Haasse, Hella S.: Páni čajových plantáží

Haasse, Hella S.
Páni čajových plantáží

ukázka beletrie zahraniční

Po stinném Parakan Salak a Sinagaru s azalkami, orámovaných zelení, Rudolfa holé Ardjasari – položené vysoko mezi hřbety vrcholů – zklamalo. Vrcholky hor jižního Preangeru vypadaly jako ve veliké dálce. Pozemek s nedávno založenými záhony kan a řadami květináčů byl otevřený do všech stran...

Hella S. Haasse: Páni čajových plantáží, rodinná sága. Přel. Petra Schürová, Brána 2003, 221 s.

Obrázky z příprav
1869-1873

Po stinném Parakan Salak a Sinagaru s azalkami, orámovaných zelení, Rudolfa holé Ardjasari – položené vysoko mezi hřbety vrcholů – zklamalo. Vrcholky hor jižního Preangeru vypadaly jako ve veliké dálce. Pozemek s nedávno založenými záhony kan a řadami květináčů byl otevřený do všech stran. Mladé stromy, nedávno zasazené, ještě neposkytovaly stín. Kolem se rozkládaly čajové plantáže s pravidelnými, zvlněnými řadami tříletých keřů.
Dům byl postaven ve starém stylu, stejně jako gedoeng na Sinagaru, ale byl větší. Taškovou střechu, svažující se na obě strany, podpíralo nad předním a zadním ochozem šest těžkých bílých sloupů, nad postranními ochozy čtyři. Výhled byl omračující. Rudolf by si nemohl přát lepší místo k ubytovaní, než mu bylo přiděleno. Okno směřující na východ slibovalo každodenní zážitek z východu slunce.

Když uviděl rodiče, uvědomil si, kolik se toho za uplynulých pět let změnilo, nejen na jejich zevnějšku, ale hlavně v jejich vztahu k němu. Otcovy vlasy a vousy zešedivěly, matčina tvář na sobě nesla stopy přestálých nemocí a smutku. Byli starostliví a vstřícní, ale působili dojmem, jako by si nebyli jistí, jak s ním mají jednat, když je už dospělý.

Dojímalo ho, jak se snaží udržovat v domácnosti na Ardjasari atmosféru a zvyklosti ze života v Nizozemsku. Přes den žili ve Východní Indii: jejich chování a činnosti určovala plantáž; ale jakmile se setmělo, zavřeli dveře na vnitřním ochozu a seděli pod olejovou lampou v místnosti zařízené co nejvíc po evropsku, se závěsy z květované látky, portréty, tisky, rytinami a bibeloty, dokonce i klavírem. Stejně jako svého času v Nizozemsku zpívali i tady večer dvojhlasy z Valeriova zpěvníku nebo duety, Schubertovy písně a Loeweho balady. Maminka šila a otec předčítal. Knihovna obsahovala vedle klasiků a děl z oblasti historie, geografie a etnografie výběr moderních, většinou anglických románů; jejich oblíbenými autory byli Dickens a Thackeray.

Na neustálou přítomnost otcova asistenta si Rudolf nemohl zvyknout. Matka považovala zvyk přenechat svobodného zaměstnance nižšího stupně po celodenní práci jeho osudu za barbarský. Někdy se dokonce zdálo, že úředníkovo začlenění do rodiny je samozřejmější než Rudolfovo. Micola byl Ind středního věku, který získal zkušenosti s pěstováním čaje na vládních plantážích. Za Micolova předchůdce produkovala první – teď už v plném vzrůstu – výsadba z Ardjasari produkt, který nebyl na amsterdamské burze posuzován nepříznivě. To, že nastávající sběr vypadal jako odsouzený k neúspěchu, nebylo vinou Micoly ani personálu, ale nevysvětlitelné pohromy, která území zasáhla: hejna kobylkovitého hmyzu, jemuž Sundánci říkali kassir, spásala čajové keře až na holé větve. Skupiny žen a dětí jich za den pochytaly tisíce, ale tím se jejich přesila nijak výrazně nesnižovala.

V úpravnách čaje vládl podle Rudolfova názoru větší chaos než na Parakan Salak a na Sinagaru. Mnoho žen třídících čaj s sebou mělo kojence, uložené v závěsu splývajícím z ramen, mezi bednami a policemi s čajem v různém stavu zpracování se neustále proháněly malé děti. Micola také často plísnil truhláře i pomocníky, kteří pracovali venku; Rudolf byl téměř denně svědkem výměny názorů mezi otcem a jeho asistentem o jednání s lidmi.

