"Těch pár domů v uličce byly úzké, nevyrovnané barabizny a jejich přízemí jistě už od 16. století sloužilo jako krám. Vešli jsem do čísla 10 nízkými dveřmi, skrčenými pod překladem ozdobeným lištami. Vývěsný štít na křídle otevřených dveří byl špatně čitelný. Antoine roztluštil nápis Penzión J.H.Cammerzinna. Byli jsme na místě." (1)

Roger Martin du Gard: Les Thibault. La Sorenilla. Gallimard, 1955

"Inteligentní pohled," připustil Antoine. "Ale bez jakékoliv živosti, až je to k neuvěření."

"Tedy, takových je v Lausanne tisíce. Od rána do večera, aniž by spěchali či ztráceli čas, vykonávají své povinnosti. Míjejí se s jinými životy, aniž by se do nich pletli. Málokdy vystoupí ze své uzavřenosti; v každém okamžiku své existence jsou pohlceni tím, co právě dělají nebo co budou dělat v příštím momentě."

Antoine poslouchal.

"Říkal jsi bez živosti?" navázal.

"Považujeme je často za nanicovaté. To se snadno řekne, a je to omyl. Mají jiný temperament než... ty. Možná víc ucelený. Téměř stejně povolný, když na to přijde... Ne nanicovatý, nikoliv: neměnný. To rozhodně není totéž." (2)

Roger Martin du Gard: Les Thibault. La Sorenilla. Gallimard, 1955

"Ale jako by tím gymnázium, panenské místo, cosi oplácelo světu dospělých a vážných, líbí se mu, že kavárna U biskupa pravidelně podléhá nájezdům mladých lidí, kteří jí vnucují svůj řád. Nebo svůj chaos!... Blíží se čtvrt na tři, začátek odpoledního vyučování: skupinky se svolávají, zvedají se, na ulici nastává mnohobarevná vřava, srocení velkých dětí s dlouhými vlasy, defilé zvonivých přívěsků, sárí, opraných džín, protiválečných odznaků, amerických bund, kučeravých vousů a zářivých zubů. Pak už nic." (3)

Jacques Chessex: L'Ogre, Grasset, 1973

"Někdy, jako právě v tuto chvíli, jsem se přistihla při snění o kráse, kterou toto údolíčko stavělo na odiv v době, kdy jím mírumilovně protékala řeka Flon, mluvím o dávných časech, dříve než byla tato říčka zasypána, aby tak nad ní vedla Centrální ulice, a tím se ze zeleného kopce stala asfaltová poušť. Říkám si, jestli z otevřeného okna mého domu, jenž je mnohem starší než Centrální ulice, bylo v minulosti slyšet štěbetání ptáčků, které v noci probudilo šustění větví..." (4)

Anne Cuneo: Ame de Bronze, Campiche, 1998

"Moje kancelář se nachází ve věhlasné zřícenině, ve čtvrti Rôtillon. Dům obývají pouze řemeslní umělci, tvůrci keramiky, hrnčíři, tkadlena, fotograf. Je to jedna z nejzajímavějších čtvrtí v Lausanne. Bývala velmi oblíbená, zavěšená zezadu k úbočí Hradního kopce (colline de Bourg), jako se bída zavěšuje na záda bohatým. Jde o jedno z posledních svědectví toho, čím bývalo Lausanne malých, neznámých lidí. Přibližně před třiceti lety se začalo říkat, že čtvrť ozdravíme. V té době šlo především o to zbavit ji všech prostitutek, které se v ní usadily ve třicátých letech. Poslední z nich jsem viděla jako malá holka. Připadá mi, že to byly staré ženy z lidu, které uspokojovaly potřeby těch nejchudších mužů. Pamatuji se, že bydlely zejména v řadě malých, jednopatrových domků čelem do uličky Flon. Když jsme byly děti, rády jsme si naháněly strach procházením pod okny se zataženými závěsy, rychle, se sklopeným zrakem. Ženy na nás volaly chraplavým hlasem, abychom se koukaly vrátit k mamince, a to co nejrychleji." (5)

Anne Cuneo: Ame de Bronze, Campiche, 1998

"Ale čím jsou pro nás města, v nichž trávíme většinu naší existence," říká si Christine, místo aby se pokoušela usnout. Čím je Lausanne pro její matku, čím je Ženeva pro ni, když ne hlubokou vázou, do nichž každý přilévá den co den, kapku po kapce, své vjemy, aniž by si to uvědomil..." (6)

Alice Rivaz: Jette ton pain, Bertil Galland, 1979

"Nikoho neudiví, že jsem si pro svůj důchod zvolil avenue Benjamin-Constant a krásný pokoj na ní, s výhledem na jezero v posledním patře Hotelu de la Paix. Na chodbě visely vyřezávané portréty Rousseaua, Gibbona, Voltaira, La Harpa, Benjamina Constanta, všech lidí, kteří pobývali či žili v Lausanne, a tím se stali jeho patrony. Zastavoval jsem se před těmito podobiznami při návratu domů. Přítomnost Rousseaua mně trochu vadila - ‚Všechny dívky mají rády Rousseau', říkával Benjamin - ale nakonec jsem Charmetteského ufňukance přijal jako nutný protiklad k ostatním čtyřem a blahopřál jsem si ke společnosti tak uvážlivé." (7)

