Nothomb, Amélie
Robert des noms propres 2 Č

recenze beletrie zahraniční

Román Amélie Nothombové Robert des noms propres se zabývá třemi základními tématy: prvním je dětství a přechod do dospělosti, druhým otázka vztahu matky s dcerou a třetím lidská agresivita.

Amélie Nothombová: Robert des noms propres (2002)

Román Amélie Nothombové Robert des noms propres se zabývá třemi základními tématy: prvním je dětství a přechod do dospělosti, druhým otázka vztahu matky s dcerou a třetím lidská agresivita.

Před sebou máme příběh mladé dívky Plectrudy, která se již od svého útlého dětství projevuje jako výjimečná osoba, jako kdosi, kdo překračuje hranice lidských norem: její narození probíhá za podivných okolností (porod se odehrává ve vězení, kde přebývá její matka po tom, co zavraždila svého manžela jako gesto vzpoury proti konformitě), pravděpodobně psychicky narušená matka páchá sebevraždu velmi krátce po Plectrudině narození a předvídá, že se její dcera stane tanečnicí. Plectrudino jméno a vzezření je rovněž atypické (její oči jsou překrásné „des yeux d´une beauté invraisemblable“, str.20) stejně tak jako její chování (sklon k násilí, samotářství, neschopnost zařazení se do společnosti dětí svého věku, nezájem o projevy vnějšího světa apod.). S rozvíjejícím se příběhem se také automaticky objevuje otázka, do jaké míry je tento výjimečný charakter hrdinky vrozený či zděděný nebo je-li možné hledat příčinu v jejím okolí, které ovlivňuje reakce, myšlení a konečně i sebereflexi každého člověka.

Clémence, Plectrudina adoptivní matka a ve skutečnosti její teta, vnáší do života mladé dívky své vlastní neuskutečněné touhy a ambice, dcera její milované sestry se pro ni stává jakýmsi nástrojem snů a seberealizace, vtělením všeho, čeho ona sama nebyla nikdy schopna (např. stát se tanečnicí), symbolem překročení normy a konvencí, ve kterých žije se zbytkem své rodiny. Plectruda je pro Clémence popřením vlastní průměrnosti. Není jí tedy dovoleno stát se normální, nesmí se zabývat problémy svého věku, její jediné právo je symbolizovat krok směrem k vznešenému absolutnu. Tato projekce do života dívky se neustále stupňuje, z Plectrudy se stává tanečnice nucená dodržovat přísná a nepřirozená pravidla výživy a tedy fyzicky vyčerpaná osoba bez emocí, která ale svým vzletným tanečním krokem překračuje hranice banality života. Anorexie, všeobecně známý důsledek přílišné fixace dítěte a rodiče a následně problematický přechod do dospělosti, přináší dívce velké fyzické potíže, které ničí sny a postupně i její blízký a vyjímečný vztah s Clémence. Clémence již neobdivuje svou dceru, snaží se jí naopak od této chvíle ponižovat.

Plectruda ale konečně začíná normální život svého věku. Její váha se stabilizuje, získává přirozený pocit hladu, nachází práci a tak i nezávislost. Přetrhává přílišné pouto mezi sebou a matkou.

Robert des noms propres je tedy příběhem boje dítěte za své právo stát se dospělým, boje proti osudu, který vykonstruovalo okolí, román je zároveň příběhem a deklarací práva na normalitu. Projevy agresivity jsou základním prvkem příběhu, jsou všudypřítomné počínaje dvojitou vraždou v úvodu, přes Plectrudiny neustálé touhy vystavovat se situacím na pomezí života a smrti, konče jejími sebevražednými sklony. Odkud se bere tato agresivita? Je přítomna v podvědomí lidí od jejich narození, nebo je pouhou reakcí na nejrůznější životní situace? A právě tento typ otázek tvoří jádro románu.

Závěrečná část knihy se pokouší o jakousi odpověď. Na konci příběhu je čtenář svědkem originálního literárního postupu. Autorka vstupuje do děje pod svým pravým jménem. Statut vševědoucího a skrytého vypravěče je tedy obrácen naruby a příběh dostává nové dimenze. Nothombová zde pokládá otázky své přítelkyni Plectrudě na téma původu její agrese a možné souvislosti mezi její agresivitou a agresivitou její matky. Dívka nezná odpověď, protože si nikdy tímto způsobem otázky nekladla. Paradoxně ale tento rozhovor probudí v Plectrudě nečekanou touhu po násilí, která se obrací proti Nothombové samotné. Symbolickou smrt autorky můžeme interpretovat jako stanovisko, podle kterého je původcem agrese prostředí, které každého z nás obklopuje, že má tedy společenský ráz. Tato zajímavá scéna také názorně poukazuje na provokativní a všemocný přístup Nothombové k svému vlastnímu textu, který je tak vždy plný překvapení.

