Faber, Michel: The Crimson Petal & The White

Faber, Michel
The Crimson Petal & The White

recenze beletrie zahraniční

Majstrštyk Michela Fabera - román z viktoriánské Anglie. Přinesl mu úspěch vpravdě naprostý.

Michel Faber: The Crimson Petal & The White, Canongate, Londýn 2002, 838 s.

Majstrštyk Michela Fabera, ve srovnání s nímž se jeho předchozí díla, jakkoli zajímavá a mnohoslibná, jeví být pouhopouhými etudami či zahřívacími koly na rozjetí romanopiseckého talentu, je knihou, jež vyniká zdaleka nejen co do rozsahu: román z viktoriánské Anglie přinesl jemu i nakladateli úspěch vpravdě naprostý, tedy po stránce umělecko-kritické i po stránce obchodní.

Mimochodem: potvrdilo se mi podezření, že s titulem románu to nebude jen tak: a vskutku, dopátral jsem se zjištění, že jde o volnou citaci z Alfreda lorda Tennysona. Dotyčnou pasáž uvádím:

Now sleeps the crimson petal, now the white;
Nor waves the cypress in the palace walk;
Nor winks the gold fin in the porphyry font;
The fire-fly wakens: waken thou with me.

Jde o báseň Princezna (The Princess) z roku 1850, dílo, jež se zabývá emancipací ženy, ke kterémužto tématu se Tennyson stavěl mutatis mutandis odmítavě, čímž se citace z jeho veršů v názvu právě tohoto románu ve světle historické reality jeví povýtce jako ironizující. Faberův román Květ šarlatový a bílý („petal“ není důsledně vzato květ, ale okvětní plátek, a Princezna existuje v českém překladu, nicméně ten je z roku 1924 a lze vážně pochybovat, že tam dotyčná pasáž bude vyvedena tak, aby z ní šel udělat zvučný titul pro knihu, takže asi bude možné se uchýlit k takovémuto nebo jinému podobně poetickému titulu) totiž více než o celém viktoriánském světě pojednává právě o postavení ženy v něm. I to je důvod, proč některé kritiky dílo charakterizují jako knihu, kterou by „napsal Dickens, kdyby býval mohl mluvit svobodně“. Otázkou ale je, zda by autoři soudobí, kdyby mohli, se na svou dobu takto otevřeně podívat chtěli (řekl bych, že spíše ne, protože chyby vlastní doby lidé vidí asi tak jasně, jako chyby své osoby, to jest většinou vůbec – a když, tak jen zčásti a zkresleně). Květ šarlatový a bílý zkrátka není viktoriánský román, ale román o viktoriánské době a navíc se zaostřením na některé její aspekty, které se historickým prizmatem jeví jako nejdráždivější či nejproblematičtější.

Začněme ale od začátku. Námět románu, jímž vlastně je jeden ze tří celkem teoreticky možných způsobů cestování, a to cestování napříč společenskými vrstvami (ty druhé způsoby pohybu jsou přemisťování se v prostoru a v čase), není ničím neobvyklým. Sledovat cestu hrdiny vzhůru či dolů společenskou strukturou je naopak velice oblíbená kratochvíle. Nicméně málokdo to kdy zvládl natolik nevtíravě, přitom však pronikavě jako Faber. Hrdinkou jeho díla je dívka Sugar, která má tu smůlu, že se s nadprůměrným intelektem, nadáním a ctižádostí narodí jako žena do světa jednoznačně ovládaného muži a navíc do té nejnižší jeho třídy. Matka z ní už v útlém věku udělá prostitutku. Tu je třeba říct, že otázka prostituce a pornografie ve viktoriánské Anglii, kterou například Fowles ve Francouzově milence shrnul několika větami a nerozvinul žádnými ilustrativními detaily, je tu probrána s důkladností místy až pod nehty zalézající. Sugar se za pomoci Wiliama Rackhama, dědice bohaté voňavkářské firmy, pokusí ze své mravní bídy uniknout: nejprve se stane vydržovanou ženou, posléze guvernantkou v Rackhamově domácnosti, když se ale pokusí přejít ještě výš, tvrdě narazí a musí volit velice rázné řešení.

Je jistě poněkud nefér shrnout děj osmisetstránkového příběhu tak krajně stručně, ale víc není ani potřeba, ani záhodno: hlavní atrakcí románu rozhodně nejsou nějaké fabulační kejkle (i když ani jako s vyprávěním se s knihou nenudíte), spíš barvité panoptikum postav, charakterizačních detailů, nápaditý popis vztahů. Figury, které příběh zalidňují, jsou dobře voleny a ještě lépe vykresleny. Setkáme se tu kromě hlavních postav s Williamovým nábožným bratrem, který se děsí vlastní tělesné touhy a lásky a který by rád chudým a „padlým ženám“ pomáhal, ale neví, jak na to. S jeho přítelkyní Emmeline Foxovou; ta sice ví, jak na to, prostřednictvím Rescue Society, proslulé společnosti na pomoc prostitutkám, nicméně tato organizace toho moc nezmůže, protože padlým děvám připadá lepší udřít se sexuálně za dost peněz, než se zhuntovat v továrně či ve službě za desetinový výdělek. Ohromí nás Wiliamova manželka Agnes, která stále postonává a která, ač matka (mimochodem svou dceru od jejího narození ani neviděla; takové možnosti nemluvit spolu nabízí rozlehlé panské sídlo), netuší, co znamená její občasné krvácení z „necudných“ částí, takže si myslí, že i to je příznak její choroby. Na druhé straně propasti si zase volky nevolky prohlédneme barvitou galerii prostitutek, bordelmamá a dalších postaviček z nejnižších tříd. Kolem toho všeho poletuje hejno dalších dobových figurek, jako jsou Wiliamovi spolužáci, pánové Bodley a Ashwell, zámožní flákači, kteří obrážejí všechny sexuální radovánky Londýna, to vše halí do hávu intelektuálních keců a pro svou zábavu píšou „v mezích zákona“ provokativní spisky (tak třeba O účinnosti modlitby, kde se praví, že modlením se toho mnoho nedocílí), spisky, na nichž vlastním tiskem prodělávají.

Tvrdívá-li se, že silou umění je leckdy síla kontrastu, pak se není co divit, že Faberova viktoriánská freska zapůsobila na tolik lidí: je totiž kontrastnost sama. S jedněmi detaily, jež vás zdrtí a uvedou do stavu zhnusení nad lidským rodem (samotné složení chemikálie, jíž si viktoriánské prostitutky po aktu vyplachují rodidla, aby neotěhotněly, stačí k tomu, abyste přinejmenším na půlhodinku zanevřeli na svět a lidstvo), kontrastují jiné, jež vás nadchnou tím, jakou dokazují sílu člověka povznést se i z těch nejděsivějších podmínek.

Faber podle všeho velice vyzrál i jako „řemeslník“, protože některé autorské fígle, jež použil, vás kromě svého účinu uměleckého nadchnou i profesionálně (a obdiv nad tím, jak zručně je něco uděláno, je jedním z nejpříjemnějších, protože nejvzácnějších druhů údivu). Například Sugar zachrání štos deníčků, jež se pokusila zničit duševně chorá Agnes Rackhamová, a pročítá se jejími zápisky od dětství přes školu pro zámožné slečny až po manželství: a tu se citace z deníků prolínají s jejími vlastními zážitky v reálném čase románu tak spletitě, ale přitom funkčně a významuplně, že je až radost si to číst.

Snad nejvýtečnější vlastností románu však je, že ačkoli se to tak snad může z mého pokusu o shrnutí zdát, rozhodně nejde o dílo napsané „a la these“, o příběh, ze kterého po deseti stránkách poznáte, že autor chtěl vykřičet celému světu, jak byly ty dávné doby ošklivé, že se takhle nepěkně chovaly k chudině a ženám. Květ šarlatový a bílý zaplaťbůh patří k oněm dílům, kde jakýkoli úsudek si musíte pěkně udělat sami, které vám nic neservírují, nic nenapovídají, nic nesumírují.

Faberova kniha je rozhodně jedním z nejpozoruhodnějších děl, jaká jsem v posledních letech četl, a k českému vydání ji nelze než co nejjednoznačněji doporučit.

 

© Richard Podaný, Praha, 22. 4. 2003  
(Dodatek z října téhož roku: mezitím se díky snaze Viktora Janiše a Jindřicha Jůzla zdařilo vyjednat podmínky, jež české vydání dotyčné knihy umožňují, takže Faberův román v překladu prvně jmenovaného druhý jmenovaný zařadil do edičního plánu nakladatelství Euromedia-Odeon.)

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 113 čtenářů.

Diskuse

Vložil: eurydike, 24.02.2006 21:03
Faber, Michel: The Crimson Petal & The White
cetla jsem sice v anglictine a je to silene tlusta kniha, ale drzelo me to lip nez kdejaka kniha v cestine, myslim, ze v cestine, az a jestli vyjde, se to proste nebude dat odlozit (v cizi reci spousta veci unikne), kazdemu doporucuju. a jestli se k tomu dostanu, tak si prectu i v cestine.
Vložil: mmk, 16.11.2003 11:16
Faber, Michel: The Crimson Petal & The White
Faber je opravdu talent.Myslim, ze se hodne od Fowlese ucil a jednou nas prekvapi jeste vic.
Vložil: Richard Olehla, 15.11.2003 13:25
Faber, Michel: The Crimson Petal & The White
Opraveno! Ačkoli mi název nebyl neznámý a všiml jsem si chyby hned, nebyl čas opravit to dříve. Omluvy od Iliteratury čtenářům i komentátorovi.
Vložil: Podaný, 15.11.2003 09:22
Faber, Michel: The Crimson Petal & The White
Je to nechutnost, psát si komentáře k vlastnímu textu, ale není zbytí: někde v kyberprostoru se ztratila jedna čárka, a tak upozorňuji: Canongate je JMÉNO NAKLADATELSTVÍ, nikoli součást názvu, který tudíž zní pouze The Crimson Petal and the White. Sorry, boys and girls. -rip-
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 2858x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce