Toman, Marek
O Ryzce a Vraníkovi

ukázka dětská

Po chodníku jde kůň a pobrukuje si písničku. Najednou zkusil zastepovat do rytmu. Jenom se mu ale zamotaly nohy… Tenhle kůň rád poskakuje a vůbec vyvádí...

Marek Toman: O Ryzce a Vraníkovi, ilustrace: Jan Ungrád, vydalo nakl. Šimon Ryšavý, 2003

O Ryzce a Vraníkovi
Po chodníku jde kůň a pobrukuje si písničku. Najednou zkusil zastepovat do rytmu. Jenom se mu ale zamotaly nohy… Tenhle kůň rád poskakuje a vůbec vyvádí. Někdy poskočí, i když ani nechce. Znáte to také, ne? Má černou srst a jmenuje se - Vraník. Teď je náhodou sám. Určitě jenom proto, že jde právě na schůzku. Vraník nebývá sám od té doby, co… Ale od začátku. Jednou v neděli odpoledne se v Chuchli běžely dostihy…

Vraník a Ryzka na dostizích

Na chuchelském závodišti
koně běží o závod.
Kolem tribun v chumlu sviští,
dalekohled přijde vhod.

Ryzka se tu objevila
na dostih se podívat,
jako vždycky klidná, milá,
Ryzku vám má každý rád.

Vzali ji sem kamarádi,
hlavně Grošák, chlubílek,
který každému hned radí,
přitom nemá, co by řek´.

Ryzka poslouchá ho tiše,
má nelehkou úlohu,
nejen že mu kručí v břiše,
teď jí šlápl na nohu!

- Omlouvám se krásné slečně,
slyší náhle řehtání.
Nemotorně, nebezpečně
Vraník se jí uklání!

- Promiňte mi ty mé nohy...
Nikdy nevím, kam je dát.
Zato k dostihům mám vlohy!
Vysvětlím ti je moc rád.

Tam se Hnědák nafukuje,
prý je velký sportovec.
Myslím, důležitější je
přiznat chybu, to je věc!

Ryzce se ta slova líbí,
jsou jí blízká, a tím spíš,
že jí u Grošáka chybí.
- Kdy ty, Vráňo, poběžíš?

Vraník podíval se stranou,
chtěl se vyhnout očím Ryzky.
Říct to? Nemá na vybranou!
- Já tu prodávám jen lístky!

Ale jsem moc klidný, milý,
to ti, Ryzko, povídám.
Tak se ti dva seznámili.
Grošák musel domů sám.

Všimli jste si, jaké mají koně vzpřímené uši? Velmi dobře slyší a snadno se proto polekají… Velké uši mají ovšem i své výhody. Koně daleko lépe než my slyší hudbu. A pokud mají hudební sluch, dovedou si ji daleko víc vychutnat. Nevím, jestli má Vraník hudební sluch. Jedno vím jistojistě: Jakmile uslyší melodii, není k udržení. Nohy mu samy od sebe chtějí stepovat. A nejen to…

Vraník muzikantem

Pravidelně na dostizích
začala hrát kapela,
Vraník jeví radost ryzí -
rozžhavil se do běla.

Housle, flétny, klarinety,
bystře napodobuje,
nafukuje koňské rety.
Poslouchejte! Zaduje

zhluboka do trombónu.
Řekněme, že bez řečí
Vraník v udržení tónu
báječně se osvědčil.

Zastavil hned kapelníka
pokorně se pozeptat,
jestli stojí o Vraníka.
- Já mám skvělý prstoklad!

Kapelník jen vrtí hlavou:
- Koni, jak chceš s kopyty,
ať už s hřívou černou, plavou,
mačkat klapky, koni ty?

Mohu nechat kopytníky,
i když chápu jejich sen,
tisknout struny na hmatníky?
Což… bubnovat na buben!!!

Zapůjčili Vraníkovi
buben - kopnul divoce,
neumím to popsat slovy.
I když kopnul ze srdce,

buben zůstal proražený…
Kapelník vám znachověl,
Vraník, smutek ztělesněný,
nepředvedl to, co chtěl.

Zaujal však kapelníka!
Zchladl zpátky do běla,
podíval se na Vraníka,
pak se plácl do čela.

My tě, koni, zaměstnáme!
Jen si trochu práce dát!
Houslařem tě uděláme!
Žíně budeš dodávat!

Pěkně spolu ladí smyčce
se žíněmi od Vráni,
Ryzka Vráňu po hlavičce
hladí – výraz uznání…

Když už je vám cesta domů dlouhá, bolí vás nohy a chce se vám spát… můžete poprosit rodiče, aby vás vzali na koně! Ale hlava dál padá... Pak si třeba můžete dávat s rodiči hádanky, aby vám cesta rychleji uběhla. Alespoň Vraník s Ryzkou to v dlouhém podzimním odpoledni právě dělají. Vraník se ptá, Ryzka zkouší uhodnout.

Co je to (koňské hádanky)

Co je to - hluboká, lesknoucí se tůň?
No přece oko, jaké má jen kůň!

Co je to - tráva, která ze zídky splývá?
To bude určitě koňská hříva!

Co je to - kladiva, která o dlažbu zvoní?
Takhle jsou slyšet kopyta koní.

Co je to - ani ne výkřik, ani ne zavolání?
No nejspíš koňské zařehtání.

Co je to - trochu to páchne a trochu voní?
Přesně takhle je cítit srst koní!

Co je to - smyčce bez houslí protahují se líně?
Vlní se, vlní ty koňské žíně.

Co je to - něco, co obejdeš a jdeš dál?
Koblížky - pozdravy, které ti kůň zanechal.

Co je to - hvězda, která se v tůni bělá?
Bílá lysinka uprostřed koňského čela!

Co je to - málem jste vykřikli a málem oněměli?
Před vámi stojí kůň, a úplně celý!

Ryzka s Vraníkem bydlí ve své stáji, chodí na procházky – myslíte si ale, že mají opravdu všechno? Zkuste uhádnout, co by jim mohlo scházet. Ryzka už to ví, i když Vraník pořád jenom zkouší stepovat a stará se hlavně, aby se mu nezapletly nohy. Kdepak Ryzka, ta všechno zná, a co nezná, to se dozví, a co je zamotané, to rozmotá. I Vraníkovy nohy? Určitě!

Vraník s Ryzkou se těší na...

- Vráňo, řehtne jedou Ryzka,
chtěla bych ti něco říci.
Vraník vyskočí a výská:
- Už jsi připravila píci?

- Nejde o večeři pouhou,
chtěla bych ti něco dát,
žijeme už spolu dlouho -
- Dárky dostávám moc rád!

zvolal ten náš zbrklý Vraník,
ale hnedka v příští chvíli
jeho hlásek v tichu zanik´.
Vidí, že se zase zmýlil.

- Chtěl bych třeba novou hračku
na polštář své postele,
o zahnání toho mráčku
snaží se kůň nesměle.

- Nepřijde ti, že jsme sami?
Ryzka zvláštně odpoví,
zjevně jinde myšlenkami -
ztěžkla hlava koňovi.

- Chceš zpívat, a něco schází,
nevzpomeneš si na slova
a ani melodie nepřichází,
ani jedna nota, ani půlová...

Ale na ten prapodivný smutek
mám, Vraníku, lék i cukrátko -
na smutek je vždy nejlepší skutek -
brzy budeme mít hříbátko!

Ty dostaneš hračku do postele,
já zaženu divnou prázdnotu,
tak se netvař až tak nevesele
- tohle chybělo nám k životu.

A Ryzka se dívá jako víla,
která rozumí tvým tajným snům:
- Abych tě ještě víc rozjařila,
dám ti to hříbátko k vánocům!

Vraník se vám tedy začal těšit
na to, jak si bude mít s kým hrát,
co dá Ryzce, musel hnedka řešit,
dárky, ty on rozdává moc rád.

Jsou Vánoce a ze stáje Ryzky a Vraníka se ozývá pobrukování. Kolem se prostírá ticho. Žádná kopyta neposkakují po chodníku. Pojďte blíž a přitiskněte ucho ke stěně. To nezpívá Vraník, ale Ryzka. O-pa-tr-ně! Ryzka zpívá tiše, tichounce, jako by nechtěla někoho probudit. A Vraník pobrukuje do rytmu, jako by chtěl někoho uspat...

Koňská ukolébavka

Jenom spi, mé malé hříbě,
já ti zazpívám tvůj příběh:

Tehdy, když ses narodilo
bylo všude kolem bílo.

Nad tebou jsem s tátou stáli,
radostí se zachvívali,

jak po dlouhém, rychlém běhu -
tak jsme vběhli do příběhu,

kde nám kluše hříbátko,
co vyroste zakrátko.

Vždyť už kolem domu, stáje,
sníh se sesedá a taje

a tak pokračuje příběh,
je v něm slunce, tráva, výběh,

ty ho budeš za pár let
svým hříbátkům vyprávět.

© Marek Toman
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2011x

Inzerce
Inzerce