Jak Nothombová sama přiznává, inspirovala se reálnou postavou: „Je me suis inspirée d´un personnage existant, une chanteuse, que j´ai rencontrée par l´intermédiaire d´un ami persuadé que nous allions nous entendre. (…) Elle m´a raconté sa vie, et j´ai eu un déclic. Elle était extraordinairement inspirante.“(Pascale Frey, Amélie Nothomb se fiche de la décoration, Lire, 2002).

Jedná se tedy o známý literární postup – román postavený na reálném příběhu. O to více je překvapující a kontrastující poslední scéna autorčiny smrti. Pascale Frey ji ve svém článku Amélie Nothomb se fiche de la décoration vysvětluje následujícím způsobem: „Amélie essaie-t-elle de nous passer un message et de nous signifier qu´il s´agit là de son dernier roman?“ Dnes již víme, že zde nešlo o autorčin poslední román, tato interpretace byla, podle mého názoru, příliš laická. Je jistě možné nalézt nějaké literárnější vysvětlení. Je známo, že literatura nezná hranic, a záměrné kombinování nejrůznějších rovin např. realistické, symbolické nebo čistě fiktivní je velmi dobře možné. Právě z něho často vychází bohatství invence a právě ono připomíná čtenáři fakt, že literatura je neohraničitelný fenomén. Nothombová se na konci svého románu vysvobozuje z žánrového područí svědectví a otevírá nové perspektivy, tentokrát čistě literární.

Co se týče názvu knihy, odkaz na známý slovník poukazuje na autorčin záměr vyprávět příběh, který se může na první pohled zdát velmi neobvyklý, který je ale ve skutečnosti jedním z mnoha jemu podobných ze života každého z nás. Následující citace dobře ilustruje koncepci vystihnout v jedné osobě encyklopedický výčet utrpení, která lidé každodenně prožívají: „…Mathieu Saladin, musicien de son état, avait donné à Plectrude le courage de devenir chanteuse, sous un pseudonyme qui était un nom de dictionnaire et qui convenait ainsi à la dimension encyclopédique des souffrances qu´elle avait connues: Robert.“

Román je napsán ve velmi jednoduchém až naivním stylu, který velmi dobře konvenuje s příběhem dítěte. Převládá zde dialogová forma. Autorka nezjevuje celou pravdu o charakteru hrdinky, pomalu odhaluje její jednotlivé rysy, její úhel pohledu vyjadřuje nepřímým a velmi jemným způsobem. V první části příběhu se Nothombová snaží o velkou hloubku ve vykreslení psychologických portrétů postav, hlavně Plectrudina, který je pojatý na základě introspekce.

Převážnou roli v knize hrají situace z Plectrudina dětství, které ilustrují její roli mimo společnost. Větší část knihy je věnována Plectrudě do věku 12let. Naopak od tohoto momentu příběh akceleruje, čas plyne mnohem rychleji a přestože se zdá, že vyprávěné události mají stejnou důležitost jako ty předešlé, rytmus příběhu již nedovoluje se u nich pozastavit. Čtenář prožívá příběh, který má v sobě zpočátku velkou ambici postihnout složitou psychologii dítěte a jeho vztahy s okolním světem, ale který se této hloubky postupně vzdává a stává se plochým a příliš zhuštěným výčtem událostí ze života mladé dívky. Rovnováha díla se tedy ztrácí, téma je tím znehodnocováno, jako kdyby nebylo možné příběh nadále rozvíjet či komentovat. Tato přílišná a nečekaná gradace ruší podle mého názoru četbu. Příběh, zpočátku velmi osobní, se ke konci schematizuje ad absurdum. Základní chybou románu je tedy jistá nesourodost tématu se stylem, čímž autorka riskuje ze strany čtenáře nepochopení smyslu románu jako takového.

© Magdalena Paloušová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 137 čtenářů.

Diskuse

Vložil: karine, 13.08.2008 02:26
Nothomb, Amélie: Robert des noms propres 2 Č
teda som ju precitala velmi rychlo. pravda je, ze zaujala, ale asi tak dlho vo mne odznievala ako kratke je toto dielo. sice sa pysi kazdorocnym vydavanim knih/y ale mozno by nebolo naskodu ponorit sa do niecoho rozsiahlejsieho..napady-obrazy ma, aj dobre myslienky som zachytila, len nevyuziva priestor... na ich rozvinutie..
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%čtenáři

zhlédnuto 2351x

Inzerce
Inzerce
Inzerce