„Jste na ně moc hodný, pane. Ramah-tamah! Až moc hodný! Oni toho zneužívají.“

Ale Rudolfův otec byl toho názoru, že lidé si musí – stejně jako on – zvyknout na určitý způsob práce, na spolupráci, což dřív nebylo v koloniích běžné. Otci nedělalo potíže ukázat jim, že se z celého srdce snaží být pánem nového stylu jako Karel Holle, ale že si je také velice dobře vědom svých nedostatečných znalostí a zkušeností. Protože nemluvil domorodým jazykem – naučí se ho vůbec někdy? – prováděl mnohem víc pochůzek po plantážích a úpravně, než bylo třeba. Za neustálého doprovodu tlumočníka Djengota, který byl zaměstnaný už na Waspadě, otec pozorně sledoval, jak jeho lidé pracují; doufal, že si vlídným přístupem a přátelským výrazem v obličeji získá důvěru; stejně jako Karel Holle považoval „vřelou účast“ za devízu nedocenitelné hodnoty. I z toho důvodu dodržoval striktně každodenní rituál ochutnávání čaje, který byl něčím víc než jen hodnocením nejnovějšího produktu a směsi různého sběru. Na stole na zadním ochozu stály malé konvičky z glazované keramiky a každá z nich obsahovala lžičku zpracovaného čaje; konvičky se jedna za druhou plnily vařící vodou. Když se čaj vyluhoval, upil otec, po něm matka, Micola a od nedávna i Rudolf, jeden doušek předepsaným způsobem (pomalým srkáním) a současně posuzoval vůni. Ochutnávání se vždycky zúčastňovali manduři a několik sběraček a třídiček. Vážnost, s jakou otec prováděl tento úkon, Rudolfa zpočátku překvapovala; postupně zjišťoval, že každodenní opakování, pokaždé ve stejnou hodinu, a způsob – jakási slavnostní družnost –, jakým se to provádělo, měly svůj smysl. Ceremonie vytvářela soudržnost a znamenala zakončení denních pracích.

Rudolf směl rodiče dočasně zastupovat jako správce, když byli v Batávii před narozením Berthina dítěte. Zapisoval denní stavy a prováděl administrativní práce, zatímco Micola dohlížel na práce na plantážích a v úpravně. Častým kontaktem s Djengotem dělal pokroky v malajštině. Na sundánštinu si ještě netroufal, ze strachu, že by si oba jazyky pletl dohromady. Také se každý den cvičil v jízdě na koni a ve střelbě. Otcova zadovka pro něj brzy neměla žádné tajemství. Byla to brokovnice kalibr šestnáct, s vrtanou hlavní, podle jeho názoru trochu zastaralý model. Nedokázal si dost dobře představit, jak by si například na lov tygrů troufl s tak těžkou zbraní. Nebylo výjimkou, že výstřel nevyšel, protože náboj nezapadl přesně do drážky k tomu určené, nebo že papírová patrona – hlavně za deštivého počasí – se zasekla v komoře a znemožnila nové nabití. Nevzdával se a viděl, ke své spokojenosti, že získává jistou zručnost v zacházení se Si Sumpitan, jak se na plantáži říkalo zbrani na vybíjení divoké zvěře.

S otcovými jízdními koňmi to nebylo tak snadné, zvlášť s líným a bojácným Darlingem, který mu dlouho odpíral poslušnost. Protože Rudolf věděl, že strýc Eduard si váží dobrých vlastností této klisny, neustával ve svých pokusech dokázat, že je schopen získat si její důvěru. Když se zdálo, že se mu to podařilo, zalil Rudolfa dosud nepoznaný pocit vlastní hodnoty.

Na koni projel ještě z části neobdělaný hektarový pozemek Ardjasari. Rozhodl se, že pro farmu navrhne systém cest, a doufal, že ho otec pověří provedením. Po dlouhém pobytu v Batávii se rodiče vrátili na Ardjasari. Přivezli s sebou Cateau, která prohlásila, že se role „chůvy“ Berthiny dcerušky vzdala jen kvůli Rudolfovi. Rudolf předvedl své nákresy a výpočty. Jakkoliv padly jeho plány na úrodnou půdu, nebylo zatím možné je provést. Rudolfa čekal co nejdříve Eduard na Sinagaru, protože se rozhodl, že doveze své děti do Holandska. Po několika měsících, až se zapracuje, měl Rudolf převzít správu podniku – pod dohledem Alberta Holleho.