Jacques Chessex: L'Imitation, Grasset, 1998

Ukázky z textů - originál
(1) Les quelques maisons de cette ruelle étaient d'étroites bicoques mal alignées et dont les rez-de-chaussée devaient servir d'échoppes depuis le XVIe siecle. On entrait au 10 par une porte basse, écrasée sous un linteau mouluré. L'enseigne se lisait mal sur le battant de la porte ouverte. Antoine déchiffra: Pension J.H. Cammerzinn. C'était la.
(2) - L'oeil est intelligent, concéda Antoine. Mais dépourvu de vivacité a un point incroyable. - Eh bien, a Lausanne, ils sont ainsi des milliers. Du matin au soir, sans se bousculer ni perdre une minute, ils font ce qu'ils ont a faire. Ils croisent d'autres vies sans s'y meler. Ils ne débordent guere de leurs frontieres; ils sont entierement pris, a chaque instant de leur existence, par la chose qu'ils font ou celle qu'ils vont faire l'instant d'apres. Antoine l'écoutait (...): - Tu disais "vivacité", reprit-il. On les croit lourds. C'est vite dit; et c'est faux. Ils sont d'un autre tempérament que... toi... Pluc cpmpact, peut-etre. Presque aussi souple, a l'usage... Pas lourds, non: stables. Ce n'est pas du tout la meme chose.
(3) Mais comme si c'était la revanche du Gymnase, lieu pure, sur le monde des adultes et des sérieux, il aime que l'Eveché soit périodiquement envahi par les jeunes gens qui rétablissent son ordre a lui. Ou son désordre! (...) Deux heures et quart approchent, l'heure des cours: les groupes se helent, se levent, dans la rue c'est un chahut coloré, un coudoiement de grands enfants a cheveux longs, une parade de colliers a clochettes, de saris, de jeans délavés, d'insignes antiatomiques, de blousons US, de barbes frisées et de dents luisantes. Puis plus rien.
(4) Parfois, comme a cet instant, je me surprenais a rever de la beauté que devait déployer ce vallon a l'époque ou le Flon y coulait paisiblement, je parle du temps lointain avant qu'on ne recouvre cette petite riviere pour faire la rue Centrale par-dessus, transformant ainsi une verte colline en désert de macadam. Je me demande si depuis cette fenetre ouverte de ma maison, qui est bien plus ancienne que la rue Centrale, on entendait, a l'époque, les oisillons pépiant, réveillés dans la nuit par un froissement de branches...
(5) Mon bureau est installé dans une ruine célebre, le quartier du Rôtillon. Dans la maison, il n'y a que des artisans, céramistes, potiers, une tisserande, un photographe. Le quartier est un des plus intéressants de Lausanne. Il a été tres populaire, accroché a la pente derriere la colline de Bourg comme la misere s'accroche au dos des riches. C'est un des derniers témoignages de ce qu'était le Lausanne des petits gens. Il y a une trentaine d'années, on a commencé a se dire qu'on allait l'assainir. Il s'agissait a l'époque de le vider de toutes les prostituées qui s'y étaient installées dans les années trente. J'ai encore vu les dernieres lorsque j'étais petite fille. Il me semble que c'étaient de vieilles femmes du peuple qui satisfaisaient les besoins des hommes les plus démunis. Je me souviens qu'elles étaient surtout dans une rangée de maisonnettes a un étage donnant su la ruelle du Flon. Lorsque nous étions enfants, nous aimions a nous procurer des frissons en passant devants ces fenetres a rideaux, vite, les yeux baissés. Ces dames nous poursuivaient de leur voix éraillée en nous intimant de rentrer chez notre maman et plus vite que ça.
(6) Mais que sont les villes ou nous passons la plus grande partie de notre existence, se demande Christine au lieu de dormir. Qu'est-ce que Lausanne pour sa mere, qu'est-ce que Geneve pour elle - sinon des vases profonds dans lesquels, jour apres jour, goutte apres goutte, chacun verse ses perceptions sans en avoir conscience.
(7) On ne s'étonnera pas que je choisisse l'avenue Benjamin-Constant comme retraite et sur l'avenue une belle chambre avec vue sur le lac au dernier étage de l'Hôtel de la Paix. Dans le corridor, il y avait des portraits gravés, Rousseau, Gibbon, Voltaire, La Harpe, Benjamin Constant, tous gens qui avaient passé ou vécu a Lausanne et dont l'établissement revendiquait le parrainage. Je m'arretais devant ces figures en rentrant chez moi. La présence de Rousseau me genait un peu - "Toutes les filles aiment Rousseau" dit Benjamin, - mais je finissais par admettre le pleurnichard des Charmettes comme repoussoir des quatre autres et je me félicitais d'etre en si avisée compagnie.