Bei Dao přijel do začátkem listopadu do Prahy a vystoupil na prvním ze série autorských čtení, která bude ve spolupráci s Národní knihovnou České republiky (a pro tentokrát s podporou velvyslanectví USA) v Klementinu připravovat Festival spisovatelů Praha. K této příležitosti vyšla i sbírka básní tohoto čínského autora s americkým pasem, Noční hlídka, v překladu sinoložky Lucie Olivové.

Jaké možnosti má současná čínská literatura?
Čínská civilizace patří k nejstarším na světě a anonymní sbírka Kniha písní vznikla již 600 let před naším letopočtem - taková tradice samozřejmě vzbuzuje u současných spisovatelů úzkost. Jelikož já literaturu definuji podle jazyka, za hranicemi Číny nyní žije jen hrstka autorů tvořících v mateřštině. Vydáváme literární časopis Dnešek, jenž pokrývá čínskou literaturu z celého světa včetně samotné Číny, a třebaže nás lidé vnímají jako disidentský časopis, literaturu posuzujeme pouze podle kvality, Jsme tedy jakýmsi avantgardním literárním časopisem. V Číně by teď obdobný časopis existovat nemohl - komunistická ideologie by na něj vyvíjela tlak politický a homogenizace tlak ekonomický. Máme tedy důležitý úkol, to jest převést čínskou literaturu přes ono obtížné období. V Číně je totiž veliká kulturní krize - většina knih a časopisů se jako všude na světě v rámci globalizace orientuje na mladé čtenáře, kteří chtějí literaturu plnou násilí a sexu konzumovat. Musím ovšem podotknout, že mezi kulturou populární a vážnou nelze v současnosti vést jasnou dělicí čáru - neustále se navzájem mísí, což je strašně napínavé.

Nakolik jsou dnes vaše díla známá v rodné zemi?
Je pravda, že moje díla jsou v Číně po dobu mého exilu, to jest 11 let, zakázána. Velmi zajímavé ovšem je, že třebaže mi samozřejmě nevyšla žádná kniha, zejména v poslední době se občas nějaká má báseň nebo esej objeví časopisecky. Má mé jméno a zmiňuje mě i literární kritika - netuším tedy, jak opravdu funguje cenzura. Dnešní situaci v Číně dobře vystihuje poznámka mého kamaráda: je tam svoboda, ale nikoli demokracie. Čímž nechci říci, že je svobody dost - samozřejmě nelze založit politickou stranu nebo rozšiřovat jisté tiskoviny, ovšem nepřímo jde skoro vše. Lidé na Západě si většinou myslí, že věci jsou buď černé, nebo bílé, avšak v Číně existuje veliký prostor. V Šanghaji a Pekingu pracuje několik malých experimentálních divadel a vzniká řada velice zajímavých nezávislých filmů - takzvaná šestá generace režisérů patří k nové vlně, která si vydobyla ohromné uznání ve kupříkladu ve Francii nebo v USA. Rozpočty jejich filmů zpravidla nepřesahují 50 000 amerických dolarů, a přesto získali mnoho významných mezinárodních cen.

Ovlivnila vaše dílo spíše čínská nebo spíše západní tradice?
Obě, nutno je ale podotknout, že západní vlivy pronikají do čínské poezie prostřednictvím překladů již od počátku 20. století. Výsledkem je jakýsi konflikt i spolupráce zároveň, což trvá, v protikladu k čínské klasické poezii, téměř sto let. Klasická a moderní čínská poezie se liší zejména tím, že v té klasické se nevyskytovaly hovorové prvky, používala pouze psaný jazyk, zatímco moderní básnickou tvorbu může číst i obyčejný běžný člověk a ne pouze učenec jako v minulosti.

Vaši tvorbu kritici často charakterizují jako poezii mlčení.
V čínštině říkáme, že nejlepším hlasem je mlčení. Což je samozřejmě pohrávání se slovy, nicméně v poezii existuje prostor a prázdnota, tedy jakýsi druh mlčení, a takový druh mlčení mám rád. V exilu jsem měl dostatek příležitostí ono mlčení zkoumat, protože v Číně mě lidé měli za hrdinu, což na chvíli nebyl špatný pocit, ale pro spisovatele se nehodí. Když jsem začal žít v exilu, uvědomil jsem si, co to znamená - čelit mlčení. Ztratil jsem totiž nejen svého nepřítele, ale i veřejnost, která mě podporovala, a dostal tedy šanci mlčení pochopit.