 

Na Sinagaru bylo všechno jiné. Jako prvního rozdílu si Rudolf všiml neutuchajícího proudu mnohdy neohlášených hostů – Eduardových známých z teplých míst na pobřeží, kteří se „nahoru“ přijížděli zotavit nebo projíždějících plantážníků a úředníků doprovázených většinou rodinami a služebnictvem. V domě pro hosty se pro ně vždycky našlo místo.

Rudolf měl vlastní pokoj s vlastním djongem, osobním sluhou a dalším chlapcem, který se staral o prádlo. Rybník ve strži za plantáží, kam chodil denně plavat, mu ohromně vyhovoval. Jediné, na co si nemohl zvyknout – po „holandské“ stravě připravované matkou na Ardjasari –, bylo nepravidelné a dosti náhodné podávání jídla. Když byli na Sinagaru hosté, jezdilo se na lov, a když se nějaká zvěř ulovila – většinou ptactvo, jednou srnec –, dostala se na stůl, ale pak následovaly týdny skrovné stravy skládající se hlavně z rýže, tu a tam pečených ryb a na rožni opečených kukuřičných klasů. Eduarda tento způsob stravování netrápil. Když měl potřebu pořádně se najíst, jednoduše se sebral a odjel k Albertovi Hollemu a jeho mladé ženě na Mundjul. Považoval za samozřejmé, že Rudolf pojede s ním. Rudolf ale nedokázal tak nenuceným způsobem využívat indické pohostinnosti. Cítil se jako vetřelec a choval se zdrženlivěji, než by si přál.

Albertova žena, která se jmenovala Reiniera-Jacoba, ale říkala si Louise nebo Wies, protože její původní jména byla z nevyzpytatelných důvodu považována za nešťastná, se sotva ukázala; Rudolf od ní nikdy neslyšel víc než několik slov na uvítanou nebo na rozloučenou. Když byli v domě hosté, objevila se čtvrt hodiny před podáváním jídla a po jídle zmizela. Eduard a Albert považovali její chování za normální. Byl to zdejší zvyk, jak řekl Eduard, že se ženy postarají o jídlo a pak přenechají pána domu a jeho pánské hosty „mezi sebou“.

 

Pár
1876-1879

Rudolf vešel do domu Hennyových a přes vnitřní ochoz zamířil dozadu. Cateau seděla v ranním úboru na židli; tři malé děti stály kolem ní a upřeně ji sledovaly. Cateau právě počítala: „…tři … čtyři… pět…“

Zahrada venku za skupinkou se koupala v ranním světle. Rudé a oranžové trsy květů kan na okrouhlém záhonu a růže ve vysokých květináčích se odrážely jako ostrovy barev od stínu stromů v hloubce prostranství kolem domu.

Rudolf zvedl krabici s kuželkami, mrkl na Cateau a schoval se do jednoho rohu na ochozu. „Pojďte sem!“ zavolal.

Když ho Cateau s užaslými dětmi „našla“ („To je ale překvapení!“) a převzala krabici („Honem se pojďte podívat, co v ní je!“), zaslechli ze zahrady stejné zavolání, jako by to byla Rudolfova ozvěna: „Pojďte sem!“

„Ach, nebesa, Jenny se dětem schovala!“

„Kdo je Jenny?“ zeptal se Rudolf a usilovně pátral pohledem po zahradě. Zdálo se mu, že za trsy kan vidí nějaký pohyb.

„Jenny Roosegaarde Bisschopová, moje známá. Běž, dojdi pro ni.“

Rudolf prošel opatrně záhonem kan a dával pozor, aby nepolámal protáhlé tmavohnědé listy. U země, za okrajem trsů květin ohraničujících záhon na protější straně, uviděl skloněnou hlavu dívky, která se tam v podřepu schovávala, s tmavšími blond vlasy svázanými sametovou stužkou.

„Pojďte sem!“ opakovala dívka tlumeně do záhybů nařasené sukně.

„Tady jsem,“ řekl Rudolf s úsměvem.

Dívka se narovnala a podívala se na něj velkýma šedýma očima vylekaným, přísným, ale zářivým pohledem, který mu vzal dech. Ještě než stačil něco říct, přeběhla po cestičce vedle záhonů s kanami do domu.

