třeba tak tyto dvě knihy, o kterých mluvíme, jsou vlastně jen variacemi na jedno širší téma.

Co vás inspirovalo k tomu napsat fiktivní verzi osudu lorda Lucana?
Asi hlavně to, že zhruba každé dva roky se v novinách objeví zaručená zpráva, že lorda Lucana někdo viděl. Zrovna nedávno, krátce předtím, než jsem odjela do Prahy, jsem četla o tom, že někdo viděl lorda Lucana někde v Africe, že vypadal jako hippies a že se živil hraním na kytaru. Pak se ale ukázalo, že to byl úplně někdo jiný. Záhada jeho zmizení nebyla nikdy vyřešena a já se rozhodla nabídnout vlastní, literární pohled na celou záležitost – pokusila jsem se to rozřešit románem. Jinak jsem přesvědčena, že je mrtev.

A postava falešné divotvůrkyně Beaty Pappenheimové? Ta je zcela fiktivní, nebo jste se rovněž inspirovala skutečným člověkem?
Četla jsem kdysi o jedné dívce z Bavorska. To bylo v padesátých letech, kdy jsem bydlela na dívčí ubytovně a většina mých spolubydlících byly jeptišky. Posílaly své peníze na fond založený touto „svatou“ sestrou – myslím, že se jmenovala Theresa – a mne to velice zaujalo. Chtěla jsem se o tom dozvědět víc, protože jsem nějak tušila, že to je celé podvod. Na těle té údajné „svaté“ sestry se pravidelně objevovala stigmata – později jsem se dočetla, že byla usvědčena z podvodu a že to nebyl žádný zázrak, nýbrž její menstruační krev. Když jsem pak začala psát příběh lorda Lucana, na tento podvod jsem si vzpomněla. Pojítkem byla krev – když totiž Lucan zavraždil chůvu, všude po domě prý bylo plno krve.

Chtěl bych se zeptat, jakou roli hraje ve vašich knihách náboženství. Je o vás známo, že jste katolička.
Ve svých románech se nesnažím propagovat určité konkrétní náboženství, spíše se snažím hledat odpověď na otázku, kdo jsme a kam jdeme – píši o tom, že to vlastně vůbec netušíme. Ano, jsem katolička, to je mé přesvědčení, se kterým nemohu nic dělat a které se odráží i v mých knihách. Na druhé straně musím podotknout, že jsem katolička s jistými výhradami. Například nevěřím ve všechna dogmata – hlavně v otázce kontroly porodnosti. Ale náboženství, to je vlastně jakési povolání, lidé jsou povoláni k náboženství. Člověk je přece víc než jen chytrá opice. Když řekneme, že neexistuje Bůh, člověk se tím jaksi zmenší. Jsem přesvědčena, že spiritualitu potřebujeme, že bez ní nemůžeme žít.

Anglická literatura má dlouhou tradici katolických autorů: Evelyn Waugh, Graham Greene,... Pokoušíte se na ně nějak navázat?
Ne, to přesně ne. Všímám si spirituality autorů, kteří nevyznávají žádné konkrétní náboženství. Když čtu, nevybírám si autory podle toho, zda jsou katolíci či nikoli. Ale Grahama Greena jsem četla hodně, Waugha též, ale to hlavně proto, že to jsou brilantní spisovatelé. Greene byl úplně jiný katolík než já. Měl velice silný pocit hříchu, viny, dobra a zla. Já to necítím tak silně jako on – tedy jakožto spisovatel, jako soukromá osoba ano.

Za ta léta, co píšete, se britská literatura hodně změnila. Jak se na to díváte vy?
Ano, myslím, že došlo k hluboké změně a jen doufám, že lidé jako já, autoři mé generace, této změně napomohli. Změnila se hlavně v tom, že méně pozornosti se věnuje dokonalému řemeslnému provedení knihy a mnohem víc pocitům, které ve čtenáři příběh vzbuzuje. Rétorika vyprávění tak nějak ztratila svou dřívější důležitost.

Co si myslíte o současné módě historických nebo historizujících románů?
Vadí mi, že mnohé z nich historii sentimentalizují. Na historii je přece úžasně zajímavé, že lidé žijící dvě stě, tři sta let před námi měli úplně jiné pocity, vnímali život odlišně. Nelíbí se mi, když se současnost projektuje do minulosti, naopak se mi líbí, když se autoři snaží zachytit rozdíly – mnohé z toho, co bylo přijatelné pro naše předky, by bylo pro nás naprosto nemyslitelné a zase to, co děláme my, by vyděsilo je.

Hodně současných autorů se nechává inspirovat novými médii a technologiemi, například používá syntax jazyka e-mailů či textových zpráv. Napadlo vás někdy něco takového vyzkoušet?
Ne, ale to hlavně proto, že tyto věci nepoužívám – kdybych se o něco takového pokusila, určitě by to vyznělo velice nepřirozeně. Na druhé straně mě tyto nové formy komunikace ohromně zajímají, myslím, že se jich jednou literatura náležitým způsobem zmocní, a až taková kniha jednou vznikne, strašně ráda bych si ji přečetla.

Na závěr bych vám položil jednu osobní otázku – podobně jako mnoho jiných britských autorů, i vy jste se odstěhovala do Itálie. Co vás k tomu vedlo?
Dva důvody: podnebí a atmosféra ve společnosti. V mém věku je italské podnebí mnohem příjemnější, a co se týče společnosti, mám dojem, že Británie navzdory hlubokým změnám, jimiž v poslední době prošla, stále zůstává společností příliš striktně rozdělenou třídně.

© Ladilsav Nagy
vyšlo v LN
na iliteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2149x

Inzerce