Bouvier, Nicolas: Ryba-štír

Bouvier, Nicolas
Ryba-štír

ukázka beletrie zahraniční

„Skolený buvol se těžko ponaučí,“ říká hokynářka pokaždé, když některý ze starců z Indigo Street opustí její krámek. Pak zvedne bradu, aby jí nebe bylo svědkem, složí ji zpět na svá ohromná prsa a vzdychne jak prázdný měch...

 

Nicolas Bouvier: Ryba-štír, přeložila Hana Zahradníčková, Tichá Byzanc, Kutná Hora 2003, 150 stran

XV
KIRKÉ

„Skolený buvol se těžko ponaučí,“ říká hokynářka pokaždé, když některý ze starců z Indigo Street opustí její krámek. Pak zvedne bradu, aby jí nebe bylo svědkem, složí ji zpět na svá ohromná prsa a vzdychne jak prázdný měch. To pořekadlo zřejmě naráží na neblahé účinky slunce, ale pro ni hlavně na její cejlonskou klientelu, nerozhodné, nedomrlé strávníky, kteří ochmatávají zboží, handrkují se o váhu jednoho vajíčka a které považuje za ubožáky, což jí oni vracejí i s úroky. Pohrdání je jeden z řídkých citů, které ve vedru vzkvétají, a je ho tu dost na to, aby dokázal hýbat světem.

Tak to je hokynářka, jejíž krámek tvoří roh hlavní ulice a uličky, která ústí na Eolské baště. Když vcházíte, čelem rozhrnete girlandu ze sušených tuňáků zavěšených na dveřním trámu, kteří, bez obalu řečeno smrdí jak prdel. Další vůně uvnitř – skořice, hřebíček, čerstvě namletá káva – přebijí první vjem a z celého ostrova je právě tohle místo, kde se cítím nejlépe. Stěny jsou vyložené usmolenými zlatými plechovkami – melasa nebo palmový olej. Žvýkací tabák visí v těžkých černých copech nad pyramidami vajec podělaných od much a trsy banánů zavěšené na modrých zdech planou jako lampiony. Nesmím zapomenout na krabice s čajem „U vycházejícího slunce“, které pamatují válečné Japonsko, dózu s barevnými cukrkandlovými suky a cukrové homole balené v pevném tabákovém papíru, které hokynářka rozbíjí malým kladívkem se zobcem. Krásně to zní.

Ona, kolosální, s černou kůží v bílém sárí, které září, a nachýleným čelem, jež se perlí potem, trůní uprostřed svého jmění za mincířem na pytli čočky. Nataženou paží nebo holí zakončenou hákem vás obslouží, aniž by opustila své místo, a protože se skoro nehýbe, životní energie se jí vyráží na obličeji a ve výstřihu množstvím mateřských znamének, ze kterých trčí chlupy. Oko je černé, často šibalské. Dávám stokrát přednost laškovné společnosti té tučné bachyně před společností všech přízraků z mé ulice, tak stravovaných nepřístupnými arkány a nahlodaných chimérami, že až zapomněli, jak zní takový pšouk.

Je třeba říct, že vedle přízračné a rozhárané krásy pevnosti spočívající v dvojsmyslných přeludech, které mohou leda tak ponoukat ke ztroskotání, není nic tak uklidňujícího jako malý krámek vedený s přiměřeným moroustvím kmotrou jejího formátu. Dal bych bez smlouvání rupii jen za ten stín, tak je lahodný, s oním skoro hmatatelným nádechem, který mi připomíná bazary na afghánském severu.

„Salamalejkum.“ Sotva překročím práh, otřu čelo kapesníkem, promnu prsty, cvrnkáním rozezvučím plechovky, dlaní polaskám břichaté pytle. Mám tu taky jeden, na který se posadím, a když na to přijde, objednám si odměrku araku, který ona rozlije do dvou smaltovaných plecháčků a který pijeme v tichosti, záda opřená o barely, jež žádnými kejklemi nelze odčarovat. Naopak, tenhle krámek je tak nabitý blahodárnou hmotností, až se divím, že se jako dělová koule nepohrouží do toho chimérického ostrova.

Uběhne chvilka, co takhle planě sníme, povalujeme vlažný alkohol na jazyku s několika blaženými vzdechy namísto rozmluvy. Stačí zavřít oči a vidím Robinsona v čepici s kozím chlupem, jak vychází z krámku s nákupem – lojové svíčky a střelný prach – a Pátkem v patách.

Znovu je otevřu; viděla je také?

Dívčí úsměv odhalí její úžasné zuby a pitvornou tvář chrliče obklopuje svatozář nádherného, skoro černého světla. Skrz přivřená víčka prosvítá pohled, v němž nacházím víc spřízněnosti – také špetku soucitu –, než v kolik bych se tu odvážil doufat. Cítím je, aniž bych si je vysvětloval. Jako by se mi beze slov snažila předat nějaké velice vzdálené „Sezame“. Podle místních vznikají taková bezprostřední spojenectví působením předchozí karmy. Že bychom se my dva znali z dob námořních říší, kdy „jedinými chladnými předměty ve městě byly perly, santál a měsíc“? Sdíleli jsme spolu královské lože? Že by měl hostinský pravdu, když říká, že i s doširoka otevřenýma očima procházím životem jako slepec?