 

Jenny Roosegaarde Bisschopová seděla na bobku mezi rostlinami s velkými listy, schovaná, ale ne úplně, jen natolik, aby ji hledající děti mohly najít.

„Pojďte sem!“ volala a ještě víc se přikrčila. Přidržovala si nahrnuté karnýry šatů a spodničky oběma rukama před sebou. Po půdě popraskané suchem pochodoval úzký zástup mravenců.

„Pojďte sem!“

Čekala, že uslyší dupot rychlých nožek a vzrušené chichotání. Zaslechla ale jen šelest rostlin.

„Tady jsem,“ řekl neznámý hlas nad její hlavou.

Později uvažovala, jak je možné, že se zachovala tak nezdvořile a utekla, aniž mladému muži, který se před ní vynořil, poskytla možnost představit se.
Našla Cateau Hennyovou na zadním ochozu, jak na dlaždicovou podlahu rozestavuje kuželky.

„Podívej se, co děti právě dostaly od strýčka Rudolfa,“ řekla Cateau. „Kde je?“

Jenny si klekla k mladšímu chlapečkovi, Ru, aby mu pomohla kutálet dřevěnou koulí. Nemusela odpovídat, protože jeho kmotr už vystupoval po schodech na ochoz. Napřáhl ruku.

„Vylekal jsem vás. Musíte prominout plantážníkovi ze zapadlých končin, zvyklému plížit se pralesem. Jsem Rudolf Kerkhoven.“

Rozzlobená vlastními rozpaky a ruměncem stiskla Jenny nabídnutou ruku. Protože se Rudolf Kerkhoven – na rozdíl od ostatních mladých mužů, s nimiž se setkávala – nechoval formálně, troufla si a řekla to první, co ji napadlo: „Zase se na mě díváte shora.“

Okamžitě si sedl vedle ní. „Tomu se dá odpomoct. Můžu hrát také?“

Děti se kolem něj s výskotem seběhly, až skoro ztratil rovnováhu. V předstíraném leknutí se pevně chytil Cateau. Cateau se bránila, ale děti ji nepřestaly tahat za sarong. „Teta Too taky!“ Nakonec také elegantně poklekla.

Jenny pozorovala ze strany sourozence. Jak měli hlavy blízko sebe, viděla podobu, hlavně oči měli podobné. Měla radost, že za Cateau přijel její oblíbený bratr, kterého tak málo vídala. Možná jí jeho návštěva pomůže vyřešit problém, kvůli němuž měla v poslední době – častěji, než jí bylo milé – oči zarudlé pláčem.

 

Když se Rudolf vrátil z koupelny, viděl Cateau, jak sbírá suché lístky z kapradiny na zadním ochozu. Uvnitř prostíral sluha k obědu. Tenké rohože, spuštěné ze střechy mezi sloupy, mírnily oslňující polední světlo a do jisté míry nedovolovaly horku, aby se dostalo dovnitř. Djongos přinášel neslyšně příbory a sklenice z příborníku umístěného v přístavku přes chodbu. Cateau si povídala s Rudolfem a při hovoru sluhu stále sledovala; občas mu hlavou naznačila, zda jsou přinesené předměty vhodné či ne.

„Je tady nový, ještě nezacvičený. Běž, posaď se, Ru. Nebudeš se zlobit, když zůstanu takhle?“ Přejela si rukou po kebaje. „Oblékám se až odpoledne po čaji. Henny přijde každou chvíli z kanceláře. Ti malí jsou v posteli, a potichu. Není to milé děvče, ta Jenny Roosegaardeová? Nevím, co bych si bez ní počala. Ona je vždycky dokáže zabavit.“

„Ale slečna Roosegaardeová u tebe není ve službě, jestli se nepletu?“

„Bože, to ne. Její otec je viceprezident Vyššího soudu. Roosegaardeovi jsou staří přátelé Hennyových, ještě ze Zutphenu z Nizozemska. Jenny mi pomáhá. Alespoň se dostane ven. Z jejich domácnosti by se člověk zbláznil.“

„Jak to?“ Rudolf se na lehátku pohodlně opřel. Takové posezení bylo i na Sinagaru, ale na Ardjasari je ještě nepoužívali. Otec by se styděl, kdyby ho někdo zastihl v ležérní poloze, k níž lehátka vybízela, stejně jako bylo nemyslitelné, že by se přes den objevil v kalhotách od pyžama a v kebaje. Rudolf se cítil příjemně uvolněný, jako by právě dostal nějakou dobrou zprávu nebo jako by po dlouhé, únavné cestě dospěl k určenému cíli.

„Co bych ti tak o Roosegaardeových mohla říct?“ Cateau se usadila naproti Rudolfovi do houpací židle. Rudolf věděl, že Cateau nedělá nic raději, než obšírně popisuje lidi, a jejich chování a činnosti opatřuje komentářem. Vždycky ji rád poslouchal nebo četl její dopisy, i když ho ti lidé nijak zvlášť nezajímali. Ale tentokrát byla jeho touha po detailech stejně neudržitelná jako příval Cateauiných slov. Z toho, co říkala, vyrůstal sice neúplný, ale jejím živým přednesem přitažlivý pohled na rodinu, kam dívka s šedýma očima patřila. Později, když byl zase sám, si pomalu třídil dojmy a postupně se v myšlenkách vracel k údajům, jež budou – to už věděl – mít pro něj zásadní význam.

Roosegaarde Bisschopova děvčata byla tři: devatenáctiletá Rose, sedmnáctiletá Jenny a patnáctiletá Marie. („Rose je trochu pomalá a mrzutá, Jenny je nejinteligentnější a milá a Marie je krásná, ale kousavá.“) Zbožňovaly svého otce, ale matku rozmazlovaly, jako by byla malé dítě nebo nějaká drahocenná hračka. Paní Roosegaardeová, rozená Betsy Daendelsová, vnučka Železného maršála, byla o hlavu menší než její dospívající dcery a se svou křehkou postavou a jemným obličejíkem vypadala jako jejich mladší sestra. Měla nervní temperament, který byl v rodině potomka obávaného generálního guvernéra považován za dědičný. Po jedenácti těhotenstvích trpěla téměř neustále migrénou. („Jedenáct porodů! Ta subtilní bytůstka! Některá žena je jedenáctkrát matkou, některá ani jednou.“) Dívky už rozpoznaly každý začínající záchvat migrény, dovedly matku do postele v potemnělé místnosti, snažily se udržet na uzdě své divoké bratříčky (ve věku mezi čtyřmi a dvanácti lety, značně rozmazlené služebnictvem) a převzaly velení nad personálem. Velký dům v Gang Scottu, v postranní ulici od náměstí Koningsplein, se podobal rušnému penzionu. Slečna vychovatelka pro chlapce, společnice-guvernantka pro dívky a zástupy služebnictva tam pobíhaly bez jakékoliv stopy po řádu a pravidelnosti. Pan Roosegaarde Bisschop řekl Hennymu, že se v tom chaosu někdy bojí o rozum: stále byl někdo nemocný nebo si ta či ona kalamita vyžádala zvýšenou pozornost; na zahradě probíhala výuka jízdy na koni, na zadním ochozu se konaly hodiny hudby a tance, na předním a vnitřním ochozu se připravovala jedna z večeří nebo recepcí, jež musel z titulu své funkce pořádat. Přesto se mu dařilo zachovat si za všech okolností sebeovládání, i když na úkor bezesných nocí a návalů úzkosti, o čemž se jeho žena nesměla dozvědět. Miloval své dcery. Cateau se s dívkami setkala už před svou svatbou u nějakých známých a věděla, jak se otec pyšnil skvostným triem, dívkami skoro stejně velkými a oblečenými do téměř stejných šatů s široko odstávajícími sukněmi, z nichž dole vykukovaly naškrobené nohavice spodních kalhot. A ty hezounké tvářičky! Ale příliš nakrátko ostříhané vlasy kvůli horku a hmyzu. Teď byly – brzy, jako všechny dívky narozené v Nizozemské Indii – vlastně už dospělé.

Roosegaarde děkoval nebesům za jejich náklonnost vůči němu. Protože jeho žena dlouho spala, byly to ony, kdo mu ráno naléval kávu a kdo mu dělal společnost, než odjel k soudu. Každý, kdo procházel za ranního světla kolem jejich domu, ho mohl vidět, jak sedí na předním ochozu obklopený svými „třemi gráciemi“, jak jim říkal.

„To je úžasně zajímavá rodina!“ řekl Rudolf.

„Zítra večer přijedou na večeři, pán, paní a děvčata. Seznámíš se s nimi.“

překlad © Petra Schürová
ukázka je z knihy Páni čajových plantáží, rodinná sága
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 6177x

katalogy

Inzerce
Inzerce