Kniha Dědeček obsahuje tři prózy Nataši Reimanové – Libor Autor vlastní rukou, Eliška a Dědeček, k jejichž přečtení láká informace z přebalu knihy, uvádějící, že autorka (* 1945) se narodila a vystudovala v Praze, roku 1968 se provdala do Francie… V doslovu Vladimíra Novotného se dozvídáme, že první dvě prózy vznikly v zahraničí, v době před sametovou revolucí, ta poslední, Dědeček, byla „psána s vědomím „pádu hranic“, tj. nepochybného historického předělu“.

Prózy Nataši Reimanové obsahují jistě mnoho autobiografických prvků (i když jen málokdy může čtenář mít jistotu, že by se dozvídal skutečně pravdivé důvěrné informace, stále je cítit mocné kouzlo fikce) a taktéž hojné obecné postřehy o společnosti, a to jak o té „tady“, tak „tam“, tedy za železnou oponou. O strádání a trápení těch, kdo z vlastního rozhodnutí či řízením osudu zůstali „tady“, o nijak růžovém životě jiných, komu se podařilo, třeba i legálně, vycestovat. A stejně tak o drobných radostech a skromných potěšeních jedněch i druhých.

Reimanová s chutí, někdy soucitem a jindy s ironií popisuje nejrůznější postavičky. Patos a hrdinství v této knize ale nemají místo. Jednotlivé osudy se střetávají a sbližují, jakmile je autorka zabere z úhlu obecné lidské malosti, přízemnosti, neboť i obyčejný život je rušný, pestrý, někdy k neuvěření absurdní.

Texty mají široké stylistické rozpětí, od prostého vyprávění po složitější strukturování, hru s přímými vstupy vypravěče – autora, jeho sebeukázňováním, napomínáním, jako mimochodem pronesenými stesky na to, jak se tvroba vymyká z otěží. Vladimír Novotný v doslovu zmiňuje Reimanové oblíbeného francouzského autora Romaina Garyho alias Ajara a prozrazuje jeho přímý vliv na její texty.

Jazykově jsou prózy zajímavé velkým záběrem od prostředků hovorových až po literární výšiny spisovného jazyka včetně archaismů, regionalismů apod. Neustálá snaha o široký rejstřík lexika je místy ale až kontraproduktivní. Takovým často užívaným, charakteristickým postupem je tu například hromadění podobně znějících slov, vytváření slovních hříček – někdy vtipných, občas samoúčelných, jindy zbytečných (zřízený zřízenec, s. 30; nebezpečí číčí číhá, s. 226; kongres proutkařů nebo proutníků, s. 227).

Zejména jazyková stránka próz pak jako by prozrazovala autoterapický ráz této tvorby. I tematicky se takové zařazení nabízí, neboť texty mají tu ladění jakéhosi vyřizování účtů, tu nostalgického vzpomínání, jindy obhajování činů či úvah a podobně. Na můj vkus příliš mnohomluvné a málo vypovídající – není jistě na škodu připomenout si, či někomu dnes vysvětlit ty staré, často hnusné časy, ale bude asi třeba stále více uvažovat o tom, jak a co popisovat, k čemu se vracet. Například Eliška, dovedu si představit, by ještě před patnácti lety vděčně zahrála o české jedovatosti, nepřejícnosti, odhalila přetvařování, faleš, úskoky a dnes již těžko pochopitelné strachy a praktiky, v současnosti však, obávám se, působí poněkud jalově.

Kniha tedy zajímavá, v jistém smyslu obdivuhodná (pokus o přežití v cizím světě s pomocí rodného jazyka?), ovšem zdráhám se říci, že objevná, všem přínosná, zcela nezbytná.