Protože je Tamilka a muslimka a taky pro její tělnatost, která jí brání v pohybu, je hokynářka vděčným terčem šikany tuctu uličníků, kteří si nahánějí strach tím, že se jí chodí pošklebovat až na práh nebo tahají za ocas její kozu, která tráví dny uvázaná ke kůlu hned přede dveřmi. Ti samí rošťáci, kteří mě od mého příjezdu pronásledují, hopsají za mnou po jedné noze a huhňají: „Mister-what´s-your-name, Mister-what´s-your-country?“ Určitě je poslali rodiče a jejich předčasná a přihlouplá podlost dokazuje, že jsou v každém ohledu hodni je následovat. Jenže to by museli přitvrdit, aby nadzvedli hokynářku, která se k nim chová jak k mouchám na hovně. Když má shovívavou náladu, spokojí se s tím, že spustí šílenou bandurskou – drnčení bubnu je vedle sinhálštiny pomalost sama –, která mě vždycky znovu okouzlí. Když nemá trpělivosti nazbyt nebo když koza začne naříkat, drapne hákem za kaťata prvního z trapičů, a aniž by hnula zadkem, přitáhne ho k sobě a zakroutí mu nosem, až vystříknou slzy a spustí se malinovka. Skučivé odprošování, bezhlavý úprk a pak ticho, v němž je slyšet ševelení docela blízkého moře. Já, který jsem si marně otloukal dlaně pohlavkováním těch malých otrapů, teď přihlížím bez hnutí brvou – nikoliv však bez jistého uspokojení –, jak je rovná do latě. Spiklenecky na mě mrkne, rozvážně se zvedne a spolu s jemným pískem, který neustále útočí na její krámek, smete i klikatou krvavou stopu dvaceti malých bosých chodidel a připraví dva smotky betelu, které pak přežvykujeme a dlouhým obloukem vyplivujeme, aniž bychom jedinkrát minuli rám dveří.

V téhle ulici, kde všechno upadá a skomírá, působí její jadrnost, korpulentnost a vzkvétající obchůdek jako provokace – a ještě k tomu tamilská!

Tamilové, kteří nesčetněkrát okupovali sever ostrova, vybudovali nádrže a zažili několik dynastií proslulých schopnou správou, jistě nevynalezli vesmír, za to odedávna velebili a využívali obávanou ženskou tvrdošíjnost, zahušťovali pojivo rodinných vztahů, pěstovali praktické ctnosti a domácí štěstí, což jim zaručilo úspěch v podnikání od Zanzibaru po Pinang. Stejně jako alžbětinci dokázali snoubit vášeň pro zisk s plnokrevnou a ohnivou poezií. Magie směnného obchodu a koření. Sny o doblonech a nejryzejších perlách, o přetékajících truhlicích na kapitánských můstcích. Jediná jejich kronika je neopomene opěvovat a s lyričností, jakou většinou vyhrazujeme lásce mezi lidmi či přízni bohů, vykresluje hojnost pokladů, zručnost klenotníků, důvtip příštipkářů a koňských handlířů, kteří si za ženu vezmou královskou dceru. Ty staré kupecké čáry si tady, kde girlandy feferonek, otýpky doutníků převázaných červenou nití a křesadla s hubkou, zavěšená v hroznech za černozeleně kropenaté knoty, poslušně splývají ve zvučném aranžmá, zachovaly veškerou svou moc.

Hokynářka se, kromě toho, že je Tamilka, může pochlubit další předností: je muslimka. Než Albuquerques poslal ke dnu jejich plachetky plné mstivých přízraků, plenili Arabové dlouze západní pobřeží ostrova, vraždili, znásilňovali a občas převraceli na svou víru pekelně černé šivaisty. Za to, že váží poctivě, poctivě počítá a, když na to přijde, umí štědře rozdávat, vděčí hokynářka rovněž Mohamedovi. Židokřesťanství a islám, které na přesnou svislici krámků staví jediného, zachmuřeného a žárlivého Boha, nepochybně přejí obchodu. Ne tak hinduismus a buddhismus. Když majitel krámku bez varování opustí své živobytí a rodinu, aby se, řekněme na dva roky, odebral meditovat do hor, zřídkakdy se po svém návratu ještě s něčím shledá. Když čas plyne cyklicky, a nikoliv přímo, nač si dál vést pokladní knihy a vybrušovat bilanci! Když zásuvkovou pokladnu, zhoubný to blud, stihne neskutečno, obchody tím nutně utrpí. Zato hokynářka, ta hromadí, cídí a obchoduje se zbožím, jehož existence nestrpí žádné pochybnosti. Ti, kdo by si na něm chtěli smlsnout – a někteří o tom prostřednictvím zaklínadel nebo nastrčených hlodavců sní –, by zřejmě nic nezmohli. Neboť jako každý tady i ona je tak trochu čarodějka, jen jí chybí prchlivost a ona pošetilá horečnost, která je jednou ze slabin města. Jen co je potřeba k vykrytí ran a obraně vlastních zájmů. To, že jistá, i když skromná část její klientely přichází ze záhrobí, mě nikterak neudivuje. Natolik jí důvěřuji, abych si myslel, že to jsou dokonale korektní duchové, šprýmaři, příležitostně schopní poskytnout drobnou službu, na hony vzdálení lemurům, kteří otravují tolik jiných obchodů ve městě a které tušíte přisáté v šeru jak štěnice. Během mé poslední návštěvy – zrovna na mě šla malátnost a ona stála otočená zády – mi přímo mezi nohama vyrazil ze země s burácením hromu rozježený džin vysoký jak jezdecká holínka, zmocnil se plechovky s pickles a s letmým pozdravem zmizel stejnou cestou. Zatímco se země zavírala a já si v duchu říkal, jestli to nebyla jen vlčí mlha, doplnila bez mrknutí oka zboží, které se právě vypařilo, a na malou černou tabuli do kolonky vyhrazené onomu štamgastovi připsala čárku.