Nebylo vám strašně smutno?
Vlastně jsem se do Číny vrátit zkusil - v roce 1994 jsem přistál na letišti v Pekingu a byl mi odepřen vstup. Zadržela a vyslýchala mě policie, načež mě stejným letadlem odeslala zpět. Byla to hrozná zkušenost. Samozřejmě existuje mnoho organizací, které se mi snažily pomoci, jako kupříkladu Amnesty International, ale neřekl bych, že jsou zrovna účinné.

Nakolik souhlasíte s oficiálními postoji USA vůči Číně?
Jsem také přesvědčen, že Čína by neměla být izolována - už proto, že by to neprospělo nikomu. Čína je největší ekonomií na světě, čili je téměř nemožné ji odřezat. Podle mě ovšem hledají američtí politikové hospodářské výhody, chtějí vydělat peníze, a Čína je největší trh s prací na světě, a navíc s nejlevnější prací. Neříkají pravdu - nezajímají je až tak lidská práva, jak prohlašují, chtějí udržet jakési příměří a tedy profitovat.

Jak v Číně lidé vnímají problematiku Tibetu?
Čína je ohromná země, a samozřejmě se tedy vyskytují různé názory. Většina lidí nicméně o otázce nezávislého Tibetu nepřemýšlí. Navíc podobné problémy nemá jenom Tibet, jsou tu i další oblasti. Říci jednoduše ano, chceme, aby si o své budoucnosti rozhodlo místní obyvatelstvo samo, není snadné. Podíváte-li se do historie a na okolní geografii, nezávislý Tibet by měl potíže - kdyby opustil Čínu, zjevně by se o něj pokusila Indie, a možná by se ho chtěly zmocnit i jiné státy. Nikdo nemůže nic tvrdit s určitostí, celá situace je nesmírně složitá, nicméně já osobně s nešťastným lidem a mnichy Tibetu sympatizuji.

Co byste doporučil českým občanům - mohou se nějak zasloužit o lepší Čínu?
Řekl bych, že by se měli stále informovat a snažit se Čínu hlouběji pochopit. Problémem totiž zůstává, že mnoho lidí pouze sleduje masově sdělovací prostředky. Jsem přísným kritikem čínské vlády, nicméně si nemyslím, že na Západě Číně doopravdy rozumí - prostě pouze konstatují, že je tam všechno strašné. Čína se mění, a nikoli pouze v důsledku politických tlaků z dálky. A existuje v ní více problémů, nejenom lidská práva. Poté, co do Číny vtrhl kapitalismus, zmizela místní kultura, zavládla veliká ekonomická i společenská nespravedlnost, zvětšují se rozdíly v příjmech - bohatí lidé bohatnou, zatímco chudí chudnou, a nexistuje žádná nebo jen velice omezená sociální síť. A nastala krize ve vzdělávání - chudina na venkově vůbec nechodí do škol a roste počet negramotných, což je veliký problém pro budoucnost. Pokud byste teď do Číny cestovali, není to jako před patnácti lety, kdy cizinci mohli navštěvovat pouze vybraná místa - samozřejmě s výjimkou vojenských prostor. Nyní se v Číně a o Číně točí mnoho zahraničních dokumentárních filmů - tyto štáby se dostanou i do tak vzdálených krajů, kde jsem já sám nikdy nebyl, a já si jich velmi vážím, protože ukazují skutečné problémy dneška. Což je také pomoc.

Zničil tedy čínskou kulturu marxismus nebo spíše kapitalismus?
Řekl bych, že tradiční čínská kultura byla zničena hned dvakrát - nejprve marxismem a potom kapitalismem. Na počátku našeho století intelektuálové věřili v pokrok, ve společenský darwinismus, a onen pokrok Čínu v podstatě zničil. Marxismus, jak víte, sliboval lepší zítřky, zatímco kapitalismus funguje poněkud jinak - slibuje dnešek a dává vám peníze. A stále se najdou lidé, kteří onu myšlenku pokroku vyznávají, aniž by se nad ní zamysleli. A pokrok je ve společenském prostředí problém, protože jdete-li příliš rychle, vždy zaplatíte vysokou cenu - viz dnešní plundrování přírodních zdrojů bez ohledu na ekologickou rovnováhu. Příští generace bude mít potíž přežít.

Které klíčové události předurčily vaši profesionální dráhu?
Kdybych měl svůj život zopakovat, patrně bych na něm nic neměnil. Když mi bylo sedmnáct, stal jsem se příslušníkem Rudých gard. Vyslali mě spolu s bývalými spolužáky do odlehlých končin budovat továrny a neměli jsme jakoukoli možnost volby - jedenáct let jsem strávil na stavbách. Po třech letech, když mi bylo dvacet, jsem si poprvé uvědomil rozdíl mezi ideálem a realitou. V té době jsem nepsal, procházel jsem jakousi vnitřní krizí. Mnohem později jsem se stal spoluzakladatelem prvního neoficiálního literárního časopisu nazvaného Dnešek - první číslo vyšlo v roce 1978. A protože v té době se časopis pojil s hnutím za demokracii, zabýval jsem se bojem za lidská práva a dalšími aktivitami. Zformoval jsem skupinu čínských intelektuálů, která kupříkladu požadovala propuštění politických vězňů, což tehdy zapůsobilo jako šok, jelikož intelektuálové se předtím o podobné věci nezajímali. Plnil jsem tak dvojí roli - roli disidenta a roli spisovatele. A po masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 jsem tak vskutku neměl jinou možnost než zůstat za hranicemi.

Jaké má Čína vyhlídky do budoucna?
Mimo Čínu žiju už jedenáct let, skoro bych řekl, že z dálky nemám právo komentovat. Nicméně stále čtu noviny a snažím se pochopit, co se v Číně děje. Hlavní konflikt spočívá dozajista ve střetu demokracie s hospodářským vývojem. Ekonomika jde kupředu, zatímco systém se nemění - reformuje se, avšak ne dostatečně. Úřady mají z hospodářství zisk a jsou tak v zásadě zkorumpované, protože kapitalismus jim přináší peníze. Moc se tedy přenáší na trh, zatímco lidé se jakoby vytrácejí. Myslím, že bychom se měli zamyslet, zda existuje takzvaná třetí cesta. Pokud se zadíváme do minulého století, lze vysledovat, kterak kapitalismus vstřebával socialismus - kupříkladu sociální síť je typicky socialistický prvek, není-liž pravda. Svým způsobem už jakási směs funguje kupříkladu v severských zemích jako je Švédsko nebo Dánsko, kde nemají čistý kapitalismus. Podle mě si každá kultura musí najít svou vlastní cestu - co se týče jiných zemí, nevím, ale v Číně by se měli pokusit vyhnout zlořádům obou -ismů.

Sledujete masově sdělovací prostředky nebo dáváte přednost alternativním zdrojům?
Internet je pro mě veliký výdobytek demokracie, protože je necenzurovatelný. Mezi nejrůznější šuškandou tam lze najít i kvalitní zpravodajství, což se o masově sdělovacích prostředcích říci nedá. Jsou totiž světově kontrolovány CNN, a já CNN moc nevěřím. Žijeme v takzvaném informačním věku, ale sotva víme, co se děje kupříkladu v Kosovu. Když v bývalé Jugoslávii zajali tři Američany, byl z toho celý příběh, nicméně mnoho lidí zemřelo, aniž by o nich padlo jediné slovo. Vlastně si myslím, že demokracie na Západě ustupuje, a to v důsledku financí a globálního trhu. Daný jev jsem nikdy nestudoval, ale řekl bych, že v CNN vše ovládá diktát peněz a reklamy.

Jak se vám zamlouvá život v exilu?
Nemohu si vybírat, prostě se vždy přizpůsobím. Několik let jsem žil v Evropě, v severských zemích jako Švédsko a Dánsko, pak v Holandsku a nakonec jsem přesídlil do Států, kde jsem se po šesti letech odloučení opět shledal se svou ženou a dcerou. Tři roky jsem tam učil na univerzitě a teď jsem spisovatel na volné noze - svou uměleckou tvorbu se snažím podporovat novinařinou, esejistikou a podobně.

Co by pro vás bylo znamenalo udělení Nobelovy ceny za literaturu?
Tuto otázku mi na Západě kladou velmi často, což mě docela unavuje. Nobelova cena je Nobelova cena - je to důležitá věc, avšak ne až tak, jak si lidé myslí. Pro literaturu samotnou nic neznamená - jen zviditelní jejího autora.