„Indická“ tématika tady a teď
Hella S. Haasseová: Oko klíče (Sleuteloog. Em. Querido's Uitgeverij BV, Amsterdam, 2002, 195 stran)

„Můj život je určen faktory, které považuji za neodvolatelně zastaralé. Má smysl vytahovat něco, do čeho se už nikdo nedokáže vžít?“ Tak se ptá Hella Haasseová ústy své hrdinky ve svém dosud posledním „indickém“ románu Sleuteloog (Oko klíče, 2002). Je „indická“ tématika současným Holanďanům skutečně už vzdálená? Urug z roku 1948 dosud patří k nejoblíbenějším titulům, které středoškoláci zařazují na svůj maturitní seznam četby. Jistě to není jen proto, že tuto komorní novelu lze přečíst za pár dní. Vždyť čistokrevné holandské babičky, které o svátcích připravují pro celou rodinu pravou indickou „rýžovou tabuli“ a nad krbovou římsou jim místo delftské fajáns visí třeba vycpaná hlava tygra jako památka na zašlé „indické“ časy, stále ještě nevymřely. Také motiv rozdílného původu promítajícího se i v osobních vztazích je v multikulturním Nizozemsku samozřejmě velmi aktuální. Počtem prodaných výtisků se „indické“ romány Haasseové jednoznačně řadí mezi bestsellery. Páni čajových plantáží byli nominováni na čtenářskou cenu Publieksprijs i významnou AKO-prijs, z toho čtenářskou cenu v roce 1993 získali. Kromě toho existuje celá „indická“ větev nizozemské literatury, která dosud neusychá.
Tak současně s Okem klíče vyšel loni na podzim román Adriaana van Dise Familieziek (Rodinné zatížení), další volné pokračování autobiografické řady tohoto oblíbeného autora. Narodil se těsně po válce v Nizozemsku v rodině indických repatriantů, kteří přežili utrpení japonských internačních táborů, a jeho pocit vyřazení pramení právě z toho, že s rodiči a sestrami tuto zkušenost nesdílí. Jeho rodičovský dům stojí v dunách u Severního moře, uvnitř však dýchá Indie. Tedy haasseovské trauma naruby.

Ale nejde jen o nová díla. V roce 2000 vyšla pod titulem Geheim Indië (Tajemná Indie) rozsáhlá biografie jiné „indické“ spisovatelky Marie Dermoûtové (1888-1962) z pera Kestera Frerikse a souběžně i nové souborné vydání jejího díla. Tato rodačka z Jávy byla na rozdíl od Haasseové z rodu trvalých kolonistů, podle nepotvrzené hypotézy byla dokonce opravdová Indo (její matka zemřela za nevyjasněných okolností půl roku po jejím narození na otravu krve, podle různých náznaků je možné, že její skutečná matka byla domorodá žena, která „paní“ otrávila). V Indii zůstala Dermoûtová i po svatbě, až do roku 1933, velký vliv na ni přitom měl pobyt na ostrově Ambon v Moluckém souostroví, kde se živě se zajímala o domorodou kulturu. Místní vypravěčská tradice pronikla i do jejího stylu psaní. Na literárním večeru v amsterodamském sále De Balie u příležitosti tohoto dvojvydání ožily na chvíli dávné koloniální resentimenty, když se indonéská literární vědkyně ostře ohradila proti tomu, že si Nizozemci Dermoûtovou tak přivlastňují. Vytkla Freriksovi i „tajemnost“ v titulu, protože Indonésané v jejích knihách prostě nacházejí své důvěrně známé prostředí líčené důvěrně známým způsobem a nic tajemného se tam pro ně neskrývá. „Vandrovnice“ Haasseová si srdce Indonésanů do takové míry nikdy nezískala.

A pokud jde o české čtenáře: ponecháme-li stranou fakt, že se už jistě najdou mnozí, kteří Jávu v posledních letech poznali na vlastní oči, a ponecháme-li dále stranou skutečnost, že Jáva je u Haasseové kulisou obecně lidských strastí i složitostí, nezažívali jsme, byť v méně vyhrocené formě, něco obdobného ve vztahu ke Slovákům? I my jsme přece měli své „vandrovníky“. Generace dětí českých úředníků a učitelů působících za první republiky na Slovensku nebo na Podkarpatské Rusi se sice už blíží kmetskému věku Haasseové, ale pocit rozčarování a ztráty po rozpadu Československa zažili i mladší. Haasseová cituje ve svých vzpomínkových črtách z dopisu kolonisty ze začátku 20. století o vztahu Holanďanů k domorodcům následující větu: „jsme povinni dělat vše, co je v našich silách, v zájmu národa, k němuž se máme jako dospělí k dětem.“ Jak při tom nevzpomenout na oblíbený obraz Slováků jako našich mladších bratrů…

© Magda de Bruin-Hüblová