Tučná, zdravá, bohatá a ještě náruživá: to stačí, aby závist a zlé jazyky vykonaly své. Můj hostinský ji kupříkladu obviňuje, že se pochybnými prostředky (je jasné, co to tu znamená) zbavila manžela – povaleče, slabocha, kterého hájí jen vlažně –, a jakmile se chci dozvědět víc, klidí se pryč. V kontinentálním tamilském matriarchátu stačilo pro zapuzení manžela třikrát vystrčit za dveře jeho trepky. Tenhle zvyk se tu nikdy neprosadil. Pravda je, že ani na bazaru, ani v krámku jsem tu osobu, o níž neustále slyším vyprávět, nikdy nezahlédl. Mám dojem, že toho protivu musela zaklít někam pod zámek nebo jinak uklidit, aby ji dál nepřipravoval o dobrou pověst nepodloženými tlachy. Možná do indigové krabice na sušenky v nejvyšším regálu, kterou občas koutkem oka sleduje a z které slyším stoupat – jenže z chininu už mi hučí v uších – jakoby skřípění rozběsněného cvrčka. Nebo co když ho proměnila v homunkula a on si teď dosyta může hromovat a gestikulovat pod její olbřímí zadnicí. U jednoho termitího druhu na ostrově (Euternes fatalis), přesně toho, který se snaží rozemlít na padrť můj hostinec, je královna třicettisíckrát objemnější než král, přikovaný na doživotí jako domovník k prahu její vulvy. Tuhle hypotézu nemůžu vyloučit, aniž bych se na to pořádně podíval. Až příště opustí svůj trůnní pytel, půjdu se nenápadně podívat, jestli se ten chroust neprohání se zaťatou pěstičkou v záhybech vyhloubených jejím úžasným pozadím. S potěšením bych toho neduživce chytil mezi palec a ukazovák a vysypal na něj všechno špatné, co si myslím o jeho pletichách. Švábi, chrobáci, štíři, stonožky: jsem zvyklý měnit měřítko a obracet se na tyhle miniaturní společníky. Neskrývám své sympatie. Tahle kolosální samice se mi vážně líbí. Na citová vzplanutí a galantní řeči má hokynářka rybu-štíra, která krouží ve sklenici od okurek pěkně zařízené korálem a jemným pískem a postavené v rohu na prodejním pultu. Krmí ji úlomky třtinového cukru, mouchami, které rozplácává, ždibcem chleba. Je to mladý sameček kypící zdravím, který při sebemenším poškádlení začne vířit v piruetách a rozvine svůj parasol jedovatých pichláků se sépiovými skvrnkami. Když si hokynářka myslí, že je sama, nalepí tvář na sklo a dělá na něj obličeje, na něž on odpovídá elegantními záchvěvy. Několikrát jsem ji při té drezúře přistihl; to jsem pak se zatajeným dechem vycouval ven po špičkách, žárlivý jak Othelo. Místo je tedy zabrané, ale snít zakázáno není. Kdyby mě někdy nachytala, jak ji špehuji, možná by mi dala... svého maskota...

 

...Nedovedete si představit, jak tu život může být únavný. Věčně ve střehu mezi skutečností a temnými mocnostmi, to mě ničí. Hlava se vzpírá rozskočení a bolí. Často pláču, a nevím proč. Pošťáci furiantsky ztrácejí mé dopisy z Evropy, které potřebuji k životu stejně jako krev. Musím si vystačit s tím posledním, ve kterém mi říkáte, že můj pobyt tady není k ničemu, že mi Ostrov cupuje nervy a že z toho, co vám posílám, nemůžete být moudří, že na něco takového západní čtenář není připravený. Budiž, jenže já cestuji proto, abych se něco dozvěděl, a nikdo mi dosud neukázal, co jsem se naučil tady.

 

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2198x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce